Ježíšova velekněžská modlitba

Pavel Kopeček

 

V nejplnějším smyslu lze říci jen o Ježíšovi že se nejen modlil a modlí, ale že celou svou bytostí se stal modlitbou. Už tajemný vztah věčného Syna k Otci ve věčnosti lze nazvat modlitbou a v souzvuku s ní je i celý vztah lidství vtěleného Božího Syna k Otci. Tak tajemná a nesmírná je důvěrnost Ježíšova oslovení „Otče!“V Novém Zákoně máme několik Ježíšových modliteb, jimiž se v Duchu svatém obrací k Otci. Nejsou to záznamy jeho slov, ale dávají nám věrně nahlédnout do jeho vztahu k Otci, nakolik ho lze ovšem lidskými slovy vyjádřit. Nejbližším svědkům jeho života jistě mnohá slova utkvěla v paměti a pod vlivem Ducha svatého je máme co do smyslu správně zachycena v evangeliích. V modlitbě však jde o něco víc než o pouhá slova.Velekněžská modlitba Ježíše Krista, jak je zachována v evangeliu svatého Jana (17,1–26), je zasazena na konec jeho veřejné činnosti. Otevírá novou etapu v Ježíšově životě a v životě jeho učedníků, o které Ježíš říká: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe“ (Jn 17, 1). Ježíš ví, že nastal čas, kdy se jeho život završí. Nyní svému nebeskému Otci jakoby hlásí splnění svého dosavadního úkolu ve světě. V bezprostředně předcházející řeči se loučil s apoštoly a řekl: „Přichází hodina – ano, už je tu – kdy se rozprchnete, každý do svého domova, a mne necháte samotného. Přesto však nejsem sám, neboť Otec je se mnou“ (Jn 16,32). Ježíš ví o utrpení, které ho čeká. Přijímá je, chce je prožít jako cestu k Otci.

Ježíš zahrnul Otce slávou prostřednictvím svého díla, které mu bylo svěřeno k vykonání. Slávě Otce bude sloužit také oslava Ježíše, tedy vítězný průchod umučením, smrtí a zmrtvýchvstáním. Když se Ježíš modlí, aby byl oslaven, má tím na mysli konkrétní a nejdůležitější okamžik svého poslání: spásu nabízenou lidem. Prosí: „Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe“. V Jn 17,5 Ježíš říká: „Oslav mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět„. Tato slova jsou prosbou, aby se na Ježíšovi, až se vydá moci a zvůli nepřátel, projevilo vítězství nad hříchem a smrtí. Vzkříšením a nanebevstoupením, povýšením jeho lidství do Otcovy slávy bude oslaven. Jsou prosbou, aby se zjevila jeho důstojnost bohočlověka, aby se ukázala jeho božská velikost. To vše bylo skryto a lidskému zraku zahaleno v chudém nemluvněti v jeslích, v unaveném muži spícím na zádi rybářské lodi, v „muži bolesti“ na kříži. Jen někdy Ježíšova důstojnost probleskla v jeho zázračných znameních. Avšak ve vzkříšení zazáří mnohem plněji, a pak na konci věků, při jeho příchodu v moci a slávě, se projeví zcela zjevně a jasně.

Ježíšova blízkost k Otci se těsně váže na jeho velkodušnou poslušnost: „Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal“ (Jn 17, 4). Dále Ježíš říká: Slova, která jsi dal mně, dal jsem jim (Jn 17,8). O několik veršů dál (Jn 17,22) Ježíš praví také: Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem já jim.“ Ježíš poukazuje na nesmírnou štědrost, kterou Otec projevuje nejdříve Synovi a pak lidem. Je velkodušným a poslušným rozdavatelem dober Otce i těch dober, která sám zajistil.

Za koho se však Ježíš modlí svou velekněžskou modlitbu? Musí nám být nápadné pořadí: Nejdříve se modlí za sebe, pak za ty, které mu Otec bezprostředně svěřil – to je nejobšírnější část modlitby – a nakonec se modlí za pokolení vyznavačů, tedy za nás všechny. Také se můžeme ptát: Za co se modlí a jaké záležitosti představuje Otci? Nápadná je jedinečná perspektiva, že Ježíš nevychází od potřeb svých učedníků ani od neštěstí, která ohrožují svět. Výchozím bodem je sláva Otce a Syna. Této slávě slouží postoj Ježíšovy poslušnosti vůči Otci. Jestliže se tedy Ježíš modlí za sebe, za svěřené učedníky i za budoucí Církev, činí tak v rámci poslání, které mu Otec svěřil. Vychází ve své modlitbě z vůle Otce a prosí ho naléhavě o dobra, po kterých touží rovněž Otec sám.

Bůh dal Ježíšovi moc darovat věčný život všem, které mu dal: „Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jn 17, 3). „Poznat“ někoho v biblickém slova smyslu neznamená jen mít o něm informace, něco se o něm dozvědět, mít teoretické vědomosti, ale získat osobní zkušenost, vstoupit s ním do osobního vztahu a tak dosáhnout důvěrného, hlubokého poznání. Tak je třeba poznávat jediného Boha a to můžeme jen prostřednictvím Ježíše Krista.

První velkou prosbou Ježíše k Otci je prosba za spásu těch, které mu Otec svěřil. Následuje prosba o poznání pravého Boha i toho, kterého poslal, Ježíše Krista. Ježíš tak dává najevo, že nevidí důležitější záležitosti, než je spása těch, které mu Otec svěřil. Nezastiňují ji ani stávající, ani budoucí nebezpečí, která na učedníky ve světě číhají.

