Iz 55,10-11

Petr Chalupa

 

V neděli uslyšíme jako první čtení dva verše z 55. kapitoly knihy proroka Izajáše. Druhá část knihy Izajáš, sahající od 40. po 55. kapitolu, obsahuje spásnou zvěst neznámého proroka, který pravděpodobně působil v polovině 6. století před Kristem mezi vyhnanci v Babylónii. Dnes se obvykle uvádí jako takzvaný Druhý Izajáš. Jeho poselství se týká nového vysvobození, které bude slavnější než vyvedení z Egypta a při kterém přivede Hospodin vyhnance zpět do vlasti. Tím se zjeví přede všemi národy jako Bůh Izraele. Znovu bude přebývat v Jeruzalémě a odtud bude vládnout národům i celému vesmíru. – Návrat vyhnanců po r. 538 před Kristem však zdaleka neodpovídal očekávání, které vyvolávala vedla slova tohoto proroka. Na základě jistého zklamání začali navrátilci pochybovat o Boží věrnosti a účinnosti prorockého slova. Sbírky prorockých výroků byly rozšiřovány. A právě k těmto doplňkovým přepracováním patří také 55. kapitola knihy Izajáš. Tato kapitola se skládá ze dvou částí. Poslechněme si první z nich, kterou tvoří 1. až 5. verš. Pozoruhodná je forma poselství: slova o spáse, slibující dokonalý a trvalý život, připomínají vyvolávání pouličního prodavače:

Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě;
i když jste bez stříbra, pojďte,
zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra
a zdarma víno a mléko!
Proč odvažovat stříbro za to, co není chléb,
svůj výdělek za to, co nesytí?
Slyšte mě a budete hodovat,
vychutnávat tučná jídla!
Nakloňte ucho své a pojďte ke mně!
Poslouchejte, a naplní vás nový život!
Uzavřu s vámi věčnou smlouvu
na věčných slibech daných Davidovi.
Hle, národům jsem ho ustanovil zákonodárcem,
knížetem a vládcem kmenů.
Přivoláš národ, který neznáš,
a národy, které tě neznaly, přiběhnou k tobě
kvůli Hospodinu, tvému Bohu,
kvůli Svatému Izraele, který tě oslavil.

Druhá část 55. kapitoly navazuje v mnohém na slova 40. kapitoly, tvoří tedy jakýsi závěr celé sbírky výroků Druhého Izajáše.

I z této části zazní při nedělní liturgii jen dva verše. Bude proto užitečné, když si doplníme nejprve text, který se nachází před nimi. Jde o šestý a sedmý verš. Tyto verše jsou po stránce obsahové napomenutím a varováním:

Hledejte Hospodina, když je možné ho najít,
vzývejte ho, když je blízko!
Ať přestane bezbožník hřešit,
zločinec ať změní své smýšlení;
ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje,
k našemu Bohu, který mnoho odpouští,

Následující dva verše uvádějí odůvodnění, jež spočívá v odlišnosti Božích myšlenek a cest vzhledem k lidským představám:

neboť nejsou mé myšlenky myšlenky vaše
ani vaše chování není podobné mému – praví Hospodin.
O kolik totiž převyšují nebesa zemi,
o to se liší mé chování od vašeho,
mé smýšlení od smýšlení vašeho.

Pak teprve následují dva verše, které se předčítají při nedělní bohoslužbě. Jde o druhý díl odůvodnění, který vychází z účinnosti Božího slova – nebo snad přesněji s ohledem na situaci, kdy tento text vznikal – z pochybností o působivosti Božího slova.

Oba verše jsou sestaveny jako přirovnání, přičemž obraz a znázorňovaná věc jsou tak blízké, že lze hovořit o alegorii. Obrazné výpovědi nelze chápat jako prostý popis přírody, ale přinejmenším také jako náznaky působivosti Božího slova.

Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí,

Je dobré vědět, že v Palestině závisel výnos země na srážkách – na rozdíl od Egypta, kde znali zavlažování. O výnosu země nerozhoduje práce, ale člověkem neovlivnitelný déšť. Starý zákon rozlišuje trojí déšť: v zimním období od prosince do března, raný déšť od poloviny října do poloviny listopadu a pozdní déšť v dubnu, zhruba tři měsíce před sklizní. Starozákonní texty zdůrazňují raný a pozdní déšť více než srážky v zimě. Vychází to z hospodářského významu této vláhy a ze skutečnosti, že zimní déšť přicházel v podstatě každý rok. Sníh je v Palestině vzácným jevem, Izraelité ho znali zejména z pohoří Libanon a Hermon. Zmínka o sněhu by mohla znamenat zimní déšť.

Plodnost je vyjádřena jako svlažení země, která pak může rodit a rašit. Sklizené obilí slouží jako chléb k obživě a část zrna pro novou setbu. Déšť způsobuje, že lidé mají na zemi vždy znovu k dispozici, co nezbytně potřebují k životu.

Déšť a sníh nejsou však pouhými přírodními jevy, ale Božími dary. Déšť znamená s ohledem na své účinky požehnání, které se zakouší v plodnosti a bohatém výnosu. Dění v přírodě odkazuje také zde na působení Boha Stvořitele a jeho požehnání.

tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrací se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.

