J 7,37-39

Petr Mareček

 

Ježíš se během svého veřejného působení stále ocital před nesnadným úkolem, jak sdělit a vysvětlit svým posluchačům, co chce Bůh skrze něj darovat. On se svým poselstvím opakovaně vystupuje před světem, který na ně však reaguje lhostejností, nepochopením, pochybnostmi, předsudky a chybnými představami. Svá znamení dává do spojitosti s lidskou situací nouze, aby tak dovedl člověka k pochopení daru, který přináší. Ježíš vystupuje se svými řečmi při velkých slavnostech, kdy je Izrael shromážděn v jeruzalémském chrámě. Snaží se tak oslovit celý lid a učinit mu srozumitelným, co mu přináší z Božího pověření. Hlasité zvolání v poslední den Slavnosti stánků: „Jestliže někdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“, které náleží do evangelního úryvku předvečeru Slavnosti Seslání Ducha svatého, je jednou takovou Ježíšovou činností, pomocí které se snaží lidem sdělit, jaký dar chce Bůh skrze jeho osobu světu darovat.

Poslechněme si nyní celý úryvek: V poslední, hlavní den svátků, Ježíš stál v chrámě a hlasitě zvolal: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! A z nitra toho, kdo ve mně věří, potečou proudy živé vody, jak říká Písmo.“ To řekl o Duchu, jehož se mělo dostat těm, kdo v něho uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, protože ještě Ježíš nebyl oslaven (Jan 7,37-39).

Slavnost stánků tvoří společně s Velikonocemi a Letnicemi tři hlavní poutní svátky. Slaví se na podzim po žních jako svátek díků a radosti. Během této slavnosti, která trvá sedm dní, se má Izrael radovat před Hospodinem, svým Bohem, a má si připomínat, že Bůh nechal vyvolený národ bydlet ve stáncích, provizorních příbytcích, když ho vyvedl z Egypta. Předpisy pro slavení této slavnosti poskytuje Třetí kniha Mojžíšova: „Prvého dne si vezmete plody ušlechtilých stromů, palmové ratolesti, větve myrtových keřů a potočních topolů a sedm dní se budete radovat před Hospodinem, svým Bohem. Tuto slavnost budete Hospodinu slavit po sedm dní v roce. To je provždy platné nařízení pro všechna vaše pokolení. Budete ji slavit v sedmém měsíci. Sedm dní budete bydlet ve stáncích; všichni domorodci v Izraeli budou bydlet ve stáncích, aby všechna vaše pokolení věděla, že jsem přechovával Izraelce ve stáncích, když jsem je vyvedl z egyptské země. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Lv 23,40-43). Tato slavnost se vyznačuje radostným díkůvzdáním za Boží dary. Izrael děkuje Bohu za dary přírody – za roční výnos žní, který zajišťuje život vyvoleného národa. Tato slavnost je však rovněž díkůvzdáním za činy Hospodina v dějinách, který vysvobodil Izrael z egyptského otroctví a který jej učinil svým lidem. Slavnosti jsou dny vzpomínky na milostiplné Boží jednání a dny díků Bohu. Dny slavností jsou rovněž okamžiky, kdy se společně setkává velká část vyvoleného národa. Tyto slavnosti poskytují Ježíšovi vhodnou příležitost, aby zvěstoval, co chce Bůh skrze něj darovat svému vyvolenému lidu.

Slavnost stánků, která byla svátkem radostného díkůvzdání především za vinobraní, byla spjata rovněž s modlitbou za déšť. V každodenní průvodu během této sedmidenní slavnosti se od rybníku Siloe přinášela voda jako oběť do chrámu, v němž celé nádvoří žen bylo osvíceno množstvím pochodní. Slavnost stánků byla spjata se symboly vody a světla. Evangelista Jan zasazuje tuto slavnost do kontextu, ve kterém se Ježíš zjevuje pomocí těchto skutečností. Sděluje o sobě: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mně věří“ (Jan 7,37); „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12).

Během slavnosti stánků Ježíš nečiní žádný nový mocný čin. Vystupuje však jako učitel v chrámě (Jan 7,14.28). Toto Ježíšovo jednání nechává vyvstat otázce ohledně původu jeho učení (Jan 7,15) a jeho osoby (Jan 7,27.41n). Ježíš je obklopen fámami a rozličnými míněními, úsudky a domněnkami, které krouží v lidu. Zatímco řeč o chlebě života vedla k rozdělení mezi jeho učedníky, Ježíšovo učení v chrámu uvádí lid do pohybu. Na některé lidi Ježíš zapůsobil svými slovy a činy (Jan 7,31), někteří se ale nechávají ovlivnit vlastními představami (Jan 7,27.41n). U horní vrstvy vyvoleného národa se Ježíš setkává s odmítnutím (Jan 7,13.25n). Proti sobě se nachází jako dva póly Ježíš a přední muži Izraele. Ježíš je představen ve svém jasném chápání sebe samého a ve svém učení, naproti tomu vůdčí vrstva vyvoleného národa je představena jako skupina těch lidí, kteří odmítají Ježíše a touží po jeho smrti (Jan 7,19.25). Pokud jde o lid vyvoleného národa, ten se nemůže rozhodnout k zaujetí jasného postoje vůči Ježíšově osobě a jeho učení.

Ve svém učení Ježíš předkládá tři základní poselství. Mluví o původu svého učení (Jan 7,16-19), o původu své osoby (Jan 7,28n) a o původu svého daru (Jan 7,37n). Svědectví o daru, který přináší, závisí na jeho původu. Jen tehdy, když nepřichází ve svém vlastním jménu, nýbrž je Bohem poslaný, může dát to, co slibuje. Vše závisí na tom, odkud Ježíš přichází a kým je.

