Gn 2,18-24

Richard Cvrkal

 

Starozákonní text, kterým se dnes budeme zabývat, je součástí prvních jedenácti kapitol První knihy Mojžíšovy. Tyto kapitoly bývají označovány jako biblické pradějiny. Zachycují předhistorické období lidstva od vzniku jeho existence. Autor začíná stvořením světa a člověka. Fyzikální obraz vesmíru a Země nejen v První knize Mojžíšově, ale v Bibli vůbec, je obrazem vesmíru, jak jej viděl starý Izraelský národ a kultury starověkého Orientu. Proto nelze nahlížet na tato vyprávění jako na lekci z přírodních věd. Podávají nám náboženský pohled Izraelitů na počátky Země a lidstva ve světle jejich víry. Snaží se dát odpověď na tehdejší otázky vztahující se k náboženství a k člověku.

Jen na okraj se zmiňme o podobnosti s orientální mytologií. Mezi biblickými zprávami o uspořádání vesmíru a mýty starých Sumerů nebo Babylóňanů lze skutečně nalézt určité styčné body. Tato podobnost je ale čistě formální, nikoliv obsahová. Je třeba si uvědomit, že lidský pisatel žil v určité době a prostředí a to vše jej ovlivňovalo. Chtěl-li tedy něco vyjádřit, použil terminologii, kterou znal. Jestliže například staroorientální mýty říkají, že země vznikla ze zápasu bohů, první kniha Bible stojí k tomuto mýtu v protikladu se zprávou o Boží stvořitelské činnosti.

Podívejme se ještě krátce na První knihu Mojžíšovu jako celek. Pravděpodobně je sestavena ze dvou pramenů. Od prvního verše první kapitoly do první poloviny čtvrtého verše druhé kapitoly hovoříme o mladším, takzvaném Kněžském kodexu. Za ním pokračuje starší kodex Jahvistický, který končí dvacátým pátým veršem druhé kapitoly. Oba zmiňované prameny vypravují o stvoření světa a člověka. Nejedná se o nějaké zdvojení. Jsou to dvě kombinovaná vyprávění, která čerpají z rozličných tradic. Hovoří o stvoření člověka, odlišném od stvoření světa, které je úplné až stvořením ženy, kdy se objeví první lidská dvojice.

Dnes se budeme zabývat právě textem, jenž o stvoření ženy hovoří. Předchází mu druhá, starší zpráva o stvoření světa. V ní se dovídáme, jak Bůh stvořil člověka, jak ho usadil v zahradě v Edenu a jak mu dal pravidla pro život zde. Ještě se stále hovoří o člověku, ne o muži a o ženě.

A nyní se již podívejme na vlastní text dnešního čtení. Nachází se ve druhé kapitole První knihy Mojžíšovy, verše 18-24.

Hospodin Bůh řekl: „Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil“ (v. 18).

Přestože je člověk materiálně zabezpečen, nestačí to. Bůh ví, že člověk je tvor společenský a samota není pro něho dobrá. Podrobněji se o výhodnosti společenství pro člověka rozepisuje autor knihy Kazatel, kde ve čtvrté kapitole stojí: „Lépe dvěma než jednomu“. Autor to zdůvodňuje vzájemnou pomocí a oporou v obtížných životních situacích.

Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl je k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval (v. 19).

Vše živé, co stvořil, přivádí Bůh před člověka a podřizuje mu to. Tím, že člověk zvířata pojmenovává, vstupuje s nimi do určitého vztahu a tím se vytváří řád. A v tomto řádu je vše živé podřízeno člověku, jenž stojí na jeho vrcholu.

Ve starověkém myšlení bylo pojmenování spojeno s uplatňováním nadvlády. Kdo věci pojmenovává, ten jim vládne. Jestliže tedy člověk pojmenoval zvířata a ptactvo, byl jejich vládcem a oni mu podléhali. V první kapitole První knihy Mojžíšovy, verš 28, je to vyjádřeno jednoznačně: „A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Bůh staví člověka na vrchol stvoření a zabezpečuje jej vším potřebným.

Vláda ovšem neznamenala despocii nebo diktaturu, ale spíše službu. Král a vládce se měl starat a pečovat o ty, kteří mu podléhali. Stejně tak člověk měl všeho užívat ku prospěchu svému i jemu podřízeného stvoření.

A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil (v. 20).

Člověk pojmenováním uplatnil svoji nadvládu nad stvořeným světem. Při tom si ale uvědomil svoji osamělost. Se zvířaty společenství nevytvořil, protože si nebyli rovni. Jeho odlišnost se tak jen zdůraznila. Zůstal sám. Ve verši osmnáct jsme už slyšeli, že Bůh o této samotě člověka ví a nebude jen tak nečinně přihlížet.

Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem (v. 21).

