Iz 61,1-11

Ivan Hrůša

 

Šedesátá první kapitola knihy Izaiáš nás uvádí do doby po babylónském vyhnanství. Po roce 539 před Kristem povolil perský král Kýros Židům vrátit se z Babylónie do vlasti, znovu vystavět Jeruzalém a Hospodinův chrám. Návrat ovšem nebyl snadný. Jeruzalém byl zničený, a třebaže se Židé mohli vrátit na své území, domov si teprve museli znovu vybudovat. Podle líčení knih Ezdráš a Nehemiáš narazili navrátilci při snaze o obnovu města a chrámu na otevřené nepřátelství a na pokusy stavbu chrámu a městských hradeb stůj co stůj překazit. Pokračovat v opravách znamenalo ohrožení života. Ani společenské poměry v židovské komunitě nebyly ideální: stejně jako před vyhnanstvím převraceli silní právo a utiskovali slabší, bohatí vydírali chudé. V nedostatku byli lidé nuceni dávat do zástavy svůj majetek a prodávat své děti do otroctví. Řada z nich měla manželky pocházející z okolních národů, které neuctívaly Hospodina. Mnozí z těch, kdo se vrátili z Babylónie, měli proto blíže k beznaději než k očekávání šťastné budoucnosti. Má člověk Božím příslibům vůbec ještě věřit, když praktická zkušenost ukazuje pravý opak? Kde najít sílu k další cestě?

Do této slabosti a beznaděje zaznívají slova našeho úryvku. Prorok v něm mluví o poslání, kterým jej Hospodin pověřil, dále o budoucnosti těch, kdo usilují o vybudování města, a nakonec zaznívá jásavý zpěv radosti z Hospodina, který vskutku zachránil Jeruzalém a projevil na něm v plné míře spasitelné působení své spravedlnosti.

Duch Páně, duch Hospodinův je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto a den pomsty našeho Boha, potěšit všechny soužené, zarmoucené na Siónu obveselit, dát jim věnec místo popela, olej radosti místo smutku, šat jásotu místo malomyslnosti.

Prorok neuvádí na prvním místě výčet úkolů, které má splnit, ale mluví nejprve o základu, na němž stojí celé jeho poslání: o Božím Duchu. V počátcích dějin Izraele sestupoval Boží Duch na ty, které Bůh povolal, aby vysvobozovali Izraele z útlaku a poroby, jak se píše v knize Soudců: „I úpěli Izraelité k Hospodinu a Hospodin jim povolal vysvoboditele, aby je vysvobodil… Na něm spočinul duch Hospodinův a on se ujal soudu nad Izraelem. Vytrhl do boje a Hospodin mu vydal do rukou aramejského krále“ (Sd 3,9-10). Na počátku doby královské je sestoupení Božího Ducha na první izraelské krále spojeno s pomazáním olejem: „Samuel vzal roh s olejem a pomazal Davida uprostřed jeho bratrů. A duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále“ (1 Sam 16,13).

Jedenáctá kapitola proroka Izaiáše mluví pak o budoucím králi, na němž spočine Hospodinův Duch, aby mohl vykonávat spravedlivý soud a zajistil tak zemi život v pokoji. Sám prorok je nyní pomazán mocí Hospodinova Ducha, ale jeho posláním není vést boj: Má přinést útěchu. Útěchu pokořeným, zdeptaným, zajatým, vězněným, truchlícím, těm, kdo pro bolest ztratili naději. Radostná zvěst znamená ve Starém zákoně nejčastěji zvěst o vítězství v boji. Prorok má přinést zvěst o tom, že Hospodin se ukáže silnější než všichni nepřátelé a nástrahy: Přivedl svůj lid z babylónského vyhnanství zpět, a rovněž obnova města se nakonec zdaří. Tato zvěst je určena pokorným, tedy těm, kteří prošli útrapami a pokořením a kteří ze zkušenosti vědí, že jejich jediná síla a naděje spočívá v Bohu. Těm, kdo trpí a truchlí, těm, kdo nejsou svobodní, má prorok vyhlásit milostivé léto, v němž musí být podle Mojžíšova zákona propuštěni na svobodu všichni, kdo byli prodáni do otroctví, aby se mohl každý vrátit do svého domu a ke svému majetku. Ti, kdo se navrátili z Babylónie, se mají pozvednout z beznaděje. Jsou slabí a v těžkém postavení, ale nová jména, která jim budou dána, naznačují, jaký záměr má s nimi Bůh.

