J 15,9-17

Petr Mareček

 

Evangelní perikopa 6. neděle velikonoční liturgického cyklu B náleží do velké Ježíšovy řeči na rozloučenou (Jan 14-17). Evangelista Jan zde představuje jako Ježíšovo závěrečné poselství rozličnou látku, kterou ostatní tři evangelia uvádějí nejen v souvislosti s poslední večeří, ale rovněž rozptýlenou v Ježíšově veřejné činnosti.

Forma a obsah této řeči připomínají závěť nebo řeč na rozloučenou před smrtí. Ve Starém zákoně se s takovouto formou řeči setkáváme na mnoha místech. Je možné připomenout Jákobovu řeč dvanácti synům (Gen 49), Mojžíšovu řeč (Dt 33), Jozuovu (Joz 23-24) a Davidovu (2 Sam 23,1-7; 1 Kron 28-29). Tento literární druh se stal velmi populární v posledních stoletích před Kristem, jak je zřejmé z apokryfní literatury, např. Kniha jubileínebo Závěť dvanácti patriarchů. V Novém zákoně lze do tohoto druhu zařadit Pavlovy závěti: Sk 20,17-38 a 2 Tim 4,1-8 a Petrovu závěť v 2 Petr.

Nadčasový charakter Ježíšovy řeči na rozloučenou v Janově evangeliu dává jeho slovům závaznou hodnotu, takže je možné ji chápat jako trvale platné poselství věřícím všech dob (Jan 17,20). Čtrnáctá kapitola Janova evangelia zahrnuje první část této řeči. Jejím hlavním tématem je Ježíšův odchod. Ježíš těší své učedníky; slibuje jim, že se vrátí a vezme je k sobě, takže budou s ním. Druhá část řeči, kterou tvoří kapitoly 15-16, se zabývá mnoha tématy, která již zazněla v první části. Tato část obsahuje obraz vinného kmene a ratolestí, který je komentovaný přikázáním lásky, a dále pak výpovědi o nenávisti světa a pomoci Ducha svatého. Třetí část řeči na rozloučenou tvoří Ježíšova velekněžská modlitba (Jan 17). Nyní však již obraťme pozornost k našemu úryvku, který náleží do druhé části Ježíšovy řeči na rozloučenou.

Ježíš řekl svým učedníkům: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Proto vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. To vám přikazuji: Milujte se navzájem“ (Jan 15,9-17).

Doposud dal Ježíš učedníkům ve své řeči na rozloučenou především najevo, že po svém odchodu je nenechá samotné. Zaslíbil jim Ducha, kterého označil výrazem paraklétos (tj. ten, který je přivolán). Ten má za úkol křesťany hájit a utěšovat. Dále pak jim pomocí obrazu vinného kmene a ratolestí sdělil, co mají činit, aby s ním zůstali spojeni. Nyní směřuje jejich pozornost k tomu, že v čase po jeho vyvýšení mají přinášet plody. Učedníkům je tedy svěřeno misijní poslání. Ježíš rovněž dává najevo, co je nezbytné, aby tento úkol mohli splnit.

Řeč o pravém vinném kmeni se neustále točí kolem tematiky „přinášení ovoce“ (Jan 15,2.4n.8.16). Jen na dvou jiných místech v Janově evangeliu Ježíš mluví o ovoci – plodech. Pokaždé se jedná o řeč adresovanou svým učedníkům. V souvislosti se svým přijetím u Samatitánů Ježíš sděluje: „Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje plody pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec …Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce“ (Jan 4,36.38).

Když se Řekové poprvé dotazují na Ježíše, on vysvětluje svým učedníkům: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojné plody“ (Jan 12,24; srov. 15,5.8). V obou případech vychází najevo, že společenství těch, kteří v Ježíše věří, se zvětšuje a přesahuje skupinu bezprostředních Ježíšových učedníků. Ježíš je pšeničným zrnem, které skrze svou smrt přináší hojné plody. Je však rovněž vinným kmenem, jehož ratolesti mají přinášet hojné plody. Ve výroku o pšeničném zrnu Ježíš mluví o významu své smrti pro růst skupiny věřících (srov. Jan 12,32). V řeči o vinném kmeni (Jan 15) Ježíš dává najevo, v čem spočívá apoštolská plodnost jeho učedníků.

