Eucharistie a společenství

Pavel Ženíšek

 

Milé posluchačky a milí posluchači, dnes se v rámci pořadu „Bible v liturgii“ setkáváme naposledy nad tématem „eucharistie“. Ve třech předcházejících úvahách jsme se postupně zamýšleli nad eucharistií a jejím vztahem k Ježíši Kristu, nad tím, jak ji chápali a prožívali křesťané v prvotních církevních společenstvích a, posledně, nad otázkou eucharistie jakožto svátosti. Říkali jsme si, že v průběhu dějin církve docházelo k nesprávným způsobům chápání eucharistie a Ježíšovy přítomnosti v této svátosti. Jedním extrémem bylo chápání čistě duchovní, tedy názor, že Ježíš je v eucharistii (a ve svátostech vůbec) přítomen jen „jako“, a opačnou krajností bylo pojetí materialistické, které duchovní rozměr naopak podceňuje a ztotožňuje skutečné fyzické tělo Ježíše z Nazareta s eucharistickým chlebem, který přijímáme při mši svaté. Viděli jsme také, že některé nejhlubší skutečnosti v našem životě nejsme schopni vyjádřit jinak než pomocí symbolu, a také, že symbolická přítomnost neznamená přítomnost neskutečnou nebo zdánlivou.

V dnešní úvaze se budeme zabývat v první řadě vztahem eucharistie a společenství.

Když uvažujeme o přítomnosti Ježíše Krista ve způsobách chleba a vína nebo o ní rozjímáme před svatostánkem, měli bychom tuto Ježíšovu přítomnost chápat také vždy v souvislosti s jeho přítomností v Božím slově, v modlitbě a společenství. To vše vytváří jednu eucharistickou slavnost. Nakonec, ona není tolik důležitá samotná změna prvků (chleba v tělo a vína v krev), ale vztah mezi jednotlivými osobami, který se zde vytváří – jak mezi mnou a Kristem, tak mezi námi lidmi navzájem. Pro žida „tělo“ (řecky „sóma“) neznamená nikdy jen tělesnou schránku, ale vždy celou osobu, a to právě i se všemi jejími vztahy.

První křesťané kladli velký důraz na společné slavení eucharistie. Aby zdůraznili své spojení mezi sebou navzájem, jedli skutečně z jednoho chleba – měli jednu pšeničnou placku, která se rozlámala na tolik kusů, kolik jich bylo. A že by nepřijímali eucharistii se stávalo jen výjimečně – jen tehdy, když vykonávali pokání za nějaký velmi závažný hřích. Mezi ně v první řadě patřil odpad od víry, vražda a cizoložství. Jinak tělo Kristovo přijímali vždy, protože eucharistii chápali jako vrchol bohoslužby a jako střed jejich křesťanského života. Bylo by přece nelogické být Ježíšem pozván na slavnost a neúčastnit se hostiny. Eucharistie je ten největší Ježíšův dar pro člověka.

V pozdější době (zvláště ve středověku) začalo převládat pojetí, že je potřeba se na tuto hostinu především pořádně připravit, a že pokud nejsem připraven na 100%, tak je lépe k přijímání raději nejít, abych Ježíše neurazil a nepřidělal si tak další hřích. Navíc, málokdo může o sobě říci, že je skutečně dobře připraven, takže k přijímání chodí postupně čím dál měně věřících. Chápání eucharistie jako daru tedy mizí a nastupují přísné podmínky, které se musí k přijetí těla Kristova splnit. Začíná se postupně prosazovat tzv. duchovní přijímání – to je případ, kdy věřící sedí v lavici, hledí na proměněnou hostii, kterou kněz pozdvihuje a přijímají Ježíše v duchu. Skutečná hodnota a pravý význam eucharistie zde však uniká.

