J 1,35-51

Petr Mareček

 

V evangelium druhé neděle v mezidobí cyklu B uslyšíme o počátcích Ježíšovy činnosti, jak je zachytil evangelista Jan. Vyprávění o setkáních s prvními učedníky následuje po představení Ježíše v úvodním prologu (Jan 1,1-18) a po svědectví Jana Křtitele (1,19-34). I když se nedělní čtení omezuje pouze na verše Jan 1,35-42, je vhodné zabývat se i následujícím textem Jan 1,43-51, protože tvoří s předchozím jednotný celek.

Evangelista Jan začíná své evangelium nádherným prologem (Jan 1,1-18), který obsahuje jedinečné výpovědi o Ježíšově osobě. Představuje Ježíše jako nestvořené, věčné Slovo. On je Bůh. On má účast na Boží stvořitelské činnosti. Je představován jako Život, jako pravé Světlo přicházející na svět, jako vtělené Slovo. On je jednorozeným Synem. Jan Křtitel, jehož úkolem je svědčit o Ježíši, sděluje, že Ježíš jej nesmírným způsobem převyšuje (Jan 1,27), že on je Beránek Boží, který snímá hřích světa (Jan 1,29), že on je tím, kdo bude křtít Duchem svatým (Jan 1,33) a že on je Syn Boží (Jan 1,34). Jan tedy hned na začátku svého evangelia sděluje vše podstatné o Ježíšově osobě a poukazuje na jeho význam.

Jak si ale bude počínat Ježíš, který je takovýmto způsobem představen? Evangelista Jan zatím nezmínil ani jedno Ježíšovo slovo. Pouze nám sdělil, že Ježíš přišel za Janem Křtitelem (Jan 1,29). Náš úryvek poskytuje první Ježíšova slova v Janově evangeliu a podává zprávu o jeho prvním působení, o jeho první činnosti. První, čemu evangelista věnuje pozornost a co nám sděluje, je líčení, jak se Ježíš setkal s prvními učedníky. Těchto setkání je hned několik. Navzájem se odlišují a každé z nich má osobitý ráz.

První setkání je s Janem a jeho učedníky: Jan stál se dvěma za svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, beránek Boží!“ (Jan 1,35-36).

V prvé řadě je možné si všimnout, že právě Jan Křtitel dává první podnět k prvnímu setkání s Ježíšem. Tímto svým jednáním tedy plní svůj úkol svědka. Svědčí o Ježíšovi a vyznává ho již podruhé jako Beránka Božího (Jan 1,35n). Janovo svědectví dává podnět k tomu, že dva z jeho učedníkům se vydali za Ježíšem. Jan Křtitel tedy správně plní své poslání. On neupoutává své učedníky na sebe, nýbrž skrze své svědectví je vede k Ježíšovi (srov. Jan 3,27-30).

Vyprávění pokračuje: Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: „Co byste chtěli?“ Odpověděli mu: „Rabbi!“ – to přeloženo znamená Mistře – „kde bydlíš?“ Řekl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy , viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne (Jan 1,37-39).

Tito dva učedníci, kteří si vytvořili první úsudek o Ježíši na základě Janova svědectví, a kteří se vydali za Ježíšem, nyní mají možnost s ním udělat osobní zkušenost. Ježíš toto setkání zahajuje. Obrací se k nim a bez toho, že by je nějak oslovil, se na ně obrací s otázkou: „Co chcete?“ popř. „Co hledáte?“ (Jan 1,38).

Z Ježíšovi otázky je zřejmé, že v nich spatřuje hledající lidi, kteří se vydali na cestu. Je pozoruhodné, že evangelista Jan neklade na začátek Ježíšovy činnosti nějaké poselství naděje, nějakou poučnou řeč nebo nějakou zázračnou činnost ve prospěch lidí, nýbrž představuje počátek Ježíšovy činnosti jako setkání. Toto setkání je rozhovorem, který zahajuje Ježíšova otázka „Co hledáte?“ (Jan 1,38).

