J 20,19-31

Jindřich Fencl

 

Evangelium následující neděle není jen evangeliem o nevěřícím Tomášovi, jak by se na první pohled mohlo zdát. Obsahuje čtyři důležitá témata, o kterých se chci zmínit. Je to především Ježíšovo první setkání s učedníky po jeho zmrtvýchvstání, dále již zmíněné Tomášovo setkání s Ježíšem, závěr úryvku pak vysvětluje, k jakému účelu bylo napsáno Janovo evangelium, a posledním tématem, které zde můžeme najít, je pověření učedníků ke službě smíření, k odpouštění hříchů.

Podívejme se napřed hlouběji do textu a pak se dotkneme jednotlivých témat.

Apoštolé se scházejí prvního dne po sobotě – je to naše neděle, den oslavy Ježíšova vzkříšení. Jejich situace není vůbec radostná, mají za sebou zkušenost Ježíšova zatčení, odsouzení a ukřižování, a zároveň zkušenost vlastního selhání, všichni se – kromě Jana – rozprchli, mají strach, jsou za zamčenými dveřmi, jejich představy o budoucnosti jsou v troskách. Slyšeli sice nejspíš od Marie Magdalské, že se setkala s Pánem a dostala pro ně vzkaz – jak čteme v Janově evangeliu na začátku dvacáté kapitoly, ale zřejmě pro ně toto svědectví nebylo dostačující, mohli si třeba myslet: „kdo ví, co ta bláznivá ženská, nešťastná z Pánovy smrti, vlastně slyšela a viděla.“ Jejich smutek a nejistota se v okamžiku proměňuje v radost – přichází Ježíš a oslovuje „Pokoj vám“. Nic nevyčítá, nepřipomíná jejich selhání, jeho „Pokoj Vám“ zahrnuje požehnání i odpuštění. Ježíšovo „Pokoj Vám“ znamená v biblickém slova smyslu plnost Božího požehnání, obdarování. Je to dar, který v sobě zahrnuje všechny ostatní dary – milost, život, spravedlnost, dobro, soulad, prosperitu. Stojí za povšimnutí, že nejen zde, ale i na jiných místech Janova evangelia, se objevují pojmy pokoj, Duch a radost ve vzájemné souvislosti. Co znamená Ježíšův pokoj, může zakusit jenom člověk, který je Duchem osvobozen od strachu a naplněn Boží přítomností. „Pokoj Vám“ zazní v textu celkem třikrát – můžeme v tom vnímat zdůraznění velikosti Ježíšova obdarování a přijetí, které dává svým učedníkům.

Poznání Ježíše se zde odehrává skrze jeho zraněné ruce a bok: „ukázal jim ruce a bok“. Můžeme jasně vidět, že ten který byl ukřižován, je zároveň tím, který vstal z mrtvých, je to jedna osoba, jeho probodené ruce a bok tvoří důležité znaky, které umožňují vzkříšeného Ježíše poznat.

Po druhém přání pokoje následuje obdarování a poslání. Pro Jana jsou Letnice – obdarování Duchem svatým – spojeny se zmrtvýchvstáním, uskutečňují se již při prvním setkání učedníků se Zmrtvýchvstalým. Již při něm se naplňují Ježíšova zaslíbení z jeho řeči na rozloučenou v 16. kapitole Janova evangelia – zaslíbení příchodu Přímluvce. „Dechl na ně a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého“. Zaslíbený dar Ducha dostávají právě v té chvíli. Může se nám vybavit podobnost s 2. kapitolou 1. knihy Mojžíšovy, kde Bůh vdechuje člověku v chřípí dech života.

