Iz 60,1-6

Petr Chalupa

 

Úryvek z proroka Izajáše, který slýcháme jako první čtení o slavnosti Zjevení Páně, patří k nejdůležitějším textům třetí části knihy Izajáš. Předcházející část knihy buď cituje, nebo na ni obsahově navazuje: Sijón je znovu osloven jako žena, také výzvy jako „rozsviť se, Jeruzaléme“ už v knize Izajáš zazněly, Hospodinův služebník byl nazván „světlem národů.“ Autor se pokusil ukázat, že dřívější text má trvalou platnost a je stále aktuální – i v době, kdy mnohá poexilní očekávání zklamala.

Úryvek, kterým se zabýváme, vznikl pravděpodobně těsně po posvěcení obnoveného jeruzalémského chrámu r. 515 před Kristem.

Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou!

Na začátku stojí mohutná výzva v podobě dvou příkazů: „Vstaň, rozsviť se.“ Jeruzalém je znázorněn jako žena, která se krčí na zemi, ponořená do svého zármutku – s omezeným rozhledem. Má se nejprve napřímit a vzhlédnout, aby něco uviděla. Napřímení je však zároveň předpokladem, aby byla zaplavena světlem a stala se viditelnou – doslova rozsvítila se. Důvodem takového jednání je světlo vycházející z Jeruzaléma, které je totožné se září Hospodinovy slávy nad ním. Všechno, co bude dále popisováno, vychází z této skutečnosti: Jeruzalém se vystaví Božímu světlu, a tak se stane zdrojem světla.

Hle, tma zahalí zemi a temnota národy, nad tebou však zazáří Hospodin, jeho velebnost se zjeví nad tebou.

Nejprve se říká, co Jeruzalém uvidí ze svého nového postavení. První dojem se podobá stvoření světla (Gn 1,1-2). Kde je světlo, dochází k oddělení světla od temnoty, dne od noci. Bude-li Sión vnímat světlo, jež na něj dopadá, bude také vnímat temnotu, která ho obklopuje. Můžeme si připomenout jednu z egyptských ran: Neproniknutelná tma zastírala zemi a lidi, ale v místech, kde bydleli Izraelité, bylo světlo (Ex 10,21-23). Temnotu zahalující národy musíme vidět jako kontrast vzhledem ke světlu. Na jedné straně vzchází světlo jako odraz Hospodinovy slávy, na druhé vládne temnota. Kontrasty přitahují pozornost, pomáhají vnímat jevy a události, které jsou málo pravděpodobné. Taková událost je uvedena ve 3. verši:

Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři.

Že by „národy“ a „králové“, tedy celé lidstvo směřovalo k Sijónu? Že by se ubohá židovská metropole, před níž se kdysi objevili Babylóňané s naprosto odlišnými záměry a která bylo po generace vystavena násilí mocných, stala centrem, které bude přitahovat celý svět? Obtížně přijatelná představa! Kdyby se Sijón nacházel v takovém lesku, nebylo by třeba výzvy z 1. verše: „Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme.“Sijón však zároveň vystupuje v roli Hospodinova služebníka, který má národům zvěstovat právo, který má být světlem národů, jehož povýšení s úžasem zpozorují národy a králové – a který po útrapách uvidí světlo. Hospodinova sláva zazáří nad Siónem a potom se národy k němu vydají. Tato pouť národů na Sijón je už předpovězena v dřívějším Izajášově textu: „Přivoláš národ, který neznáš, a národy, které tě neznaly, přiběhnou k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, kvůli Svatému Izraele, který tě oslavil“ (Iz 55,5). Náš text však klade nové důrazy. Rozvíjí, jak národy přinášejí dary Hospodinově slávě, která se zjevila na Sijónu; jak díky tomu vzroste pověst Sijónu mezi národy.

Rozhlédni se kolem a podívej se: ti všichni se shromáždili, přišli k tobě. Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcery.

Čtvrtý verš začíná další zdvojenou výzvou. Nyní se třeba se rozhlédnout a podívat. Jestliže se Sijón pozvedl podle výzvy v 1. verši, je nyní schopen vnímat, co se odehrává před jeho očima. Je však zapotřebí této nové pobídky, aby se do světa představ dostalo něco tak nepochopitelného. Kdo jsou ti všichni, kteří se shromáždili? Teprve druhá část verše říká, že jde o jeruzalémské děti, které vracejí z ciziny do vlasti. Dcery jsou přinášeny na zádech. Dochází k opačnému pohybu vzhledem k deportacím do vyhnanství. Ani už nehrozí žádné nebezpečí ze strany národů, které by jinak bylo třeba porazit.

Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, neboť tě zaleje bohatství moře, poklady národů přijdou k tobě.
Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Midjanu a Efy, přijdou všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu chválu.

Znovu se zdůrazňuje, jak je toto dění překvapivé. Výrazy vyjadřují rozechvění srdce. Taková radost se prožívá jen při vysvobození z hluboké sklíčenosti. Co tedy je důvodem takové radosti? K příchodu národů a návratu jeruzalémských dětí přistupuje nyní bohatství moře a poklady národů. Ať už jde o vzácné věci, které poskytují pobřeží a ostrovy a které se dopravují loděmi přes moře, ať jde o obchodní zboží, které převážejí karavany, vše proudí na Sijón. Ať je to zlato a kadidlo nebo obětní zvířata nebo stromy pro chrámovou zahradu, vše se přináší k oslavě Hospodina, sídlícího na Sijónu. Tato oslava Hospodina spojuje pak Izraele a národy.

