Gn 3,9-15

Alžběta Drexlerová

 

V tuto neděli během bohoslužby uslyšíme ze Starého zákona následující čtení:
Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a  bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl.“ Bůh řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Jedl jsi snad ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl.“ Hospodin Bůh se zeptal ženy: „Cos to udělala?“ Žena odpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protože jsi to udělal, buď zlořečený mezi všemi krotkými zvířaty i polní zvěří. Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“
Jak jste jistě uhodli, nacházíme se v době poté, co první muž a první žena pojedli zakázané ovoce ze stromu poznání, a předtím, než je Bůh vyhnal ze zahrady Eden. Je třeba upozornit, že Adam dal své ženě jméno Eva až poté, co byli oba vyhnáni z ráje, a také Adam sám je do té doby označován buď jako „muž“ nebo ve všeobecném smyslu jako „člověk“. Tím chtěl autor zřejmě jasněji naznačit, že příběh prvního hříchu se velmi bezprostředně týká také nás, každého muže a každé ženy. Třetí kapitola knihy Geneze nám jednoduchým mytologickým jazykem popisuje velmi jemné procesy, odehrávající se ve svědomí prvních dvou lidí bezprostředně po spáchání tzv. prvotního hříchu. Projděme si nyní text větu za větou.
Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ Bůh vychází jako první člověku vstříc a hledá jej, aby s ním mohl sdílet svou přítomnost jako předtím. Hospodin samozřejmě přesně věděl, kde se muž a žena ukrývají. Svým příchodem dává Hospodin najevo, že Jeho vztah k člověku zůstává stejně láskyplný i po hříchu. Muž se ženou se ale neodvážili předstoupit před Boží tvář.
Následkem hříchu se jejich vztah k Bohu úplně změnil, což okamžitě pocítili ve svém svědomí. Ještě než na ně dolehl trest v pravém slova smyslu, snažili se muž a žena skrýt před Bohem, se kterým do té doby prožívali bezprostřední důvěru a důvěrnost. Po svém hříchu již muž ani žena nejsou schopní snést Boží přítomnost. Jejich vyhnání z rajské zahrady je pouze zpečetěním postoje, ke kterému se rozhodli ve chvíli, kdy se sami chtěli stát bohy.
Muž z úkrytu odpovídá: Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl. Poté, co první lidé okusili plod ze zakázaného stromu, se jim sice otevřely oči, jak řekl had, ale především k poznání vlastní osamocenosti. Síť vztahů mezi nimi a Bohem, i mezi nimi navzájem spočívala do té chvíle pevně na vzájemné lásce, důvěře a bezelstnosti. Tuto síť první lidé zpřetrhali, a najednou uviděli sami sebe ve svém osamění, ve své nedostačivosti, křehkosti, nahotě. Tuto svou křehkost se však báli důvěrně sdílet, a proto se pokusili svou zranitelnost skrýt jak před sebou navzájem tak před Bohem. Namísto původní důvěry vůči Bohu, vůči druhému i vůči celému stvoření nastupuje strach. Je ale pošetilé pokoušet se před Bohem skrýt.
Bůh ve své řeči pokračuje otázkou, vlastně dvěma: Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Jedl jsi snad ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst? Tato otázka, stejně jako další, opět nemá za účel zjistit pravdu. Bůh nemá potřebu vyptávat se na proběhlé události jako nějaký policista. Chtěl ale svou otázkou umožnit člověku, aby se odvážil svůj hřích pojmenovat a přiznat, a tak otevřít cestu k jeho napravení.
Muž ale není přiznání schopen. Vinu svaluje na ženu, a vlastně poměrně přímo i na Hospodina: Žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl. Možnost přiznání dává Hospodin i ženě, na kterou se obrací s další otázkou: Cos to udělala? Ani žena však nedokáže přemoci svůj strach a pokouší se svalit svou vinu na hada: Had mě podvedl a já jsem jedla. Muž ani žena nemohli popřít, že zhřešili, a tak se alespoň pokoušeli hájit tím, že byli obětmi klamu. Tím se ovšem připravili o možnost přiznání, a zapletli se do viny ještě víc.
Pozoruhodné je, že hada se Bůh již na nic nezeptal. To může naznačovat, že zlo ve svém posledku zůstává pro člověka neobjasnitelným, nepostižitelným tajemstvím. Jako by tím autor říkal: člověk má zkoumat působení zla ve vlastní duši a bránit se mu, ale není jeho úkolem objasňovat tajemství zla samo o sobě nebo s ním komunikovat.