A tak i my bychom v sobě měli rozvíjet spíše ono chápání eucharistie jako nezaslouženého daru než sledovat úzkostlivě sebe a čistotu své vlastní duše. Ano, připravit se na setkání s Kristem je důležité. Ale pokud nemáme nějaký vážný hřích, byla by velká škoda Ježíše nepřijmout. K Ježíši se můžeme modlit, můžeme před svatostánkem adorovat, ale v první řadě máme jeho tělo a krev přijímat. Moc hezky to vyjadřuje František Kunetka ve své knize Úvod do liturgiky svátostí, když říká, že eucharistie jako „komunikativní setkání neznamená na prvním místě někoho potkat, ale někoho nechat přijít a zcela se otevřít.“ Snažme se tedy vidět to podstatné. Ježíš sám se rozhodl pro to být s námi. Chce, abychom jej přijímali a kromě hříchu mu není nic lidského cizí. Pokud se zbytečně a úzkostlivě obáváme toho, abychom ho náhodou neurazili, nevěříme vlastně dostatečně v jeho moc. Je dobře, když máme velkou úctu k eucharistii. Přijímejme Krista důstojně a s vnitřní opravdovostí, ale na druhou stranu se jej nebojme. On je zde pro nás a má nás skutečně rád.

Vraťme se však k otázce souvislosti eucharistie a společenství. Abychom dobře porozuměli tomuto vztahu, jak jej chápe především apoštol Pavel, musíme si pomoci dalšími dvěma důležitými termíny. Jedním je výraz „tělo Kristovo“ a druhým těžko přeložitelné řecké slůvko „koinóniá“. Budeme-li brát v úvahu pouze autentické Pavlovy listy, tedy ty, které on skutečně napsal, obraz „těla Kristova“ nalezneme na třech místech: ve 12. kapitole listu Římanům a pak v 11. a 12 . kapitole Prvního listu Korinťanům. Už jsme si říkali dříve, že některé z těchto textů jsou zasazeny do problematiky nepochopení a zneužívání večeře Páně. Pojetí „těla Kristova“ ve 12. kapitole je zasazeno do bohoslužebného rámce korintské křesťanské komunity.

Právě na obrazu těla Pavel ukazuje, že rozdílnost darů neboli charismat nevede k rozporům nebo rozdělení komunity, protože církev je tělem s mnoha údy. Tyto údy jsou na sobě vzájemně závislé, jelikož každý z nich má svůj nenahraditelný úkol. Komunita jakožto tělo je organismem, kde teprve „týmová hra“, tzn. účast všech údů, umožňuje fungování celého těla. Pavel však jde ve svém myšlené ještě dál. Nechce zůstat na sociologické nebo politické rovině viditelné organizace a spolupráce jejích členů. Jejich příbuznost, vzájemná soudržnost a jednota spočívají ve skutečnosti, že komunita je jedním tělem Kristovým. V 1 K 12,27 čteme: „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“ Křesťané netvoří jedno tělo proto, že jsou údy jedni druhých, ale protože jsou údy Krista, a jsou tak s ním jedním tělem. Vlastní charakter a jednota křesťanské komunity jsou tak dány skrze vazbu na Krista.

Zajímavé je si povšimnout, že Pavel ve svém pojetí dává do úzkésouvislosti křest a Večeři Páně. Nemá pro ně sice žádné společné označení, které známe až z mnohem pozdější doby pod pojmem „svátost“, ale staví je vedle sebe vzhledem k jejich působení a jejich vztahu k církvi. V obou totiž Bůh pokračuje v určité dějinné spásné náklonnosti, se kterou kdysi doprovázel Izrael na své cestě pouští. Izraelity stále doprovázející „oblak“ a Rákosové moře, kterým prošli, jsou předobrazy křtu. V tom, že všichni členové lidu byli tehdy „pokřtěni do Mojžíše“, Pavel poznává odpovídající paralelu ke křtu všech členů společenství „do Krista“. Obdobným způsobem je „mana“ předobrazem eucharistie. Skrze křest a skrze eucharistii udržuje Bůh církev na živu a prokazuje jí svoji blízkost.