Budou se nazývat „duby spravedlnosti“, které Hospodin zasadil pro své oslavení.

Budou tedy ve své zemi usazeni pevně jako stromy s hlubokými kořeny, které už žádná bouře nemůže vyrvat. Základem jejich společnosti a jejich vztahu k Hospodinu bude spravedlnost, tedy takový řád vzájemného soužití, který zaručí každému jeho práva ve shodě s požadavky Božího zákona. Soužití ve spravedlnosti je ovšem možné jen tam, kde lidé usilují o spravedlnost. Označení „duby spravedlnosti“ vyjadřuje tedy nezbytnou vnitřní proměnu, obrácení samotných Židů. „Hospodin je zasadil pro své oslavení“: Jejich usazení v zemi a pozitivní změna poměrů bude dílem Hospodinovým. Naplnění poselství spočívá na Boží moci, stejně jako prorokovo poselství vychází z pomazání Hospodinovým Duchem. To vše se stane k Hospodinově oslavě: babylónské vyhnanství vyvoleného národa a zboření chrámu si mohli mnozí vykládat jako projev Boží slabosti, nyní však oni sami a okolní národy uvidí a zakusí mocné Hospodinovo působení v obnově Jeruzaléma, chrámu a židovské komunity.

V následujících verších hovoří prorok konkrétněji o tom, jak bude obnova vypadat. Nejprve je zmíněno opětné vystavění zničených měst.

Vystavějí odvěké zříceniny, zbudují sutiny ze starých časů, obnoví zničená města, opuštěná od mnoha pokolení.

To je první praktický krok, přičemž prorok výslovně mluví o odvěkých zřícenináchopuštěných od mnoha pokolení. Mají se napravit škody, které pocházejí ze vzdálené minulosti, a tak se má ukázat velkolepost Božího působení. Dokonce i to, co dlouhou dobu leželo mrtvé, má být opět naplněno životem. Obnova se netýká jen Jeruzaléma, nýbrž celé země. Tu zpustošila cizí vojska. Tím překvapivější je příslib, jímž prorocká řeč pokračuje:

Ve vašich službách budou váš brav pást cizinci, synové cizích národů budou vašimi rolníky a vinaři. Vy se však budete nazývat „Hospodinovi kněží“, bude se vám říkat „Služebníci našeho Boha“. Budete požívat bohatství národů a honosit se jejich slávou.

Cizinci nebudou ničit a bořit, nýbrž naopak sloužit a pracovat ve prospěch těch, kdo se vrátili z vyhnanství. Ve válce byla země vydrancována, k obnově bude užívat bohatství cizích národů. Izraelité se mají vrátit ke kněžské službě, kterou jim Hospodin prostřednictvím Mojžíše dal na Sinajské poušti jako zvláštní úkol – dříve než přišli do zaslíbené země: „Budete mi královstvím kněží, národem svatým“ (Ex 19,6). Babylónské vyhnanství a ztráta vlastní země byla pro Izraelity neslýchanou katastrofou, ale nyní jim Bůh slibuje více, než jim bylo dáno na počátku:

Místo své dvojnásobné potupy a pohany budou nad svým údělem jásat; proto obdrží dvojnásobný podíl ve své zemi, budou mít věčnou radost.

Ostuda a hanba znamená v Písmu svatém více než ponížení a zahanbení. Zahanben je ten, kdo je poražen, jehož opora se ukáže jako nespolehlivá a naděje jako falešná. Být zahanben v soudní při znamená prohrát spor a odpykat trest, jímž může být i trest smrti; být zahanben v boji znamená utrpět porážku, padnout. Dvojnásobná ostuda a hanba, o níž mluví prorok, tedy naznačuje mimořádné neštěstí a utrpení, jež Izrael postihlo, avšak o to větší bude i radost nad dvojnásobným dědictvím, které lid od Hospodina obdrží.

Proroctví pokračuje řečí, v níž sám Hospodin obnovuje dávné přísliby.

