Gn 22,1-18

Bedřich Horák

 

V prvním čtení o druhé neděli postní cyklu B uslyšíme známý příběh z První knihy Mojžíšovy o Abrahámově zkoušce, kdy měl tento praotec obětovat svého zaslíbeného a dlouho očekávaného syna Izáka. I když se při liturgii některé verše nebo jejich části vynechávají, rozebereme tento příběh celý. Čtení si ovšem vyslechneme tak, jak zazní při nedělní bohoslužbě:

1Bůh zkoušel Abraháma a řekl: „Abraháme!“ Odpověděl: „Tady jsem!“ 2Bůh pravil: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“

9Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář, narovnal dříví. 10Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. 11Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: „Abraháme, Abraháme!“ Tu se ozval: „Tady jsem!“ 12Anděl řekl: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mu neodpíráš svého syna, svého jediného syna.“ 13Abrahám pozdvihl své oči, a hle – za ním beran, který se chytil za rohy do křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. 15Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: 16„Při sobě samém přísahám – praví Hospodin – že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, 17zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. 18V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl“ (Gen 22,1-18).

Vyprávění o Izákově oběti tvoří umělecký a teologický vrchol celého Abrahámova příběhu. Mnozí židovští a křesťanští autoři jej ve svých četných úvahách obdivovali pro brilantnost stylu vyprávění a také pro hloubku teologického obsahu. Nápadné podobnosti s tímto příběhem najdeme v předchozí, 21. kapitole, kde se vypráví o vyhnání otrokyně Hagar se svým synem Izmaelem. Jmenujme např. odchod z domu na Boží příkaz, ohrožení smrtí pro oba chlapce, Izáka a Izmaela, nenadálý Boží zásah pro jejich záchranu.

Na začátku vyprávění se dovídáme, že Bůh chce Abraháma podrobit zkoušce. Zkouška obsahuje vždy nějaký obtížný prvek, něco náročného. V Bibli najdeme několik případů, kdy je člověk podroben zkoušce. Např. královna ze Sáby zkouší krále Šalomouna hádankami (1 Král 10,1). O Bohu je řečeno, že zkoušel Izraele hladem a žízní na poušti. Na poušti také pokoušel (= zkoušel) ďábel Ježíše.

Použití tohoto termínu naznačuje, že se Abrahám setká s velkými obtížemi, ale nakonec z toho vyzíská velké dobro. Náš příběh je jedním z mála případů v bibli, kdy Bůh zkouší jednotlivce. Mohli bychom vzpomenout také případ Joba, kde ovšem je to satan, který si vynutí na Bohu tuto zkoušku. Abrahám, stejně jako Job, na rozdíl od čtenáře netuší, že se jedná o zkoušku a o to více prožívá dramatičnost situace.

Rozvíjí se rozhovor mezi Bohem a Abrahámem, který se podobá rozhovoru v 11. verši. Zároveň ale také odráží prvotní rozhovor, kde Bůh povolává Abraháma, aby vyšel ze své země do země, kterou mu ukáže (kap. 12). Abrahám stále ukazuje svou odpovědí „Tady jsem!“připravenost poslechnout, být k dispozici.

Bůh představuje Abrahámovi žádost, která je pro něj jistě bleskem z čistého nebe. Má obětovat „jediného syna, kterého miluje“, právě toho syna, který byl vlastně předmětem jeho dlouholetého očekávání a také vyplněním Božích zaslíbení.

Cílem Abrahamovy cesty má být země Moria, místo, kde podle Druhé knihy Kronik (3,1) měl stát jeruzalémský chrám. Tam má obětovat svého syna jako zápalnou oběť. Zápalná oběť – celopal – zahrnovala rozčtvrcení a spálení celého zvířete na oltáři a byla nejběžnějším typem oběti. Ale obětovat syna nebo dceru, to nepřicházelo v úvahu. Bylo to mojžíšským zákonem přísně zakázáno jako projev modloslužby – obětováním svého potomka bohu Molochovi či Molekovi.

