J 1,1-18

Petr Chalupa

 

Pro 2. neděli po narození Páně byl vybrán začátek Janova evangelia. Uslyšíme prvních osmnáct veršů první kapitoly. Tento text je předmluvou celého evangelia. Cizím slovem se mu říká prolog. Při vánočních bohoslužbách jsme se s tímto textem už setkali. Jde vlastně o píseň, která se pokouší vystihnout Ježíšův význam. Odpovídá na otázku, kdo vlastně Ježíš je. Takto je klíčem k porozumění Janovu evangeliu. V atmosféře Vánoc nám může připadat nezvyklý. Zve nás k novému promýšlení tajemství Vánoc.
Po stránce literární má prolog Janova evangelia podobu oslavné písně. Ta obvykle uvádí činy nebo vlastnosti nějakého hrdiny či boha. Jejich popis je vlastně vyznáním. Ve starověku byly známé bájné příběhy, které se vyprávěly jako odůvodnění skutečnosti, nebo měly vést k její změně. Začátek Janova evangelia se podobá takovému bájnému vyprávění, neboť jeho hlavní postavou je Slovo s velkým „s“. To je známé už z izraelské moudrosti. V knize Moudrosti (Mdr 9,1n.) je Slovo zosobněnou Boží moudrostí. Posluchači si mohli vybavit tuto představu. Je zde mnoho podobných rysů: zosobněná moudrost je prvním Božím tvorem, který působil už při stvoření světa. Moudrost je tedy velmi blízká Bohu a zná jeho vůli v takové míře, že ji dokáže zjevit lidem. Chtěla přebývat v Izraeli, byla však odmítnuta. Kdo však se moudrostí řídí, dokáže poznat i plnit Boží vůli, která je zaznamenaná v Mojžíšově zákoně a vede k šťastnému životu.
Zvláštnost Janova prologu spočívá v tom, že Boží moudrost dostává podobu člověka, žijícího v dějinách. Slovo, které se stalo tělem, je Ježíš z Nazaretu. V něm se spojuje Boží svět se světem lidí. Janovo přesvědčení se liší od představ, rozšířených mezi Židy. Rozdíl spočívá ve víře, že Bůh se dává poznat v Ježíšovi, v něm je on sám přítomen, a to právě v situaci, která se zdá hodně vzdálená od Boha.
Píseň se člení na dvě sloky. V první se hovoří o Slově, v druhé o svědectví Jana Křtitele a přijetí či nepřijetí Slova ze strany lidí.

Na počátku bylo slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha.

Slovní spojení „na počátku“ připomíná první slova Starého zákona: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“. Slovo se tedy nachází u Boha ještě před stvořením a dějinami. Jedna z představ o původu světa tvrdí, že Bůh stvořil svět svým slovem. Zde však jedná Slovo, podobně jako moudrost, naprosto samostatně. Teprve v závěru písně je toto Slovo ztotožněno s Ježíšem. Ovšem právě mudroslovná představa o Slově umožnila chápat Ježíše v osobním společenství s Bohem, aniž by se tak narušilo vyznání o jediném Bohu. Jan se drží tohoto vyznání a Slovo chápe tak, že jeho mluvení a jednání představuje samotného Boha (srov. J 10,30; 20,28). Pro společenství je důležité, že svou totožnost staví na spolehlivosti tohoto Slova jako Božího zjevení.
Také antická filozofie znala představu o Slově. Herakleitos z Efezu  (přibližně 540-480 př. Kr.) zná myšlenkový princip věčného Slova, které plní stvořitelskou funkci a zakouší odmítnutí nebo přijetí. Monistický myšlenkový systém stoiků vidí Slovo jako princip světa, jako vše prostupující sílu, která ovládá jednotlivosti. Podle panteistické představy stoiků jsou semínka Slova rozeseta všude ve světě. Vidět Slovo jako osobu je však cizí filozofii, která se táže po systémech a zákonitostech bytí a skutečnosti.

Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila.

Slovo žije od prvopočátku u Boha. Skrze ně bylo všechno stvořeno. Slovo tedy zná jak Boha, tak i stvoření. Může proto být prostředníkem zjevení. V něm se zjevuje Bůh. V tomto ohledu směřuje řeč o Slově k základům víry Janovy obce. Ve Slově je život, v Něm lze nalézt naplněný a šťastný život. Podobně hovoří starozákonní moudrost: „Kdo mě hledá, najde život“ (Př 8,35n.). Obrazně je tento život popsán jako světlo pro lidi. Světlem vyzařujícím ze Slova se život stává světlým a zářivým. Text však zůstává realistický, když se zmiňuje o podvojnosti světla a temnoty. Život se neobejde bez zkušenosti s temnotou. Je pravděpodobné, že Janova obec takto znázorňuje své zkušenosti s vytěsňováním a odmítáním. Ale právě v této temnotě svítí světlo – a temnota je nepohltí. Protiklad světla a temnoty zvýrazňuje naléhavost rozhodnutí každého člověka – pro Slovo nebo proti Němu. Janova obec je přesvědčena, že se rozhodla správně.

Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle.

Nyní se pohled obrací k dějinám: Boží vyslanec Jan Křtitel vystupuje jako svědek o světle. Jeho svědectví má vést k víře. Ve snaze předejít nedorozumění říká se zde jasně: Jan svědčí o světle, není tím světlem. Snad zde ještě bylo určité napětí ve vztahu k Janovým přívržencům. Jan však může být svědkem o Ježíšovi, protože k němu Ježíš přišel. Pro Jana je důležité, že Boží záležitosti vstupují do světa jen v lidských kategoriích, a proto je lze vnímat.

Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.

Světlo je pravé, protože pochází od Boha. Chce být přítomné ve světě, neboť svět je mu blízký – vždyť byl stvořen prostřednictvím Slova. I když je Slovo světu tak blízké, že lze říci – „do vlastního přišel“ -, zakusilo odmítnutí, nebylo přijato. Stejně tak nemohou v Janově obci pochopit, že většina Židů odmítla Ježíše jako toho, kdo zjevuje Boha. Na světě však je skupina lidí, kteří ho přijímají a věří v jeho jméno. Tato skupina tvoří nové společenství, které žije zvláštní mocí a tvoří navzdory odmítání novou rodinu Božích dětí. Pro člověka už tedy není důležitý jeho původ, ale zrození z Boha, nové stvoření, které ho činí Božím dítětem. Úvod Janova evangelia povzbuzuje k vědomému přijetí této důstojnosti.

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

Druhá sloka se znovu zaměřuje na Slovo a říká o něm, co nepřipouští žádná báje: Slovo, které zcela náleží do Božího světa, se stalo tělem, to znamená skutečným, pomíjivým člověkem. Na konci evangelia zemře Ježíš na kříži, i když si Bůh ponechává poslední slovo o jeho smrti. Ten, kdo je Bohu nejblíže, se stává člověkem a vnáší tak Boží skutečnost do skutečnosti lidské. Jde o přesvědčení, s nímž má potíže zkušenost i rozum, které však dodává ohromný význam všemu lidskému. Lidé, kteří přijímají Slovo, jsou už přijati do Boží skutečnosti, protože ve Slově vidí jediného Otcova Syna, a získávají tak účast na Božím milosrdenství. Tuto oslavnou píseň nezpívají lidé politicky či hospodářsky mocní, ale malá, utlačovaná menšina, která dokáže v těle vidět Slovo. Tajemství odhaluje hluboký rozměr dějin. V tom, co je vlastně nevypověditelné, se ukazuje smysl, který nově osvětluje život. V dějinách se lidé vždy dělili podle toho, zda tuto skutečnost dokázali nebo nedokázali vnímat.

Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl: Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.“

Znovu se uplatňuje Jan jako svědek. Dosvědčuje, že Slovo je totožné s Ježíšem a jeho přednostním postavením v dějinách spásy. Co poznal Jan, má být přístupné všem lidem.

Všichni jsme přijali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.

Svědectví znovu vyúsťuje v naléhavou otázku po přijetí Slova. Janova obec může vyznat, že Slovo přijala. Může se odvolat na vlastní zkušenost, neboť přijetí Slova přináší s sebou plnost milosti. Důsledkem je nové porozumění tradici. Mojžíš je přitom jako prostředník Zákona a zakladatel izraelské tradice postaven vedle Ježíše Krista, s nímž je spojen dar milosti a pravdy. Neznamená to znehodnocení nebo odmítnutí židovského Zákona, ale nový výklad Zákona ve světle Krista, který přináší milost jako dar spásonosné Boží náklonnosti a pravdu jako zjevení samotného Boha. Nikdo se tedy nemůže odvolávat na Zákon nebo Mojžíše, chce-li argumentovat proti Ježíšovi, protože Ježíš jako Boží zjevení nově vykládá Zákon. Slovo tedy představuje klíč k porozumění Zákonu, podobně jako moudrost. Znovu je zde v souvislosti s výkladem Zákona a tedy s hledáním Boží vůle vyzvednut jedinečný význam Slova. Je nazváno „jednorozený Bůh“. Tak je vyjádřena jeho jedinečná osobní blízkost vůči Bohu. Výpověď je zvýrazněna pomocí obrazu: Podobně jako při starověké hostině nechával ležící člověk spočívat na svých prsou toho, kdo měl jeho důvěru, spočívá Slovo v náruči Boha Otce. Když pak při poslední večeři leží „milovaný učedník“ (J 13,23), v němž je zosobněna Janova obec, na Ježíšových prsou, prodlužuje se důvěrný Boží vztah ke Slovu do Ježíšova vztahu k obci. Ježíšovou obcí jsou lidé, kteří žijí pospolu v Boží lásce. Vztah obce k Bohu se vtělením Slova změnil, stal se bezprostřednějším.
Skutečnost, že Boha nikdo nikdy neviděl, je blízká Starému zákonu. Hospodin říká Mojžíšovi: „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu“ (Ex 33,20). Přesto však smí Mojžíš spatřit Hospodina „zezadu“ (Ex 33,23). Několik výjimek potvrzuje toto pravidlo. Podle Páté knihy Mojžíšovy hovořil Bůh s Mojžíšem „tváří v tvář“ (Dt 34,10) a po boji s neznámým u potoka Jaboku praví Jakub udiveně: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život“ (Gn 32,31). Podle Druhé knihy Mojžíšovy směli představitelé Izraele vidět Boha (Ex 24,9-11), Gedeon a Manoach se obávají, že zemřou, když viděli Hospodinova anděla. Nyní se však Slovo, které žije v nebeském světě u Boha, a může proto působit jako představitel Boží, stalo v Ježíšovi člověkem. Ježíšův život je pro Janovu obec výkladem Boha. Ve své tradici o Ježíšovi a v životě podle této tradice se setkává bezprostředně s Bohem.
Úvod Janova evangelia nás chce povzbudit, abychom vnímali Boží přítomnost v Ježíši Kristu a promýšleli praktické důsledky tohoto poznání. Cílem je osobní přijetí Krista a zakoušení jeho přítomnosti ve společenství církve. Kdo zpívá píseň o Slově, vydává se na tuto cestu.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1