J 6,60-69

Petr Mareček

 

Evangelní perikopa 21. neděle liturgického mezidobí cyklu B líčí reakce posluchačů na Ježíšovu řeč o chlebě života (Jan 6,60-69):

Mnozí z Ježíšových učedníků řekli: „To je tvrdá řeč! Kdo to má poslouchat?“ Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: „Nad tím se pohoršujete? Co teprve až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kteří nevěří.“ Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kteří nevěří, a kdo je ten, který ho zradí. A dodal: „Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš tedy řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“ (Jan 6,60-69).

Událost zázračného nasycení a řeč o chlebě života se liší od ostatních Ježíšových zázračných znamení a řečí tím, že Ježíšovi učedníci vůči tomuto Ježíšově jednání zaujímají stanovisko. Ježíš zde zjevuje svůj vlastní dar a sděluje, že on jako Vyvýšený jej bude poskytovat a že tento dar je možné přijmout v jeho těle a v jeho krvi. Mnoho lidí se od Ježíše po této řeči odvrací a opouští ho (Jan 6,60-66). Dvanáct učedníků však s ním zůstává (Jan 6,67-69).

Výraz „učedníci“ zmíněný na začátku této perikopy nezahrnuje pouze dvanáct učedníků, ale vyjadřuje mnohem širší skupinu. Jedná se obecné označení Ježíšových stoupenců. Je možné si všimnout, že v tomto úryvku „učedníci“ mizí ze scény vyprávění „zástup“. Tento zástup lidí nepřijal Ježíšova slova a nedospěl víry. Mezi učedníky dochází k rozdělení. Mnoho učedníků podobně jako židů (srov. Jan 6,41.52) se pohoršuje nad Ježíšovými slovy. To, co Ježíš vyslovil, považují za „tvrdou“ řeč, protože jeho slovo pokládají za těžká, nesnesitelná a nepřijatelná k uvěření. Tato slova nechtějí poslouchat, tj. nechtějí je vnitřně přijmout.

Ježíš o tomto postoji ví. Nevěra ho nepřekvapuje. Tato znalost náleží k obrazu Krista v Janově evangeliu (srov. např. Jan 1,47; 2,25). Záhadou nepochopení a odmítnutí se zabývá evangelista rovněž v Jan 6,64n. Ježíšova slova, jeho vyučování způsobují dvojí reakci: Na jedné straně věřícím mají napomoci k tomu, aby se vyvarovali pohoršení a odpadu od víry (Jan 16,1), na druhé straně však nevěřící uvádí do větších nesnází a staví před větší množství nezodpovězených otázek (srov. Jan 7,35n; 8,22.25.53; 9,40; 12,34).

Ježíš úmyslně odpovídá na otázku učedníků „Kdo to má poslouchat?“ (Jan 6,60) formou otázky „Nad tím se pohoršujete?“ Tato otázka má posluchače přimět k další úvaze o jeho osobě. Ježíšova slova o vystupování Syna člověka tam, kde byl dříve (Jan 6,62), je třeba dát do souvislosti se sestupováním, které bylo neustále zmiňováno v řeči o chlebě života (Jan 6,33.38.41n.50n.58). Teprve, když bude vyvýšen a oslaven Syn člověka, může člověk uznat, kým on skutečně je (srov. Jan 8,28). Teprve pak daruje Syn člověka pokrm k věčnému životu (Jan 6,27).

Slova „co dává život, je duch, tělo nic neznamená“ (Jan 6,63a) je nutné dát do souvislosti s Ježíšem, s jeho osobou. Syn člověka po svém vyvýšení a oslavení bude udělovat mocného a životodárného Ducha (srov. Jan 7,39; 7,2). Ježíš pak pokračuje ve své odpovědi učedníkům: „Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život.“ (Jan 6,63b). Ježíšovo slovo pochází od Otce (Jan 12,49; 14,10.24) a je naplněno Božím Duchem (Jan 3,34). Z tohoto důvodu je schopné darovat Boží život (Jan 8,51). Věčný život zprostředkovává již nyní tomu, kdo věří (Jan 5,24). Předpokládá se však, že věřící zůstane v Ježíšově slově (Jan 8,31), bude ho zachovávat (Jan 14,23) a nechá se uvést stále více do jeho pravdy (srov. Jan 14,26; 16,13).

