Eucharistie a Ježíš Nazaretský

Pavel Ženíšek

 

Milé posluchačky, milí posluchači, dnešním pořadem Bible v liturgii vstupujeme do takového malého seriálu na pokračování, který nás bude provázet v následujících čtyřech pátečních úvahách. Jeho společným tématem bude „eucharistie“.
V koncilním dokumentu Lumen Gentium se říká, že eucharistie je ústřední svátost církve a také zdroj a vrchol našeho křesťanského života. Střed, zdroj a vrchol – již to samo ukazuje na velkou důležitost, kterou církev eucharistii přikládá. Tak jako každá svátost, je i eucharistie pevně zakořeněna v Písmu a z Písma vychází. Proto budeme v našich zamyšleních vycházet především z toho, jak je eucharistie chápána a prožívána z pohledu Nového zákona, v první řadě z pohledu Prvního listu Korinťanům.
V dnešním prvním díle se zaměříme na to, jaký vztah má eucharistie k Ježíši Nazaretskému. Příští pátek pak si přiblížíme způsob a formy, jak eucharistii prožívali první křesťané – tedy prvotní církev. Ve třetí části, za čtrnáct dní, se budeme zabývat otázkou, co to znamená, že eucharistie je svátost. No, a konečně, čtvrtý díl našeho seriálu bude věnován hlavně tomu, jak souvisí eucharistie se společenstvím a jak ji  můžeme prožívat v dnešní době a v našem prostředí.
Ještě než přejdeme k samotnému dnešnímu tématu – „eucharistie a Ježíš“, měli bychom si ujasnit, o čem se vlastně budeme bavit. Co je to eucharistie? Nebo možná kdo je to eucharistie? Přeloženo z řečtiny, slovo „eucharistia“ znamená „dobro vzdání“ nebo „díků vzdání“. V Novém zákoně toto slovo najdeme buď ve významu poděkování adresovaného nějakému člověku, anebo ve významu modlitby díků adresované Bohu. Až na přelomu 1. a 2. století díky listům Ignáce Antiochijského nebo Didaché – Učení dvanácti apoštolů – začíná termín „eucharistia“ označovat také eucharistickou praxi prvních křesťanů. V době svatého Justina kolem roku 150 jde již v církvi o zcela běžně užívané označení.
My ale známe z praxe i další výrazy, které jsou pro nás s eucharistií spojené, například tělo Kristovo, svátost oltářní, mše svatá, nejsvětější svátost, svatá oběť, večeře Páně, svatá hostie, atd. Jak se v tom máme teď vyznat? Můžeme říci, že všechny tyto výrazy se dají rozdělit na dvě základní skupiny. První chápe eucharistii jako činnost. Jako slavení a prožívání společenství, jehož jádrem je žehnání chleba a vína. Ta druhá vidí v eucharistii tento chléb a toto víno, nad kterými bylo žehnání/díkůvzdání proneseno. Zde eucharistie znamená živého Krista, jak říkáme, pod způsobou chleba a vína. Když bychom si tato dvě pojetí měli uvést na nějakém příkladu, tak prvnímu by například odpovídalo, když kněz při závěrečných oznámeních řekne: „Tento týden nebude v pátek v našem kostele sloužena eucharistie.“ Zde je myšlena eucharistie jako slavnost, jako slavení mše svaté. Druhému pojetí by zase odpovídalo jiné oznámení, jako třeba: „Eucharistie se bude podávat uprostřed kostela a v bočních lodích.“ Jedná se o samotného eucharistického Krista, kterého v podobě chleba a vína přijímáme. Pro naše další uvažování bude dobré, abychom pod výrazem „eucharistie“ měli na mysli oba tyto pohledy.
Tím se už dostáváme k tomu, jak vlastně souvisí eucharistie a Ježíš Nazaretský. Možná jste se už někdy setkali s celkem běžnou námitkou: „To, co děláte dnes vy, věřící, při mši, tedy při eucharistii, to se už moc nepodobá tomu, co kdysi dělal Ježíš a co při tom zamýšlel. A nepodobá se to ani tomu, jak eucharistii prožívala prvotní církev!“ Je to pravda? No, podívejme se nejdříve na to, co dělá sám Ježíš.
V evangeliích bychom našli několik míst, kde Ježíš jakoby naznačuje nebo poodhaluje tajemství eucharistie. Jedním z nich je událost, kterou si připomeneme tuto neděli – Ježíšovo proměnění na hoře, kde se s ním jeho nejbližší učedníci setkají nějak jinak a hlouběji než doposud. V každém případě však vidíme, že místem, kde je eucharistie na Ježíše napojena nejsilněji a nejpříměji, je Poslední večeře. Tu, jak dobře víme, slavil s učedníky v předvečer svého utrpení a smrti. Ačkoli existuje celá řada fundovaných biblických studií o Ježíšově Poslední večeři, stejně dnes nevíme, jak přesně probíhala. V Novém zákoně se sice setkáváme se čtyřmi místy, která se o ustanovení eucharistie zmiňují, nemůžeme je však chápat jako historický záznam nebo detailní popis toho, co se tehdy ve Večeřadle událo. Tato čtyři místa najdeme ve 26. kapitole Matoušova evangelia, ve 14. kapitole Markova evangelia, ve 22. kapitole u Lukáše a také u Pavla, přesněji v 11. kapitole Prvního listu Korinťanům. Možná jste si všimli, že nebylo zmíněno evangelium Janovo. Na místě, kde ostatní tři synoptická evangelia citují Ježíšova slova ustanovení Večeře Páně, toto čtvrté a nejmladší evangelium uvádí známou scénu, kdy Ježíš myje svým učedníkům nohy.
