Janovy listy

Bedřich Horák

 

Ve velikonoční době liturgického cyklu B čteme při slavení eucharistie o nedělích jako druhé čtení úryvky z Prvního Janova listu. Kromě toho ti, kdo se modlí pravidelně modlitbu se čtením z breviáře, ví, že poslední dva týdny doby velikonoční je sem zařazena souvislá četba všech tří listů apoštola Jana. Četba janovských spisů má, vedle četby ze Skutků apoštolských, vůbec zvláštní místo při liturgii velikonoční doby.

Tři Janovy listy se v Novém zákoně tradičně zařazují mezi sedm tak zvaných „katolických listů“, což znamená, že v úvodu nejsou adresované konkrétní církvi, ale všem obecně. Z těchto Janových listů má největší význam první, nejen protože je nejdelší, ale hlavně pro své teologické a duchovní poselství, které se točí především kolem lásky. Tato láska, která má svůj původ u Boha Otce, se zjevuje a sděluje v Ježíši Kristu, jeho Synu, který „sestupuje“ do lidských dějin a stává se člověkem. Tato láska pak přetrvává v životě církevního společenství, které přijímá slovo pocházející od Otce a tak se účastní na společenství lásky s Bohem. Další dva listy jsou příležitostné dopisy, jejichž vzájemná příbuznost je vyjádřena podobným stylem a slovní zásobou.

Autorství těchto tří listů bývá tradičně připisováno, stejně jako u čtvrtého evangelia a Zjevení, apoštolu Janovi, Zebedeovu synu. Ovšem v prvním listu nikde nenajdeme autorovo představení se. Skrývá se za skupinu vlivných křesťanů, zvláště když používá množné číslo „my“. Když však vezmeme spis jako celek, zjistíme, že autorem listu je jednotlivec (srv. 1 Jan 2,12.13.14; 5,13), který se obrací na ostatní křesťany jemu blízké komunity. Ve druhém a třetím listě se autor představuje jako „starší“, který píše také komunitě, resp. jinému křesťanu, zvanému Gájus. Když tedy srovnáme první list se dvěma dalšími a bude nám vysvítat literární podobnost všech těchto spisů, zdá se pravděpodobné, že společným autorem všech tří listů je jedna osoba, a to „starší“, který pochází z teologicko-duchovních kruhů, které bývají označeny jako janovská tradice či škola. V tomto prostředí má vlivné postavení, proto si může dovolit obrátit se na jiné zodpovědné osoby v komunitě a oznámit jim svou návštěvu či inspekci, aby mezi těmito křesťany upevnil to, co vícekrát nazývá „pravdou“ nebo „učením Kristovým“, evangeliem zvěstovaným od počátku.

Co se týče doby vzniku, můžeme hovořit o posledním desetiletí prvního křesťanského století. Na to usuzujeme z vnitřního svědectví listů, které podávají sice kusé, ale přece jen informace o otázkách nauky a o vnitřním uspořádání církevní obce.

Tyto tři dopisy jsou doloženy už na počátku druhého století v dílech sv. Polykarpa a Papiáše, kteří je, zejména tedy první list, citují. Na základě tohoto svědectví můžeme hledat místo vzniku našich spisů v Malé Asii, přesněji v efezské církevní obci, kde se vytvářela a také zachovala tradice, která se odvolává na Jana.

Abychom si přiblížili kulturní a náboženské prostředí, ve kterém vznikly tři Janovy listy, musíme z těchto listů vyčíst jejich účel, adresáty a další informace, které nám toto prostředí přiblíží. Je třeba začít u druhého a třetího listu. V těchto dvou dopisech, které mají příležitostný charakter, se „starší“ obrací na jednu místní církev, kterou nazývá „vyvolenou paní“, a na „její děti“ (2 Jan 1.5) či na váženého a vzorného křesťana, Gája. V prvním případě upozorňuje autor své adresáty na vnitřní krizi, způsobenou rozkolníky, ohrožujícími neporušenost tradiční víry, kteří se zdají být totožní s odpůrci a lžiučitely z prvního listu:

Mnoho svůdců se objevilo ve světě, kteří nevyznávají Ježíše jako Mesiáše, jenž přišel v těle. Jsou to svůdci a antikristi (2 Jan 7).

Autor vyzývá pravověrné členy místní církve, aby naprosto přerušily kontakty s těmito rozkolníky, dokonce i tím, že je odmítnou přijmout do svého domu a dát jim křesťanský pozdrav (2 Jan 10.11).

