Iz 35,4-7

Josef Kaše

 

Ve 34. kapitole prorok Izajáš popisuje Božímu soud nad národy, které chovají vůči Izraeli nepřátelství. Protiváhou k tomu je oslava vyvoleného národa v 35. kapitole knihy proroka Izajáše, ze které je vybrán dnešní úryvek. Poslechněme si jej na začátku celý:

Malomyslným řekněte: „Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás! Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jako jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. Vyprahlá země se změní v rybník a žíznivá půda v prameny vod.

Rozkvět a blahobyt Izraele jsou ovocem radikální proměny, kterou způsobí svým mocným působením sám Bůh, a mají se stát oslavou Hospodinovy vznešenosti a moci. Těm, na které ještě nedávno doléhala tíha nepřátelského útlaku, je nyní adresováno slovo útěchy, pozvání k nové odvaze, protože Bůh svému lidu vychází na pomoc. Podle zákona odvety budou při Božím příchodu potrestáni viníci a odměněni nevinní. Na základě učení o časné odplatě se Boží spása popisuje jako dokonalé uzdravení tělesných neduhů: slepí vidí, hluší slyší, chromí běhají a němí mohou mluvit (v. 5-6a). Také příroda se probouzí k novému životu: poušť a step dostávají dostatek vláhy a vyprahlá země je obšťastněna hojnými prameny vody (v. 6b-7a). Těmito ideálními obrazy popisují proroci dovršení mesiánské doby.

Náš krátký úryvek je vybrán z celku 34. a 35. kapitoly knihy proroka Izajáše, který lze dobře vyjádřit dvěma slovy, jež jsou zároveň protipóly: Edóm a Sijón. Edóm je sice jméno jižního souseda Judejců a jeho pustého, neúrodného kraje, ale v tomto případě jsou Edómem označeny všechny národy a lid nepřátelský vůči Hospodinu a Izraeli. Nejdražším místem pro věřícího Judejce je Sijón; je to zvláštní svaté místo, kde je Hospodin se svým lidem, uprostřed svého lidu. V označení Edóm je pranýřována lidská bohorovnost, která nemůže skončit jinde, než ve společnosti nečistých mocností, tedy mocností Hospodinu nepřátelských.

Proto ten, kdo bojuje proti Hospodinu a jeho lidu, musí počítat s Hospodinovým mečem, který nepřestane zápasit, dokud nedokončí vítězně své poslání. Nad těmito národy ohlašuje prorok Hospodinův soud. Obětní zvířata jsou zde obrazem pro pobíjené nepřátele, hrůzu a rozsah Hospodinova soudu prorok přirovnává k obrovské krvavé oběti, obvyklé u pohanů. Krveprolévání je důsledkem Hospodinova soudu. Trest, kterým Hospodin postihne Edóm, je podobný soudu nad Sodomou a Gomorou. Země ztratí všechnu vláhu, rozpálí se v žáru slunce a požárů. Nebude schopna nikoho uživit a zcela zpustne. Je to tvrdý, ale výmluvný obraz skutečností Bohu nepřátelských. Biblická zvěst ovšem míří ještě dále: soud na Edómem bude spjat s vykoupením Izraele. V prorokově podání je krajina a její stav obrazem stavu obyvatel země, jednotlivců i národů. Pro Edóm, lid, který si osobuje svrchované panství a stojí proti Nejvyššímu, volí prorok obraz katastrofálně pusté, chaotické krajiny. Pro vykoupený Boží lid, který se navrací do úzkého společenství s Bohem, volí naopak obraz pouště rozkvetlé jako zahrada. Poušť, která vznikla v důsledku lidské svévole, se obrácením k Hospodinu opět mění v kvetoucí zahradu Boží, kde lze spatřovat přímo Hospodina a jeho slávu a žít s ním v blaženém společenství.

Kdykoli je řeč o blaženém společenství s Bohem, obrací se bible k místům známým úrodností a bohatým porostem. Užívá jejich jmen jako obrazu pro pozemský „ráj“. Izajáš uvádí tři taková jména. Prvním je Libanon, pohoří, táhnoucí se od severních hranic Izraele dále na sever. Jméno Libanon znamená „bílý“. Toto jméno vzniklo patrně podle sněhové pokrývky, která leží na jeho vrcholcích po většinu roku. Ještě v Izajášově době byl Libanon proslulý svými jehličnatými, hlavně cedrovými lesy. Jejich dřevo dovážel z Libanonu i král Šalomoun na své jeruzalémské stavby paláců a chrámu. Druhé jméno, jež prorok užívá, je Karmel. Karmel je asi 20 km dlouhý hřeben při Středozemním moři na jižní straně Jizreelské roviny. Zbytky lisů na olej a víno, které se v této oblasti našly, svědčí o dávné úrodnosti jeho svahů. Třetí jméno je Šáron. To je pobřežní rovina mezi Jafou a pohořím Karmelem. Na šáronských lukách se kdysi pásla stáda královského skotu. Všechna tři jména se vyskytují i v Písni Šalomounově, aby vyjádřila krásu nevěsty, která sama o sobě mluví jako o „šáronském kvítku“ (Pís 2,1).

