Iz 53,10-11

Josef Kaše

 

Dnešní čtení nás seznamuje s teologickým a duchovním poselstvím „Čtvrté písně o Hospodinovu Služebníku“. Označení „Hospodinův Služebník“ je v Písmu svatém čestným titulem pro člověka, kterého si Hospodin vyvolil jako nástroj svého díla spásy. Působení této tajemné postavy, po níž jsou pojmenovány čtyři písně obsažené v knize proroka Izaiáše, je však už od počátku spojeno s neúspěchem, nepochopením a ponižováním (srov. v. 2a.3a). Lidé se domnívají, že při naplňování jeho poslání (v. 1), které spočívá v tom, že na sebe vzal následky hříchu všech lidí (srov. v. 11b), to znamená „tresty pro naši spásu“ (v. 5), na něj dopadá Boží trest:

Hospodinu se však zalíbilo zdrtit ho utrpením;
jestliže dá na usmíření svůj život,
uzří potomstvo, které bude žít dlouho,
skrze něho se zdaří Hospodinův plán.
Pro útrapy své duše
uvidí světlo, nasytí se poznáním.
Můj spravedlivý služebník ospravedlní mnohé,
neboť sám ponese jejich viny (Iz 53,10-11).

Verše 10-11 našeho úryvku nám zvěstují, že skrze utrpení, které na sebe s pokorou nechal dopadnout nevinný Služebník (v.8a.9a), se uskutečňuje Boží vůle a láskyplný Boží plán: právě tímto způsobem může Hospodin uskutečnit svou spásu, která nespočívá v osvobození od nepřátel nebo od jiných nesnází, ale v „usmíření“ za hříchy. Hospodin vytrhuje člověka z područí smrti, do něhož jej uvrhl hřích, a znovu ho uvádí do společenství se sebou. Pramenem smíření je ochota Hospodinova Služebníka vydat svůj vlastní život. Ten, který je Láska, proto nenechá bez odměny oběť toho, který na sebe z lásky k lidem vzal „hřích mnohých“ (toto typicky semitské vyjádření znamená „hřích všech“). Pro své utrpení dostal příslib plodnosti (spatří četné potomstvo), a přestože prorok dosud přesně neví, jakým způsobem se to uskuteční, má jistotu, že jeho smrt se promění v život, „noc“ ve světlo a hrozná osamělost v poznání lásky a v blažené společenství s Bohem (v.10b.11b).

Tím, že vzal na sebe nepravost mnohých, učinil spravedlivý Hospodinův služebník mnohé spravedlivými – jejich nepravost na sobě zničil. Tito ospravedlnění se stávají služebníkovou družinou, jež s ním bude sdílet plody jeho sebeobětování. To chtějí zřejmě vyjádřit slova o podílu mezi mnohými a dělení kořisti s četnými. Bude mnoho těch, kdo služebníkovou obětí dosáhnou spásy.

Poslední slova oddílu opakují hlavní prvky služebníkovy oběti: vydal sám sebe na smrt, byl připočten k nevěrným, nesl hřích mnohých, nechal se postihnout místo nevěrných. Touto obětí přemohl Hospodinův služebník hřích i smrt, stal se vítězem a dal život mnohým. Křesťanská církev vidí naplnění tohoto slova v utrpení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Podívejme se nyní na sbírku, ze které pochází náš dnešní úryvek. V druhé vrstvě proroka Izajáše, tzv. Deutero-Izajáše, kapitoly Iz 40-55, se nachází zvláštní oddíl složený ze čtyř, svým obsahem odlišných úryvků, nazvaný „čtyři písně Hospodinova služebníka“. Vystupuje tu postava Hospodinova služebníka, v tomto případě izraelského národa, který se stane „světlem národů“. S využitím častého literárního postupu, totiž kontrastu, Deutero-Izajáš staví proti příběhu o vítězném perském králi Kýrovi v první části příběh o „nehrdinovi“, služebníku Hospodinově. Po Kýrově vzestupu následuje pád Babylónie, po pádu a ponížení služebníka dochází k vzestupu Jeruzaléma, bezdětná se stane plodnou, žena zavržená je znovu přijata, město Hospodinem znovu vystavěno z drahých kamenů – jak čteme v 54 kapitole Izajáše.

