Iz 55,6-9

Petr Chalupa

 

V neděli uslyšíme jako první čtení úryvek z knihy proroka Izajáše. Je vybrán z 55. kapitoly, která uzavírá druhou část této knihy. Text, který sahá od 40 po 55 kapitolu, byl označen jako „Druhý Izajáš.“ Závěr druhé části prorockého spisu připomíná její začátek ve 40. kapitole – v obou textech se souběžně hovoří o zaslíbení spásy. Tato zaslíbení navazují na výpovědi Druhého Izajáše o stvoření a jsou teologicky velmi dobře promyšlena.

Ohledně vymezení, jednoty a autorství našeho úryvku se názory badatelů různí. Šestý a sedmý verš patří údajně k textové vrstvě, která je charakteristická představou o blízkosti Hospodina. Tato vrstva je snad dílem prorokových žáků a je ovlivněna názory Páté knihy Mojžíšovy. Text v osmém až jedenáctém verši se připisuje samotnému prorokovi.

V 6. a 7. verši je bezbožník vyzván, aby hledal Boha, dokud je to možné, neboť Bůh mnoho odpouští. Zbytek úryvku rozvíjí tuto výpověď zmínkou o mocném Božím jednání s lidmi a stvořením.

Výzva k obrácení naznačuje zvrat ve prospěch Izraele: konec babylónského vyhnanství a návrat do vlasti.

Věnujme se však postupně jednotlivým veršům vybraného úryvku.

Hledejte Hospodina, když je možné ho najít,
vzývejte ho, když je blízko!

Výzva „hledejte Hospodina“, se kterou se setkáme také Amosa a Jeremjáše, pochází snad ze zvolání při bohoslužbě, podle kterého se má Izrael přiblížit Bohu a hledat jej v chrámě obětí a modlitbou. Zde však schází odkaz na chrám, přednost má bezprostřední zaměření k Bohu. Hledání Hospodina je výrazem vědomého obrácení k němu. Tato myšlenka byla v izraelském povědomí hluboce zakořeněna. Navíc – v historicky rozhodné situaci babylónského vyhnanství – je hledání Hospodina, tedy obrácení k němu, existenčně nezbytné. Tyto představy spočívají na obraze o dějinách, vytvořeném v duchu Páté knihy Mojžíšovy, podle které je vyhnanství trestem pro Izraele za odvrácení od Hospodina. Obrácení je tedy předpokladem záchrany z nouze. Dodatky ve větách „když je možné ho najít, když je blízko“, které bychom měli přesněji překládat „dokud je možné ho najít, dokud je blízko“, zdůrazňují, že přitakání Boží výzvě je naléhavé a nemůže být odsunuto. Nyní nastala doba spásy, nové naděje a nového života.

Ať přestane bezbožník hřešit,
zločinec ať změní své smýšlení;
ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje,
k našemu Bohu, který mnoho odpouští,

Obecně vyjádřené výzvy předcházejícího verše se nyní týkají konkrétně bezbožníka a zločince. Také jim je slíbena spása, ovšem s podmínkou, že opustí své dosavadní cesty a plány. Jedině tak se nad nimi Hospodin smiluje. Slitovnost patří k podstatným Hospodinovým vlastnostem, projevuje ji především vůči lidem prostým a slabým. V tomto případě znamená změnu tíživé situace vyhnanství, je však vázána na předcházející podmínku. Slitovností se projeví Boží velikost, Boží smilování je nadějeplným poselstvím pro všechny lidi. S době spásy, návratu do vlasti, se vytrácejí rozdíly mezi spravedlivými a hříšníky. Hospodinova ochota odpustit patří právě tak jako hledání Hospodina k základním zkušenostem Izraele. Tento poznatek je mnohem zřetelnější ve starozákonních modlitebních textech (Neh 9; Da 9; Ž 25; Ž 86; Ž 103; Ž 130).

neboť nejsou mé myšlenky myšlenky vaše
ani vaše chování není podobné mému – praví Hospodin.

Na tomto místě došlo ke změně ohledně mluvčího. Předtím hovořil prorok, nyní jde o Hospodinovy výroky v první osobě jednotného čísla, což zvýrazňuje formule „praví Hospodin.“ Po stránce formy i obsahu začíná zde něco nového.

Tento a následující verš musíme vnímat ve vzájemné souvislosti. V původním hebrejském textu se oba pojmy – myšlenky a chování – doslova „cesty“ – objeví čtyřikrát za sebou, vždy v jiném vzájemném postavení. Umělecky se tak vyjadřuje vzájemný vztah přirovnávaných skutečností.

Text hovoří jasně o rozdílu mezi Božím a lidským smýšlením. Něco takového nelze jen konstatovat. Hospodin energicky popírá, že by lidé dokázali třeba jen vytušit jeho záměry. Slovo „myšlenky“ zachycuje ve Starém zákoně jak lidské, tak i Boží plánování a záměry. Lidské je postaveno proti Božímu a zhodnoceno. Lidské plánování vede k neštěstí, Boží ke spáse. Adresáti těchto slov jsou napomenuti, aby se vzdali svých nešťastných záměrů a uznali záměry Boží. Neříká se, co je obsahem Božích myšlenek. Lidské plánování snad souvisí s pocitem opuštěnosti od Boha ve vyhnanství.

O kolik totiž převyšují nebesa zemi,
o to se liší mé chování od vašeho,
mé smýšlení od smýšlení vašeho.

