Jb 7,1-7

Petr Chalupa

 

O páté neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z knihy Job. Tato starozákonní kniha je po stránce literární a teologické jedinečným mistrovským dílem. Vynikající postavení mezi ostatními biblickými spisy nevylučuje však obtíže s výkladem textu. Obtížné je například už stanovení doby, kdy kniha vznikla. Vychází ze starobylého vyprávění o příkladném a spravedlivém člověku. Toto vyprávění tvoří rámec celé knihy, sepsaný v próze. Postupně pak byly do tohoto rámce vkládány úvahy nad naléhavými problémy. Mají podobu Jobových rozhovorů s jeho přáteli, proslovů a mudroslovných básní. Ty byly sepsány jako poezie. Podobné motivy – například motiv nespravedlivě trpícího hrdiny – najdeme často ve starověké Mezopotámii nebo v Egyptě. Kniha tedy narůstala po etapách, nynější podoba má však velmi dobře promyšlenou stavbu.

Jobovy rozhovory s přáteli začínají jeho nářkem, který vyvolá první Elifazovu řeč (ve čtvrté a páté kapitole). Následuje první Jobova odpověď, která má dvě části. Nejprve (šestá kapitola) obžalovává své přátele, že se nechovají jako přátelé. Ve druhé části se už Job neobrací přímo na své přátele. Ve třech odstavcích se vždy nejprve objevuje všeobecná výpověď o podmínkách lidského života. Každý odstavec končí obžalobou Boha. Úryvek nedělního čtení je vybrán z prvního odstavce. Po stránce literárního druhu jde o modlitbu, která se obrací k Bohu. Podobný způsob vyjadřování najdeme také v 88. žalmu nebo v takzvaných Jeremiášových vyznáních.

První verš nedělního úryvku začíná takzvanou rétorickou otázkou. Autor se však ve skutečnosti nedotazuje, jeho slova vyjadřují zjištěnou skutečnost:

Job řekl: „Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny.

Slovo, které máme přeložené jako „svízele“, znamená v hebrejštině nucenou službu, kterou člověk musel vykonat ve vojsku nebo jako otrok. „Nádeníkem“ se mohl stát původně svobodný člověk, který přišel o majetek a s nímž potom zaměstnavatelé uzavírali krátkodobé pracovní smlouvy. Člověk je tedy oběma obrazy popisován jako nesvobodný, utlačovaný tvor. Víme, že otroctví bylo ve starověkém Orientu velmi rozšířené. Je pochopitelné, že nádeníci toužebně očekávali konec své celodenní námahy; těšili se na odpočinek ve stínu a na večerní výplatu mzdy (Lv 19,13; Dt 24,14). Oba obrazy jsou dvojznačné: stín může také být znamením pomíjivosti života; navečer vyplacená mzda znamená zároveň konec pracovního poměru.

Člověk se snaží uniknout svému osudu. Uniká však jen smrtí. Snad se v pozadí skrývají prastaré mezopotamské názory na člověka. Podle nich byl člověk stvořen jako otrok bohů, aby převzal jejich obtížnou každodenní práci. Takto měl bohům sloužit. Jedinou cestou, jak se vymanit z takového jha, byla smrt.

Všeobecné výpovědi vnímá Job jako skutečnosti, které se ho týkají. Člověk nemůže změnit svou situaci, byla mu přisouzena jako nezměnitelný osud.

Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu.

Těžce nemocný člověk vnímá svou bolest zejména v noci. Pátá kniha Mojžíšova uvádí nesnesitelnost dlouhé nemoci jako jeden z trestů za nedodržování Mojžíšova zákona: „Tvůj život bude viset na vlásku, v noci i ve dne se budeš chvět strachem a nebudeš si jist svým životem. Ráno si budeš říkat – kéž by byl večer – a večer budeš říkat – kéž by bylo ráno – pro strach svého srdce, kterým se budeš chvět…“ (Dt 28,66n).

U Joba přistupuje k psychické trýzni fyzické trápení.

Mé tělo se obléklo do hniloby a šupin prachu, má kůže svraskala a mokvá.

Job zřejmě popisuje svou nemoc. Není však snadné přeložit tento verš z hebrejštiny. Na jeho začátku se doslova praví: „Mé tělo se obléklo do červů.“ Červ je obrazem smrtelnosti a podsvětí. Podobně prach naznačuje smrt a podsvětí. V tomto významu se objevují tyto výrazy znovu ve dvacáté první kapitole knihy Job. Básnicky se v ní popisuje smrt šťastného i nešťastného člověka: „… spolu ulehnou do prachu a přikryjí je červi“ (Job 21,26). Jobova nemoc je tedy předznamenáním smrti.

Básník používá s oblibou přirovnání.

Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje.

