Iz 43,18-25

Josef Kaše

 

Dříve než se zaposloucháme do prvního nedělního čtení z knihy proroka Izaiáše, připomeňme si, co o této knize víme. Sama kniha – tak ji dnes máme před sebou – představuje soubor prorockých výroků z různých dob a různého prostředí proložený menšími literárními celky neznámého původu, např. sbírkou výroků proti pronárodům (kap. 13-23), nebo tzv. izaiášovskou apokalypsou (kap. 24-27) či vyprávěním o zbožném králi Chizkijášovi a Izaiášově působení v době asyrského nebezpečí (kap. 36-39). Tyto sbírky prodělaly svůj samostatný vývoj, nežli byly zahrnuty do spisu nadepsaného příznačně Izaiáš, což značí „Hospodin je spása“.

Toto jméno je třeba pokládat za nadpis vystihující obsah celého spisu, nikoli za podpis jediného autora. Navazuje sice na jméno proroka z 8. stol před Kristem působícího v Judsku, ale v textu mluví i další „bezejmenné“ postavy z různých dob a situací. Navíc jsou k těmto izaiášovským oddílům připojeny další, ve kterých se jméno prorokovo vůbec nevyskytuje a které jsou zasazeny do zcela jiné doby a odlišných poměrů. Např. od 40 kapitoly se ocitáme v babylonském zajetí a čteme dokonce jméno perského krále Kýra, vítěze nad Babylónií. Jsme tedy od dob Izaiášových vzdáleni více než 150 let, ale společným nadpisem zůstává, že Hospodin je spása. To umožnilo připojit knihu výroků tohoto nám z historie neznámého proroka, kterého nazýváme Druhým Izaiášem, ke sbírce označované jako První Izaiáš (kap. 1-39). Připsat některé dílo někomu již slavnému bylo ve starověku pokládáno ani ne tak za projev skromnosti, jako spíše za projev sounáležitosti.

Kniha Izaiášova nás uvádí jak v první, tak v druhé části do dob nesmírně těžkých a nebezpečných. Nejdříve ohrožovali Judu Asyřané a oblehli Jeruzalém roku 735-732 před Kristem; potom to byli Babylóňané, kteří roku 586 před Kristem dílo zkázy dokončili, město i chrám zničili a lid odvlekli do zajetí. Ale i v situacích lidsky téměř beznadějných slyšíme jásavé slovo „Immanuel“, v překladu Bůh s námi (Iz 7,14). Přestože je lid v otroctví v Babylónii a všechno ztratil, rozezvučí Druhý Izaiáš ty nejjásavější struny a vyznává Hospodina jako Prvního a Posledního. Proto se kapitoly 40-55 někdy označují jako starozákonní evangelium, tj. radostná zvěst, a Izaiáš jako evangelista Starého zákona.

Druhý Izaiáš byl možná zakladatelem školy tohoto velkého jeruzalémského proroka. Píše v době babylonského vyhnanství – v 6. století před Kristem – a on sám byl po dobytí Svatého města odvlečen do Babylónie. Vyhnanci jsou vystaveni trpkým zkouškám neustálého utrpení, pocitu marnosti a nenávisti vůči sobě i vůči podrobitelům – okupantům, kteří zničili Judské království i jeho hlavní město Jeruzalém s centrem kultu, Hospodinovým chrámem. Jiný prorok – Jeremiáš – sice před zničením Jeruzaléma neúnavně lidi vybízel, aby prohlédli a uvědomili si, v jak ubohé náboženské a politické situaci se nacházejí, ale oni mu nevěnovali pozornost. Nyní musejí žít ve vyhnanství daleko od své země, v hlubokém zmatku, s pocitem viny za hříchy vlastní nevěry a bez možnosti přinést oběť na odčinění hříchů.

Do této těžké situace, přímo z nejhlubšího dna této tragédie, se najednou pozvedá mocný hlas plný naděje, rozptylující beznaděj a zahořklost babylónských vyhnanců. Boží slovo, které vychází z prorokových úst, chce smazat hanebnou minulost, když ohlašuje, že v blízké budoucnosti dojde k naprosté změně situace: „Nevzpomínejte na věci minulé,“ které mučí svědomí a paměť vyhnanců. Bůh promění přítomnou situaci v něco naprosto nového a nečekaného.