Had sám je v knize Geneze na jednu stranu představen jako jedno z polních zvířat – tedy Bohu zcela podřízené – ale na druhou stranu vyniká nad ostatní tvory svou lstivostí. To, že symbolem zla se v knize Geneze stal právě had, mohlo souviset s nebezpečím, které hadi všeobecně pro člověka znamenali. Had se přiblížil naprosto tiše, zaútočil rafinovaným způsobem, a to pro člověka často končilo smrtí. Na druhou stranu je třeba zmínit kanaanský kult plodnosti, v němž hrál had důležitou roli jako modloslužebné božstvo. A tak i v Písmu had symbolizuje sílu, která se staví proti Bohu a jeho plánu s člověkem, na člověka aktivně působí a rozkládá jeho vztah k Bohu.
Namísto otázky Hospodin hada proklíná: Protože jsi to udělal, buď zlořečený mezi všemi krotkými zvířaty i polní zvěří. Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Rozsudek má zřejmě mimo jiné vysvětlit, proč je had Izraelity považován za nečisté zvíře a proč se plazí po břiše. Některé staré komentáře ze zlořečení vyvozují, že had do té doby chodil vzpřímeně. Zároveň je had odsouzen žrát prach, který je ve Starém zákoně často spojen s podsvětím, jak vidíme třeba v žalmu: Jen jemu se budou kořit všichni, kdo spí v zemi, před ním se skloní všichni, kdo sestupují v prach (Ž 22,30). Toto pokoření zřejmě má za cíl pokořit spolu se symbolem hada také veškeré pohanské uctívání hadů, ale jeho hlavním účelem spíš je ukázat člověku, že zlo v tomto světě je již od počátku Hospodinem určeno k prohře a k pokoření, protože Bůh je nekonečně vznešenější a mocnější než zlo.
A Hospodin se nezastavil u toho, že hada učinil zlořečeného mezi zvířaty: Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. Had je tedy neodvratně proklet, přesto souboj mezi ním a člověkem bude pokračovat v trvalém zápase. S tímto zaslíbením se ale Bůh staví na stranu člověka a dává tušit budoucí vítězství nad hadem. V pozadí je představa, že člověk zabíjí hada rozdrcením hlavy, zatímco je sám uštknut do paty. Obojí je smrtelné. Jak židovská, tak křesťanská tradice ale vidí naději tohoto zaslíbení v příchodu mesiáše na konci dnů. Ve Starém zákoně to naznačuje způsob, jakým mesiánskou dobu popisuje prorok Izajáš. V této době totiž ono dávné nepřátelství mezi hadem a člověkem pomine: Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada ( Iz 11,8).
Již Starý zákon vidí za symbolem hada v rajské zahradě ďábla, jak můžeme vyčíst z knihy Moudrosti: Ďáblovou závistí však vešla do světa smrt, a kdo patří k němu, zakusí ji (Mdr 2,24). Tuto interpretaci pak jednoznačně přebírá i Nový zákon, a to zejména v Knize Zjevení: Velký drak – starý had, nazývaný ďábel a satan, svůdce celé země – byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním (Zj 12,9). Také další místo v Knize Zjevení zní podobně: Potom jsem viděl anděla sestupujícího z nebe: v ruce držel klíč od propasti a velký řetěz. Popadl draka, toho starého hada, to je ďábla čili satana, spoutal ho na tisíc let, svrhl do propasti, zavřel ji a svrchu zapečetil, aby už přestal svádět národy, pokud se nedovrší tisíc let (Zj 20,1-3).
Kniha Zjevení také popisuje souboj tohoto draka se ženou, oděnou sluncem. Katolická tradice vidí v této ženě symbol církve, a také obraz Marie jako Boží matky, nejkrásnější mezi ženami. Následkem toho se Eva a její prohraný souboj s hadem stávají jakoby obráceným zrcadlem Marie čili druhé Evy, a jejího souboje s drakem na konci časů. V tomto zápase ale člověk vítězí, protože Marie porodila mesiáše, Krista. Tato tradice byla v církvi natolik zakořeněná, že Jeroným ve své Vulgátě přeložil poslední verš dnešního úryvku právě v tomto smyslu: Nikoli „ono, ale Ona ti rozdrtí hlavu. Církevní otec Irenej vidí v tomto verši zaslíbení vítězství Krista nad Antikristem. Proto bývá tento verš někdy označován za protoevangelium.
Jaké poučení si z dnešního úryvku Písma můžeme odnést? Každý z nás jistě zápasí s pokušením prvního muže a první ženy, totiž vystačit si v životě sám, zařídit se po svém, nebýt na nikom a na ničem závislý. Pro křesťana je špatné, pokud na něčem či na někom příliš lpí – ovšem s výjimkou Boha. Přesto se mnou asi všichni budete souhlasit, že právě stát se plně závislým na Bohu je pro nás to nejtěžší. Taková závislost vyžaduje bezmeznou důvěru v Boží lásku, a my všichni se rodíme do poraněného světa, a pokud jsme kdy nějaké důvěry byli schopni, velmi brzo byla poraněna. Přesto bychom neměli přeslechnout jemnou, láskyplnou a stále se opakující otázku Boha Otce: „Kde jsi?“

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6