Vezmeme li si do ruky Písmo a srovnáme li ona čtyři místa – pro jistotu je zopakuji, abyste si je mohli sami najít: Mt 26,26 29; Mk 14,22 24; Lk 22,17 20 a 1 Kor 11,23 25, pokud si je tedy dáme vedle sebe, zjistíme, že se vzájemně více nebo méně liší. Jak je to možné? Komu máme dát zapravdu? Určitá vzájemná odlišnost těchto textů je důsledkem skutečnosti, že jak tři synoptická evangelia, tak 1 Kor byly napsány asi 20 až 50 let po Ježíšově smrti. V tu dobu první křesťané eucharistii v různých místech světa již několik desetiletí živě prožívali. Neexistovaly žádné mešní misály nebo jednotné liturgické texty, patrně ani přesný zápis Ježíšových slov při Poslední večeři, takže mladé křesťanské komunity prožívaly eucharistii jako odkaz Ježíšovy poslední večeře podle své liturgické tradice. Mezi těmito tradicemi rozlišují biblisté dvě základní. Ty mají ve své literární formě, jak ji vidíme v Novém zákoně, některé společné prvky. Jde o takzvanou tradici antiochijskou, kterou představuje podání Lukášovo a Pavlovo, a o takzvanou tradici markovskou nebo jeruzalémskou, jež je zastoupena v textu Markova a Matoušova evangelia.
Podívejme se nyní, co je všem čtyřem textům společné. Předně doba Poslední večeře Páně – konala se v předvečer Ježíšova umučení v období židovského svátku Pascha, kdy do Jeruzaléma přicházely tisíce poutníků z celého Judska, Galileje i z mnoha vzdálenějších zemí. Druhou věcí, na které se všechny tradice shodují, je skutečnost, že Ježíš prožíval tuto Poslední večeři ve společenství svých učedníků. Nevíme jistě, jestli to bylo jen v kruhu Dvanácti, nebo v rámci širší skupiny. Nevíme ani, kde se večeře přesně konala, ale to pro nás není v tuto chvíli podstatné. Třetí společný rys všech zpráv o Poslední večeři je ten, že Poslední večeře se sice odehrává na pozadí něčeho běžného – tím je židovská velikonoční večeře – ale zároveň se při ní rodí něco zcela nového a jedinečného. Podívejme se nyní blíže na to, co z Ježíšova jednání bylo tehdy obvyklé a běžné a co bylo ono nové.
Ježíš bere chléb, modlí se nad ním – to vše bylo povinností otce rodiny nebo nejváženější osoby ve společenství. Láme jej a dává ostatním. I zde šlo o běžný židovský zvyk. To co je nové, přichází až teď – jsou to Ježíšova slova: „Toto je moje tělo.“ Říká, že on sám je tím chlebem, který právě rozlámal a rozdal. Podobně to probíhá i s kalichem. Pití vína bylo součástí slavnostní židovské večeře. Dokonce byl stanoven počet kalichů a pořadí, kdy se který pije. Ježíš se nad kalichem modlí, pak ho dává kolovat všem přítomným a opět pronáší ta nová slova, kterými tvrdí, že víno je jeho krví, za nás prolitou, a že tato krev zpečeťuje novou a věčnou smlouvou mezi Bohem a člověkem. Pak ještě dodává: „To dělejte na mou památku.“
Setkáváme se zde se dvěma symboly – chlebem a vínem. To, že Ježíš dává svým učedníkům, ale také nám, sám sebe právě v podobě těchto dvou potravin, je velmi zajímavé. První z nich – chléb – je pro život nezbytný, je základem obživy každého člověka. To druhé – víno – bylo sice v tehdejším Judsku něco běžného, ale ne zase natolik, že by bylo běžnější než voda. Pilo se především při slavnostech, ať náboženských nebo světských. Vidíme tedy, že Ježíš nám zanechává v eucharistii sám sebe nejen jako něco nezbytně nutného k životu, ale také jako něco navíc. Jako něco slavnostního a vznešeného, co k životu nutně nepotřebujeme, ale co náš život obohacuje, zpříjemňuje a činí ho krásným.
V dnešní úvaze jsme se tedy pokoušeli hledat vztah či souvislost mezi eucharistií a Ježíšem. Zjistili jsme, že samotné slovo eucharistie neboli díkůvzdání (řecky „eucharistia“) ve smyslu slavení eucharistického liturgického společenství v Novém zákoně nenajdeme, že pochází z pozdější doby. Také jsme viděli, že tímto termínem můžeme chápat jak společné slavení, tak tělo a krev samotného Krista. Srovnávali jsme místa, kde se v Novém zákoně mluví o Poslední večeři a zjistili jsme, v čem se díky různým tradicím v prvotní církvi tyto texty liší a co mají naopak společného. Na závěr jsme viděli, že Ježíšova Poslední večeře je zasazena do obvyklého rámce židovského slavení, ale děje se při ní něco zcela nového.
Pokud budete poslouchat pořad Bible v liturgii i příští pátek, můžete se těšit na další zajímavé věci. Budeme totiž v Novém zákoně společně hledat stopy, které nás dovedou k tomu, jak prožívali Ježíšův odkaz věřící ve svých křesťanských komunitách v prvních letech a desetiletích po Ježíšově smrti.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3