Ve Třetí knize Mojžíšově čteme: „Kdokoli z Izraelců i z těch, kdo budou v Izraeli přebývat jako hosté, by daroval Molekovi někoho ze svých potomků, musí zemřít; lid země ho ukamenuje“ (Lv 20,2).

Je však také pravda, že každý prvorozený syn měl být podle mojžíšského zákona zasvěcen, obětován Hospodinu. To proto, že Hospodin ušetřil v Egyptě prvorozené Hebrejů, když pobil všechny ostatní, kdo neměli na veřejích dveří znamení beránkovy krve. Ovšem tento zákon také obsahuje nařízení, že tento prvorozenec má být vykoupen obětí zvířete.

Jak se tedy ztotožňuje tento zákaz obětovat potomka s Božím nařízením Abrahámovi? Spokojme se s vysvětlením, že se jednalo o mimořádné Boží nařízení, které mělo posloužit Abrahámově zkoušce. Vždyť Bůh zabrání v poslední chvíli uskutečnění této lidské oběti, aby mohl na životě Izáka splnit sliby dané jeho otci Abrahámovi.

Oběť Izáka má být provedena „na jedné z hor“. Vrcholky hor byly podle dávných mytologií sídla bohů. I národy, které obklopovaly Izraele, obětovaly svým bohům na vysokých horách. Pro nás je důležité, že i jeruzalémský chrám byl postaven na hoře Siónu a že na jiné hoře, na Sinaji, se Bůh zjevil svému lidu. A na vysoké hoře, jak budeme číst v evangeliu této neděle, se ukázal v Božím světle také Ježíš. Podle biblického myšlení byla hora příhodným místem pro setkání s Bohem.

Následuje vyprávění o uskutečňování Božího nařízení daného Abrahámovi. V liturgickém úryvku tato část až do verše 9 chybí. Jsou zde podrobněji popsány přípravy na cestu; ze samotné cesty víme jen to, že Abrahám vidí v dálce horu. Tímto pohledem na místo oběti začíná dramatický popis událostí. Poté, co se odlučují od svých dvou služebníků, na scéně zůstávají pouze otec se synem: „A šli oba dva spolu dál“. Strukturu jejich vzájemného dialogu tvoří v hebrejštině pětkrát se opakující „a řekl…“. Skrze tento monotónní styl se zvyšuje napětí.

Rozhovor začíná navázáním kontaktu: z ticha, kdy je každý sám se sebou, se rodí vzájemné sjednocení. Izák se táže otce, s určitým nádechem naivity, kde že je ovce k celopalu, což zvyšuje srdcervoucí ráz příběhu. Otec ovšem nedává synovi žádnou přímou odpověď, skrývá před ním příkaz, který obdržel. Nicméně jeho odpověď, „Bůh si vyhlédne ovci k celopalu“, poukazuje na samotného Hospodina, který má odpovědět na tuto otázku. To, co je pro otce Hospodinův jasný příkaz k vykonání, je představeno synovi jako možnost, která je u Boha ještě otevřená. Smysl této odpovědi bude potvrzen skrze jméno, které dá Abrahám hoře.

Izák nezachází se svými otázkami dále; pochopil, že mu otec nemůže říci více. Rozhovor měl zůstat otevřený: to je vyjádřeno v závěru příběhu. Abrahám musí vykonat, co mu bylo nařízeno.

V tomto bodě se opět vracíme k pokračování liturgického čtení. Konečně „došli na místo od Boha určené“. Napětí, ve kterém je čtenář držen, vrcholí, když jsou popisovány technické detaily stavby oltáře a ostatní příprava k oběti. Toto oddalování kritické chvíle může také poukazovat na Abrahámovo dilema, které prožívá. Ale nakonec přece Izáka sváže a položí ho na oltář.