S naprostou jednoznačností sděluje Ježíš svou řečí o vinném kmeni, jak velmi jsou jeho učedníci odkázáni na něj. Ratolest může skutečně jen tehdy přinášet plody, když je spojena s vinným kmenem a je jím vyživována. Jedná se o jedinou možnost pro ratolest, neboť bez spojení s vinným kmenem okamžitě usychá, bez spojení s vinným kmenem je vyloučeno, aby přinesla nějaké plody. Každá misionářská plodnost učedníků závisí zcela na jejich spojení s Ježíšem. Každý pokus chtít něco dosáhnout bez Ježíše, je odsouzen k ztroskotání. Bez něho nemohou dělat nic. O to více se musí snažit, aby byli s Ježíšem co možná v nejužším a nejpevnějším spojení. Tato nezbytnost je vystupňována ještě tou skutečností, že sám Bůh má velký zájem na jejich přinášení plodů a podle toho s nimi také nakládá: „Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, můj Otec odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více“ (Jan 15,2). Není přenecháno na libovůli učedníků, zda přináší plody nebo ne. Přinášení plodů nebo na druhé straně jejich nepřinášení s sebou nese následky. Ježíš je k přinášení plodů určil (Jan 15,16). Je to rovněž vůle Otce, aby učedníci skrze své působení získávali lidi pro víru v Ježíše.

Veškerá plodnost působení učedníků závisí na jejich spojení s Ježíšem. Jak se ale stanou ratolestmi pevně spojenými s vinným kmenem, které z něj čerpají životodárnou sílu? Oni zůstanou v Ježíšovi, jestliže jeho slova zůstanou v nich (Jan 15,7) a jestliže budou zachovávat jeho přikázání (Jan 15,10). Vše má původ u Ježíše. Slova i přikázání pocházejí od Ježíše. Na učenících pak záleží, aby správným způsobem přijali Ježíšovu iniciativu. Jen tehdy, když ho správným způsobem přijmou, spojí se s ním a stanou se schopnými přinášet plody.

Ježíšova slova zahrnují jeho poselství a jeho požadavek. Ježíš před svými učedníky nic neskrývá. Sděluje jim vše, co slyšel od svého Otce (Jan 15,15). Zasvětil je do poznání, které pochází od Otce a které se týká Otce. Zvláště jim dal poznat Otcovu lásku vůči Synovi a Otcovu lásku vůči světu. Ježíš se svými učedníky nenakládá jako se služebníky, kteří jsou vyloučeni ze života svého pána. Zachází s nimi jako s přáteli. Dal jim účast na všem, co jej naplňuje a co jej uvádí do pohybu. Ježíšův život je určován jeho vztahem k Otci. Tuto skutečnost jim dal poznat jako přátelům. Jestliže to uznají a s vírou přijmou za své, pak zůstanou v něm, pak jsou s ním úzce a pevně spojeni. Jen při tomto spojení může Ježíš skrze ně působit a mohou tak přinášet plody.

Pro jejich spojení s Ježíšem je pak dále podstatné, aby zachovávali jeho přikázání a zůstávali tak v jeho lásce. Rovněž zde jednání vychází od Ježíše a má svůj původ od Otce. Tak jako Otec miloval Syna, tak On, Ježíš, miluje učedníky. Ježíš je zasahuje svou láskou a učí je poznávat lásku Otce. Učedníci na tento projev lásky budou tehdy správně reagovat, když budou zachovávat Ježíšova přikázání. Rovněž tímto nebudou činit nic nového, nýbrž budou jen následovat Ježíšův příklad a vytvářet s ním opět pouto. Ježíš zůstává v Otcově lásce tím, že zachovává jeho přikázání. Jako Ježíš osvědčil svou lásku vůči Otci skrze poslušnost, tak mají učedníci osvědčit svou lásku vůči Ježíšovi skrze poslušnost.