Tito dva učedníci, kteří jsou Ježíšem osloveni, mu na jeho otázku neodpovídají. Zřejmě nebyli schopni vyjádřit hned své přání. Odpovídají tedy protiotázkou: „Mistře, kde bydlíš?“ (Jan 1,38). V jejich otázce je možné zahlédnout skrytou prosbu o rozhovor s ním. Co oni hledají, to není možné vysvětlit v krátkém setkání během cesty. Z jejich otázky je možné vytušit, že jej prosí o čas, že prosí o možnost delšího společného setkání. Ježíš přistupuje na jejich prosbu. Evangelista pak dodává, že tito dva učedníci u Ježíše zůstali ten den. Časový údaj, který sděluje Janovo evangelium, „bylo kolem čtyř hodin odpoledne“ (Jan 1,39), by snad mohl poukazovat na skutečnost, že hodina tohoto sekání s Ježíšem byla pro oba dva rozhodující hodinou jejich života.

Ježíš na otázku učedníků: „Mistře, kde bydlíš?“ odpovídá slovy „Pojďte a uvidíte“ (Jan 1,39). Tato Ježíšova odpověď v sobě zahrnuje nejen pozvání, ale i zaslíbení. Nedovídáme se sice z Janova evangelia o podrobnostech, jak toto setkání probíhalo, ale z toho, co je sděleno, se jeví zřejmé, že se jednalo skutečně o osobní setkání. Toto setkání proměnilo jejich život. Oni sami se stávají svědky toho, co zakusili.

Na příkladu těchto dvou učedníků, kteří se nebáli Ježíše následovat a s ním se setkat, je zřejmé, že Ježíše není možné poznat z odstupu, nýbrž pouze skrze osobní setkání s ním. Těm, kteří se nebojí vydat se za ním, přistoupit na směr jeho cesty a připojit se k němu, Ježíš slibuje: „Uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“ (Jan 1,51).

Jejich společenství s Ježíšem nebude marné a bezvýsledné. První podnět k poznání Ježíšovy osoby jim poskytl Jan Křtitel skrze své svědectví. Na tento podnět oni reagovali, Ježíše následovali a s Ježíšem se osobně setkali. Nyní pro ně platí: čím užší vytvoří pouto s Ježíšem, čím více budou spojeni s ním, tím dojdou k většímu a hlubšímu poznání jeho osoby.

Evangelium dále pokračuje: Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: „Našli jsme Mesiáše“ – to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas,“ to je v překladu Petr, Skála (Jan 1,40-42).

To, co učedníci zakusili při setkání s Ježíšem, je nenechává nečinnými. Tato osobní zkušenost s ním je vede k tomu, že o něm vydávají svědectví. A to přivádí k Ježíšovi další lidi.

Je vhodné si všimnout, že v tomto procesu přivádění lidí k Ježíšovi skrze osobní svědectví sehrávají roli rovněž lidské vazby, příbuzenství a původ. Ondřej, který byl jedním z těch dvou prvních učedníků, se setkává s vlastním rodným bratrem Šimonem, aby mu svědčil o tom, s kým se setkal a kterého poznal. Ondřej se nesetkává s Šimonem pouze náhodou, ale je o něm řečeno, že svého bratra hledal, aby mu vyprávěl o tom, co zakusil při setkání s Ježíšem. Vydává svědectví o tom, co prožil: „Našli jsme Mesiáše!“ (Jan 1,41).

Z Ondřejova jednání je zřejmé, že jednoduše nemůže činit jinak. Musí předat dále své poznání Ježíšovy osoby, které je pro něj tak velké a cenné. Předává je svému bratrovi, tomu, kdo je mu nejbližší a na kterém mu nejvíce záleží.

Ondřej však nezůstává pouze u slov svého svědectví. Vede svého bratra Šimona rovněž k bezprostřednímu setkání s Ježíšem. Při setkání Šimona s Ježíšem je poukázáno na to, že Ježíš zná lidi. Ježíš říká Šimonovi, kdo je a jak se bude v budoucnu jmenovat: Petr – Skála. S jeho budoucím jménem je spojeno i jeho poslání. Evangelista Jan tedy dává najevo, že setkání s Ježíšem nemají pouze učedníkům poskytnou poznání Ježíšovy osoby, ale rovněž slouží k tomu, aby se učedníci dověděli, jaký úkol od nich Ježíš očekává.

Evangelní vyprávění pokračuje popisem dalšího setkání s Ježíšem. Dovídáme se, že Ježíš vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“ (Jan 1,43). Filip okamžitě svědčí o tom, co zakusil. I pro něj se stalo setkání s Ježíšem tak významným a cenným poznáním jeho osoby, že se o to musí s druhými podělit.