„Abrahám vztáhl svou ruku.“ Tento výraz v Bibli často předznamenává závažnost následující události. Chystá se dokončit Boží příkaz. Chystá se chlapci podříznout hrdlo, jak naznačuje v hebrejštině sloveso, které se používá v obětní terminologii. Nemyslitelný, hrůzný čin se má stát skutečností.

Tu však nastává zvrat událostí. Abrahám slyší volání z nebe, které zdůrazňuje naléhavost a důležitost toho, co je sdělováno. Hospodinův anděl odvolává nařízení zabít chlapce. Vysvětlením je, že Abrahám zdárně „prošel“ Hospodinovou zkouškou, která byla čtenáři oznámena na začátku našeho úryvku. V tomto volání nebeského posla zaznívá jakoby obava, aby snad už nebylo pozdě. „Nic mu nedělej“, nic zlého se mu nesmí stát. Vždyť to bylo v Božím úmyslu už od počátku. Zároveň je v tomto hlase přítomna radost ze zvládnutí této nesmírně obtížné zkoušky. Anděl potvrzuje Abrahámovu věrnost a poslušnost Hospodinu, svému Bohu.

Úkon oběti, který přerušilo andělovo volání, musí být dokončen; už však nemá být obětován člověk. Abrahám v tomto okamžiku pozvedá svůj zrak a vidí berana, který se chytil za rohy do křoví. Bůh chce dát Abrahámovi na srozuměnou, že nyní uskuteční jeho vůli tím, když namísto svého syna obětuje toto zvíře, o které se Hospodin skutečně postaral. Zde se tedy odráží skutečnost zástupné oběti, předepsané později mojžíšským zákonem.

Teprve nyní nechává text Písma Abraháma promluvit, když předtím nezmiňuje slova úlevy, radosti a chvály, které bychom čekali po odvrácení krutého osudu. Nicméně jeho reakce je zahrnuta v názvu, který dává místu, kde se odehrála tato událost: „Hospodin vidí, Hospodin se stará“. Toto jméno vyjadřuje radost z osvobození z hluboké tísně, je chválou Boha a jeho prozřetelnosti. Potvrzuje Abrahámovu prorockou odpověď, kterou dal svému synu, když společně vystupovali k místu oběti (v. 8). Jako trvalé jméno tohoto místa má stále připomínat, co se zde odehrálo. Má připomínat Boha, který vidí trápení a bolesti svých nejmilejších tvorů a reaguje na ně. V druhé části verše se nachází jiný výklad jména: „Bůh se zjevuje“. Poukazuje na Abrahámovu zkušenost s Bohem a zároveň poukazuje na budoucí Boží zjevení Izraeli.

Po obětování berana „podruhé zavolal na Abraháma anděl z nebe“. Toto volání „z nebe“ podtrhuje důležitost toho, co bude řečeno. Bůh obnoví a rozšíří svůj slib Abrahámovi. Přísahá při sobě samém, což dává přísaze slavnostní ráz a váhu. Je to první a jediná Boží přísaha v příbězích praotců, často pak zpětně připomínaná. Obrat „praví Hospodin“ se často vyskytuje u proroků a zde ještě víc zdůrazňuje důležitost toho, co bude obsahem přísahy.

Toto místo je jediné v První knize Mojžíšově, kde se uvádí důvod Hospodinovy přísahy: Abrahámova bezmezná poslušnost a oddanost. Hospodin se zde zavazuje, že „jistotně“ Abrahamovi požehná. Dále slibuje rozmnožení jeho potomstva, které přirovnává k nesčíslnému počtu hvězd, což už bylo vyřčeno při dřívější formulaci zaslíbení (15,5). Novinkou je přirovnání k „písku na mořském břehu“. A také slib, že „se zmocní brány svých nepřátel“, jinak řečeno, že dobude jejich města. Je to vlastně novým, realističtějším, způsobem formulovaný slib, že dostane do vlastnictví zemi (srv. např. 15,7). Dostává se mu také příslibu, že kvůli němu, kvůli jeho poslušnosti Hospodinu, „dojdou požehnání všechny národy“. Slib, který byl předtím založen pouze na dobré vůli a záměru Hospodina, je nyní založen jak na Hospodinově vůli, tak zásluhách člověka, v tomto případě na Abrahámově poslušnosti.

