Ex 16,2-15

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači! Všechny texty z následující neděle se dotýkají tématu seslání many na poušti. V prvním čtení, které si nyní budeme rozebírat, se popisuje událost seslání many při putování Izraele pouští. Také žalmista na tuto událost vzpomíná v sedmdesátém osmém žalmu. V evangeliu budeme číst o Ježíšově rozhovoru s lidmi, nasycenými zázračným rozmnožením chlebů, o maně a chlebě života.
První čtení je z Druhé knihy Mojžíšovy, ze šestnácté kapitoly. Jedná se o nejdůležitější událost v celém putování pouští. Hned první verš nás uvádí do geografické situace. Upřesňuje, kde se právě Izraelci nacházeli po východu z Egypta: „Pak vytáhli z Élimu. Celá pospolitost Izraelců přišla na poušť Sín, která je mezi Élimem a Sínajem, patnáctý den druhého měsíce poté, co vyšli z egyptské země.“ (Ex 16,1). O poušti Sín se v Bibli mluví pouze ve Čtvrté knize Mojžíšově: „Vytáhli od Rákosového moře a utábořili se na Sínské poušti.“ (Nu 33,11). Na jiném místě není zmíněna. Kde přesně ležela není proto možné s jistotou určit. Název Sín pravděpodobně souvisí se jménem babylónského měsíčního božstva jménem Sín.
Dále čteme: „Celá pospolitost Izraelců na poušti opět reptala proti Mojžíšovi a Áronovi. Izraelci jim vyčítali: ‚Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.‘“ (Ex 16,2-3). Izraelci opět reptají. Jen o pár veršů dříve Izraelci reptají, že nemají vodu. Tehdy reptali jen proti Mojžíšovi. Nyní se reptání rozšířilo i na Árona. Lid opět vzpomíná na Egypt. Všechno špatné bylo zapomenuto a zůstávají jim jen dobré vzpomínky na jídlo. Je velkým otazníkem, zda-li měli někdy jako otroci v Egyptě hrnce plné masa a chleba nadbytek. Je pravděpodobné, že nikoliv. Jen nynější strádání na poušti je přivádí v iluzi.
Do této situace zasahuje sám Bůh: „Hospodin řekl Mojžíšovi: ‚Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují. Tak je podrobím zkoušce, budou-li se řídit mým zákonem, či nikoli. Když budou připravovat, co přinesou, ať je toho šestého dne dvakrát tolik, než co nasbírají každodenně.‘“ (Ex 16,4-5). Hospodin jedná sám. V předchozí situaci Mojžíš úpěl k Hospodinu a ten ho vyslyšel. Tentokrát zasahuje Bůh sám. Hospodin oslovuje Mojžíše a zaslibuje mu chléb z nebe, který bude pro lid záchranou, ale současně i zkouškou poslušnosti a odevzdanosti do Boží péče. Lid si bude moct nasbírat jen tolik, kolik sní jeden den. Další den opět s důvěrou čekat na Hospodina a jeho dary. V Boží řeči je také zdůrazněn sedmý den, den odpočinutí.
„Mojžíš a Áron řekli všem Izraelcům: ‚Večer poznáte, že vás z egyptské země vyvedl Hospodin. A ráno spatříte Hospodinovu slávu, ačkoli slyšel vaše reptání proti sobě. Co jsme my, že reptáte proti nám?‘“ (Ex 16,6-7). Mojžíš a Áron oznamují lidu Hospodinovo rozhodnutí. Boží zásah a vyřešení situace je důkazem, že z Egypta vyšli z Boží vůle, nikoliv z rozhodnutí Mojžíše nebo Árona.
„Pak Mojžíš dodal: ‚Poznáte to podle toho, že vám Hospodin dá večer k jídlu maso a ráno k nasycení chléb, ačkoli slyšel reptání, jak jste proti němu reptali. Co jsme my? Nereptáte proti nám, ale proti Hospodinu.‘“ (Ex 16:8). Lid sice reptal vůči Mojžíšovi a Áronovi, ale ve skutečnosti to bylo reptání vůči Hospodinu. Mojžíš s Áronem jsou pouze Božími služebníky, vykonavateli Božích rozhodnutí.