Na cestě návratu k Bohu je třeba povzbuzovat a posilovat ty, kteří nemají dostatek důvěry v Boha a kteří se bojí, že prorokova slova jsou jen pouhou iluzí. Skutečnost, v níž se tito lidé nacházejí, vypadá totiž docela jinak, než jak ji prorok líčí, a nic nadějného neslibuje. A přece by měli vidět, že Bůh přichází, že je na cestě, že podle zákona odvety odplatí nepřátelům zkázou a svůj lid zachrání. Všechno je připraveno a už se to děje, i když to všichni nevidí a neslyší, a jen proto jsou němí a ochromení. Ale přijde čas, kdy i slepí budou vidět, hluší slyšet, němí jásat a chromí skákat. V Ježíšově době se tato vize doslovně splnila (Mt 11,5). A právě jen ve světle Ježíšových slov a činů je možné pochopit i smysl zaslíbení o hojnosti vody – a tak nového života – uprostřed pouště a suchopáru (J 4,10-14; 6,35; 7,37n).

Podívejme se, jak zní verše, které následují po našem úryvku: „Bude tam stezka a cesta, bude se nazývat ´cestou svatou´; nepůjde po ní nečistý, bude jim cestou přímou, ani bezradní na ní nezabloudí. Nebude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, ani se tam neukáže, jen vysvobození po ní půjdou“ (Iz 35,8-9).

„Stezka a cesta“ jsou připraveny pro návrat lidu k Hospodinu. Tento návrat je „cestou svatou“, vede k místu setkávání Hospodina s jeho lidem, do svatého města a chrámu. Na této cestě se nebude ubírat žádný „nečistý“. V dané situaci jsou zřejmě nečistými lidmi míněni všichni pohanští dobyvatelé a utlačovatelé. V širším smyslu se vztahuje obraz „cesty“ na způsob lidského života vůbec. „Svatá cesta“ je životní cesta Božích vykoupených. Je to cesta přímá a jasná, takže na ní nezbloudí ani ten, kdo není obdařen moudrostí a chytrostí, nezbloudí ani nezkušené dítě (Mt 11,25). Je to cesta bezpečná, na níž zlé síly nic nezmohou. Tuto cestu se věřící učí znát u Krista. On je ta cesta (J 14,6), která vede na Sijón, tj. do úzkého společenství s Bohem.

Lid vysvobozený Hospodinem je označen dvěma téměř souznačnými výrazy: „Vykoupení“ a „ti, za něž Hospodin zaplatil“. První termín „vykoupení“ se vyskytuje jen v hebrejštině a znamená zastat se, dopomoci k právu a spravedlnosti nebo i zachránit příbuzného. Druhý termín „zaplacení“ je spíše z oblasti práva obchodního a je v něm obsažena představa kupování a prodávání otroků. Obojí pak má význam „osvobodit a zachránit“. Prorok zdůrazňuje, že jen proto se může Boží lid vrátit a poznat vrcholnou radost a štěstí, že se ho Hospodin zastal a sám učinil rozhodující čin pro jeho osvobození.

Možná si nad tímto a podobnými biblickými texty s povzdychnutím řeknete: „Nojo, možná v minulosti takhle Bůh skutečně jednal a staral se o Izrael. V současnosti jsem ale takový průlom Božího jednání do skutečností nezažil. Kdoví tedy, jak to vlastně bylo?“ Není to jen jako – v pohádce? Odpověď je i není jednoduchá., protože jde o víru, lépe důvěru v Boží jednání ve prospěch nás lidí – tedy i mne. Toto jednání se zdaleka neodvíjí podle našich představ a zkušeností. Prorocká řeč zpravidla zahrnuje velké časové spektrum, někdy směřuje k naplnění až na konci časů. Zde – v našem textu – sahá význam řeči od blíže neurčené budoucnosti až do konce časů. Pro nás je ovšem vše jasnější: Víme, že to, o čem prorok hovoří, se už začalo uskutečňovat v době Ježíšově – v Ježíšovi přichází a začíná konec časů, totiž Boží království. A i když toto v Ježíši začalo, Boží království stojí znova a znova v každé generaci před každým člověkem jako nová možnost a nová šance. A buď se tato nová šance začne na dotyčném člověku uskutečňovat – pak to znamená, že začala jeho spása, tedy jeho „konec časů“ – člověk začal vstupovat do Božího království. Nebo se ještě nestalo nic a člověk teprve (třeba nevědomě) čeká na naplnění tohoto proroctví na sobě. Bůh chce, aby svět byl dobrý a chce, aby byl svět všestranně v pořádku (aby se z hluchého stal slyšící, ze slepého vidoucí, z odsouzeného spasený…).

