Ef 4,1-6

Angelo Scarano

 

O 17. neděli v mezidobí budeme pokračovat v četbě listu Efezanům:

Bratři! Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali. Buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje. Jen jedno je ono tajemné tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech.

Liturgický text zahrnuje první verše čtvrté kapitoly, která tvoří výrazný předěl v argumentaci. Zatímco v předešlých kapitolách se mluvilo o darech plynoucích z vykoupení, nyní je řeč o „úkolech“. Dar zavazuje, proto od 4. kapitoly nacházíme konkrétní pokyny: jednota je darem, ale také úkolem. V pavlovském pohledu není možná víra, která se neprojevuje přiměřenou životní praxí, tak jako žádná praxe nemá význam, pokud neprýští ze solidních teologických základů.

Verš 1 obsahuje obecné vybízení, které zve věřící, aby spojili své povolání s konkrétním jednáním: „Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali“. Novozákonní pojem povolání souvisí s křesťanskou novostí: Bůh už samotným povoláním uschopňuje člověka k životu podle nových měřítek, už samotným povoláním vytváří nový stav, jak o tom čteme v Řím 1,7 („těm, kteří jsou svatí povoláním“) a v 1 Pt 2,9 („On vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“). Křesťan je sice novým člověkem, ale zatím ne v plnosti: má se stát tím, čím je již nyní! A totéž platí jak o jednotlivci, tak o církvi. A v čem spočívá novost života společenství? V pokoře, mírnosti, velkorysosti a lásce. Právě tyto postoje charakterizují a shrnují vzájemné vztahy pokřtěných.

Prvním z těchto postojů „nového člověka“ je tedy pokora. Zatímco pokora má v běžné řečtině negativní nádech, v biblické starozákonní řečtině nabývá pozitivního významu, a to především díky tomu, že označuje podřízenost člověka vůči mocnému Bohu. V Novém zákoně se pak mluví především o pokoře ve společenství. V listu Filipanům tak čteme: „v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe“ (Fil 2,3).

Synonymem této pokory je mírnost, která je ztělesněna samotným Ježíšem. V Matoušově evangeliu Ježíš říká: „Učte se ode mě, neboť jsem tichým a mírného srdce“. Touto mírností se chápe pokojná laskavost, v kontrastu k povaze nerudné a drsné, hněvivé. Tato vlastnost byla vysoko hodnocena u Řeků, byla totiž známkou duše silné a šlechetné. Ve Starém zákoně charakterizuje postoj „chudých“, například Ž 34,2: „ať slyší pokorní (mírní) a radují se“. V Nové zákoně se jedno z blahoslavenství týká mírných: „blahoslavení mírní, neboť oni dostanou zemi za dědictví“ (Mt 5,5).

Další vlastnost, trpělivost (přesněji velkorysost), je ve Starém zákoně víckrát přisuzována Bohu a, potažmo, je vyžadována od moudrého člověka. Je to schopnost snášet jednak zkoušky, jednak druhé lidi: právem je tedy spojená s láskou („láska je trpělivá“, píše sv. Pavel v 1 Kor 13,4). Opakem je úzkoprsost, netolerance.

Výzvy tohoto verše jen připravují nejnaléhavější vybízení, a to k jednotě: „horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje“ (v. 3). Jednota se má zachovávat za každou cenu a s velkým nasazením. Záměrně jsme mluvili o zachovávání: jednota je totiž darem od Krista, darem bedlivě střeženým. Kristus totiž ze dvou, ze žida i pohana, učinil „nového člověka“, doslova stvořil nového člověka. On započal nové stvoření!