Ve třetím listu se krize týká zase vztahů mezi církvemi nebo křesťanskými skupinami. Uvádí se zde případ jistého Diotrefa, vlivné osoby v křesťanské komunitě, která nechce přijmout bratry, křesťanské potulné misionáře. Zabraňuje v tom i těm, kdo jim chtějí prokázat pohostinnost a navíc je vylučuje z církve (3 Jan 9-10).

Složitější je vykreslit situaci, ve které vznikl první list. Nemůžeme mluvit o dopisu jako takovém, protože nesplňuje úplně tehdejší formu dopisu, s úvodem a závěrem. Jedná se spíše o homilii či o katechezi. I v tomto spisu, o dost rozsáhlejším a teologicky bohatším než další dva listy, najdeme v pozadí polemický nádech, i když bezprostřední starostí autora je dodat odvahy křesťanským adresátům a povzbudit je k vytrvalosti v tradiční a pravé víře:

Milovaní, tohle vám píšu, abyste si byli vědomi, že máte věčný život, protože věříte ve jméno Syna Božího (1 Jan 5,13).

Naléhavost tohoto vybídnutí je způsobena ohrožením ze strany těch, kteří jsou v listě nazváni „antikristi“ (1 Jan 2,18.22; 4,3) nebo „lháři“ (1 Jan 2,22). Toho času jsou sice odděleni od komunity, ale představují ještě určité nebezpečí, protože svou propagandou uplatňují vliv na věřící, kterým je list adresován. Není snadné si vytvořit přesný obraz těchto „protivníků“, protože list předpokládá, že adresáti je znají. Najdeme zde pouze narážky a náznaky jejich rysů. Z těch několika málo charakteristik, které v listu najdeme, můžeme jejich učení a postoje shrnout takto: Popírají Ježíše jako Krista a Božího Syna v tom smyslu, že oddělují Ježíše historického, „přišlého v těle“, od Krista víry (1 Jan 2,22.23; 4,3.5-6). Na etické rovině zase zanedbávají dodržování přikázání tím, že se považují za „osvícené“ či dokonalé, bez hříchu. To se projevuje zvláště ve vztazích s „bratřími“, kteří jsou předmětem jejich nenávisti (1 Jan 1,6-8.10; 2,9-11; 3,18-20; 4,20).

Toto sebevědomí duchovní dokonalosti, která přikládá malý význam životu podle morálky pro konečnou spásu, spojují s působením Ducha, za jehož privilegované příjemce a vlastníky sami sebe považují. Kromě toho jsou o sobě přesvědčeni, že mají zajištěnou konečnou spásu, že ji už vlastně dosáhli. Podle těchto údajů, které je možné z listu získat, se tito odpůrci přibližují gnostickým nebo doketistickým skupinám, o kterých máme písemné doklady od 2. století. Ovšem není možné je s těmito skupinami ztotožnit z důvodů, že o nich nemáme dostatečné informace a že je od těch důkladněji popsaných dělí několik desítek let, které mohly znamenat určitý posun ve vývoji jejich nauky.

Podle stylu, jakým je první Janův list napsán, můžeme tvrdit, že vznikl na kulturním a náboženském pomezí židovského a řeckého prostředí. Autor vykazuje dobrou znalost lidového řeckého jazyka, a na druhé straně jeho literární styl obsahuje židovské prvky. I když chybí přímé citace ze Starého zákona, autor svými narážkami, odkazy, obrazy a pojmy dává najevo svou znalost nejenom Písma svatého, ale také mimobiblických židovských spisů. Zvláště nápadná je příbuznost slovní zásoby a rozvíjených témat Prvního Janova listu s dokumenty nalezenými v Kumránu u Mrtvého moře. List má svými slovními obraty, svými koncepty, blízko Janovu evangeliu, i když je třeba také říci, že se v používání jiných výrazů zase liší. Můžeme říci, že se první list Janův, a s ním i další dva listy, zařazují do tzv. janovské tradice či školy, i když záměr a situace vzniku listů jsou jiné než u evangelia.