Tato vůle Boží je neotřesitelná. Ale člověk ji dost těžko chápe, má-li v sobě povrchně zafixovanou myšlenku o Boží všemohoucnosti. Pak si totiž říká: „Když je Bůh všemohoucí, jak to, že okamžitě nezpůsobí, aby všichni lidé byli v okamžení úplně dokonalí, tělesně i duševně uzdravení? Asi to nechce!“ Jenže v tomto pohledu se ztrácí struktura světa, jak ji Bůh určil a jak ji dál respektuje. Zlo, ne-řád, porušení Boží harmonie, přišlo do světa následkem hříchu. A tento důsledek pevně tkví ve struktuře světa. Boží náprava tuto strukturu neruší, ale obnovuje. V Ježíši se objevuje nový lidský začátek, nezatížený hříchem – vtělení! Proto vše, čeho se Ježíš „dotkne“, může být uzdraveno, osvobozeno od deformace. Ovšem pod jednou podmínkou, a tou je víra – důvěra. Prostřednictvím této podmínky respektuje Bůh důstojnost člověka.

Každého z nás jistě trápí zlo ve světě: občanské války, terorismus, přírodní katastrofy, rakovina, AIDS, hladomory, lidská nespravedlnost… Je toho tolik – a jak to, že Bůh mlčí? Jak to, že s lidstvem, nebo alespoň s těmi zlými (mezi něž se obvykle nepočítáme) nic neudělá? Jak se na to může dívat? Jak to, že tu není k dispozici okamžitá pomoc pro všechny najednou a hned? Možná nejsme těmi, kteří tyto věci Bohu vyčítají a jistě nejsme těmi, kteří zlo ve světě používají jako obhajobu své nevěry. Ale starost o všechny, bolest nad tím, že tolika lidem není zřejmě v tuto chvíli pomoženo, to nás opravdu může sužovat. Co tedy na to Bůh?

Nevíme, kolik slepých, hluchých, malomocných, a jinak nemocných či potřebných lidí bylo v Ježíšově době v Palestině. Jisté ale je, že jich bylo značně víc, než bylo těch, kterých se dotkl, které uzdravil. A nic nenasvědčuje tomu, že by Ježíš chtěl ke všem přijít, všech se dotknout, všechny uzdravit. A nejen to. Jasně vidíme, že Ježíš Kristus, při vší své suverenitě, se kterou vystupoval proti zlu, nikdy nedělal nějaké „plošné“ uzdravení nebo napravení čehokoli. Lidí přicházelo mnoho, dav se na něj tlačil. Ježíš sice mluvil ke všem, nicméně pokud někdo projevil přání, aby mu bylo pomoženo a měl víru v Ježíše, byl zavolán. Ježíš s ním jednal osobně, protože při tomto osobním kontaktu mohla vzniknout nebo uzrát víra. Teprve v tomto osobním kontaktu se rozhodovalo o tom, zda ten který člověk Ježíše a tedy věčnou záchranu přijme, nebo ji (možná zatím) přijmout nedovede nebo nechce.

Tento ryze osobní rys Ježíšova působení, tento ryze osobní rys spásy zřejmě způsobuje, že události se podle našeho mínění odehrávají příliš pomalu. My bychom to udělali jinak. Ale Ježíš ne. Lidé pro něho nejsou nikdy masa, „lid“, natož stádo. Bůh zná každého člověka osobně a osobně s ním jedná. A to na Ježíšově působení vidíme zcela zřejmě. Neznamená to, že by víra byla jen něčím privátním, soukromým, jen mezi Ježíšem a člověkem. Společenskou tváří víry je například církev. Ale spása se šíří od člověka k člověku a je přijímána osobně, ne kolektivně; člověk je Bohem osobně přijímán, není manipulován.

A tak až nás zas někdy bude trápit, že Bůh nejedná tak, jak my bychom to viděli jako nejlepší, podívejme se na Ježíše: hluchým dává sluch, němým řeč, beznadějným naději, hříšníkům odpuštění….Jen je třeba za ním jít, setkat se s ním, dát mu svou důvěru – a tak s ním spojit svůj život. A zde je asi jádro věci: Ježíšovi nejde v první řadě o to, aby se nějak zlepšilo naše zdraví, nebo naše finanční, společenská či jiná situace. Jistě i to ho zajímá. Ale Ježíšovi jde v první řadě o nás. O člověka. O tebe. A tak pomozme tomu, kdo potřebuje pomoci, aby se mohl s Ježíšem setkat a dovolil mu proměnit svůj vlastní život. Ale než vyrazíme za druhými, „buďme rozhodní a nebojme se“ setkat s Ježíšem my sami.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4