Ježíšova další slova: „Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří“ jsou opětovnou výzvou adresovanou učedníkům k postoji víry. Evangelista Jan pak z apologetických důvodů zdůrazňuje Ježíšovu znalost toho, kdo ho zradí. Je si vědom, že pro čtenáře jeho evangelia vyvstane problém, jak Ježíš mohl vyvolit člověka, který ho později zradí (Jan 6,70). Bůh však již předem v Písmu oznámil nevěrnost jednoho z Ježíšových nejbližších společníků (Jan 13,18; 17,12). Dále se z textu dovídáme, že Bůh musí člověku udělit schopnost přijít k Ježíšovi a v něj uvěřit. Rovněž židé byli přesvědčeni o této suverénní moci Boží. Je vysvětlována především v apokalyptické literatuře. Náš úryvek nakonec zmiňuje odpad mnoha učedníků a vyznání Šimona Petra (Jan 6,66-69). Formulace, že učedníci odešli a už s Ježíšem nechodili, vyjadřuje jejich vnitřní odpad, upadnutí do temnoty (srov. Jan 8,12; 12,35).

U synoptiků se Ježíš obrací na učedníky s otázkou, za koho ho lidé pokládají a po nedostačujícím mínění lidí se dotazuje samotných učedníků na jejich vlastní mínění. V Janově evangeliu je přímo konstatována a zdůrazněna nevěra ostatních Ježíšových přívrženců. Z tohoto důvodu Ježíšova otázka adresovaná učedníkům má větší důležitost a stává se vážnou zkouškou víry. Petrovo vyznání víry je výrazem toho, co dvanáct učedníků shledalo skrze dlouhé společenství s Ježíšem. Toto vyznání není pouhým teoretickým uznáním, ale je především výrazem osobní sounáležitosti a společenství se Ježíšem.

Většina lidí shledává Ježíšova slova o chlebě života jako nesnesitelná, jako slova, která není možné poslouchat. Ježíš přece není nic víc jak člověk! Takové je mínění mnohých. Ježíš se však snaží lidem poskytnout pomoc k chápání. Kromě toho jmenuje vlastní důvod jejich pohoršení, kterým je nevěra – nedostatek víry. Nejprve jim připomíná, že nemluvil jako nějaký obyčejný člověk, nýbrž jako Syn člověka, který přišel od Boha a který se k němu zase vrátí. V řeči o chlebě života stále opětovně zdůraznil, že je Bohem poslaný a že má od něj život (srov. Jan 6,27-57). Je tedy zcela zřejmé, že prvním předpokladem k pochopení Ježíšových slov je pochopení a uznání jeho osoby.

Ježíš zaměřuje pozornost k jednomu konkrétnímu bodu své řeči. Učedníci byli patrně velmi zaskočeni tím, že Ježíš řekl, že dá své tělo za pokrm a svou krev za nápoj. Ježíš je však ujišťuje, že od těla jako takového není možné nic očekávat. Tělo lidského bytí jako takové je pomíjivé a směřuje k smrti. To platí rovněž o Ježíšově lidském bytí. Z lidského bytí nemůžeme očekávat žádný nepomíjitelný život. Nepomíjející život pochází pouze z Ducha, z nevyčerpatelné životodárné moci Boží (srov. Jan 3,6). Ježíš však rovněž zdůrazňuje, že jeho slova jsou duch a život. Ježíš nepronáší nějaké myšlenky o duchu a životě, o nevyčerpatelné životodárné moci Boží a o nepomíjejícím životě, nýbrž tyto skutečnosti jsou přítomny v jeho slovech. Rovněž slova o jeho těle a jeho krvi jsou duch a život, neboť vypovídají o tom, který není jenom tělem, nýbrž je vtěleným Slovem (Jan 1,14). Ježíš může být jen tehdy správně pochopen, když je brán ohled na to, kdo on je a jaká je povaha jeho slov. Vůči němu se však objevují postoje nevěry, odmítnutí a neochota důvěřovat jeho slovům. Víra je Božím darem (srov. Jan 6,37.44). Tento dar však neruší zodpovědnost těch, kteří nevěří a kteří se od Ježíše odvrací.

