J 6,51-58

Petr Mareček

 

Evangelium dvacáté neděle liturgického mezidobí cyklu B obsahuje závěrečnou část Ježíšovy řeči o chlebě života (Jan 6,51-58). Tento evangelní úryvek se vyznačuje úzkou tématickou spojitostí s předchozí částí Ježíšovy řeči. Tématem je opět pokrm a získání života. O pokrmu však již není řeč v obrazném smyslu, nýbrž je třeba jej chápat svátostně. Závěrečná část úvodního verše naší perikopy (Jan 6,51) vytváří přechod od tématického výrazu „chléb“ k tématickému výrazu „tělo“. Dále se pak sděluje, že je třeba jíst tělo a pít krev Syna člověka (Jan 6,53). Tento úryvek se vyznačuje způsobem vyjadřování, který je typickým pro Janovo evangelium. Jedná se zřejmě o tzv. relekturu řeči o chlebě života. Náš úryvek vykazuje rovněž zřetelnou souvislost s tradicí večeře Páně (srov. Mt 26,26-28), takže je možné ho pokládat za určitý výklad – midraš k tradici večeře Páně:

Ježíš řekl zástupům: „Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ Židé se mezi sebou přeli a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli otcové a zemřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky (Jan 6,51-58).

Chléb, o kterém nyní mluví Ježíš (Jan 6,51c), je budoucím darem (srov. Jan 6,27). Změna od přítomnosti k budoucnosti zaměřuje pohled na Ježíšovu smrt, ve které daruje své tělo, svůj život, sebe samého, aby tak svět získal život. Současně je ohlášen eucharistický dar, který má být k prospěchu všech (srov. Mk 14,24). Spor židů (pokoušení Hospodina na poušti v Ex 17,2) zmíněný v Jan 6,52 se opět zakládá na jejich nevěře.

Získání trvalého, věčného života je spojeno s účastí na eucharistické hostině: „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (Jan 6,54). Tato formulace věty, která poukazuje na nezbytnost přijímání eucharistického pokrmu a zdůrazňuje rovněž jeho výlučnost, je pravděpodobně adresovaná těm lidem, kteří neuznávali a popírali význam Ježíšovy smrti na kříži a spásonosnou důležitost Eucharistie. Skutečnost jezení těla Syna člověka a pití jeho krve je v řeckém textu zdůrazněna pomocí výrazu trogein, což znamená „žvýkat“ (Jan 6,54.56-58). Použití titulu „Syn člověka“ (Jan 6,53) chrání před špatným chápáním spojeným s představou kanibalismu. Naopak zdůrazňuje, že teprve vzkříšený a vyvýšený Ježíš poskytuje eucharistický dar, který může být nazván jako skutečný pokrm. Pouze tento pokrm daruje život. Přesto však tento dar není chápán jako látka, která zprostředkovává nesmrtelnost, nýbrž jako záruka budoucího tělesného vzkříšení. Eucharistie zároveň působí nejužší osobní spojení s Kristem. Formulace „on ve mně“ a „já v něm“, pomocí které je vyjádřen v Janově evangeliu Ježíšův vztah k Otci, je nyní přenesen na Eucharistii: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56).

Dar života jde nakonec zpět k Otci, který poslal svého Syna, aby tento život předával: „Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne“ (Jan 6,57). Z textu je rovněž zcela zřejmé, že účast na eucharistické hostině je smysluplná pouze s postojem víry. Pouhé jezení a pití nestačí, avšak je nezbytné eucharistii přijímat s postojem víry.

Ježíšova slova: „To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli otcové a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky“ (Jan 6,58) jsou nejen shrnutím vyučováním o eucharistii, ale rovněž tvoří resumé celé řeči o chlebě života. Ten, který sestoupil z nebe, je Ježíš, Syn Otce, který zprostředkovává život. On, Ježíš, je chlebem života. Tato závěrečná Ježíšova slova o chlebě života obrací pozornost k předešlým výpovědím v textu (Jan 6,33.50) a zároveň sdělují, že všechno, co se očekávalo od pravého a dokonalého chleba z nebe, se splňuje v eucharistickém chlebě. Tento eucharistický chléb zprostředkovává skutečné překonání smrti a věčný život.

Ježíš, jako Bohem poslaný Boží Syn, volá do společenství se sebou. Když v něho věříme, vstupujeme do života s ním. To znamená, že vstupujeme do věčného života. V závěrečné části o chlebě života Ježíš zcela jasně sděluje, jakým způsobem je pro nás chlebem života. Zde se stává zřetelným, že se ve své smrti na kříži zasazuje za život světa a že nám dává své tělo a krev k jídlu a pití.

Ježíš jako Syn Boží nepřišel pouze do světa, on rovněž dal za nás svůj život. Tak je pro nás chlebem života. Skrze jeho smrt na kříži k nám přichází eucharistický dar, jeho tělo a jeho krev. Když jíme jeho tělo a pijeme jeho krev, přijímáme jeho dary a vyznáváme naši víru, že je v nich přítomný a že pouze skrze něj, Vyvýšeného a Ukřižovaného, máme věčný život.