Prorokova řeč nabývá rysů nového exodu – návratu do zaslíbené země, který bude mnohem slavnější než vyjití z Egypta a bude naplněn úžasnými Božími činy. Prorok zde mluví velmi energicky a používá nadsázku, protože jen tak může v dané situaci probudit vyhnance z ospalosti a rozptýlit jejich pesimismus a skleslost. Naděje, vzkříšení, návrat do vlasti… podobné obrazy používá rovněž prorok Ezechiel, který byl též vyhnancem v Babylónii a Božím jménem ohlašoval lidu spásu. Oba proroci zvěstují, že se otevřou žaláře, že bude připravena cesta k návratu a že Bůh vykoná k dobru svého národa mocné činy, opět mu navrátí svobodu a dá mu do vlastnictví zemi.

Prorokovo povzbuzení pro národ v babylonském vyhnanství je zaměřeno zcela do budoucnosti. V minulosti sice leží hříchy, ale ty jsou odstraňovány Božím odpuštěním. Národ sice ještě důsledky svých hříchů nese (stále žije mimo zaslíbenou zemi), ale Bůh na jeho hříchy už vzpomínat nechce. Naopak, tvoří budoucnost a ta už je nyní – v situaci vyhnanství – pomalu rozpoznatelná. Bůh připravuje cestu ne proto, že by se vyvolený národ, lid, který mu patří, nějak „vnutil“, ale proto, že si ho on stvořil pro sebe. Bůh sám tedy zajišťuje a znovuvytváří budoucnost tohoto národa, a to navzdory jeho hříchům – ujišťuje prorok.

Zastavme se teď detailněji nad vlastním textem. Nedělní čtení začíná: Toto praví Hospodin: „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, činím věci nové, teď již vzcházejí, což to nepoznáváte? Cestu vytvořím na stepi a stezky na poušti (Iz 43,18-19).

Prorok nejdříve připomíná vyhnancům Hospodinovo dílo vyvedení Izraele z Egypta. Hospodin dělá k záchraně svého lidu něco nevídaného a neslýchaného jen proto, že to je jeho lid. Ani moře ani dravé vody ani válečná moc nemohly být tehdy překážkou. Jakoby prorok říkal: „Jen si vzpomeňte na tyto úžasné události vyvedení z Egypta a posilněte svoji víru!“ Proto nebude moci Hospodinu nikdo a nic zabránit ani v osvobození lidu z babylonského zajetí. Hospodin tvoří vždy něco nového, avšak jeho moc, která se kdysi – a pro nás už tolikrát! – osvědčila, se projeví znovu. Ten, který v minulosti Izraelitům razil cestu hlubinami vod při vyjití z Egypta, upraví nyní svému lidu cestu pouští.

Lid má zapomenout na vše, co bylo, zvláště na trpká léta zajetí. Ta už jsou minulostí. Podobně jako ve svatých bojích při obsazování zaslíbené země stačil Hospodinův výrok o vítězství a vítězství už měl Izrael v rukou, tak i nyní Boží výrok skrze proroka přibližuje budoucnost. Činí ji zřejmou navzdory skutečnosti, takže Izrael už nyní může žít v tom, co teprve nastane.

Následující verš nedělní čtení vynechává: Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi, že jsem dal vodu na poušti, řeky na neschůdných místech, abych napojil svůj lid, svého vyvoleného (Iz 43,20).

Při vyjití z Egypta vytvořil Hospodin pro svůj lid cestu mořem, nyní mu umožňuje bezpečně putovat nebezpečnými místy pouště. Při přechodu Rákosového moře stály vody jako zeď po pravici i po levici (Ex 14,22). Při návratu z babylonského zajetí vzdá Hospodinu čest i polní zvěř, což není označení nějakých neškodných býložravců, ale hrůzu vzbuzujících a lidskému životu nebezpečných zvířat (v té době ještě nebyla vyhubena). Dále tam budou pštrosi a šakalové, kteří patří nerozlučně k poušti, k světu démonů, k suchu a žízni. Všimněme si, že vše je tu podřízeno Hospodinu a jeho záměru vysvobodit Izrael. Proto se lid vracející se ze zajetí nemusí bát ani nedostatku vody, ani nástrah hrozné pouště, vždyť stojí pod mimořádnou Boží péčí. V tomto velkém zaslíbení už prozařuje vidění konečné proměny, kterou Bůh dokoná při stvoření nového nebe a nové země. Lid, který je tak účasten nástupu nového věku, má o tom vždy s chválou svědčit.