Obdarování Duchem svatým je zde spojeno s posláním: učedníci jsou posláni jako Otec poslal Ježíše, posláni ke službě smíření, k odpouštění hříchů. Tento verš se stal základem pro jednu ze svátostí naší církve: svátost smíření. Specifická aplikace Ježíšova poslání se týká apoštolů a jejich nástupců – biskupů a kněží. Verš je však třeba vnímat i v jeho druhé, širší rovině: všichni učedníci, tedy všichni věřící, jsou vysláni ke službě a prožívání smíření. Vzorem i důvodem vyslání je Otec a učedníci mají reprezentovat toho, kdo je vyslal. Mají přinášet smíření do světa a zároveň toto smíření žít. Jedině tak mohou být hodnověrnými vyslanci.

Podívejme se nyní na postavu Tomáše. Nebyl účasten prvního setkání učedníků s Ježíšem a nechce se mu jen tak jednoduše uvěřit tomu, co slyší od svých bratří. Klade své požadavky: dokud neuvidím a nevložím – neuvěřím. Je dobré si povšimnout, že je Ježíšem respektován, jeho požadavky nejsou odmítnuty, Ježíš na ně přistupuje. Druhé Kristovo setkání s učedníky – a první Tomášovo – vede k Tomášovu vyznání. Tváří v tvář Ježíšovi vnímá nesmyslnost svých požadavků a snad i námitek a vyznává: „Můj Pán a můj Bůh“. Ježíšova výzva „nebuď nevěřící, ale věřící“ je výzvou i pro každého z nás, naše víra totiž stojí na víře v Ježíše Krista Vzkříšeného. Možná se vám vybaví před očima známý obraz malíře Caravaggia Nevěřící Tomáš, na kterém je setkání Tomáše s Kristem zobrazeno – sám Kristus vede Tomášův prst, aby jej vložil do rány v jeho boku.

Následující Ježíšovo blahoslavenství – „blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili“ – je jediným blahoslavenstvím u Jana, stojí na konci jeho evangelia jako výzva pro každou následující generaci a máme je vztáhnout i na sebe.

Poslední dva verše našeho úryvky vyjadřují Janův úmysl pro napsání této „radostné zvěsti“: cílem je vzbudit víru posluchačů. Co Jan vybral z Ježíšova života a zachytil ve svém evangeliu, má jediný smysl: dovést posluchače k poznání a víře, že Ježíš je Spasitel – a skrze víru v Ježíše ke spáse.

Chtěl bych se nyní zamyslet nad zmíněnými tématy:

Všimněme si, jak setkání s Ježíšem radikálně proměňuje učedníky. Bázliví, za dveřmi zavření, jsou při setkání se Zmrtvýchvstalým obdarováni Ježíšovým pokojem, jeho odpuštěním, dostávají životodárného Ducha a jsou vysláni s úkolem: přinášet světu smíření. Ze Skutků apoštolů i dalších textů Nového zákona víme, jak se učedníci v důsledku této proměny vydávají hlásat radostnou zvěst, hlásat smíření Boha s lidmi. Uvažuje o tom i apoštol Pavel, který píše v 2. listě do Korintu: „Bůh nás pověřil, abychom sloužili tomuto smíření“. I my jsme se setkali s Ježíšem. A ne jednou, ale máme příležitost setkávat se s ním každodenně: při modlitbě, při četbě Božího slova, při slavení svátostí, ve společenství věřících, v bratřích a sestrách kolem nás. A zřejmě každý z nás může najít ve svém životě chvíle, kdy toto setkání s Ježíšem bylo velmi hluboké, existenciální. Zažili jsme jeho blízkost, jeho přijetí, jeho odpuštění, jeho vyslání. Je důležité nezapomínat na tyto zásadní milníky naší víry, nosit je ve svém srdci, být za ně vděční a ve Zmrtvýchvstalém Kristu – jejich zdroji – hledat sílu pro nesení našeho poslání, s kterým nás vyslal do světa, naším obyčejným každodenním životem. Každý z nás je pozván předávat celým svým životem světu zprávu o smíření, které se stalo skrze Ježíšovu smrt na kříži a skrze jeho vzkříšení. To je poslání pro každého, kdo se s Ježíšem setkal, jako Tomáš v něm poznal svého Pána a Boha a kdo má skrze víru život v jeho jménu. Je to poslání, které nejde uskutečnit jen nějakým jednorázovým činem, je to poslání na celý život, má prostoupit celý náš život, veškeré naše konání a mluvení. A nelze je postavit jen na naší vlastní síle, ale musí vyrůstat právě z našeho setkání a setkávání s Kristem.