„Áronovi Mojžíš řekl: ‚Vyzvi celou pospolitost Izraelců: »Přistupte před Hospodina, neboť slyšel vaše reptání.«‘ Když mluvil Áron k celé pospolitosti Izraelců, obrátili se k poušti, a vtom se ukázala v oblaku Hospodinova sláva.“ (Ex 16,9-10). Áron svolal lid se slovy, že Hospodin slyšel jejich reptání. Když si uvědomíme, že Izraelci reptáním uráželi samotného Boha, můžeme očekávat, že se jednalo o kající bohoslužbu. Áron vystupuje již jako velekněz a mluví k lidu. V tom se ukáže Hospodin. Termínem „Hospodinova sláva“ autor označuje slovy těžko popsatelnou skutečnost, kdy se Bůh setkal s člověkem. Na poušti šel před Izraelem Bůh v oblačném sloupu. Také teď se objevuje v oblaku. Lidskými slovy nejde popsat, jak Hospodin vypadá. Slovo sláva má vystihnout Boží neuchopitelnost a nepopsatelnost a současně velikou nádheru a vznešenost. Tento termín najdeme v Bibli na mnoha místech.
„Tu Hospodin promluvil k Mojžíšovi: ‚Slyšel jsem reptání Izraelců. Vyhlas jim: Navečer se najíte masa a ráno se nasytíte chlebem, abyste poznali, že já jsem Hospodin, váš Bůh. ‘“ (Ex 16,11-12). Hospodin nemluví k celému shromáždění, ale vybírá si prostředníka, Mojžíše. Podobně je tomu i na jiných místech, například při předání desatera přikázání. Hospodin dává lidu maso a chléb. Obojí má být znamením, že on je Bůh, který je vyvedl z Egypta, a který se o ně i nadále stará a pečuje o ně.
„Když pak nastal večer, přiletěly křepelky a snesly se na tábor.“ (Ex 16,13). K večeru Izraelci dostanou slíbené maso. Křepelky. Křepelka se řadí mezi tažné ptáky. Na podzim táhne do teplých krajin na jih a na jaře se vrací zpátky na sever. Jarní návrat bývá během března, toto se událo až někdy v dubnu či květnu. Po dlouhém letu bývají ptáci tak unaveni, že se při letu nízko nad zemí dají chytat přímo do rukou. Proto by se tento jev dal vysvětlit zcela přirozeně. Boží řízení je však v tom, že křepelky letěly později než obvykle, byly unaveny právě nad táborem izraelitů a celé se to událo zrovna v době, kdy Izraelci vzpomínali na hrnce plné masa a reptali vůči Hospodinu. Trošku moc náhod najednou, nemyslíte? Proto v tom člověk ať chce či nechce musí vidět Boží řízení.
Křepelky přilétly do tábora jen jednou, jen ten večer. Pokud čteme toto vyprávění ve Čtvrté knize Mojžíšově, najdeme tam jiný motiv jejich příletu. Zatímco tady lid dostává křepelky večer před prvním darem many, protože měl hlad, tak ve Čtvrté knize Mojžíšově jsou křepelky spíš trestem. Lid má chléb manu a reptá, že chce maso. Tak Hospodin pošle křepelky, které napadají v táboře a v jeho okolí do výše dvou loket. Lidé je sbírají a jí od rána do večera po dva dny. Pak ale ti, co propadli žádostivosti, byli stiženi těžkou ranou a zemřeli. Vraťme se však k našemu úryvku.
Další zázrak se stal ráno: „A ráno padala kolem tábora rosa. Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní. Když to Izraelci viděli, říkali jeden druhému: ‚Man hú?‘ (to je: ‚Co je to?‘) Nevěděli totiž, co to je. Mojžíš jim řekl: ‚To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm.‘“ (Ex 16,13-15). Ráno dostává lid něco neznámého, co přišlo z nebe. Lidé se ptají, co to je? Tato otázka dala jméno tomuto chlebu – Man hú? – mana. Je zajímavé, že v hebrejštině se výraz „man“ jako tázací sloveso „co“ na jiném místě nevyskytuje. Můžeme předpokládat, že se snad používalo v některých kenaanských dialektech. V arabštině toto slovo znamená dar. Mana jako dar z nebe. V jednatřicátém verši máme tento chléb pojmenovaný a popsaný: „Dům izraelský pojmenoval ten pokrm mana. Byl jako koriandrové semeno, bílý, a chutnal jako medový koláč.“ (Ex 16,31).
Není úplně jasné, co vlastně ta mana bylo. Jednou z možností je výpotek keře tamaryšku. Když je tento keř poraněn cizopasníky puklicemi, tak v místě rány se objeví výpotek, který za chladné noci ztuhne, odpadne a může být odnášen větrem i na větší vzdálenosti. Pak brzy ráno se dá sbírat. Přes den jej slunce roztaví a většinou se i zkazí. Obvykle bývá potravou různému hmyzu. Má tvar drobných zrníček a je bílý nebo lehce nažloutlý. Takto je mana předváděna kočovníky na Sinajském poloostrově dodnes. Ve Čtvrté knize Mojžíšově však čteme, že se mana dala mlít a drtit a dalo se z ní péct a vařit: „Mana byla jako koriandrové semeno a měla vzhled vonné pryskyřice. Lid ji chodíval sbírat, pak ji mleli mlýnkem nebo drtili v hmoždíři, vařili v kotlíku nebo z ní připravovali podpopelné chleby; měla chuť jako pečivo zadělané olejem.“ (Nm 11,7-8). Takovéto úpravy však výpotek tamaryšku neumožňuje. Proto se nabízí další vysvětlení. Mohlo se také jednat o určitý druh lišejníku (Lichen esculenta), který roste na sinajských stepích. Šlo-li o tamaryšek, lišejník či ještě něco zcela jiného není v tomto okamžiku podstatné. Mana přichází jako dar od Boha v době nouze a nedostatku. Mana se tak stává znamením Boží přítomnosti a ochrany.
Vyprávění o maně v Bibli ještě pokračuje, ale v neděli již je neuslyšíme. Manu si Izraelci nasbírali vždy jen na jeden den. Pokud si chtěli udělat větší zásoby, ona se jim do rána zkazila a sežrali ji červi. Každý měl na jeden den jeden ómer, což bylo asi 3,6 litru. Jen šestý den si mohli nasbírat na dva dny, aby sedmý den mohl být dnem odpočinku. Mana byla později uchovávána se schránou úmluvy jak čteme o několik veršů dál: „Hospodin přikázal toto: Naplň tím ómer, aby to bylo opatrováno po všechna vaše pokolení, aby viděla chléb, kterým jsem vás na poušti živil, když jsem vás vyvedl z egyptské země.“ (Ex 16,32). Tak se mana stala znamením Boží milosti a zaslíbením nového života. Z tohoto pojetí vychází také úryvek evangelia, který v neděli uslyšíme. „Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Dal jim jíst chléb z nebe.‘  Ježíš jim řekl: ‚Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.‘ Řekli mu: ‚Pane, dávej nám ten chléb stále!‘ Ježíš jim řekl: ‚Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit.‘“ (J 6,31-35).

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6