Ježíš velekněz v listu Židům

Marie Zouharová

 

O 31. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako druhé čtení úryvek z listu Židům. Ve snaze lépe porozumět vybranému textu (Žid 7,23-28) budeme se dnes zabývat titulem „velekněz”, který Ježíšovi přisuzuje autor tohoto listu.

Nejprve si poslechněme všeobecné poznatky o tomto zvláštním novozákonním spisu. List Židům není dopisem podle naší představy. Spíš se o něm hovoří jako o sepsaném kázání. Za autora bývá obvykle považován apoštol Pavel. Daleko pravděpodobnější však je, že autorem je někdo z Pavlových žáků.

Autor textu zaznamenává určitou krizi mezi těmi, na které pomýšlí. Klade si za úkol nově vyložit vyznání o Kristu. Nespokojuje se ovšem s opakováním předávaných výroků. Odvážně se pouští do nového výkladu vyznání, v němž je víra pevným základem. Chce pečovat o víru křesťanského společenství.

Všechny významné výpovědi spojuje s odvoláním na Starý zákon. Ten je pro něho nezvratným, autoritativním Božím slovem. Původní význam určitého místa v Písmu není pro autora listu důležitý. Mnohem závažnější je, zda a do jaké míry lze číst starozákonní texty v nové souvislosti víry v Krista jako slovo Boží, které víru v Krista potvrzuje. Tak se stává nově čtený Starý zákon jedinečným svědectvím Písma o Kristu. Takřka ke každému svému tvrzení připojuje autor listu odkaz na příslušné místo Starého zákona.

Pouze list Židům označuje Ježíše Krista jako velekněze. Činí to celkem jedenáctkrát. Při dnešní úvaze se naléhavě ptáme, proč právě titul velekněz. hraje tak velkou roli. Je velmi pravděpodobné, že křesťanům, kteří viděli nádheru jeruzalémského chrámu s jeho kněžstvem a veleknězem, se zdála jejich liturgie chudá. Možná se někteří právě proto vyhýbali křesťanským shromážděním. Není pak divu, že v listu najdeme napomenutí: „Neopouštějte vaše společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale navzájem se povzbuzujte…” (Žid 10,27).

Ježíšův titul velekněz shrnuje v podstatě všechno, co autor listu sepsal o jeho ponížení pro naši spásu. Chce zdůraznit Ježíšovu oběť a její účinky. Ve srovnání s ní je židovská bohoslužba jen stínem, který vrhá osvětlovaná skutečnost – a tou je velekněžská služba Ježíšova: „Oni ovšem konají kněžskou službu ve svatyni, která se té nebeské jen podobá a je její pouhý stín. …kněžská hodnost, která mu byla svěřena, je o to vyšší, oč lepší je smlouva, kterou on zprostředkoval, spočívající na vznešenějších příslibech” (Žid 8,5n).

Jestliže tedy Ježíš převyšuje svou velekněžskou obětí kněžskou službu v pozemské svatyni, ukazuje se tak zároveň jako „prostředník vyšší smlouvy”, tedy jako zakladatel nového řádu spásy, v němž se uskutečnilo, oč Bohu vždy šlo při uzavírání kterékoli smlouvy – o život ve společenství s Bohem.

Křesťanská liturgie je pak chápána jako účast na nebeské bohoslužbě: „Máme takového velekněze, který zaujal místo po pravé straně trůnu Velebnosti v nebi, který vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku, v onom, který postavil Pán, ne člověk” (Žid 8,1n).

Představu o mesiánském veleknězi rozvíjela židovská tradice na základě zmínky o Melchisedechovi v První knize Mojžíšově. Ve vyprávění o Abrahamovi – když má ještě kratší jméno Abram – vystupuje tajemná postava krále Šalemu. Je uveden bez rodokmenu jako kněz nejvyššího Boha a obětuje chléb a víno: „Když se Abram vracel z vítězství nad Kedorlaomerem a s ním spojenými králi, vyšel mu vstříc král Sodomy do údolí Šave, to je Údolí krále. Melchisedech, král Šalemu, přinesl chléb a víno – byl knězem nejvyššího Boha” (Gn 14,17n). Pro autora listu Židům byla zmínka o Melchisedechovi podnětem k tomu, aby vylíčil Krista jako velekněze zvláštního druhu: „… stal se pro ty, kteří ho poslouchají, příčinou věčné spásy, když byl od Boha prohlášen veleknězem na způsob Melchisedechův” (Žid 5, 9n a dále 6,20; 7,11.15.17).

Poprvé se o Ježíšově kněžství zmiňuje autor listu v druhé kapitole: „…musel se ve všem připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, když měl usmiřovat hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, umí přispět na pomoc těm, na které zkoušky přicházejí” (Žid 2,17n). Na tomto místě shrnuje pisatel označením Ježíše za velekněze všechno, co předtím tvrdil o významu ponížení Božího Syna pro naši spásu.

