Jb 38,1-11

Bedřich Horák

 

V prvním čtení 12. neděle v mezidobí cyklu B čteme z knihy Job. V liturgickém úryvku najdeme z 38. kapitoly jen první verš a pak verše 8 11. My si však přečteme a rozebereme úryvek od 1. do 11. verše celý:

1Hospodin odpověděl Jobovi z bouře a řekl: 2„Kdo to zatemňuje prozřetelnost slovy bez rozmyslu? 3Opásej svá bedra jako hrdina, zeptám se tě, ty mi odpověz! 4Kdes byl, když jsem zakládal zemi? Pověz to, když jsi tak moudrý! 5Kdo určil její rozměry, ty přec to musíš vědět! Kdo na ní roztáhl měřící provaz? 6Na čem jsou položeny její základy, kdo zasadil její základní kámen,7když sborem zajásaly jitřní hvězdy a zaplesali všichni Boží synové? 8Kdo zahradil moře branami, když vytrysklo, vyšlo z lůna, 9když jsem ho mraky oblékl jak oděvem, temnotou přikryl jak plénkami, 10když jsem pro něj vylámal hranice a položil závoru s bránou? 11Řekl jsem: Až sem smíš přijít, ne dále, zde se má tříštit bujnost tvých vln.“

úvodní dvě kapitoly knihy Job jsou napsány v próze. Dovídáme se v nich o rozhodnutí nebeského dvora vyzkoušet Jobovu spravedlnost a o uskutečnění této zkoušky v pohromách, které se na Joba snesly v několika momentech. Pak následuje dlouhá ústřední část v poezii. Tam Job hořekuje nad svým údělem, představuje své trápení Hospodinu v modlitbě.

Vystupují tam se svými úvahami i tři Jobovi přátelé, kteří ho přišli potěšit. Místo toho však, aby ho utěšili, obviňují ho z nepravdivosti a neupřímnosti, z toho, že se pokládá a vydává za spravedlivého, když přitom vše, co ho postihlo, nasvědčuje opaku. Přemýšlejí podle tradičního uvažování, že totiž neštěstí člověka, bída, nemoc, smrt, musí být nutně Boží odpovědí, Božím „trestem“ za něco, čím se člověk provinil proti Božímu zákonu. Největším trápením pro Joba však nejsou ztráta majetku, dětí, těžká nemoc, která ho drtí, nejsou to ani křivdy způsobené lidmi, kteří k němu v jeho nemoci přicházejí. Největším Jobovým neštěstím je Boží mlčení před tím vším, co prožívá. Job se svým naléhavým voláním, svým křikem snaží prolomit nebesa, ale ta jako by zůstávala neproniknutelná. Jeho situace začíná být zoufalá. Až konečně po 37 kapitolách prolamuje Bůh toto své mlčení vůči Jobovi a dává mu odpověď na jeho tísnivou situaci i na jeho otázky ohledně vztahu Boha a člověka, který se cítí být bídným červem, hříčkou v ruce nevyzpytatelného Stvořitele.

38. kapitola vlastně navazuje na konec 31. kapitoly, kde Job žádá: Kéž se mi Všemohoucí ozve! (v. 35). Po této výzvě je na Bohu, aby odpověděl. Jak by se měl do situace vložit? Podle očekávání Jobových přátel by měl být Boží odpovědí na Jobovu výzvu blesk z nebe, který by ho zasáhl a tak ho konečně umlčel. Vyžaduje to logika jejich argumentace a opakované výroky o Božím trestu pro toho, kdo špatně jedná: „Všechna temnota je pro něj uchována, pohltí ho oheň, který nerozdmýchal člověk, zle dopadne v jeho stanu i ten, kdo vyvázl“ (Job 20,26).

Bouře znamená konec pro Joba, myslí si přátelé s dostiučiněním; hrom, Boží hlas beze slov, bude odpovědí, která doprovodí vykonání trestu.

