J 12,20-36

Petr Mareček

 

Evangelní perikopa páté neděle postní cyklu B nám popisuje závěr Ježíšovy veřejné činnosti podle svědectví Janova evangelia. Je zde vylíčeno poslední veřejné vystoupení Ježíše před lidem. Slova, která Ježíš pronáší, jsou zcela orientována na budoucnost. Evangelista Jan zde popisuje naprosto novou situaci.

Vyslechněme si nyní první část nedělního evangelia: Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi chce někdo sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi někdo slouží, Otec ho zahrne poctou“ (Jan 12,20-26).

Doposud jsme se setkávali v Janově evangeliu s Ježíšovým pohledem opětovně zaměřeným na Izrael a od něj dále na celé lidstvo. V řeči o dobrém pastýři Ježíš sděluje: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř“ (Jan 10,16).

Tuto univerzální perspektivu vyjadřují již Ježíšova slova v rozhovoru s Nikodémem: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16; srov. dále 4,42; 11,52). V našem úryvku se však poprvé setkáváme se zprávou, že Řekové, tj. pohané, se chtějí s Ježíšem setkat. Tito Řekové přišli o velikonočních svátcích do Jeruzaléma, aby uctili pravého Boha. Nejednalo se zde o proselyty, tj. pohany, kteří přijali židovský Zákon s obřízkou a se všemi dalšími rituálními předpisy (Sk 2,11; 6,5; 13,43; srov. Mt 23,15), ale o takzvané „bohabojné“, to je pohany, kteří přijali víru v jednoho Boha a převzali jen část židovského Zákona (sobotní přikázání, předpisy o pokrmech atd.). Tito „bohabojní“ se ale nenechali obřezat a tak v podstatě zůstali pohany (Sk 10,2.22 a dále). Pouze zde v tomto našem úryvku se v celé evangelní tradici objevují tito „bohabojní“. Z knihy Skutků apoštolů se dovídáme, že povelikonoční zvěstování evangelia je nejlépe přijato právě u nich a skrze ně pak proniká evangelium mezi pohany a tak do celého světa.

Mezi Ježíšovými dvanácti učedníky byli pouze dva, kteří byli nositelé řeckého jména. Byli to Filip a Ondřej. Jméno Filip znamená „přítel koně“ a jméno Ondřej znamená „mužný, tj. statečný, odvážný“. Oba dva, Filip i Ondřej, pocházeli z města Betsaidy (srov. Jan 1,44; 12,21), z příhraniční oblasti Galileje, která sousedila s pohanským územím. Filip a Ondřej patřili k prvním Ježíšovým učedníkům. Oni kdysi přišli k Ježíšovi s touhou ho poznat. Po tom, co udělali tuto zkušenost s Ježíšem, stali se také prvními, kteří k Ježíšovi přivedli další učedníky (Jan 1,35-46). Zde je možné zahlédnout úkol – poslání, které má naplnit jejich život. Oni se mají stát zprostředkovateli – prostředníky toho, aby lidé mohli Ježíše uvidět.

Řekové, tito „bohabojní“, se obracejí na Filipa s prosbou: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ On je tedy požádán o zprostředkování vztahu. Filip sděluje tuto žádost Ondřejovi. Společně pak jdou za Ježíšem. Prosba však není hned splněna. Místo toho následuje Ježíšova řeč. Tento okamžik má velkou důležitost. Již Tomáš Akvinský ve svém komentáři k Janovu evangeliu k tomuto místu sděluje, že je zde zdůrazněna otevřenost pohanů vůči Ježíšovi, kteří jej touží spatřit. Přesto však je třeba si všimnout, že Ježíš osobně kázal pouze Židům, zatímco k pohanům se obraceli s kázáním až apoštolové. Tato skutečnost je patrná rovněž z tohoto úryvku, protože pohané, kteří touží spatřit Ježíše, k němu přímo nedospěli, nýbrž k Filipovi, k jednomu z Ježíšových učedníků.

Ježíš se tedy neobrací přímo k těmto Řekům. Avšak nyní, několik málo dní před svou smrtí a s ohledem na to, že k němu přišli, popisuje význam a působení své smrti na kříži a adresuje svou poslední výzvu židovskému lidu. Ježíš zde nepopisuje vnější průběh své cesty utrpení, nýbrž sděluje, co Bůh, jeho Otec, způsobí ve prospěch všech lidí. To, o čem Ježíš mluví, nejsme schopni nahlížet zevnějšku toliko jako diváci. Toto Ježíšovo poselství je však možné přijmout pouze s vírou.

Zcela zásadně platí: Ježíšova smrt není pouhým dílem lidské násilné činnosti. Jeho hodina je určena Otcem, je zcela v jeho moci a právě skrze svou smrt bude Syn člověka oslaven. Tak mocně zazáří, jak je Boží Syn, který se stal člověkem, spojen v nezlomné poslušnosti se svým Otcem a jak se beze zbytku nasazuje pro nás lidi. Skrze Ježíšovu smrt vychází zcela najevo jeho bezmezná láska. On se dává k dispozici zcela Otci a zcela lidem.