Závěr nedělního čtení si poslechněme v nezkráceném znění: Ten lid jsem stvořil pro sebe, bude hlásat mou chválu. Ty však jsi mě nevzýval, Jakube, ano, odporem jsi ke mně byl stižen, Izraeli! Nepodávals mi ovce jako zápalnou oběť, žertvami jsi mě nectil. Neunavoval jsem tě dávkami, nevyžadoval jsem od tebe kadidlo. Nekupovals mi za stříbro vonnou třtinu, tukem svých obětí jsi mě nenapájel, ale unavoval jsi mě svými hříchy, obtěžoval jsi mě svými nepravostmi. A přece, já, já to jsem, kdo vymazávám tvé nevěrnosti, kvůli sobě nevzpomínám na tvoje hříchy (Iz 43,21-25).

Nový život, nová budoucnost, nový věk předpokládá smazání všech starých nepravostí – tedy hříchů. Bez toho není možné vidět chystané Boží věci, věřit v budoucnost jím tvořenou a otevřít se pro ni. I to Bůh svému lidu přislibuje. Proto k přípravě návratu patří především odpuštění hříchů, na němž však Izrael nemá nejmenší zásluhu. Je pravda, že v zajetí nemohl lid Bohu obětovat, ale už dávno před babylonským vyhnanstvím – a vlastně stále znovu v dějinách Izraele – byl vztah k Hospodinu narušován modloslužbou. Izrael se snažil z Hospodina – podobně jako pohané ze svých bohů – učinit spolehlivého sluhu. Činí-li se však z Boha služebník, pak se mu odnímá božství a takto porušený kult už není vzýváním Hospodina. Proto Hospodin prostřednictvím zajetí v Babylónu odňal lidu možnost obětí.

Mezi Bohem a lidem leží hřích jako mohutná, neodstranitelná překážka, která může vést až k úplnému vzdálení se a zániku jeho lidu. Zboření této přehrady je ze strany Izraele – obecně nás lidí – naprosto nemožné. Lid ani nemá při sobě nic, proč by Bůh měl pro jeho záchranu něco učinit, ani se nemůže ničím ospravedlnit. Bůh však ze svého svobodného a dobrovolného rozhodnutí pro Izraele, ze své nepochopitelné milosti ničím nezdůvodněné a nikým nepřivolané, dává svému lidu odpuštění. Vymaže a už nevzpomíná jeho vzpoury, nevěru, jeho hříchy, a tak mu vytvoří novou příležitost k životu.

Biblický text pokračuje za naším úryvkem připomenutím, že nevěrnost Izraele nebyla jen chvilková nebo dočasná, ale že od počátku, hned od svého praotce Jákoba, hřešili. Ti, kteří měli lid k Bohu vést a byli mluvčími lidu před Bohem, tj. správci svatyně (kněží), sami se prohřešovali a lid sváděli. Proto Bůh dopustil zkázu chrámu, deportaci kněží a svůj lid vydal „klatbě“ a „zhanobení“, dal mu stanout na pokraji záhuby. Ale přece jej nezavrhl docela; zrušil klatbu tím, že mu odpustil, zhanobení odstranil tím, že mu dal povstat k novému životu.

Náš biblický text má v současnosti mnoho co říct. To první a důležité je jasné vědomí, že Bůh je pánem dějin a že je věrný, když plní svá zaslíbení. To platí nejen ve chvílích štěstí a radosti, když se nám – řečeno jednoduše – daří, ale v každé situaci, i v té nejtěžší, z níž nevidíme východisko. Přitom dobře víme, že štěstí člověka je žít v Boží blízkosti, ne „prostorově“, ale vztahově.

Bůh činí stále nové věci. Vstupuje řadou nejrůznějších událostí do mého života jako neustálá výzva, abych vytvářel dějiny svého života s ním. Vyjádřeno slovníkem z oblasti sportu: Bůh je mým spoluhráčem či nahrávačem v životním zápasu proti hříchu, tedy zlu.

Možná jsme si příliš zvykli na to, že Bůh s námi jedná jen podle našich představ, jakoby spořádaně a předvídatelně, že nevybočuje. Ale Bible ve Starém i Novém zákoně ukazuje, že je také Bohem nemožností, pro nás těžko pochopitelných. Otázkou je, zda s takovým Božím jednáním vůbec počítáme, zda něco očekáváme.

Právě pro to nové, co Bůh připravuje a tvoří, nemáme žít minulostí – vzpomínkami, křivdami, prohrami – ale máme se otevírat jemu, očekávat z jeho ruky, vyhlížet spásu…

Je toho málo, co můžeme položit na misku vah, vyvažující Boží jednání vůči nám. Především jsou to naše hříchy! Ale i ty někdy bráníme a nechceme je vydat! A přece – jenom jejich vydání odpouštějícímu Bohu otvírá oči našeho srdce pro budoucnost, kterou on chystá…

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3