Výpovědi o původu Ježíšovy osoby a jeho daru jsou zdůrazněny tím, že hlasitě zaznívají v jeruzalémském chrámě. Intenzivní a angažovaná forma sdělení podtrhuje význam tohoto poselství. Ježíš nemůže důrazněji a pronikavěji mluvit o svém původu a svém daru. Rád by prolomil veškeré překážky předsudků a pochybností a tak zasáhl srdce svých posluchačů. Pouze při svědectví Jana Křtitele (Jan 1,15) a při poslední Ježíšově výzvě adresované svým posluchačům (Jan 12,44-50) evangelista Jan sděluje, že tato slova zaznívají hlasitě. Učení v chrámu se nachází zároveň ve středu a ukazuje míru Ježíšovy vynaložené námahy vůči svým posluchačům. Tito posluchači mu nejsou lhostejní. Není mu rovněž lhostejné, jak jeho slova přijmou. Rád by je přesvědčil a připravil je tak pro Boží dar.

Ježíš zná Boha, protože od Boha přichází a protože Bůh ho poslal (Jan 7,29). Proto může v poslední a hlavní den slavnosti na chrámovém prostranství provolat své neslýchané pozvání adresované veškerému lidu: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mě věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra“ (Jan 7,37n). Tato slova mají velkou vypovídací hodnotu. Jedná se snad o jedno z nejkrásnějších Ježíšových obrazných vyjádření v celém Janově evangeliu. Ježíš s těmito slovy vystupuje na chrámovém prostranství a hlasitě je provolává. Svým hlasitým zvoláním se představuje v roli zjevitele. Jedná se o pozvání všem lidem, aby k němu přišli a aby u něj obdrželi pravou „živou vodu“. Jedná se o pozvání k víře. S takovýmto typem zvolání – pozvání se setkáváme především v mudroslovné literatuře. „Moudrost“ takto zve k hostině, jak nám dosvědčuje kniha Přísloví: „Pojďte, jezte můj chléb a pijte víno, které jsem smísila, nechte prostoduchosti a budete živi, kráčejte cestou rozumnosti!“ (Přís 9,5n; srov. Sir 24,19-22; 51,23n). Ježíš je vtěleným Slovem. On sám je vtělenou Moudrostí. On a jeho slovo jsou pravými zprostředkovateli spásy a života.

Ježíš již slíbil samařské ženě, že jí dá živou vodu (Jan 4,10), která způsobí, že člověk nebude žíznit navěky, a která udělí věčný život (srov. Jan 4,14). Tak jako je chléb nezbytný k životu každého člověka, tak je tomu také v případě vody. Aby člověk mohl žít, je odkázán na vodu a chléb (srov. Jan 6,22-51). Bůh dal v Ježíši Kristu všem žíznícím nevyčerpatelný pramen živé vody. V něm poskytl přístup k nepomíjejícímu životu. Ve Starém zákoně nenalezneme žádné slovo, které by přesně odpovídalo textu: „potečou proudy vod z jeho nitra“ (Jan 7,38). Často se však objevuje ve Starém zákoně zaslíbení pramene pro budoucnost, který bude dávat vodu a který umožní život zemi, jak čteme např. u proroka Zachariáše: „V onen den poplynou z Jeruzaléma živé vody, polovina k moři východnímu, polovina k západnímu, v létě jako v zimě“ (Zach 14,8; srov. Ez 47,1-12). V souvislosti s dokonáním světa Bůh ohlašuje: „Tomu, kdo žizní, dám pít z pramene živé vody zadarmo“ (Zj 21,6). Ježíš je tímto pramenem života. Slova o tryskajícím proudu vody, který poteče z jeho nitra, odkazuje ovšem také na událost Ježíšovy smrti na kříži, kdy z jeho boku vytryskla krev a voda (Jan 19,34).

Evangelista Jan k výpovědi „potečou proudy vod z jeho nitra“ (Jan 7,38) připojuje vysvětlení. Ježíšovým darem je Duch svatý. Tento dar však bude udělen teprve po Ježíšově oslavení těm, kdo v něho uvěřili. Duch svatý je nepřeberným milostivým darem Božího života. Ježíšovo oslavení, plné zjevení jeho osoby, nastane jeho vyvýšením na kříž. Zde se stává skutečně zjevná míra Ježíšovy poslušné lásky k Otci a jeho lásky k lidem. Ježíš skrze toto sebedarování udílí věřícím Boží život (srov. Jan 3,14nn; 6,53). Takto je Ježíš tryskajícím pramenem života.

Ježíšovu řeč sebezjevení v jeruzalémském chrámě během slavnosti stánků je možné vidět v souvislosti s Ježíšovým prvním vystoupením v jeruzalémském chrámě podle svědectví Janova evangelia, kterým bylo prorocké gesto vyčištění chrámu (Jan 2,13-22). Událost vyčištění chrámu především osvětlila otázku týkající se pravého místa Boží přítomnosti a pravého místa spásy. Ježíš pak znovu vystupuje v jeruzalémském chrámě o slavnosti stánků a pronáší důležitou výpověď sebezjevení o „proudech živé vody“ (Jan 7,38), aby tak poukázal na skutečnost, že oltář v jeruzalémském chrámu již není posvátným místem, s kterým jsou spjata zaslíbení a přísliby života, nýbrž že on sám je novým a konečným místem spásy. On je dárcem živé vody v její naprosté plnosti. Tímto dostává sedmá kapitola Janova evangelia nesmírného významu. Stává se rovněž pochopitelné, proč právě touto kapitolou začíná velká výměna názorů: spor o Ježíše, spor o jeho pravou identitu.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4