Nyní si uveďme důležitá témata, které jsou hlavními body naukově nejvýznamnějšího ze tří Janových listů, toho prvního:

1. Boží iniciativa spásy: Bodem, ze kterého vychází proces spásy, který zprostředkoval Ježíš a který dále trvá v křesťanském společenství, je Bůh – Otec. „Bůh je světlo“ (1 Jan 1,5), „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16): to jsou dva způsoby, jak je představen Bůh, který se staví proti temnotám nenávisti přinášející rozdělení a smrt. Tyto dvě charakteristiky Boha se táhnou jako červená nit Prvním Janovým listem. Z Boha Otce jsou zplozeni věřící, kteří přijímají slovo jako zárodek a sémě do svého nitra a snaží se žít ve společenství s Bohem. Tento způsob života křesťana je vyjádřen typickými janovskými výroky, jako „zůstávat“ v Bohu, „poznávat“ Boha. Boží spásné jednání se projevuje především skrze lásku, řecky agapé, o níž najdeme úvahy především v ústřední části listu. Bůh je láska ve smyslu, že zjevuje své bezpodmínečné a účinné úsilí o dobro člověka v Ježíši Kristu, jednorozeném Synu, kterého poslal. V jeho sebedarování na kříži spočívá odpuštění hříchů a základ společenství s Bohem. Boží láska zjevená a historicky předaná v Ježíši, je základem a vzorem lásky mezi křesťany:

Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat (1 Jan 4,7-11).

2. Víra v Ježíše Krista, Syna Božího: Důraz, který je položen na přijetí Božího jednání jako podmínky spásy, vyplývá z častého výskytu slovesa „věřit“ a ještě více ze sloves „poznávat“ a „vědět“. Tato víra spočívá v uznání Ježíše jako Krista, Božího Syna. To znamená uznat ho bez oddělování dějinného Ježíše, který přišel v těle, od Krista, Božího Syna, tak, jak je vyznáván a přijímán v tradičních formulích víry. To je podmínkou pro odpuštění hříchů, které má svůj historický základ ve smrti na kříži.

Proti nauce rozkolníků, kteří si vybírají jen to, co se jim hodí, trvá autor na tradičním, neokleštěném obsahu víry, která zdůrazňuje Ježíšovu oběť: Když však žijeme ve světle, (…) krev jeho Syna Ježíše Krista nás očišťuje od hříchu(1 Jan 1,7). Nebo, o kousek dále: Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa (2,1-2; srv. 4,10). To je pravá víra v Krista, zakotvená v tradici, víra, která vítězí nad zlem (1 Jan 2,13-14), nad falešnými učiteli (2,19; 4,4) a nad světem (5,4). Stejně jako Janovo evangelium, i První list dává nesmírnou důležitost Ježíšovu poslání, vrcholícímu ve smrti na kříži a v oslavení, a to jak z hlediska historického, tak z hlediska spásy člověka:

Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda. Jsou tři svědkové: Duch, voda a krev, a ti tři jsou zajedno (1 Jan 5,5-8).

Toto svědectví, které je základem křesťanské víry, zahrnuje celé pozemské Ježíšovo působení: od křtu v Jordánu – označeném jako voda a Duch – až po jeho smrt na kříži, tedy krev. Její působnost pokračuje v životě církve, kde se projevuje skrze Ducha předaného věřícím.

3. Uskutečnění víry v lásce: Láska přinášející spásu, která má svůj zdroj v Bohu-Otci a projevuje se v Ježíši Kristu, se stává základem a nejdůležitějším motivem života křesťanů v církevním společenství. Autorovi listu leží na srdci, aby varoval věřící před nebezpečím, které tkví v oddělování autentické víry od jejích praktických důsledků ve společenství bratří a sester:

Podle toho víme, že jsme (Boha) poznali, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: „Znám ho“, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda.(…) Podle toho můžeme poznat, že jsme v Kristu. Kdo tvrdí, že v něm zůstává, má se i sám chovat tak, jak se choval on (1 Jan 2,3-6).

To, co je nazváno „přikázání“, která se mají zachovávat a uskutečňovat jako důsledek přijetí víry, je shrnuto v jediném přikázání. Toto přikázání je „staré“, protože bylo předloženo už na počátku a tvoří základ společenství, ale je také zároveň „nové“, neboť je plným a definitivním zjevením Boží vůle.

A to je jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal (1 Jan 3,23-24).

V poslední citované větě se odráží život křesťana, který má svůj původ v Boží Trojici, jejíž láska je základem a vzorem vztahů mezi jednotlivými věřícími.

 
  • Kalendář akcí
    << Pro 2017 >>
    púsčpsn
    27 28 29 30 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 31