V té době znala vybraná hnutí v judaismu jediný způsob, jak se uchránit před vlivy světa – odloučit se od světa. Ježíš však nevidí ochranu v tom, že se budou jeho učedníci úzkostlivě vyhýbat světu, nýbrž že budou vše konat v jeho jménu. Prosí naléhavě Otce: „Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda“ (Jn 17, 15-17). Posvěcení učedníků v pravdě se ne­uskuteční odloučením od světa jako v judaismu, ale proměňujícím působením pravdy, obsažené v Božím slově. Ježíš se modlí za posvěcení učedníků proto, že se nejen nestáhnou ze světa, ale budou do světa přímo posláni, aby tam hlásali evangelium a získali do svého středu další učedníky, jak říká ve verši 17,18: „Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa.

Ježíš vybral své učeníky ze světa, ochránil je, hlásal jim pravdivou nauku a oni ji dosud zachovali. V situaci rozloučení prosí Ježíš Otce, aby učedníci vytrvali ve věrnosti k Bohu a k poznané pravdě, a aby také vytrvali ve vzájemné jednotě podle vzoru jednoty Otce a Syna. Nakonec se Ježíš modlí za své učedníky, aby byli naplněni láskou Otce, a aby v lásce setrvali: „Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně a já abych byl v nich.“ (Jan 17,26).

Prosba, která nejvíce směřuje do budoucnosti, je prosba k Otci za jednotu budoucích pokolení Ježíšových učedníků, která zní: „aby i oni v nás byli jedno, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (Jn 17, 21). Jednota učedníků působí, že hlásaná Boží láska získává na věrohodnosti, jak čteme ve verši 17, 23: „Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne.

Ježíšova velekněžská modlitba je pro nás vzorem přímluvné modlitby. Při ní je základním postojem vědomí, vyjádřené evangelistou Lukášem v Lk 17,10: „Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“

Perspektivou přímluvné modlitby je na jedné straně objektivní nezbytnost spásy a na druhé straně konkrétní situace člověka a jeho potřeb. Žádnou polohu nemůžeme ztrácet ze zřetele. Není proto možno zradit pravdu evangelia, aby si člověk zdánlivě ulehčil pomocí levné útěchy, jejíž slova nejsou ve shodě s Božími přikázáními. Nelze předkládat Bohu prosby bez ohledu na spásu a poslední cíl člověka. Posledním cílem člověka je, aby došel do otcovského domu. Cesta tam vede někdy skrze utrpení a strádání, nevyléčitelnou nemoc, neúspěchy. Ten, kdo se modlí, musí přijímat i takové možnosti, jestliže to situace vyžaduje, a má je přijímat pod zorným úhlem konečné perspektivy.

Po této modlitbě, jak evangelista Jan vypráví, odešel Ježíš do zahrady za potokem Kedronem. Tam byl zatčen, pak souzen a ukřižován. Na to všechno se připravoval právě touto modlitbou. Jde jako kněz a zároveň obětní velikonoční beránek, jde vykonat oběť a sám se stát obětí. Ve spojitosti s tím, jak nám ukazuje list Židům Ježíše Krista jako Velekněze, bývá tato modlitba nazývána modlitbou velekněžskou.

Když po této modlitbě odešel Ježíš do Getsemanské zahrady, také tam se před svým zatčením modlil. Zatímco v jeho modlitbě ve večeřadle převládaly myšlenky pronikající přes utrpení k oslavení, v Getsemanech na jeho lidství těžce doléhá tíseň z nadcházejícího utrpení. V podstatě se však obě modlitby shodují: Ježíšova lidská vůle přijímá vůli Otcovu, Boží plán spásy.

Nejen tehdejší Ježíšovi učedníci, ale i my máme mezi sebou a uprostřed nás modlícího se Ježíše. Jeho modlitební život nepřestal v okamžiku Ježíšova nanebevstoupení. I v Otcově slávě má horlivý zájem o naši spásu, modlí se za nás. I když je jeho lidství oslaveno a vyzdviženo k nesmírné důstojnosti a je „po Boží pravici „, stále v něm trvá vnitřní oddanost k Otci, se kterou podstoupil oběť kříže, stále v něm trvá obětní smýšlení. I v nebeské slávě je Ježíš naším Veleknězem, což nám ukazuje zejména list Židům (7, 24-26) těmito slovy:

Ježíšovo kněžství však nepřechází na jiného, neboť on zůstává na věky. Proto je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa.“

Zvláštním a jedinečným způsobem se Kristus mezi námi a s námi modlí při slavení eucharistie, ve mši svaté. V eucharistii je Kristus mezi námi přítomen nejen svou mocí, ale i se svým oslaveným lidstvím.

Každá naše modlitba má oslavovat Otce skrze Ježíše Krista. Jestliže v modlitbě na první místo stavíme jako hlavní cíl změnu tíživé situace, jednáme s Bohem jako s někým, s kým je možno svým způsobem manipulovat. Modlitba není magický rituál, který má způsobit změnu skutečnosti. Prvořadé je velebit Boha za stvoření, za dar života a spásy, a za všechny jeho záměry. V rámci této chvály mu můžeme předložit životní okolnosti člověka, za kterého se v modlitbě prosí. Má zde místo i přijímání Božího slova, které může osvětlit situaci jak toho, kdo se modlí, tak toho, za koho se modlí. Posvěcení v pravdě vyžaduje setrvání v Ježíšových přikázáních, a to zvláště v přikázání lásky.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6