Ve slově „Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky“ (Jan 6,51a) Ježíš shrnuje, jak je třeba chápat znamení rozmnožení chlebů. On osobně je zcela nevyčerpatelnou Boží životodárnou mocí. Kdo s ním vstupuje do vztahu správným způsobem, ten obdrží účast na věčném životě.

V následujících slovech se objevují nové prvky. Ježíš říká: „a chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa“ (Jan 6,51b). Doposud byla řeč o tom, že Ježíš je chléb života. Nyní však říká, že dá chléb v budoucnosti. Tento chléb je jeho tělo, tzn. on sám ve své úplné lidské existenci. A on nasadil své lidské bytí za život světa. Jeho nasazení platí celému světu, všem lidem bez výjimky. On totiž přišel, aby svět spasil (Jan 3,17). On je Spasitel světa (Jan 4,42). Skrze své nasazení působí život světa.

Pokud jde o Ježíše a jeho jednání, žádný člověk není z tohoto života vyloučen. V Jan 6,53-56 je to přesněji rozvedeno. Aby člověk měl účast na věčném životě, je nezbytné, aby jedl tělo Syna člověka a pil jeho krev. Vedle těla je nyní stále jmenovaná i krev. Tímto rozlišením těla a krve Ježíš odkazuje na svou násilnou smrt. Na kříži prolil svou krev. Ve chlebě, který je jeho tělem, a ve víně, které je jeho krví, daruje sám sebe těm, za které na kříži položil svůj život. Chléb je rovněž tělem a krví Syna člověka. Syn člověka je ale na kříž Vyvýšený, jediný Syn, kterého Bůh z lásky ke světu vydal a to beze zbytku (Jan 3,14-16). Eucharistický dar má svůj základ v Ježíšově smrti na kříži, v darování jeho života za život světa a v krajním důkazu Boží lásky. Ježíš, který daruje svůj život, dává rovněž své tělo a svou krev k jídlu a pití. Ježíšovo tělo a krev jsou dalším důkazem jeho lásky a jsou zárukou oné lásky, kterou prokázal v darování svého života.

Ježíš je chléb života. Jen ten, kdo v něj věří, má život věčný. Neexistuje však žádný jiný Ježíš než ten, který na kříži nasadil svůj život a který se dává v eucharistickém daru k jídlu a pití. Jestliže tento dar s vírou přijímáme, pak uznáváme Ukřižovaného v jeho lásce. Uznáváme ho za pramen života a dostáváme podíl na jeho životě: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54).

Znovu se stává zřejmým, že věčný život je totožný s osobním společenstvím s Ježíšem. Tomu, kdo jí Ježíšovo tělo a pije jeho krev, je přislíbeno: „má život věčný“ (Jan 6,54) a „zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56). Zůstávat v sobě navzájem znamená naprostou vzájemnou výměnu a úzké osobní spojení. K němu rovněž náleží zásadní zkušenost lásky toho, který pro nás daroval svůj život. Jeho přesný smysl je později odkryt v řeči o vinném kmeni a jeho ratolestech (Jan 15,1-17).

Doposud Ježíš mluvil o svém Otci jako o tom, od kterého vše pochází. Bůh Otec posílá Ježíše k lidem jako chléb života (Jan 6,32.44). On však rovněž přivádí lidi k Ježíšovi jako ke chlebu života (Jan 6,37.44.65). O něm Ježíš prohlašuje: „Neboť to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný. A já ho vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6,40). Na závěr Ježíš konstatuje, že vše, co ohlásil ve výkladu o chlebě života jako svém vlastním daru, má svůj základ v Bohu, Otci (Jan 6,57). On je živoucím Otcem: on je sám životem, on je naprosto a zcela nevyčerpatelnou životodárnou mocí, on je živým Bohem. Ježíš je poslaný od něho a od něj má svůj život. Tento život charakterizuje bytí Otce, darovaní života. Ježíš, Syn, obdržel svůj život od Otce. Protože má v sobě tento božský život od živoucího Boha, může ho předávat dále. Od životadárného Otce pochází chléb života, od něj dostává svou životodárnou sílu. Vše závisí na Ježíšově původu. Ježíš má původ v Bohu. Víra v něj je především vírou v jeho Boží synovství a v jeho poslání, a pak teprve víra v jeho význam pro nás lidi.

Ježíš je chlebem života skrze svůj původ v Bohu Otci, který je životem v plnosti. Ježíš je tedy: „chlebem, který sestoupil z nebe“ (Jan 6,58). Tímto způsobem jednoznačně převyšuje manu, kterou jedli otcové na poušti. Mana se vztahovala pouze na pozemský život a v žádném případě v sobě nezahrnoval význam související s posmrtným životem. Chléb, kterým je Ježíš a který on dává, neslouží k prodloužení pozemského života a uchránění před pozemskou smrtí. Ježíš sám umírá. On dává tělo a krev vyvýšeného Syna člověka. Ježíš, chléb života, ale dává věčný život, který nezaniká smrtí, ale který dochází svého završení skrze vzkříšení. Právě dar eucharistie dává najevo, čím se vyznačuje láska Otce a Syna a čím je charakteristický věčný život.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6