S Ježíšovou smrtí je spojena plodnost jeho veškerého působení. Ke stejnému jednání Ježíš však zavazuje rovněž své učedníky. Jedině tehdy, když odumře, zanikne, pšeničné zrno, je možné, aby vznikl klas s množstvím pšeničných zrnek. Právě tak ten, který vytrpěl smrt a dal se poznat ve své smrti, shromáždí množství lidí kolem sebe (srov. Jan 12,32). Skrze svou smrt Ježíš nemizí ze středu lidí, nýbrž se stává středem nedozírného společenství. Ježíš nelpí křečovitě na svém životě. Pozemský život není pro něj největší hodnotou, kterou by chtěl za každých okolností uchovat. Co platí pro něj, platí rovněž pro jeho učedníky. Služba Bohu a služba lidem mají být určovány následováním Ježíše a připraveností k darování i vlastního života. Jedině tehdy, když se učedníci s ním ve službě spojí, budou rovněž spojeni s jeho údělem. Jen ten, kdo následuje Ježíše na jeho cestě, dosáhne s Ježíšem cíle a účasti na jeho oblažujícím uznání od Otce.

Ježíšova řeč dále pokračuje: „Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ Tu se ozval hlas z nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: „To k němu promluvil anděl.“ Ježíš jim na to řekl: „Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny lidi k sobě.“ Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře (Jan 12,27-33).

Podle svědectví všech čtyřech evangelií se Ježíš před svou smrtí obrací v modlitbě ke svému Otci. Atmosféra líčená v Janově evangeliu připomíná Ježíšovu modlitbu v Getsemanské zahradě, jak nám ji zachycují ostatní tři evangelia (Mk 14,32-42 par). V obou scénách je Ježíšova duše rozechvěná a plná smutku. Ježíš vidí význam své smrti. Nepřistupuje k ní bez projevů citů. Jako každý člověk se leká smrti a je rozechvěn smrtelným údělem, který má zakusit. Na základě svého lidského cítění by rád Otce prosil, aby ho ušetřil tohoto údělu. Ježíš se však nenechá ovlivnit svými vlastními přáními a touhami, nýbrž se zcela přenechává Božímu vedení a prosí: „Otče, oslav své jméno!“ (Jan 12,28). V Getsemanech podle svědectví Matoušova evangelia se Ježíš modlí: „Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout a musím ho vypít, ať se stane tvá vůle“ (Mt 26,42). Zde si můžeme všimnout, že v Matoušově evangeliu se Ježíš modlí, aby se stala Boží vůle, zatímco v Janově evangeliu se modlí, aby Boží jméno bylo oslaveno. Jedná se o různé varianty proseb, s kterými se setkáváme v modlitbě „Otčenáš“ a které vyjadřují styl Ježíšovy modlitby.

V Ježíšově modlitbě vychází najevo, jak přijímá vůli svého Otce. Je natolik srozuměn se smyslem svého osudu, který stanovil Bůh, že z něj činí toužebné přání své prosby. V Ježíšově smrti zářivě vychází najevo, jak velice si Bůh zaslouží své jméno „otec“, jaký rozměr má jeho otcovská náklonnost k nám lidem, že dokonce svého jediného Syna dává v oběť (srov. Jan 3,16).

Na Ježíšovu modlitbu „Otče, oslav své jméno“ odpovídá hlas z nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím“ (Jan 12,28). Tato slova zaznívající z nebe dávají najevo účinek Ježíšovy smrti. Ježíšův příchod do tohoto světa byl spojen s oslavením Otce. Celý Ježíšův život, jeho vyučování, jeho veškeré skutky byly spojeny s Otcovým oslavením. Zvláště pak Ježíšova smrt je oslavou Otce, protože On Ježíše vzkřísil z mrtvých a protože skrze svou smrt zprostředkovává dar života. Lidé, kteří uslyšeli tento hlas, se ulekli. Někteří se domnívali, že zahřmělo, jiným se zdálo, že promluvil anděl. Ježíš se však ujímá slova a zdůrazňuje důležitost tohoto okamžiku: „Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen“ (Jan 12,31). Ježíšova smrt sice zdánlivě poukazuje na vítězství ďábla, ve skutečnosti však Ježíšova smrt znamená jeho zničení.

Ježíšova smrt na kříži je zároveň konečným vítězstvím nad ďáblem. On bude vyvržen ven (Jan 12,31). Již nemá žádné nepopiratelné mocenské postavení. Působení ďábla je charakteristické tím, že člověka odděluje od Boha, že člověku Boha zakrývá a že jeho zrak v pohledu na Boha zatemňuje. Ježíšova smrt je největším zjevením Boží lásky vůči lidem. Ježíšova smrt dává najevo jeho poslušnou a nerozlučitelnou sounáležitost s Bohem. Tímto způsobem se ďáblův záměr setkal zásadním způsobem s nezdarem. S Ježíšovou smrtí rovněž začíná univerzální Ježíšovo působení, které zahrnuje všechny lidi. Ježíš vyvýšený na kříži jako znamení Boží lásky (srov. Jan 3,14-17) a vyvýšený k Otci v jeho nebeskou moc, dosahuje ke všem lidem a přivádí je do oblasti působení své lásky. Tímto způsobem je vyvýšen rovněž pro Řeky, kteří touží Ježíše spatřit.

Ježíš přišel na svět jako světlo pro každého člověka (Jan 1,9). Od něho, který je vyvýšený na kříži, září nejjasnější a nejčistší světlo, které vše vyjevuje ve své pravé skutečnosti: Boha v jeho bezmezné lásce, Ježíše v jeho naprostém nasazení ve prospěch všech lidí a ďábla v jeho podlomené moci. V tomto světle máme volit naši cestu jako cestu následování.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6