Naskýtá se tu však problém: výraz v liturgickém překladu „jednota ve smýšlení“ je nepřesným překladem řeckého „jednota ducha“. Tato „jednota ducha“ se má chápat jako jednota od Ducha (s velkým „D“!), nebo „jednota smýšlení“ (čili ducha s malým „d“)? Přikloníme se k druhé možnosti. A jako důvod této jednoty ducha se uvádí „dogmatický argument“: jedno tělo, jeden duch (v. 4). Opět je tu stejný problém jako v předchozím verši: je tu míněn Duch svatý, anebo duch ve smyslu smýšlení? Zvolíme znovu druhou variantu, a to ze dvou důvodů: 1) výraz „jeden duch“ je souvztažný k výrazu „jedno tělo“ 2) pořadí, totiž spojení „jeden duch“ následuje po výrazu „jedno tělo“. Kdyby byl míněn Duch svatý, pořadí by bylo spíš obrácené.

Čtenáři jsou tedy vybízeni, aby se nespokojili pouze s formální, vnější jednotou, ale aby žili a prožívali tuto jednotu hluboko v srdci, viz Fil 1,2: „dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení“. Dvojvýraz „jedno tělo a jeden duch“ tedy předpokládá antropologický dualismus (člověk z těla a ducha) a na jazykové rovině odpovídá výroku v Jak 2,26: „tělo bez ducha je mrtvé“. Jednota církve se zakládá na jednotě smýšlení: je sice pravda, že tato jednota je objektivním darem Kristova kříže, ale na druhou stranu je darem, který se má obnovit denně na rovině individuální a komunitní.

Tato jednota smýšlení není „jednotou názorů“, jak poznamenává již Aristoteles. Jedná se spíš o společné úsilí, společný zájem, společný cíl. V každém případě, a to se má silně zdůraznit, v širším kontextu celého listu a novozákonní teologie „tento duch“ souvisí s Božím Duchem. Už v našem listu se totiž dosvědčilo, že věřící byli označeni Duchem svatým, že celá církev roste v Duchu Božím (srv. 2,22). Autor koneckonců vyjádřil prosbu, aby čtenáři byli „mocně posíleni skrze jeho Ducha“. A tak existuje hluboké pouto mezi Duchem svatým a „duchem církve“.

Verš 4b nabízí první důvod ozřejmující nezbytnost jednoty církve, a tím důvodem je nečekaně jediná naděje. Věřící byli totiž „znovuzrozeni k živé naději“ (1 Pt 1,3), k „naději slavné“. V našem textu však nejde o naději jednotlivce, ale celého Božího lidu. Společná naděje je důvodem jednoty.

Závěr našeho textu tvoří vyznání „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech“. Jeví se to jako vyznání, které mělo svůj původ v katechezi nebo v liturgii. V každém případě je jisté, že má co do činění se křtem, který je zmíněn vedle víry. Podívejme se na jednotlivé části vyznání. Titul Pán (jím se takřka jistě míní Ježíš) se v kontextu dopisu blíží pojmu „hlava“, která zajišťuje jednotu celému tělu.

Dále je tu „jedna víra“. Tato víra je jediná pro všechny pokřtěné, a jako taková má být tedy chápána ve smyslu objektivním (čili myslí se na obsah víry, na nauku). „Jeden křest“ – I samotný křest má sjednocující funkci, jak potvrdil už apoštol v jiných listech (1 Kor 12,13: „neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.“).

Nakonec poledním sjednotitelem je Otec: On není pouze Otcem a Pánem našeho Pána Ježíše Krista (1,3), ale také Otcem naším (Mt 23,9). Řecký text však nevyjadřuje úplně jednoznačně, zda Otcova moc je vztahována k věcem (a pak bychom měli větu „je nade všemi věcmi, proniká všechny věci a je ve všech věcech“), anebo k lidem (a tudíž „je nade všemi lidmi, proniká všechny lidi a je ve všech lidech“). Zdá se, a to na základě podobných řeckých textů, že se myslí na svrchovanost Boží skrze všechno a ve všem – a právě tento Bůh, jakožto všudypřítomný a nadřazený, je důvodem jednoty církve. Pokud Bůh dokáže sjednotit kosmos, tím spíš církev.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4