Ježíš má jako velekněz vlastnosti, které bychom v době jeho pozemského života u velekněze nečekali. Ovšem veleknězi Ježíšovi záleží na co největším ztotožnění s lidmi: „Protože tedy sourozenci mají krev a tělo společné, i on se jich stal účastným” (Žid 2,14a). Před chvílí jsme slyšeli citát z jiného místa, který má stejný smysl: „Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, když měl usmiřovat hříchy lidu” (Žid 2,17). Zmínka o věrnosti neznamená Ježíšův etický postoj, ale vyjadřuje spolehlivost spásy. Má-li velekněz „přispět na pomoc” a „mít soucit” (Žid 2,18; 4,15), předpokládá se u něj co největší ztotožnění s lidmi.

K činnosti velekněze patří „usmiřovat hříchy lidu.” Ježíšovo působení v této oblasti je hlavním tématem v sedmé až desáté kapitole listu Židům. Činnost starozákonního velekněze v Den smíření popisuje Třetí kniha Mojžíšova: „Nikdo z lidí nesmí být ve stanu setkávání, když Árón vejde do svatyně k vykonávání smírčích obřadů, dokud nevyjde. Tam vykoná smírčí obřady za sebe i za svůj dům a za celé izraelské shromáždění” (Lv 16,17). Podle autora listu Židům je Ježíšovo ponížení a vyvýšení smírčím vstupem velekněze do nebeské svatyně, to je do Boží přítomnosti. Autor textu navazuje na předávané vyznání, chce je ovšem hlásat novým způsobem. Nejde mu prvotně o teologické spekulace, ale cítí odpovědnost za obec věřících, která ochabuje ve víře. Chce poukázat na Ježíše, který v utrpení obstál, a proto přinesl spásu: „Ačkoliv to byl Syn, zakusil, co je utrpení a poslušnost. Když tak došel dokonalosti, stal se pro ty, kteří ho poslouchají příčinou věčné spásy, když byl od Boha prohlášen veleknězem na způsob Melchisedechův” (Žid 5,9n).

Ježíš je vykreslen jako ten, kdo je schopen soucitu, protože sám byl pokoušen: „Náš velekněz není takový, který by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, vyjma hřích” (Žid 4, 15).

Ke Kristově kněžství patří jeho milosrdná láska, ale také jeho svatost: „…právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků …” (Žid 7,26). Jeho oběť je nová a převyšuje všechny oběti Starého zákona: “…kněžská hodnost, která mu byla svěřena, je o to vyšší, oč lepší je smlouva, kterou on zprostředkoval, spočívající na vznešenějších příslibech” (Žid 8,6). Ježíš tedy svým sebeobětováním převyšuje oběti kněží v pozemské svatyni. Jeho jedinečné sebeobětování se uskutečnilo na kříži a stalo se základem spásy, chápané jako společenství člověka s Bohem. K dosažení něčeho takového by oběti pozemských kněží nestačily: „….takového velekněze jsme potřebovali,…který nemá zapotřebí, jako obyčejní velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za hříchy lidu. To on učinil jedou provždy, když sám sebe přinesl v oběť” (7,26n).

Díky Ježíšově oběti jsme dosáhli úplné spásy. Autor listu Židům chce tuto skutečnost ukázat naprosto zřetelně. Proto nerozlučně spojuje s Ježíšovým sebeobětováním jeho vyvýšení: „Avšak on podal za hříchy jednu jedinou oběť a pak už navždycky zaujal místo na trůnu po Boží pravici, a teď už jen čeká, až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož. Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti jednou provždy ty, kterým přinesl posvěcení” (Žid 10,12-14). Ježíšova oběť na kříži je chápána jako jedinečná pomocí slov ze 110. žalmu. Vyvýšení Ukřižovaného a začátek jeho všeobecné vlády na konci času vystihují slova, která se kdysi říkala králi při jeho nástupu na trůn: „Hospodin řekl mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvým nohám” (Ž 110,1).

V Ježíšově oběti na kříži máme jistotu spásy, protože „dovršení”, kterého tím dosahuje, platí rovněž „jednou provždy”. Jsme uschopněni k životnímu společenství s Bohem odstraněním hříchu, kterého chtěla v pojetí listu Židům dosáhnout svým smírným kultem první smlouva, ale skutečností se stalo teprve v Ježíšově kříži: „Zákon totiž nic neudělal dokonalým – a místo toho se nám dostává lepší nadějné vyhlídky, která nás přivádí blíž k Bohu” (Žid 7,19). Kristus tedy vstoupil do věčné svatyně, aby nám připravil cestu k Bohu: „Když tedy máme, volný přístup do svatyně Ježíšovou krví, …přistupujme s upřímným srdcem a plnou vírou; naše srdce je očištěné od špatných skutků a tělo omyté v čisté vodě” (Žid 10,19–22). Zde se setkáváme s narážkou na křest. V raně křesťanském křestním „obmytí těla čistou vodou” vidíme svátostné vyjádření skutečnosti spásy.

Bůh dokázal v Ježíši Kristu, že za svým příslibem stojí. Proto se „pevně držme naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám ten slib dal, je věrný! (Žid 10,23).

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4