Tato záhadná postava Hospodinova služebníka Deutero-Izajáše proslavila. V textu se totiž tento výraz vyskytuje jedenadvacetkrát, vždy v jednotném čísle. Často označuje izraelský národ – např. Izajáš 48,1-9, avšak nejméně jednou označuje nějakého zvláštního „služebníka“, nějaký nástroj použitý Hospodinem pro záchranu jeho lidu tj. případ perského vladaře Kýra v Iz 44,26.

Co chce říci Deutero-Izajáš slovem „služebník?

V Bibli se tento výraz velice mění a může označovat podřízeného od otroka až po prvního ministra či králova rádce. Biblicky „sloužit“ znamená mít jakýsi „vztah“ nebo „příslušnost“ – spíše než titul či úřad. Tak např. „sloužit modlám“ znamená zotročení, naopak sloužit Hospodinu znamená naše osvobození, protože Bůh je základem naší svobody. Jsme-li nuceni sloužit, nemáme jinou volbu, jsme podrobeni, jsme otroci. Ale jsme-li z našeho otroctví vysvobozeni, pokud nás někdo (jako otroky) vykoupí a dá nám svobodu, pak už skutečně máme možnost rozhodnout se sami, „komu“ a „zda“ chceme sloužit, protože na tomto světě neexistuje neutralita a možnost dělat si, co nás napadne. Opravdová svoboda spočívá ve volbě stát se služebníky Hospodina, uznat, že sloužit mu je pro nás milost vzhledem k tomu, že on nás vysvobodil. Toto je klíč pro pochopení teologie Druhé knihy Mojžíšovy a pro porozumění poslání Izajášova služebníka Hospodinova.

V první písni Iz 42,1-9 Bůh sám představuje svého služebníka a dává jasně najevo, že jeho úřad plyne z Boží volby. Jeho úkolem je „obnovit spravedlnost“, tj. šířit zjevení Boží vůle, spravedlnosti a dobroty vůči národům.

Ve druhé písni Iz 49,1-6 se pak objevuje motiv nedůvěry, marnosti: „Nadarmo jsem se namáhal…“. Osvobozující služba Hospodinu, jeho sladké „jho“ je vnímáno jako zbytečnost. Ale volba být služebníkem znamená vstoupit do zlé a nespravedlivé situace a bojovat proti ní, aniž bychom přistoupili na logiku zla. Cítíme tedy „nepřiměřenost“ služebníka pro poslání, které zůstává Božím plánem svěřeným našim slabým lidským silám. Paradoxně pocit ztroskotání a zbytečnosti dovoluje Bohu, aby skutečně zasáhl a vyplnil prázdnotu svého služebníka, který se vzdává hodnocení výsledků a zkoumání svého vlastního úsilí. Tak si uchovává sílu i v pokořujících situacích, kdy plán i zbraně náležejí pouze Hospodinu

Pokračujeme-li v četbě těchto zpěvů „služebníka Hospodinova“ třetí písní, Iz 50,4-9, pozorujeme, že se tento stále více mění ve „služebníka trpícího“. Stále silněji se ozývá násilí rostoucí kolem jeho pokojného a osvobozujícího poslání. Odmítnutí služebníka se projeví především jako „ponížení“. Právě tady se ujímá slova tato anonymní osoba, Hospodinem stvořená k předání prorocké útěchy, která utrpení vychází vstříc a právě uprostřed něj zakouší pomoc svého Hospodina.