Navzdory této podobnosti mezi křtem a eucharistií je mezi nimi rozdíl, vztahující se k jejich místu v životě jednotlivého křesťana. Ten je „pokřtěn v jedno tělo“ (1 K 12,13) a vstupuje s Kristem do životního vztahu, který získává svoji podobu v příslušnosti ke společenství. Naproti tomu v eucharistii křesťan stále nově zakouší skutečnost „bytí mnohých v jednom těle“. Křest a eucharistie tak patří sice přímo k sobě a mají vzájemný vztah, ale jejich posloupnost je nezaměnitelná. Křest uvádí do společenství stolu Páně; eucharistie je hostinou pokřtěných, skrze níž se stále nově zpřítomňuje dar spásy obdržený ve křtu.

Jakkoli je eucharistická přítomnost Krista nezávislá na víře jednotlivce a překračuje ji, nemůže být chápána izolovaně od církevního společenství. Tvrzení, že jsme „tělem Kristovým“, Pavel výslovně vyjadřuje ve 12. kapitole Prvního listu Korinťanům. Je fascinován jedním tělem, které tvoří věřící navzdory jejich mnohosti. Důvěrné spojení vzkříšeného Krista a životaplná existence církevního společenství se tak stávají dvojím plodem eucharistie. Právě proto církev nemůže být od Krista odpoutána; církev není přeci Kristovou zástupkyní či náhradnicí, ale pouze v Kristu a v jeho duchu jsou věřící církví.

Most mezi tělem, označujícím večeři Páně, a tělem, označujícím společenství, je tedy realizován skrze chléb, který jako eucharistický chléb drží komunitu dohromady. Jednotící Kristův čin totiž přetváří nejenom náš osobní život, nýbrž také život celé komunity. Je zajímavé, že jeden chléb jako obraz jednoty společenství (1 K 10,17) je přítomen také v modlitbě nad chlebem v Didaché, jednom z nejstarších prvokřesťanských spisů, jinak zvaném také „Učení dvanácti apoštolů“: „Právě jako byly drobty tohoto chleba rozsypány po horách a shromážděny staly se jedním, tak buď shromážděna Církev tvá od konců země do tvého království.“

Z toho, co jsme si řekli, vyplývá, že propojení mezi „tělem Kristovým“ jako svátostí a „tělem Kristovým“ jako církví není dáno linií „jeden chléb – jedno tělo“, ale prostřednictvím třetího, spojujícího, prvku, kterým je společné sdílení (řec. koinóniá, lat. communio). Linie je pak následující: „jeden chléb –koinóniá – jedno tělo“. Jasně to vidíme v 1 K 10,16, kde k vyjádření vztahu mezi lámaným chlebem a Kristovým tělem není použito slovo „je“, ale termín „koinóniá“ (nestojí tam: „…chléb, který lámeme je tělem Kristovým“, ale „…chléb, který lámeme je společným sdílením těla Kristova“). Koinóniávyjadřuje tedy společné sdílení, tzn. jednak účast, a to účast všech věřících na jednom jediném chlebě, ale také společenství, které věřící skrze tuto účast vytvářejí. Koinóniá se tak promítá do vztahu člověka vůči Bohu, ale zároveň ovlivňuje a utváří mezilidské vztahy. Díky Kristově tělu, na kterém máme všichni účast, dochází ocenění „tělo“ jako takové. Ono je místem, kde se člověk setkává s Bohem, místem, kde jej Bůh očekává.

Na závěr můžeme tedy říci, že „tělo Kristovo“ je nejen eucharistie, ale i církev. Dotýkáme se zde jednoho z nejhlubších tajemství lidské existence, a sice skutečnosti, že člověk je osobou zároveň individuální i společenskou. V Ježíši Kristu se věřící stává tím více sám sebou a tím více svázán se svými bližními, čím důvěrněji je spojen s Kristem.

Ježíš Kristus přišel, aby sdílel náš lidský osud se vším všudy. A nejen kdysi v Judsku a Galileji. I dnes chce sdílet a provázet náš život, a proto se nám dává v eucharistii. Přeji proto vám všem, milé posluchačky a milí posluchači, a zároveň sám sobě, aby nás přijímání jeho těla a krve vedlo k plnosti a kráse života, ke které nás všechny on sám povolal.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6