Job sám očekává dramatické setkání s Bohem – a bouře je pro něj dobrým doprovodným jevem – očekává dialog, ve kterém oba dva mohou uvést své důvody s rovností práv. Job chce dokázat svou nevinnost a usvědčit Boha ze zavinění svého stavu. Nemá téměř co ztratit, bolest ho utužila, nebojí se střetu s bouří. Bůh je u něj vítán, i v bouři; poslouchal Jobův nářek a nyní určitě odpoví: „Svrchovaný Bůh, Hospodin, promluvil a volal zem… přichází náš Bůh a nemlčí… kolem něho zuří bouře,“ čteme v Žalmu 50 (v. 1 a 3).

Bůh tedy odpovídá, podle očekávání, z bouře či uragánu, které jsou znamením jeho vlády a svrchovanosti. Může to být oznámení nebo nástroj trestu, který vytrhuje a rozptyluje (Iz 40,24; 41,16; Jer 30,23 atd.). Job od této bouře, v níž je přítomen Bůh, očekává dvojí možnost: Buď mu odpoví nebo ho s bouří odnese (srv. Job 9,15 19). Bůh přichází v bouři Jobovi odpovědět, ne aby ho odnesl či vyrval ze země, jak to učinil s Eliášem. Jestliže bouře Boha ukazuje jako nepřístupného, slovo ho zase k člověku přibližuje.

Bůh odpovídá způsobem mudroslovných děl: dává nahlédnout do své všemohoucnosti, vševědoucnosti a všudypřítomnosti. Uvádí uspořádanost částí vesmíru jako důkaz své stvořitelské dovednosti. Ale co mají společného nepřekonatelné stvořitelské schopnosti Boží s problémem Joba a jeho přátel?

Právě tím, že Bůh ukazuje svou moudrost a moc, ukazuje také na nedostatečnou znalost věcí a omezení u Joba. Nechce ho tím však přetrumfnout, pokořit, ale chce mu ukázat pravé místo, které mu náleží, se správnou perspektivou, aby se teprve s ní mohl postavit Bohu. Bůh mu tímto ponaučením chce ukázat, že spousta věcí v Božím jednání může člověka překvapit; člověk má ten správný postoj k Bohu teprve tehdy, když se dokáže divit, podivovat stále novým skutečnostem, které Bůh dokáže člověku přichystat a která ten může stále objevovat. Jistě, člověk s bolestí zjišťuje svá omezení, je to součástí lidského bytí. Avšak součástí lidského bytí je také to, že může jedinec objevovat stále nové, neslýchané věci od Boha pro své dobro – a to je přece báječná věc, pro kterou je lidský život hodnotný.

Dalším důvodem, proč Bůh představuje své stvořitelské výkony, je, že Job předtím obvinil Boha z nespravedlnosti v tom smyslu, že upřednostňuje lidi špatné a nechává dolehnout soužení na nevinné. Jestliže Bůh dopouští takovou nespravedlnost ve světě, který uspořádal z chaosu, pak by bylo lépe, aby se tento svět do prvotního chaosu vrátil.

Bůh přijímá navrženou zbraň tohoto slovního souboje. Dává Jobovi na srozuměnou, že má určitý plán, projekt a že součástí tohoto plánu je i existence zla a nespravedlnosti; on je však tím, kdo má neustálou kontrolu a moc nad silami zla a chaosu. Stejně jako Boží řád spoutává neuspořádanost, která se protiví Božímu stvoření, tak Boží prozřetelnost dává zvítězit zcela jasně spravedlnosti nad nespravedlností, dobru nad zlem.

Boží odpověď Jobovi v kapitolách 38 41 je nám předložena v poetických obrazech. Nejdříve zde nacházíme popis kosmických bytostí či jevů, pak popis divokých nezkrocených zvířat a nakonec popis dvou mýtických živočichů, behemóta a leviatana. Náš úryvek se nachází na začátku popisu kosmických jevů, které jsou výsledkem Božího jednání. Jsou popsány jako fungující přesně podle Božích pokynů. V případě, že se některé z těchto stvoření, jako např. moře, chystá začít jednat podle sebe, ihned je Bohem podrobeno. Autor používá básnické vyjadřování – mluví o neživých věcech, jako by byly živé. Tento prostředek slouží k vytvoření dojmu blízkého vztahu Boha ke svému stvoření.

