Jk 2,14-18

Ladislav Tichý

 

Na začátku dnešního pořadu si poslechněme celý biblický text, kterým se budeme zabývat. Je vybrán z Listu Jakubova, 2,14-18:

14Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? 15Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, 16a někdo z vás jim řekne: „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se“ – ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je (jim) to platné? 17Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. 18Ale někdo by mohl říci: „Ty máš víru a já mám skutky.“ Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru.

Novozákonní list Jakubův obsahuje řadu poučných textů a směrnic, které se věnují různým otázkám křesťanského života, především vztahům mezi lidmi. Vybrané texty z tohoto listu, který v rámci Nového zákona patří mezi středně dlouhé, se čtou o pěti nedělích v liturgickém mezidobí cyklu B (ve 22. až 26. neděli). Mezi těmito úryvky nechybí pochopitelně perikopa, která bývá často pokládána za jakýsi vrchol celého Jakubova listu. Je to text, který se zabývá vztahem víry a skutků čili nezbytností skutků pro spásu člověka nebo snad výstižněji: ne­dostatečností pouhé víry. Autor listu nepokládal asi ostatní otázky , kterými se ve svém listu zabýval (jako např. vztah k lidem nižšího postavení, ovládání vlastního jazyka aj.) za méně důležité, ale v životě a v dějinách církve se ukázalo, že právě téma víry a skutků je krajně významné a závažné.

Liturgické čtení 24. neděle v mezidobí zahrnuje pouze první část oddílu o víře a skutcích v listu Jakubově. V druhé části jsou k této otázce uvedena důležitá místa z Písma. Ale už v první části, která se čte při nedělní liturgii, je řečeno všechno podstatné, co chtěl Jakub o potřebnosti víry i skutků sdělit. Ostatně také už čtení minulé neděle (Jak 2,1-5) obsahovalo poučení o víře, která se musí projevit rovněž správným vztahem k druhým lidem, i k těm, kteří v lidské společnosti mnoho neznamenají.

Čtení této neděle začíná řečnickou otázkou: „Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky?“ (v. 14). Tato otázka měla nejenom upoutat pozornost čtenářů a posluchačů, ale současně je také připravit a v podstatě i získat pro správnou odpověď. Ve své řečnické otázce uvádí Jakub názor někoho jinak neznámého, který říká, že má víru, ale nemá skutky. Tento názor Jakub a také čtenáři listu musejí jednoznačně odmítnout. Mít pouze víru a nemít skutky člověku nic nepomůže. Neříká se sice v čem nebo k čemu, ale ze souvislosti je jasné, že jde o konečnou záchranu, která předpokládá obstát před Božím soudem. To naznačuje vlastně také hned následující věta, která má rovněž podobu otázky „Může ho taková víra spasit?“ Na tuto otázku je třeba dát jednoznačná odpověď: V žádném případě!

Pro větší názornost autor listu v dalším textu (vv. 16n.) uvádí možný, ale asi pouze vymyšlený příklad ze života. „Bratr nebo sestra“, tj. křesťané, kteří tvoří jedno společenství víry se čtenáři listu, „nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy“. Jakkoli může vypadat pěkně krásný pozdrav (doslova „jděte v pokoji“), dobrá rada, projev přátelství, soucitu a vyjádření přání všeho dobrého vůči těmto lidem v nouzi, není to nic platné. Tento nedostatek užitku se dotýká v prvé řadě těch, kteří jsou v nouzi. Proto se to náš liturgický překlad snaží vyjádřit přidáním zájmena „jim“: „co je (jim) to platné“ (v. 16b). Ale před Bohem nebude mít žádný užitek ani ten, kdo zůstal jen u hezkých slov a nepomohl tomu, kdo byl v nouzi a potřeboval pomoci. Stejně jako nestačí nečinná laskavost a zdvořilost, tak také nestačí víra bez skutků. O ní říká Jakub: „když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá“ (v. 17). A mrtvá víra nemůže člověka spasit.

Do liturgického čtení patří také ještě verš 18, který zachycuje nové stanovisko k otázce víry a skutků. Bývá proto často počítán k následujícím veršům. Ale svým obsahem vlastně potvrzuje to, co už bylo řečeno. Vykladatelům však působí obrovské potíže, protože není zřejmé, kdo je ten „někdo“, který teď promlouvá. Není také jasné, kde slova tohoto nového účastníka rozhovoru končí. Vypadá to tak, že nejprve je vyslovena určitá námitka: „Ty máš víru a já mám skutky.“ Zdá se, že se v ní staví proti sobě pouhá víra a pouhé skutky. Ale další pokračování v podstatě potvrzuje stanovisko autora listu: „Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru.“ Zde snad mluví už opět Jakub. Bývá ovšem také některými exegety zastáván názor, který vidí v celé výpovědi tohoto verše stanovisko jakéhosi „pobočníka“ autora listu. Někteří se pak domnívají, že z textu určitá část věty vypadla. Ať je tomu jakkoli, základní poučení, které už bylo vysloveno, je potvrzeno i tímto méně jasným veršem. Víra, která se neprojevuje skutky, se dá těžko nějakým způsobem demonstrovat. Ale skutky, které vycházejí z víry, jsou viditelným a zjevným svědectvím pro víru, která sama o sobě vidět není.