Ježíšovo setkání s Tomášem je, podobně jako mnoho jiných Ježíšových setkání s nejrůznějšími lidmi, příkladem toho, jak je jeho přístup netradiční, citlivý; Ježíš dokonale rozumí člověku, rozumí jeho nitru, jeho pohnutkám a nepředhazuje mu možná běžnou či očekávanou reakci: takto bys neměl přemýšlet, tohle se nedělá. Respektuje Tomášovy pochybnosti, jeho hledání pravdy, hledání odvahy uvěřit. Sestupuje na jeho rovinu, přijímá jeho pochybnosti a díky tomuto přijetí je Tomáš schopen se s ním setkat a poznat v něm svého Pána a Boha. I zde, podobně jako v jiných Ježíšových setkáních s nejrůznějšími lidmi, je nám Kristus vzorem v tom, jak přistupovat k lidem pochybujícím, hledajícím, nedůvěřujícím. Vezmeme-li je vážně, přijmeme-li jejich pochyby a hledání, máme šanci přivést je k setkání s tím, který pochyby proměňuje a dává svého Ducha, který nás uvádí do plné pravdy. A nakonec nemusí jít jen o lidi kolem nás s jejich obavami a pochybnostmi. Jde přece i o nás, i my jsme někdy ve svém životě plni strachu, obav, nejistot. Nemáme je před Pánem schovávat, jako je neschoval ani svatý Tomáš, ale s důvěrou v jeho přijetí a odpuštění je před něj přinést, vyhledávat setkání s ním, která to vše mohou proměnit a přivést nás k hlubšímu setkání s ním, k hlubšímu přijetí naší spásy.

Závěrečné verše našeho úryvku se zabývají tématem víry. Vše, co Jan ve svém evangeliu zaznamenal, je vedeno s tímto jediným úmyslem: aby ti, kdo toto evangelium budou číst nebo je uslyší, uvěřili, že Ježíš je Kristus – Spasitel. Cílem zde nejsou informace, vědět a znát vše, co Jan o Kristu píše, popřípadě i události, které nezaznamenal. Mohu mít veliké znalosti o Bohu, teologii, náboženství, ale to není víra. Znalosti a informace jsou pouze prostředkem k tomu, abychom se osobně setkali s živým Bohem a z takového setkání pak může vznikat a růst naše víra. Setkání s Bohem skrze evangelium se uskuteční, jestliže neberu výpověď evangelia jen jako jakousi historickou zprávu, ale uvěřím slovům svědků, kteří se s ním setkali tváří v tvář. V posledním verši říká Jan: „Abyste s vírou měli život v jeho jménu“. Moje víra má vést k životu, který dostávám skrze víru ve křtu. Víra nás uvádí do života, který vychází od Boha a který je nám darován už tady a teď. Je to život nezničitelný smrtí. Život, který je s Kristem skryt v Bohu (Kol 3,3). To je naše pravé bohatství, bezprostřední výsledek naší víry. A my tento život máme žít, chceme-li se o něm něco podstatného dovědět. Máme žít tento nový života, který je nám přístupný skrze víru, která mohla být teď o Velikonocích prohloubena. Život, který je ve své podstatě mnohem víc, než jakékoliv zdokonalení člověka. Je to život darovaný Bohem, nikoli námi vypěstovaný. Život radikálně nový. Podaří-li se nám chodit v novosti tohoto života, neslyšeli jsme Boží slovo zbytečně. Budeme těmi, kdo jsou skutečně blahoslavení, protože neviděli a uvěřili. A pokud vnímáme malost naší víry, je právě teď čas k tomu, aby mohla povyrůst v setkání s Kristem.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1