Příklady máme právě v našem úryvku: Stavitel pokládá první kámen svého domu, vytváří pod zemí základy, zatímco publikum mu tleská a oslavuje: Stavitelem je Bůh, budovou je země, diváky jsou hvězdy a andělé. Nebo: V domě se rodí dítě, které je s péčí zavinuto do plének, ale tím jak roste, se stává čím dál víc neposedné, bouřlivé a je třeba uzavřít ho do ohrádky: Tímto dítětem je moře, oceán.

Boží přímá řeč začíná druhým veršem, který se spolu s dalšími verši až do sedmého v liturgickém úryvku nenachází. Bůh brání svůj úmysl, svůj plán. Boží plán může být široký pro svou obsažnost, ale může se také omezit na určitý jednotlivý bod. V širším smyslu by se mohl nazvat prozřetelností a zahrnoval by celkově přírodní zákony a dějiny. Konkrétní součástí této prozřetelnosti by byl zvláštní Boží plán v určitém úseku dějin, v našem případě jeho úmysl s Jobem. Někde uprostřed by se nacházel Boží záměr týkající se dobrých a zlých. Právě tímto záměrem se zabývali ve svých projevech Jobovi přátelé, zatímco Joba samého zajímal konkrétní Boží plán s ním. Job při svých hlasitých úvahách objevil v Božím světle obtížný, ale zároveň obdivuhodný Boží plán s ním.

Job vyznal, že tento záměr s ním a jeho uskutečňování náleží Bohu. Zároveň však, určitě po své, pro ostatní těžko pochopitelné, osobní zkušenosti, přičítá Bohu nespravedlivé jednání s nevinným člověkem, a proto, jak už jsme se zmínili, navrhuje, aby byl zrušen plán Božího stvoření, tedy aby se stvoření navrátilo do původních temnot a chaosu. To najdeme zvláště ve 3. kapitole. Bůh musí zásahem svého slova všechno uvést na pravou míru. Musí nechat zazářit přede všemi svůj úmysl a svou prozřetelnost. Zvláště tváří v tvář „nerozvážným“ slovům člověka, který posuzuje to, co není schopen pochopit. Nerozvážnost Joba spočívá hlavně v tom, že chce hovořit s Bohem jako rovný s rovným.

Job si má „opásat svá bedra“. Izraelita si převazoval svůj dlouhý a vlající oděv, když se vydával pěšky na cestu, když pracoval, když se chystal k zápasu. Zde se jedná spíše o obrazné vyjádření pro slovní zápolení, pro soudní při mezi Bohem a Jobem. Můžeme vzpomenout také zápas patriarchy Jakuba s tajemnou osobou, která se ukázala být Božím poslem, i když tam se jednalo spíše o fyzický boj (Gen 32).

Bůh bude klást otázky a Job má odpovídat. První série čtyř otázek se týká stvoření země. Autor vkládá do Božích úst básnický obraz stavby domu, jejímž významným momentem je položení prvního kamene. Nalezneme zde tradiční prvky židovských představ o vzniku světa, které obsahují i další spisy Starého zákona: základy země, rozměry stavby, nárožní kámen. Je to také schéma stavby nebo přestavby chrámu, kterou najdeme ve dvou současných svědectvích: Ezd 3,10n a Zach 4,7.9.

Uveďme citát z knihy Ezdráš: „Když stavitelé Hospodinova chrámu kladli základy, ustanovili kněze s pozouny, oblečené do svátečních rouch, a levity, syny Asafovy, s cymbály, aby chválili Hospodina podle řádu izraelského krále Davida. Opěvovali Hospodina a vzdávali mu chválu a čest… A všechen lid mohutným hlaholem chválil Hospodina, že byly položeny základy Hospodinova domu.“

I v úryvku z knihy Job se hovoří o stavbě Božího chrámu, kterým je svět, vesmír. I zde nacházíme jásot a plesání, které zaznívají od hvězd, které jsou zde představeny jako živé a inteligentní bytosti, stvořené, na rozdíl od první kapitoly První knihy Mojžíšovy, před stvořením země. Andělé jsou uvedeni jako „Boží synové“. V knize Job můžeme pozorovat častěji souvztažnost mezi anděly a hvězdami. Zvláštní je, že se hovoří o „jitřních hvězdách“ v množném čísle, když tradičně bývá uváděna pouze jedna jitřní hvězda.