Svou zkušenost Filip sděluje Natanaelovi a vydává tak o Ježíšovi svědectví. Nemluví o Ježíšovi pomocí nějakého titulu (jako Beránek, mesiáš nebo Syn Boží), nýbrž konstatuje, že jej ohlašoval Mojžíšův zákon a Proroci (Jan 1,45). Tímto způsobem odkazuje na další důležitou charakteristiku Ježíšovy osoby. Ježíš neruší, co doposud platilo v Izraeli, nýbrž vede vše k naplnění. Mojžíš a proroci připravovali na Ježíšův příchod. Oni jsou dalším svědectvím o jeho osobě (srov. Jan 5,39.46). Filipovo svědectví je důležité, protože dává najevo, že kdo chce zůstat věrný Mojžíšovi a prorokům, musí Ježíše přijmout a uznat jeho skutečnou a pravou hodnotu.

Natanael odpovídá na Filipovo svědectví pochybami a předsudečným postojem: „Může z Nazareta vzejít něco dobrého?“ (Jan 1,46). Filip se však nesnaží přednést slovní důkazy a vyvrátit tento pochybovačný postoj Natanaela. V takovéto situaci slova nepomohou. Místo toho jej vybízí „pojď a podívej se – přesvědč se!“ (Jan 1,46). Zve Natanaela k tomu, aby se setkal s Ježíšem. Skutečné poznání Ježíšovy osoby je možné dosáhnout totiž jedině skrze setkání s ním. Filip sám takto poznal Ježíše a rovněž chce k tomuto setkání přimět Natanaela.

Z evangelia se o Natanaelovi dovídáme, že přistoupil na tuto výzvu, že se pro toto setkání s Ježíšem svobodně rozhodl. Při setkání pak nevychází z údivu. Evangelista Jan opět sděluje, že Ježíš zná lidi (srov. Jan 1,42). Ježíš ví, že Natanael je Izraelita, ve kterém není lsti, tzn. že v něm není faleš. Rovněž o něm ví zcela osobní věci. Není možné s jistotou objasnit smysl slov: „viděl jsem tě pod fíkovníkem“ (Jan 1,48.50). Tato obtížnost při výkladu textu může poukazovat na to, že zde jde o něco zcela osobního. Ježíš o tom ví a jeho vědomosti jej spojuje s Natanaelem.

Od okamžiku svědectví Jana Křtitele (Jan 1,26n.29-34.36) všichni, kdo se s Ježíšem setkali, vyslovili výpověď o jeho osobě (Jan 1,41.45). Středem zájmu byla Ježíšova totožnost. To, co o něm poznali při setkání, se stalo rozhodujícím pro jejich následování a zároveň obsahem jejich vyznání. Tyto výpovědi dosahují svého vrcholu ve vyznání Natanaela: „Mistře, ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele!“ (Jan 1,49), které je adresováno přímo Ježíšovi. Dále je již překonává pouze Tomáš. Ten pronáší své vyznání zmrtvýchvstalému Ježíšovi: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,28). Ježíš hodnotí Natanaelovo vyznání jako výraz jeho víry. Tento základní postoj, postoj víry, je poprvé přiřknut určitému člověku.

Po tomto vyznání z úst Natanaela Ježíš pronáší první výpověď o sobě samém jako o Synu člověka: „Uvidíš ještě větší věci … uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka“ (Jan 1,50n). Jedná se o příslib učedníkům. Ježíš již vyjádřil jeden příslib prvním dvěma učedníkům: „Pojďte a uvidíte!“ (Jan 1,39). Nyní, po vyznání Natanaela, jim Ježíš konkrétním způsobem sděluje, čeho budou svědky. Ve Starém zákoně se objevuje vyprávění o Jákobovi, který měl sen v Bételu. Při tomto snu uviděl na zemi žebřík, jehož vrchol dosahoval k nebesům. Po tomto žebříku vystupovali a sestupovali Boží poslové. Místo, kde měl tento sen, Jákob označil jako místo Hospodinovy přítomnosti (srov. Gn 28,12.16n). Ježíš svým učedníkům skrze svá slova o otevřeném nebi a Božích andělech, kteří budou sestupovat na Syna člověka, dává najevo, že on je místem Boží přítomnosti a Božího zjevení. Dává jim tak zaslíbení, že dojdou tohoto poznání, že jim bude dáno poznání jeho vztahu k Bohu.

 
  • Kalendář akcí
    << Pro 2017 >>
    púsčpsn
    27 28 29 30 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 31