Dění v přírodě je podobenstvím pro životodárné a život udržující Boží slovo. Tato skutečnost se rozvíjí: Nejprve platí zcela obecně, že Boží slovo se nevrací s prázdnou, nezůstává bez účinku. Je stvořitelskou mocí, jež povolává k bytí nový život. Prorokem zvěstované Hospodinovo slovo spásu nejen hlásá, ale přímo ji působí. Slovo zde není pouhým oznámením, ale představuje účinnou sílu, která uskutečňuje, co bylo ohlášeno. Slovo a čin se v případě Hospodinova slova překrývají. Slovo je činem. Když si uvědomíme, že ve 40. kapitole knihy Izajáš jsme četli slova – „uschla tráva a opadal květ, slovo našeho Boha však trvá navěky“ -, uvědomíme si, jak náš text zdůrazňuje spolehlivost a platnost Božího slova. A nejde přitom jen o konkrétní Boží záchranu, kterou hlásá prorok ve vyhnanství. Redaktor, který zpracovával tento text, se pokusil vidět tato slova ve vztahu k celému proroctví takzvaného Druhého Izajáše. Vyjadřuje to ve 45. kapitole (45,23): „Při sobě jsem přísahal, z mých úst vyšla pravda, neodvolatelné slovo.“

Oba verše, vybrané pro nedělní liturgii, vznikly jako reakce a odpověď na tíživou pochybnost věřících o platnosti a spolehlivosti spásného poselství takzvaného Druhého Izajáše. Od 6. století před Kristem se sice změnilo mnoho věcí k lepšímu – skončila nadvláda Babylóňanů, někteří z vyhnanců se vrátili do vlasti, začalo se s obnovou -, lidé však postrádali definitivní záchranu; dále trpěli ohrožením ze strany mocných nepřátel a nesplněním očekávaného požehnání.

Pozdější doplňky prorocké zvěsti se zabývaly touto tematikou. Těmi nejdůležitějšími byla slova o Hospodinových nepřátelích, kteří – obrazně – uschnou jako tráva (40,6-8), a ujištění, že Hospodin naplní zvěst svých proroků (44,26).

Děním v přírodě chce tento dovětek zdůraznit spolehlivost a účinnost Hospodinova slova. Slovesa „rodit“ a „rašit“ se objevují také na jiných místech takzvaného Druhého Izajáše v souvislosti se spásonosným Hospodinovým působením. Můžeme si také uvědomit, že v hebrejštině má výraz pro „slovo“ zároveň význam „věc, záležitost.“ Do slova se soustřeďuje Hospodinova vůle. Je pozoruhodné, že se Boží slovo jeví prorokovi jako síla, která náleží Bohu a je jím vyslána jako posel. Důvodem spolehlivosti a účinnosti Božího slova je sám věrný a mocný Bůh.

Boží slovo však nepůsobí automaticky. Vyžaduje přijetí adresátem – víru. V našem úryvku je tato skutečnost naznačena jen nepřímo, neboť přirovnání z přírody si všímá účinků deště. Je-li déšť, pocházející od Boha, rozhodujícím předpokladem růstu a úrody, pak se přece předpokládá také rozsévač, tedy spolupráce člověka.

V textu takzvaného Druhého Izajáše se setkáváme s naslouchajícím Hospodinovým služebníkem (50,4-9). Představuje ideálního příjemce zvěsti. Na přijetí Božího slova se zakládá osobní vztah k Bohu.

Věřit znamená mimo jiné naslouchat Božímu slovu a odpovídat na ně. Bohoslužba slova v eucharistické slavnosti sleduje tento charakter rozhovoru. První čtení klade na začátek bohoslužebného rozhovoru zmínku o účinnosti Božího slova. Bůh nám nejprve sděluje své slovo. Proto začíná úryvek formulí: „Toto praví Hospodin.“

Odpovědí věřících na Boží slovo je text, kterým se prokládá text 65. žalmu: „Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek.“ V žalmu se oslavuje Boží velikost, také v něm se hovoří o semeni, zrnu a úrodě. Odpověď je zároveň pojítkem s podobenstvím o rozsévači z Matoušova evangelia. Zpěv před evangeliem ztotožňuje rozsévače s Ježíšem a všímá si účinků přijatého slova: „Semeno je Boží slovo, rozsévač je Kristus. Každý, kdo ho nalezne, vytrvá navěky.“ Boží slovo se obrací ke všem lidem. Přináší však plody pouze u těch, kterými je přijato. Znamením takového přijetí je při bohoslužbě vyznání víry a modlitba věřících, přímluvy.

Na konci bohoslužebné slavnosti jsme s Božím požehnáním vysláni do všedních dnů s úkolem nechat zaznít a působit Boží slovo v našich myšlenkách, slovech i skutcích. Není proti divu, že v modlitbě po přijímání se nachází projev vděčnosti i prosba: „Bože, děkujeme ti, že smíme vždy znovu slavit památku smrti a vzkříšení tvého Syna, a prosíme tě, ať v nás stále roste tvůj božský život.“

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6