Žena je stvořena, když je člověk v mrákotách a o ničem neví. Českým obratem „hluboký spánek“ je přeložen hebrejský výraz, kterým se označuje stav beze snů, určitý druh bezvědomí. Jeho užitím se zdůrazňuje výjimečná činnost Boží. Stejný výraz je v Písmu použit například při popisu situace, kdy pronásledovaný David pronikl do Saulova tábora a od králova lože odnesl kopí a džbán. I zde na krále a jeho věrné padla mrákota od Hospodina. Příslušný text nalezneme v První knize Samuelově, ve 26. kapitole.

Zatímco Bůh koná své obdivuhodné dílo, člověk spí a nijak se na něm nepodílí. Společenství, jež je člověku darováno, není výsledkem jeho snažení, nemá na něm žádnou zásluhu. Dostává je darem od Boha, aniž by se o ně sám nějak přičinil.

Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku (v. 22).

V symbolické mluvě bývá žebro charakteristikou toho nejniternějšího a nejbližšího srdci. Žena tak je stvořena ne z něčeho zbytečného nebo nekvalitního, ale z toho, co je nejbližší lidskému srdci. Vidíme tedy, že pojem, který do češtiny překládáme slovem žebro, neznamená něco méněcenného nebo podřadného. Naopak, ukazuje na shodu a jednotu s tím, z kterého pochází.

K výrazu žebro si můžeme říci ještě jednu zajímavost. Hebrejské slovo, které je českým slovem žebro přeloženo, je na jiných místech Starého zákone překládáno jako bok, boční stěna, například oltáře, truhly úmluvy, chrámu. Výrazem žebro je přeloženo pouze zde, v druhé kapitole Geneze.

Člověk zvolal: „To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata“ (v. 23).

Mužovo zvolání Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! je do určité míry ustáleným obratem, kterým mluvčí vyjadřuje vnitřní i vnější jednotu. V Písmu to slyšíme například ve slovech, která provolával lid k Davidovi v Chebrónu po jeho vítězství nad Saulem: „Hle, jsme tvá krev a tvé tělo.“

Výrazem „kosti“ se v biblické mluvě vyjadřuje mimo jiné také velmi důležitá součást člověka, jeho vnitřní struktura. Můžeme to slyšet například v Žalmu 139, verš patnáctý: „Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí…“

Ještě se na okamžik zastavíme u volného překladu „manželka“. Ekumenický překlad zde má „mužena“. Nezvyklé slovo je výsledkem snahy překladatele o přeložení hebrejské slovní hříčky, neboť výraz iššá – žena je v podstatě ženský rod od íš – muž. V češtině to zní poněkud kuriozně, ale smysl, který nám tím chce Písmo sdělit je jasný. Rozdíl mezi mužem a ženou je pouze v pohlaví, jinak jsou ve všem totožní.

Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk (v. 24).

Dvacátý čtvrtý verš v sobě skrývá určitou revolučnost. V patriarchálním Izraeli bylo těžko představitelné, že by muž opouštěl svoji rodinu kvůli ženě. Tu si mohl bez problémů koupit. Přesto Písmo říká, že má opustit rodiče a vstoupit do svazku se ženou, se kterou vytvoří novou jednotu. Žena je tímto vysoce oceněna a postavena na roveň muži. Vytvářejí novou jednotu, jednotu těla. Tato jednota je nerozlučitelná a je podstatou manželství. V Novém zákoně nerozlučitelnost manželství potvrdil i Ježíš, když farizejům řekl: „Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mt 19,5-6). Uvedená slova nalezneme v 19. kapitole Matoušova evangelia.

Můžeme vlastně říci, že manželství je svým způsobem návratem k jednotě, která byla před vyjmutím mužova žebra.

Z dnešního čtení nám může utkvět v mysli několik zajímavých postřehů.

Za prvé to je stvoření zvěře a ptactva a jeho podřízení člověku. On má nad ním vládnout. To ale znamená hospodařit, nikoliv drancovat. Pro dnešní dobu, která velmi dbá na ekologii, je to určitě zajímavý námět pro další úvahy.

Druhé téma je stvoření ženy. Ona je stvořena jako rovná muži, stejné podstaty s ním. Není tedy méně než muž, ale je jeho společnicí, jeho protikladem. Svojí osobností ho doplňuje a zbavuje samoty. Žena je muži postavena na roveň a dokonce se po muži požaduje, aby opustil to nejdražší a nejbližší, co má, svoje rodiče, a přimkl se ke své ženě. A toto přimknutí se muže k ženě je třetím bodem hodným k zapamatování.

Dnešní setkání nad liturgickým čtením ukončíme zamyšlením nad posloupností Božích stvořitelských děl. Můžeme si všimnout, že Bůh tvoří stále lepší a lepší věci. Co bylo stvořeno později, je dokonalejší než to, co bylo stvořeno dříve. A jak jsme mohli slyšet v dnešním čtení, byla žena stvořena jako poslední. Jaký z toho plyne závěr, ponechme na úvahách každého z nás.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvn 2017 >>
    púsčpsn
    29 30 31 1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30 1 2