Rozhovor s mnoha učedníky končí jejich reptáním a jejich všeobecně emocionálním hodnocením Ježíšových slov. Rozhovor s Dvanácti začíná Ježíšovou otázkou. Tato otázka nemá provokující charakter. Nezní jako výzva: Můžete klidně i vy odejít! Tato otázka však v sobě zahrnuje pozvání k tomu, aby s ním učedníci zůstali: „Vy přece nechcete rovněž odejít?“ Ježíš se jich ptá a nechává jim svobodu. On však rovněž v ničem neslevuje ze svých slov, z toho, co řekl. Petr pronáší jasnou a promyšlenou odpověď, ve které vyjmenovává tři důvody, proč zůstanou s Ježíšem a proč se nepřipojí k ostatním lidem, kteří Ježíše opouští a kteří tvoří většinu.

První důvod spočívá ve střízlivé úvaze: „Nemůžeme přece slepě utéci. Když už bychom chtěli odejít, tak musíme vědět, ke komu bychom chtěli jít, u koho bychom nalezli něco lepšího a přesvědčivějšího. Pouhé odejití nemá žádný smysl.“ Tato úvaha ještě nepřináší žádný pozitivní důvod k tomu, aby zůstali s Ježíšem. Nicméně však má velkou hodnotu, protože chrání před náhlým, citově vyvolaným, zkratovým jednáním. Nesouhlas a nechápavost nemají být hlavním důvodem k rozhodnutí. Dokud není nalezen jednoznačně lepší mistr, je rozumné zůstat s Ježíšem.

Druhý důvod jmenuje povahu Ježíšových slov. Ježíš sám řekl: „Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život.“ (Jan 6,63). Petr přebírá toto hodnocení: „Ty máš slova věčného života.“ (Jan 6,68). On poznal tento rozhodující Ježíšův dar, kterým je věčný život, a uznal, že Ježíš o něm mluví platným a závazným způsobem. Ježíš o tom pouze nepronáší slova, nýbrž on přináší spolehlivé poselství o věčném životě a otvírá k němu přístup. Dvanáct učedníků Ježíšovi věří a projevují velký zájem o tento dar.

Třetí důvod se týká poznání Ježíšovy osoby. Petr vyjmenovává cestu a obsah jejich poznání. Oni se k Ježíšovi připojili a projevili mu naprostou důvěru. Na základě tohoto postoje došli k poznání, kdo je Ježíš: Svatý Boží. Tento postoj je jediným přístupem k Ježíšovi. Ježíš nemůže být poznán na dálku, nýbrž pouze zblízka. On nemůže být poznán na základě postoje lhostejnosti, kritiky nebo samolibosti, nýbrž pouze skrze postoj upřímné důvěry.

Petr ve své odpovědi nepoužívá obvyklého označení pro Ježíše. On nezmiňuje jeho význam pro lidi, nýbrž Ježíše nazývá pomocí výrazu, který vypovídá zcela o jeho vztahu k Bohu. Svaté je to, co náleží Bohu. Jestliže Ježíš je „Svatý Boží“, pak to znamená, že naprosto náleží Bohu, že je s ním zcela spojen. Druh tohoto spojení je třeba blížeji vysvětlit. Spočívá v tom, že on je Syn Boží. V tomto vyznání Petr zdůrazňuje to, co je základní a rozhodující: Ježíšův vztah k Bohu, jeho naprosté přináležení Bohu. Proto má Ježíš slova věčného života a proto je nesmyslné od něj odcházet.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1