Středem Ježíšových přikázání je přikázání vzájemné lásky: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12.17). Lásku, kterou učedníci od Ježíše zakusili, mají předávat dále. Tak jako v Ježíšově lásce je přítomná láska Otce, tak má být v lásce učedníků přítomna Ježíšova láska. V lásce učedníků má být možné zakoušet Ježíšovu lásku. Ježíšova láska má být patrná z toho, jak se učeníci k sobě navzájem chovají, jak se navzájem o sebe starají, navzájem si pomáhají a jak si navzájem projevují úctu. Ježíšova láska se má stát rovněž měřítkem jejich lásky. Ježíš své lásce nestanovil žádné hranice. Z lásky dal svůj život pro své přátele. Rovněž oni se mají takovýmto způsobem navzájem o sebe zasazovat bez jakýchkoliv výhrad. Skrze tuto vzájemnou lásku zůstávají v Ježíšovi, jsou s ním pevně spojeni živým poutem. Jestliže takto přijmou zkušenost s ním a budou následovat jeho přikázání a jeho příklad, bude on sám skrze ně působit a jejich působení bude přinášet plody.

Plodné apoštolské působení učedníků závisí na jejich spojení s Ježíšem, které je dáno především zůstáváním v jeho slově a projevováním vzájemné lásky. Pokud jde o přinášení plodů, jsou zcela odkázáni na Ježíše. Na přinášení plodů však rovněž závisí osobní úděl. Ježíš učedníky nepovolal k tomu, aby s nimi udržoval osobní přátelství. On je však vyvolil a určil, aby působili z jeho pověření a přinášeli plody (Jan 15,16). Tak jako sůl může pozbýt svou slanost a k ničemu se již nehodí (Mt 5,13), tak rovněž ratolesti, které nejsou spojeny s vinným kmenem a které nenesou plody, se k ničemu nehodí a jsou určeny k tomu, aby byly vyhozeny (Jan 15,2.6). Vynáší tak samy nad sebou soud a vylučují se samy ze společenství s Otcem a Synem. Veškeré úsilí a námahy učedníků tedy musí být zaměřeny na spojení s Ježíšem. Na tomto závisí splnění jejich úkolu a na tom závisí jejich osobní úděl.

Spojení učedníků s Ježíšem je rovněž základem pro vyslyšení jejich proseb Otcem, pro oslavení Otce a pro jejich radost. Jestliže budou prosit Otce na základě tohoto spojení, budou vyslyšeni (Jan 15,7.16). Nejedná se zde o ledajakou prosbu, nýbrž především o prosbu, která se vztahuje k jejich misionářské plodnosti (srov. Jan 14,12-14). Ještě jednou se jeví zřejmé, že tuto misionářskou plodnost nejsou schopni sami uskutečňovat. Zároveň se však říká, že se o to také nemusí snažit. Ona závisí na jejich spojení s Ježíšem a na Otcově působení. Jestliže ponesou plody, Otec bude oslaven (Jan 15,8). On se stane patrným ve své pravé skutečnosti. Jejich působení žije z jeho působení. Za to, co smí činit, vděčí jemu. Otcova spásonosná láska se projevuje tím, že jsou získáváni další věřící. Od těchto nových věřících bude však také jako Otec uznán a tak oslaven (srov. Mt 5,16).

Touto řečí Ježíš klade učedníkům povinnost a poukazuje na jejich zodpovědnost. Jejím cílem je účast učedníků na Ježíšově radosti. Jejich radost se má stát úplnou (Jan 15,11). Ježíšova radost je jeho spojení s Otcem. Radost učedníků má pramenit z jejich spojení s Ježíšem a ze všeho, co k němu náleží.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4