Eucharistie jako svátost

Pavel Ženíšek

 

Milé posluchačky a milí posluchači, tak jako v uplynulých dvou pátečních úvahách, i dnes se budeme zamýšlet nad eucharistií. Čeká nás třetí díl našeho seriálu nazvaný „eucharistie jako svátost“. Ještě než k němu přistoupíme, zopakujme si v krátkosti, k čemu jsme došli minule. Řekli jsme si, jaké výrazy používali první křesťané k vyjádření skutečnosti, které se později začalo říkat eucharistie – bylo to „lámání chleba“ a „večeře Páně“. Pak jsme navštívili dvě křesťanské komunity – komunitu jeruzalémskou, shromážděnou kolem „sloupů církve“ – apoštolů Jakuba, Petra a Jana, a komunitu korintskou, ve které se od počátku dost výrazně projevovaly sociální rozdíly mezi jednotlivými křesťany. Ty vedly k nerovnostem i během společného slavení eucharistické hostiny a k následné kritice apoštola Pavla, která se nám dochovala v Prvním listu Korinťanům.

Dnes nás bude především zajímat, co to znamená, když se řekne, že je eucharistie svátost. Budeme si muset vzít na pomoc některé teologické pojmy, takže se dopředu omlouvám, pokud bude dnešní téma trochu náročnější než obvykle. Tedy, eucharistie jako svátost. Může nás napadnout, co to vlastně svátost je. Z náboženství víme, že jich máme sedm. V minulosti to ale tak jednoznačné nebylo – počet svátostí dosti kolísal – až do Florentského koncilu v 15. století, kdy byl stanoven počet sedm. Například v raném středověku jich bylo v církvi dokonce až třicet. Křesťané v prvním tisíciletí svátosti chápali poněkud v širším a otevřenějším pojetí než my dnes. Čeho si u svátostí můžeme všimnout, je skutečnost, že vycházejí z životních situací člověka – křest doprovází narození, biřmování přechod do dospělosti, manželství a kněžství rozhodnutí pro životní stav, pomazání nemocných stáří… Ve všech těchto důležitých životních meznících nám přichází Kristus vstříc a doprovází nás, posiluje nás a naplňuje nás. Můžeme tedy říci, že svátosti jsou zde pro člověka. Ne proto, abychom udělali Pánu Bohu radost, že je přijímáme. Ve mši svaté říká kněz, že Kristus přišel „pro nás lidi a pro naši spásu“. A stejně tak je to se svátostmi – jsou Kristem nabídnutým darem pro náš život a pro naše spasení.

Dobře. Asi se většinou shodneme na tom, že v eucharistii, stejně jako i v ostatních svátostech, je přítomen sám Ježíš Kristus. Problém je v tom jak.Jak si tuto jeho přítomnost máme představovat? Když se vrátíme zpátky k eucharistii, která byla v církvi už od počátku spolu se křtem základní svátostí, tak otázka zní: „Jak máme chápat Ježíšovu přítomnost v eucharistii?“

Nesprávné chápání této věci si můžeme ukázat na dvou extrémních názorech, které se v dějinách církve opakovaly. První názor tvrdí: Ježíšova přítomnost v chlebě a víně je čistě duchovní, nejde tedy o skutečnou přítomnost, ale jen zdánlivou. To je názor například některých reformovaných církví. Druhým extrémem je chápání, dalo by se říci, hrubě materiální, a to v tom smyslu, že při eucharistii přijímáme skutečné fyzické tělo Ježíše z Nazareta. I to je nesprávné chápání, ač, bohužel, dodnes rozšířené u některých katolíků. Stejně jako nemůžeme říci, že Kristus je v chlebě a víně přítomen jen zdánlivě, jenom jako, tak také ale nemůžeme tvrdit, že nám dává jíst svoje vlastní tělo, které před 2000 lety chodilo po zemi. Drsně řečeno, dělali bychom tak ze sebe lidožrouty.

Nebyli bychom ale prvními, kdo měl problémy vyrovnat se s touto otázkou a správně porozumět Ježíšovým slovům. Schválně zkusme dobře poslouchat evangelní úryvek, který se bude číst pozítří během nedělní bohoslužby. Je z 6. kapitoly Janova evangelia, kde Ježíš mluví o chlebu života a říká, že právě on je tím chlebem živým, který sestupuje z nebe jako dříve mana na poušti, a že kdo jej bude jíst, nikdy nezemře. Mimo jiné uslyšíme i tato slova: „Židé se mezi sebou přeli: Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?Ježíš jim řekl: Amen, amen pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“ Právě proto, že tato slova chápali příliš materialisticky, odpadli od Ježíše dokonce i někteří z jeho učedníků. Neuměli si totiž představit, že by mohli jíst něčí tělo a hlavně pít jeho krev. To už bylo na ně opravdu moc. Vždyť pití krve, dokonce i jedení masa s krví, patřilo a dodnes u židů patří k nejpřísnějším zákazům. Vidíme tedy, že obě krajní pozice – jak chápání čistě duchovní, tak přísně materiální – jsou nesprávné. Pro nás je velmi důležité vědět, že v eucharistii nejíme tělo pozemského Ježíše, nýbrž tělo Kristovo, tedy jeho tělo vzkříšené a oslavené.