Jakubovo poučení o nedostatečnosti pouhé víry a potřebnosti skutků má obecnou platnost. Ovšem v dějinách se stala mnohem známější nauka apoštola Pavla, který ve svých listech – především v listu Galaťanům a Římanům – důrazně učí, že člověk dochází k ospravedlnění před Bohem pouze na základě víry, bez skutků předepsaných Zákonem. Na první pohled to vypadá jako pravý opak toho, co říká Jakub. Tento dojem je ještě zesílen v pokračování textu, které už není součástí liturgického čtení. Tam Jakub uvádí jako příklad nezbytnosti skutků starozákonního praotce Abraháma a cituje místo z Gn 15,6: „Abrahám uvěřil Bohu, a byl za to uznán za spravedlivého.“ Ale právě z tohoto místa vychází apoštol Pavel jak v listu Galaťanům (3,6), tak v listu Římanům (4,3), aby ukázal, že člověk dochází k ospravedlnění vírou.

Zde máme pohledy z různého úhlu na jednu skutečnost. Apoštol Pavel chtěl vyjádřit, že ani snaha o věrné plnění židovského zákona nemůže nakonec získat člověku přízeň u Boha a věčnou spásu. Dosažení tohoto cíle je však možné pro toho, kdo věří v Ježíše Krista. Když svatý Pavel hovoří o víře, která ospravedlňuje, má na mysli víru živou, která – jak to formuloval v listu Galaťanům 5,6 – „se projevuje láskou“. Poučení v listu svatého Jakuba o nedostatečnosti pouhé víry představuje především varování pro ty, kteří byli a jsou v pokušení chápat nauku svatého Pavla zjednodušeně.

Samotná víra, tj. pouze uznávání nějakých pravd nestačí. Ve známém textu o lásce v 1 Kor 13,2 apoštol Pavel velmi důrazně prohlašuje: „Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic“. Víra nesmí zůstat sama, i kdyby to byla divotvorná víra, o které se zmiňuje sv. Pavel v 1 Kor 13. Pro věřícího křesťana nesmí přicházet v úvahu něco podobného, co vyjadřovali od 19. století někteří umělci heslem „umění pro umění“. Víra toho, kdo věří v Krista, nesmí být samoúčelná, ale musí být živá.

Proto se křesťan musí snažit naplnit svůj život láskou. Písmo svaté nás poučuje, že to není svým původem a kvalitou naše láska, kterou máme žít. Je to Boží láska, kterou jsme přijali a kterou nás Bůh stále naplňuje (srov. Řím 5,5: „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“). Tuto lásku máme potom sami kolem sebe rozdávat. Proto nestačí jenom něco vlastnit nebo před lidmi něco znamenat, ale je třeba mít vnitřní kvalitu, být a žít v Kristu. Nestačí jen vědomosti, dovednosti a schopnost vyznat se v životě, ale je nezbytné konat dobro.

Svatá Terezie Benedikta od Kříže (Edith Steinová) byla nadprůměrně přirozeně nadaná. Pro její úspěchy ve škole ji její rodina i ostatní její příbuzní velmi obdivovali. Říkali jí „chytrá Edith“. Ale jí se nelíbilo, že jejenom chytrá. Ve svých životopisných vzpomínkách uvádí, že už tehdy (kdy ještě vůbec neznala Krista) věděla, že existuje něco víc, že mnohem důležitější než být chytrá je být dobrá.

Naše jednání, naše skutky, celý náš život má vyjadřovat a potvrzovat víru, kterou vyznáváme. Víra v Krista nesmí zůstat pro nás jenom pouhou teorií. Proto jsou slova listu Jakubova velmi důležitá a cenná. Je třeba na ně pamatovat. Ale nesmíme především zapomínat na zdroj dobroty a lásky, kterým Bůh. Tuto Boží lásku poznáváme a zakoušíme v Ježíši Kristu. Naším posláním na tomto světě je – podle slov Benedikta XVI. v jeho encykliceDeus caritas est (Bůh je láska) – , abychom „žili láskou a nechávali do světa vstupovat Boží světlo“ (č. 39).

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6