Člověk Job nemohl být přítomen při onom slavnostním okamžiku, ani se připojit k chórovému zpěvu hvězd. Když tam Job nebyl, kdo to všechno tedy mohl vykonat, kdo byl oním architektem? Odpověď je nasnadě: byl to sám Bůh, doprovázen zosobněnou Moudrostí (srv. Př 8; Sir 24).

Druhá série čtyř otázek je věnována původu moře. Znovu se autor vzdaluje od schématu první kapitoly První knihy Mojžíšovy. Tam, když se spodní vody shromažďují na jednom místě, objevují se kontinenty. Jako by se souš vynořila z moře. Kniha Job předpokládá naopak pevninu již vytvořenou a z ní vidí vyvěrat oceán. Jaký má k tomu důvod? Autor zřejmě vycházel z realistické vize: pramen tryská ze země jako gejzír a voda z něj se rozlévá kolem dokola a její hladina stále stoupá. Vnitřní síla vytlačuje „živou“ vodu ven z lůna země, v zemi se vytváří puklina a pramen vody vyráží na povrch. Odsud pochází básnický obraz „zrození“ vody jako z mateřského lůna. Když přišlo na svět toto stvoření, bylo zabalené do plének: pro moře jsou jimi oblaka a temný mrak. Toto „dítě“ roste, stává se neposlušným a vzdorovitým. Je tedy třeba ho umravnit a dokonce ho i uzavřít do ohrádky. Téma vzdoru oceánu je v Písmu tradiční (Iz 57,20; Žl 93,3n atd.). Moře je svou hloubkou, klamným povrchem a hrozivým duněním svých vzedmutých vln pro člověka starověkého Orientu symbolem protibožských sil, zla, které nahání strach. Jak však vyplývá z našeho textu, Bůh je Pánem nad svým stvořením, kterým je také toto moře. Proto ho dokáže spoutat, uzavřít ho – starověký člověk si toto ohraničení představuje jako město obehnané hradbami se zatarasenými bránami.

To, co spojuje toto čtení z knihy Job s evangelním úryvkem příští neděle, je Boží moc nad přírodními živly, konkrétně nad mořskými masami. Proto je v liturgii uvedena, spolu s úvodním veršem 38. kapitoly, jen část, která se týká moře a jeho podřízení pod Boží vládu, tzn. verše 8 11. Toto spoutání běsnícího živlu v přírodě může být symbolem pro to, jak Bůh spoutává a omezuje zlo, které doráží na člověka. Jak už jsme se zmínili, to souvisí s tím, že Boží prozřetelnost, tak jako udržuje řád ve vesmíru, který stvořila, také nedopustí, aby vrchol jeho stvoření, člověk, a dokonce každý jednotlivý člověk ve svém konkrétním osudu, byl vydán napospas zničení zlem. Sv. Augustin, který ve svých Poznámkách ke knize Job přirovnává moře ke světu pronásledujícímu křesťany, píše:

Stanovil jsem mu hranice, tím, že jsem mu položil závory a brány. Hranice, kterými brzdím jeho hněv, ne aby vůbec nemohl způsobovat soužení dobrým, ale aby toto probíhalo v určitých mezích; závory proto, aby nespravedliví bezmezně nešířili svůj vliv; brány proto, aby spravedliví z toho všeho mohli vyjít. A řekl jsem mu: Přijdeš až sem, ale nepůjdeš dál. Jako sám ďábel dostal omezenou možnost trápit Joba, tak se stalo i moři, kterým je svět, které bylo omezeno v pronásledování církve.“

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1