Hospodinův příslib daný Abrahámovi jistě přesahuje jeho pozemský život a vztahuje se na budoucí pokolení. Na pokolení, jehož největší postavou, jak my křesťané věříme, je Ježíš Kristus a které díky němu opravdu dosáhne nesmírného množství.

Nový zákon rozvíjí obraz příběhu Abraháma a Izáka velice výrazným způsobem. Pro novozákonní autory jsou Abrahám a Izák obrazem vztahu Boha Otce a Ježíše Krista. Zatímco však Abrahám nedovedl Izákovu oběť do konce, Ježíš skutečně zemřel při oběti kříže. Tak se jeho smrt stala dokonalou a plně účinnou obětí, která očišťuje od hříchů, zatímco Izákova nedokonaná oběť, která neměla výkupnou účinnost pro lidstvo, je jejím pouhým předobrazem.

Toto srovnání se vyskytuje na několika místech v Novém zákoně, muselo tedy být velice rané a pravděpodobně odráželo vlastní Ježíšovo chápání jeho poslání. V listu Římanům, mimochodem v úryvku zařazeném do liturgie následující neděle, sv. Pavel říká: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní?“ (Řím 8,31-32). V tomto textu rezonuje myšlenka našeho úryvku z Geneze,„neodepřel jsi svého syna, svého jediného syna“ (srv. Gn 22,12.16). V Janově evangeliu čteme podobné přirovnání: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ (Jan 3,16). V tomto evangeliu ukazuje Jan Křtitel na Ježíše slovy: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ (Jan 1,29). V přirovnání Ježíše k beránkovi můžeme vidět odkaz na denní zápalné oběti v chrámu či na velikonočního beránka, obětovaného právě na záchranu Abrahámova pokolení v Egyptě. Nebo i na Izaiášova trpícího služebníka, který byl „jako beránek vedený na porážku“ (Iz 53,7). Ježíš je tím beránkem, který byl obětován místo Izáka, jak tvrdí někteří církevní otcové.

V jiném Izaiášově zpěvu o Hospodinově služebníku můžeme sledovat i nápadnou podobnost s hlasem z nebe, který zaznívá ve vyprávění o proměnění Páně, které budeme číst tuto neděli v evangeliu: „To je můj milovaný Syn“ (Mk 9,7; srv. Iz 42,1). A právě takto, „milovaný syn“, je v řeckém překladu Starého zákona, v Septuagintě, označen Božím hlasem Izák tam, kde jsme četli „jediný syn“: „Vezmi svého milovaného syna… neušetřil jsi kvůli mně svého milovaného syna“ (Gn 22,2.16).

Jakub ve svém listu uvádí příklad Abrahámovy věrné poslušnosti, aby na ní ukázal, že pravý Ježíšův učedník má svou víru projevovat skutky (Jak 2,21-23). List Židům zase předkládá Abraháma jako příklad člověka, který uvěřil Božím přislíbením. Zvláště přislíbení nesčíslného potomstva, a to i přesto, že se zdála neodvratnou smrt Izáka, který měl být „mostem“ k naplnění tohoto příslibu (Žid 11,17-19). Oba posledně jmenované novozákonní listy používají vyprávění o Izákově oběti, aby povzbudily čtenáře k následování postoje Abraháma a Izáka. Nesnadné okamžiky, které jsou zkouškami víry a poslušnosti až do krajnosti, tvoří nedílnou část osudu Ježíšova učedníka. Ten musí být připraven vzít na sebe kříž a následovat svého Mistra. „Kdo vytrvá do konce, bude spasen“ (Mt 10,22).

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3