Neboť já, Hospodin, miluji právo, nenávidím loupež a nepravost. Věrně odměním jejich práci, uzavřu s nimi věčnou smlouvu. Jejich rod bude známý mezi pohany a jejich potomstvo uprostřed národů. Kdo je spatří, všichni uznají: „To je rod, jemuž Hospodin žehná!“

Řeč se dotýká tří témat: Boží věrnosti a jeho lásky ke spravedlnosti, věčné smlouvy uzavřené s Izraelem, potomstva, které je nositelem Božího požehnání. Hospodin miluje právo, to znamená, že nestrpí nespravedlnost, a Izrael se na Boží věrnost smí a má spolehnout: „Odměnou“ Izraele je v tomto případě obnova Jeruzaléma, země a celého národa. Izrael zakusil mnoho utrpení, avšak Bůh ho neopustil; dílo záchrany, které nyní chystá, vyváží všechny prožité útrapy. Věčnou smlouvu uzavřel Hospodin s Abrahamem: „Smlouvu mezi tebou a sebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu“ (Gn 17,6-7). Touto smlouvou se Bůh zavazuje, že nikdy nepřestane být Abrahamovi a jeho potomstvu pomocí, zachráncem, zárukou života a požehnání. Nyní Hospodin obnovuje platnost této smlouvy. Pak připomíná a obnovuje zaslíbení, které bylo v souvislosti se smlouvou rovněž dáno již Abrahamovi: Jeho potomstvo se stane nositelem požehnání uprostřed národů. Obnovení smlouvy a zaslíbení přichází v situaci, kdy to Izraelité citelně potřebují. Vždyť vyhnanství a zkáza byly znamením kletby, která Izraeli vzala všechnu naději, jak se píše u proroka Ezechiele: „Synu člověka, tyto suché kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni“ (Ez 37,11). Nemůžeme se divit zoufalství těch, kdo zkázu přežili. Avšak Bůh prokázal větší věrnost, než v jakou Izraelité doufali.

Poslední část šedesáté první kapitoly proroka Izaiáše je písní, kterou k chvále svého Boha zpívá město Jeruzalém. Zářivá radost tryská z jeho slov:

Radostí budu jásat v Hospodinu, má duše zaplesá v mém Bohu, neboť mi oblékl roucho spásy, oděl mě šatem spravedlnosti jako ženicha okrášleného věncem, jako nevěstu ozdobenou šperky. Jako země rodí rostlinstvo, jako zahrada dává vzejít setbě, tak Pán, Hospodin, dá vyrašit spravedlnosti a slávě před všemi národy.

Bůh jej zahalil rouchem spásy a šatem spravedlnosti, záchrana a Boží spravedlnost naplňují a pokrývají celé město. Ti, kdo v něm budou bydlet, budou bydlet beze strachu z nepřátelských útoků a nebudou už vystaveni útisku, vydírání a násilí od vlastních soukmenovců. Budou žít v opravdovém pokoji. Důvodem radosti je však něco hlubšího než pouhá obnova života v bezpečí a vymýcení bezpráví a nespravedlnosti. Nejde jen o nápravu poměrů a změnu vnější situace k lepšímu. Hospodinův dar spásy a spravedlnosti Jeruzalému je totiž darem svatebním. Město bude nejen vystavěno, ale bude znovu zcela patřit svému Bohu, od něhož pochází všechno požehnání. Zničení Jeruzaléma a Hospodinova chrámu bylo podle prorockých knih Starého zákona v první řadě důsledkem nevěrnosti Izraele vůči Bohu, a proto musí být základem obnovy města obnova pouta mezi Hospodinem a jeho lidem. Bůh přitom činí první krok: Jeruzalém už nebude Bohu odcizený, a tak vydaný napospas každé cizí mocnosti. Stává se Hospodinovou nevěstou a smlouva zmíněná v předchozích verších se stává smlouvou manželskou. To vše se děje před zraky okolních národů, které byly svědky babylónského vyhnanství Izraele. Tak jako nyní vidí obtíže a tíseň těch, kdo se navrátili, mají spatřit i Boží blízkost vůči Izraeli a jeho věrnou lásku, která se ujímá Jeruzaléma a Božího lidu v největší nouzi: Pán, Hospodin, dá vyrašit spravedlnosti a slávě před všemi národy.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4