Kvůli souvislosti je velmi užitečné pokračovat v četbě Izajášova textu, i když následující verše už liturgický úryvek neobsahuje.

Všechna stáda z Kedaru se k tobě shromáždí, berani z Nebajotu ti budou k službě; budou obětováni na mém oltáři k usmíření, a tak oslavím svůj slavný dům.
Kdo jsou ti, kteří letí jak oblak, jak holubi ke svým holubníkům?
Neboť mne budou očekávat ostrovy, v jejich čele taršíšské lodi, aby přivezly tvé syny z daleka, s nimi jejich stříbro a zlato pro jméno Hospodina, tvého Boha, a pro Svatého Izraele, který tě oslavil.

Tyto verše dále rozvíjejí putování národů na Sijón. V následujících jde o obnovu města a chrámu.

Cizinci vystaví tvé hradby a jejich králové ti budou sloužit. Bil jsem tě sice ve svém hněvu, ale ve své blahovůli jsem se slitoval nad tebou. Stále budou otevřeny tvé brány, nezavřou se ve dne ani v noci, aby k tobě bylo přineseno bohatství od národů, a jejich králové budou přivedeni.

Zaznívá zde dlouhá zkušenost se službou cizincům. Ta byla spojena se zaslíbením, že jednou dojde ke obratu. Cizinci budou stavět sijónské hradby a jejich králové budou muset sloužit Izraeli. Právě z toho bude možné poznat, že se Hospodin znovu slitoval nad svým lidem.

Následující slova jsou obměněnou citací předcházejícího Izajášova textu z 54. kapitoly (8. verš): „Ve výbuchu hněvu jsem skryl na chvíli před tebou svou tvář; ve věčné lásce se však nad tebou slituji.“ Neustále otevřené brány jsou jinak znamením míru a bezpečí – zde však je tento motiv pozměněn: brány zůstávají otevřené, aby mohl pokračovat průvod národů, které přinášejí své bohatství na Sijón.

Ano, zahyne národ a říše, která by ti nesloužila, pohané budou do kořene vyhlazeni.

Bojovné znění tohoto textu oslabí správnější překlad. Měli bychom číst „pohané budou vedeni do zajetí.“ Tyto věty jsou ostatně podle názoru vykladatelů později připsanou poznámkou.

Nádhera Libanonu k tobě přijde, cypřiše, jilmy, s nimi i jedle k ozdobě mého chrámu; tak oslavím podnož svých nohou. V pokoře k tobě přijdou synové tvých utlačovatelů; skloní se k chodidlům tvých nohou všichni, kde tebou pohrdali. Nazvou tě „Hospodinovo město, Sión Svatého Izraele.“

Po obnově města následuje obnova chrámu. V mocných básnických obrazech pokračuje směřování k Sijónu. „Nádhera Libanonu“, tedy krásné a vzácné stromy dalekých lesů přicházejí na Sijón k obnově chrámu. Zvěst o obnovené bohoslužbě v chrámě prozrazuje kladný postoj proroka k přinášení obětí. Podobně hovoří už jen Ageus a Zachariáš, ostatní proroci mají k obětem spíš odmítavý postoj.

Sijón je a zůstává středem světa, jestliže zde, tedy v jedinečně poznatelné Hospodinově přítomnosti nacházejí národy oporu a orientaci pro svou nevykoupenou, temnou existenci. Izrael věděl o mimořádném významu tohoto náboženského střediska od doby, kdy David přenesl do svého města schránu a Šalomoun vybudoval Hospodinu nádherný příbytek. V žalmech se zpívalo o nedobytnosti Božího města, proti kterému marně útočí národy a králové (Ž 48). Tklivě se naříkalo, když se pak stalo něco nepochopitelného – svatyně ležela v troskách (Pl 1-5). Když byl Izrael zbaven své vlasti a svého náboženského centra, učil se nově rozumět své existenci a poslání uprostřed národů. Naděje na návrat vyhnanců se pojila s představou pouti národů na Sijón. V době po návratu, kdy se naděje na obnovu Jeruzaléma nesplnila, navázali na představu o přinášených pokladech národů nejprve Ageus a Zachariáš. V našem textu se tato představa pojí s motivem klanění národů, přičemž příčinou i cílem této pouti je zářivá Hospodinova přítomnost nad Sijónem, jež staví vše ostatní do stínu. V dalším vývoji se pak osamostatnila představa o pouti národů na Sijón, která vrcholí ukončením sporů mezi národy díky Hospodinovým příkazům.

V Janově evangeliu čteme, že Ježíš je „světlo světa“ (J 8,12) a že se v něm zjevila „Otcova sláva“ (J 1,14). Podobně žije Boží lid nové smlouvy, nový Jeruzalém, nadějí na nová nebesa a novou zemi (Zj 21,1). V novém Jeruzalémě nebude zapotřebí slunce ani měsíce, neboť ho bude dostatečně ozařovat Pánova sláva (Zj 21,23). Kristus jako zdroj světla uschopňuje církev k zářivé, smysluplné existenci, která svým světlem přitahuje pohanský svět (Zj 21,24).

Tomuto přesvědčení odpovídá další liturgické využití našeho úryvku. Je doporučen jako jedno ze čtení při votivní mši „za šíření evangelia“, která se slaví především o světovém dni modliteb za misie.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6