Závěrečný verš našeho úryvku rozvíjí obrazem skutečnost, která byla v předcházejícím verši vyjádřena v podobě nadpisu. Každý člověk vidí, jak nebesa převyšují zemi, i když si to nedokáže vysvětlit. Lidská neschopnost pojmout nebe znázorňuje odlišnost Božích myšlenek. Jestliže pak nejsou lidskému rozumu dostupná nebesa, nejsou mu dostupné ani Boží cesty a záměry. Zde snad můžeme pouze něco vytušit. Přirovnání neříká, v čem spočívá odlišnost, zůstává jen u jejího znázornění. Slova „nebesa a země“ nám připomínají Boha, který stvořil nebe a zemi (Gn 1,1). Tuto skutečnost si měl Izrael ve vyhnanství uvědomit. I nám může být jasnější, proč se tak zdůrazňuje odlišnost Božích a lidských plánů. Ujištění, že Hospodin je pánem nad stvořením, zaručuje Izraeli jeho spolehlivé vedení dějinami. Umožňuje tušení, podle kterého není vyhnanství posledním Božím slovem. Posledním Božím projevem je spíš životodárné slovo, otevírající Izraeli budoucnost:

Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrací se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal. Ano, s radostí vyjdete, v pokoji budete vedeni; hory a pahorky propuknou před vámi v jásot a všecko stromoví pole bude tleskat rukama. Místo hloží vzejde cypřiš, místo kopřivy vzroste myrta. Bude to Hospodinu k slávě, věčným znamením, které nelze zrušit.

Náš úryvek ovládají dvě hlavní myšlenky: výzva Izraeli k hledání Boha a nepochopitelné Boží chování k jeho lidu v podobě spolehlivosti a věrnosti. Právě ve vyhnanství se Hospodin nevzdálil od svého lidu, i kdyby se to tak někomu jevilo. Je pouze skrytý, aby mohl být hledán a aby si národ uvědomil ve vyhnanství svou odpovědnost. Ale provinění národa nemůže být nikdy větší než míra Božího odpuštění. S odpuštěním však nelze předem počítat. Člověk nedokáže porozumět Božím myšlenkám a cestám. Nedokáže jim porozumět – podobně jako nepochopí, že stvoření bylo povoláno k bytí pouhým Hospodinovým slovem. Spolehlivé působení Božího slova je podtrženo slovy „nevrací se ke mně bez účinku.“ Zde je zdroj naděje pro národ, který se nachází v obtížné krizi a nemá, proč doufat.

Z hlediska vztahu člověka k Bohu a Boha k člověku se od člověka požaduje jediné. hledat. To postačí. „Hledejte a naleznete“, čteme v Matoušově evangeliu (Mt 7,7). Skutky apoštolů připojují po Pavlově zmínce o všem, co Bůh pro lidi udělal: „…to proto, aby hledali Boha, zdali by se ho snad nějak mohli dohmatat a nalézt ho. Vždyť od nikoho z nás není daleko“ (Sk 17,27). Nový zákon navazuje na starozákonní zaslíbení. Lidské hledání Boha nezůstane bezvýsledné. I když výsledek Božích cest zůstává člověku skrytý, může žít nadějí, že Bůh ho nezavede na nesprávnou cestu, nechá-li se jím vést.

Z hlediska Božího je toto hledání zapojeno do souvislosti s celým stvořením. Stvořený svět zde byl, ještě než člověk začal hledat – a bude trvat dál, i kdyby člověk se svým hledáním skončil.

Všechny biblické texty 25. neděle se více nebo méně zabývají otázkami: Je Bůh nablízku nebo je vzdálený? Lze ho najít? Zajímá se o život nebo mu je lhostejné, co se děje mezi lidmi na zemi?

Především jde o napětí mezi důvěrou v Boha a neschopností porozumět některým událostem v osobním životě nebo v průběhu dějin. Obvyklé myšlenkové postupy někdy zklamávají. Jako červená nit se však vine celou nedělní liturgií důvěra v Boží doprovázení a péči na životní cestě: Bůh sice smýšlí a jedná jinak, než my lidé očekáváme. Jeho cestám nelze vždy porozumět, ale navzdory tomu chce spásu lidí, chce nás zachránit. Vstupní antifona je v tomto smyslu jakýmsi předznamenáním této neděle:

„Pán praví: Spása lidu jsem já. Budou-li ke mně volat v jakémkoli soužení, vyslyším je a budu jejich Pán navěky.“

Díky tomuto zaslíbení se může člověk spoléhat na Boží záchrannou péči – především ve své nouzi.

Ve druhém čtení – z Pavlova listu Filipanům – se naše téma objevuje z poněkud jiného pohledu. O životě a smrti se uvažuje z hlediska Božího. Změna perspektivy mění obvyklá lidská měřítka. Proto může Pavel vyznávat: „Pro mě život je Kristus a smrt ziskem.“

Úryvek z 20. kapitoly Matoušova evangelia mění lidská měřítka pomocí podobenství o stejné odměně dělníkům, zaměstnaným po různou dobu. Bůh usuzuje jinak než lidé. Závist a žárlivost uzavírají cestu k jeho smyšlení a jednání.

Vstupní modlitba konkretizuje Boží plány a myšlenky. Klade důraz na lásku k Bohu a lidem. Kdo takto plní Boží vůli, směřuje k věčnému životu:

„Bože, tys nám uložil, abychom milovali tebe a bližního, neboť v tom je smysl a naplnění všech ustanovení posvátného zákona; dej nám sílu, abychom zachovávali tvá přikázání, naplnili je láskou, a tak vešli do věčného života.“

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6