Blízkost smrti vystihuje obraz převzatý z řemeslné výroby: Jobův život kmitá sem tam podobně jako tkalcovský člunek. Stejný obraz používá pro ohrožení smrtí zbožný král Ezechiáš v knize proroka Izaiáše. „Bůh svinul jako tkadlec můj život, odřízl mě od osnovy“ (Iz 38,12). Původní smysl obrazu vychází z nedostatku vlákna. Z tohoto důvodu zůstane tkané plátno nedokončené. Hebrejské slovo pro vlákno má však také význam „naděje“, jak přeložil Václav Bogner. Obraz tedy získává hlubší smysl: Člověk lpí na tenkém vlákně svého života, kterému smrt bere veškerou naději.

Pamatuj, že můj život je jako dech, mé oko již nikdy neuzří štěstí. Oko, které by mě chtělo vidět, mě už nespatří, tvé oko mě hledá, ale já už nejsem.

Nyní se konečně Job obrací přímo k Bohu. Dech je opět dvojznačným obrazem. Může znamenat jak pomíjivost, tak i životodárný Stvořitelův dech. Možná chce autor textu připomenout, že k člověku patří obojí: je pomíjivým tvorem, je však také zároveň obdarován životem, který pochází od věčného Boha.

Nahromadění sloves s podobným významem – uzřít, vidět, spatřit, hledat okem – vychází nejspíš ze starobylého označení Boha, který byl známý jako „Bůh vidoucí“ (Gn 16,13). V První knize Mojžíšově vede Boží pohled na trpící Hagar k její záchraně. V knize Job se však zdá, jak by byl Boží pohled nepřátelský a ničivý (14,3; 16,9; 27,19). Job je přesvědčen, že mu unikne pouze svou smrtí.

Ve svém nářku dává tedy Job přednost smrti před životem, nevidí již ve stvoření nic pozitivního. Zdá se mu, že se Bůh nestará o život. Boží dech už není oživující silou. Život je pouhý vánek, který přechází. Má snad Job potěšení z toho, že zakouší trápení? Naopak! Takový názor zastávají jeho přátelé. Je nápadné, že se ve svých projevech nikdy neobracejí přímo k Bohu. Job se však pokouší dokonce Boha obžalovat. Hledí údajně na člověka jen proto, aby slídil po jeho proviněních. K ničemu není Elihuovo pravověrné tvrzení, podle něhož „Hospodinovy oči se dívají, jak se chová člověk“ (34,21). Na konci knihy může však říci Bohu Job (nikoli jeho přátelé): „Nyní tě zří moje oči“ (42,5).

Ve svém sporu s Bohem riskuje Job všechno. Při tomto zápasu však u něho dochází k proměně. Člověk, který nejprve ztratil schopnost mluvit s Bohem, dostává nakonec odpověď, díky níž je znovu schopen mluvit s Bohem.

Po prvním čtení zazní některé verše 146. žalmu. Jejich charakter vystihuje odpověď, kterou se do zpěvu zapojuje liturgické shromáždění: „Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jimž puká srdce.“ Po opakovaných výzvách ke chvále – „chvalte Hospodina, opěvujte našeho Boha – následují důvody, pro které je třeba Hospodina chválit: „je dobrý, je milý, buduje Jeruzalém shromažďuje rozptýlené z Izraele.“ Mezi těmito důvody vyniká ve spojení s předcházejícím čtením z knihy Job: „Uzdravuje ty, jimž puká srdce a jejich rány obvazuje.“

Pro křesťana vrcholí Boží uzdravující působení v činnosti Ježíše Krista. Úryvek Markova evangelia, vybraný pro příští neděli (Mk 1,29-39), popisuje mimo jiné, jak Ježíš uzdravil Šimonovu tchyni. Jobovo trápení připomíná právě tato žena, která „ležela v horečce.“ Když Ježíš „vstoupil do Šimonova a Ondřejova domu, hned mu o ní pověděli.“ Ježíšův zásah je zdánlivě prostý: „Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji.“ Účinek je ovšem neslýchaný: „Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala.“ Není pak divu, že „se u dveří shromáždilo celé město a přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé.“ Ježíšova další činnost naznačuje obnovující Boží působení, které se týká všech trpících lidí: „Uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů.“ Ježíš odmítá popularitu, vyjádřenou slovy: „všichni tě hledají.“ Musí naplňovat „to, kvůli čemu přišel.“ Prochází tedy Galilejí, káže a vyhání zlé duchy. V celém jeho díle – zejména ve smrti a vzkříšení – se projevuje Boží obnova světa, která bude dovršena Kristovým druhým příchodem ve slávě.

Ježíš však prochází světem také v naší době a působí podobně. Pod tlakem právě prožívané bolesti nedokážeme někdy uznat, že tomu tak je. I kdybychom však Boha obžalovali podobně jako Job, Boží životodárné působení se týká také nás. Můžeme spíš prosit slovy vstupní modlitby z páté neděle v mezidobí: „Prosíme tě, Bože, opatruj nás – svůj lid – s otcovskou láskou; a protože nemáme oporu jinde, než v naději na tvou milost, chraň nás stále svou mocí.“

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3