Vraťme se teď ještě na chvíli, milí posluchači, k přemýšlení o svátostech jako takových. V každé svátosti je kromě slov a gest, která ji provázejí, důležitý a určující nějaký symbol, jenž vyjadřuje hlubší skutečnost. Tak například voda znamená život a očistu, olej posilu a uzdravení, a tak dále. Pokud si vzpomínáte, posledně jsme se setkali s významem symbolů chleba a vína v eucharistii – chléb jako pokrm nezbytný k obživě, víno jako něco slavnostního, něco navíc. Právě skrze tyto dva symboly – chléb a víno – je v eucharistii přítomen Ježíš.

Proto můžeme říci, že Ježíšova přítomnost v eucharistii je symbolická. Trvá, pokud je přítomen symbol. Ale pozor! Symbolická v žádném případě neznamená neskutečná nebo zdánlivá. Symbolické není opakem reálného. Dalo by se říci, že právě naopak, protože skrze symbol dokážeme vyjádřit ihlubší skutečnosti, než jen „syrovou“ realitu. Co se tím míní? Například zamilovaný chlapec dá své dívce květinu nebo polibek. Květina či polibek jsou symbolem lásky. Vyjadřují určitou vnitřní skutečnost, která je jinak neuchopitelná a nepopsatelná, ale není přece pouze zdánlivá. Je naprosto reálná. Dá se říci, že celkovou Ježíšovu činnost, kterou koná nad chlebem a kalichem (lámání, žehnání, rozdělování,…), můžeme zařadit do určitého typu chování, které je vlastní biblickým prorokům.

Vezměme si jeden příklad ze Starého zákona. V 5. kapitole knihy Ezechiel Bůh zamýšlí potrestat nevěrnost obyvatel Jeruzaléma. Kvůli oznámení jejich blízkého rozptýlení si má prorok Ezechiel ostříhat vlasy a rozprášit je ve větru. Následně slyší slova: „Tak praví Hospodin: Toto je Jeruzalém!“ (Ez 5,5). Prorok takto ztotožňuje své gesto s osudem města; jeho posluchači chápou, že je stihne podobný osud jako prorokovy vlasy. Prorokova činnost předchází událost a určitým způsobem ji také vytváří. Slova „Toto je Jeruzalém“ v případě Ezechielově jsou analogická k Ježíšovým slovům nad chlebem: „Toto je mé tělo“ (1 Kor 11,24).

I zde tedy vidíme, že sloveso „být“ neznamená přímou materiální souvislost mezi chlebem a tělem. Učedníci jedí chléb, čímž se sjednocují s „tělem“ Ježíšovým. Znamení – chléb – vytváří společenství s Ježíšem. Je proto potřeba vnímat, že jeho slova jsou zasazena do dialogické situace, že jeho svátostná přítomnost je také přítomností komunikativní a dialogickou, neboť vybízí k odpovědi a konkrétnímu postoji či chování. Eucharistické „tělo Kristovo“, stejně jako celá oblast svátostných znamení, které patří do kategorie reálných symbolů, nelze přijímat magicky na způsob kouzla. Musí je provázet osobní angažovanost, která umožňuje, aby se „to vnitřní“ mohlo projevit navenek. Jak říká Paul Ricoeur, pokud zde chybí jasný vnitřní postoj nebo tento postoj neodpovídá vnějšímu vyjádření, celé symbolické jednání je nepravé, „neplatné“ a lživé. Jelikož i apoštol Pavel chápal a prožíval Kristovu přítomnost v této „zavazující“ rovině, je pochopitelné, že se stavěl velmi kriticky vůči individualistickému přijímání eucharistie ze strany Korinťanů.

Navzdory všemu, co bylo řečeno o svátostném neboli sakramentálním rozměru „těla Kristova“, je dobré si uvědomit, že ve svátostech (a o eucharistickém „těle Kristově“ to platí v první řadě) jde o přítomnost, která zůstává otevřená a v posledku pro nás skrytá a neuchopitelná. Je pravda, že mnozí teologové napsali o způsobu Kristova přebývání v eucharistii významná díla a více či méně úspěšně se pokoušeli tuto otázku vysvětlit či popsat. Musíme však s pokorou uznat, že to, jak funguje proces přeměny chleba a vína v tělo a krev Ježíše Krista, stejně nevíme. Dokonce ani v Novém zákoně se o tom nedozvíme nic konkrétního. Možná právě proto při mši svaté hned po proměňování slyšíme slova kněze: „tajemství víry“. Ano, eucharistie je skutečně tajemstvím (řecky „mystérion“), a toto tajemství je pochopitelné a přijatelné jen skrze víru. Jde tu totiž o tajemství setkání božského s lidským.

Dalším, velice důležitým rozměrem Ježíšovy svátostné přítomnosti v eucharistii, je rozměr společenství. O tom si ale něco povíme až zase příště. Pro zopakování, dnes jsme se dozvěděli, že eucharistie, jako každá svátost, je zde pro člověka, pro každého z nás. Viděli jsme dva krajní přístupy pokud jde o chápání Ježíšovy přítomnosti v eucharistii, a to pouze ryze duchovní chápání a na druhou stranu chápání čistě materiální. Dále jsme se zabývali symboly a jejich schopností vyjadřovat skutečnosti jinak nepřístupné a také důležitostí osobní angažovanosti a dialogu, které by měly provázet každou svátost. Na závěr jsme si řekli, že způsob Kristovy přítomnosti v eucharistii pro nás vždy zůstane tajemstvím, do kterého nikdy nemůžeme plně proniknout.

Příští pátek nás čeká, milí posluchači, již poslední díl seriálu o eucharistii. Jak již bylo řečeno, měl by se zaměřit hlavně na vztah eucharistie a společenství a také na způsob prožívání eucharistie či na praktické projevy úcty k ní.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4