Utrpení není vyhledáváno, ale je nevyhnutelné. Lidé potřebující záchranu nechtějí přiznat, že jsou vězni. Slepí říkají, že vidí. Přiznat, že přinášíme poselství spásy, je totéž jako být nositeli obvinění, které je pro lidskou hrdost nesnesitelné. Reakce je tedy typická: napadnout to, co považujeme za útok na svou osobu, fyzicky odstranit, co nám tváří v tvář ukazuje naše slabosti; napadení funguje jako obrana jakéhosi vnitřního jádra v nás, které rozhodně nemáme v úmyslu měnit. Obrátit se, zachránit se ze zlé situace, do které jsme upadli, to předpokládá pokornou schopnost přiznat si vlastní ubohé předpoklady, dokázat zavolat o pomoc tu pravou a způsobilou osobu a podat ruku Tomu, který používá všech prostředků, aby nás vyvedl z našeho omylu.

A tak se v poslední písni Iz 52,13 – 53,12 až na samém dně pohrdání a odmítnutí služebníka Hospodinova, překrývá jeho pokoření a ponížení s jeho oslavou a povýšením. Utrpení zatemňuje člověka, zahaluje Boží obraz, a přesto můžeme ve tváři služebníka znetvořené tímto utrpením číst jemná znamení slávy, plného úspěchu jeho poslání.

Iz 53,2 vysvětluje původ služebníka: „proutek, oddenek z vyprahlé země“. Absolutní vyprahlost, ve které tento výhonek dokáže žít, se stává znamením života v nemožných podmínkách. Život v neviditelném a nemožném prostředí se stává znamením a nadějí pro život po smrti (v. 10). Ve chvíli maximální potřeby je tedy ponechán samotný, v odloučenosti, bez jakékoliv účasti, která by zmírnila jeho bolest. Všechno je už pouze a zcela utrpením. Služebník se úplně ztrácí ve svém poslání, je schopen zcela se darovat v odpovědi na úplné sebevydání Boží.

Iz 53,4-6 tvoří jádro zpěvu: je zde popisováno to, co Ježíš plně prožije ve svém utrpení. Jediný nevinný přijímá a proměňuje zlo, do kterého se musel ponořit. Toto zlo se na něj vylilo, ale protože v něm nenašlo ani tu nejmenší částečku zla, přetéká v něco, co je pohltí. Zlo zničí sebe sama, skloní se, poraněno svým vlastním smrtelným žihadlem. Nevinný, který v sobě zcela zvítězil nad zlem, je tím jediným, kdo může roztříštit spirálu, kdo může „pohltit smrt pro vítězství“, protože neoplácí zlo zlem, nezvětšuje, ale navždy oslabuje zlo, které se na něj vyhrnulo.

Služebník je nositelem „spásného“ utrpení, protože je schopen pohnout těmi, kdo jsou přístupní přiznat vlastní hříchy, což je skutečnou předehrou každého odpuštění. Pouze přiznáme-li, že jsme hříšníci, a rozhodně se odřekneme té části zla, kterou každý z nás v sobě nosí, můžeme využít tohoto „zástupného“ utrpení. Jeho tíhu nejen že služebník nese sám a tiše bez ujišťování o nevině, ale tento postoj je dokonce zaměněn za opak: „Naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen“.

Jeho smrt se tedy stává zcela bezplatným darem: nebude viděn jako mučedník, který svůj život obětuje za národ, vlastenecký hrdina, který umírá za svůj lid. Nebude mu děkováno, že obětoval svůj život a naložil na sebe tíhu jiných: umírá jako nějaký zločinec, jako někdo Bohem prokletý, jako ten, který se rouhal jedinému a pravému Bohu. Trpící služebník nenutí svým gestem k tíživému rozpoznání, neříká „dávám vše, ale také požaduji vše!“ Ne, on umírá a dává svůj život zcela bezplatně, mlčí, aby neodsoudil ty, kteří nechápou jeho čin, odpouští jim a neobviňuje je, zanechává jim poslední znamení, tj. znamení své smrti, které jim umožňuje obrátit se, změnit život a uznat vlastní chyby. Tato bezplatnost, svoboda, tato láska, to je to, co z jeho činu tvoří čin osvobozující, zástupný a spásný pro všechny!

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6