Jon 3,1-10

Jindřich Čoupek

 

I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: „Vstaň a jdi do Ninive, toho velikého města a provolávej v něm, co ti uložím.“ Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem; muselo se jím procházet tři dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: „Ještě čtyřicet dní a Ninive bude vyvráceno.“ I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: „Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme. I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak.

Texty třetí neděle v mezidobí liturgického cyklu B vynikají vzácnou shodou témat. Ať je to v prvním čtení Jonáš nebo ve druhém Pavel či v evangeliu Ježíš, všichni tři přicházejí s podobným poselstvím: Čas je krátký a proto je třeba se obrátit. A jestliže v Ninive chybí čtyřicet dní do Božího trestu, evangelium zvěstuje, že čas se již naplnil a Boží království je bezprostředně na dosah ruky.

Další nevídanou podobností je okamžitá reakce těch, kterým je poselství určeno: ninivští okamžitě vyhlašují půst a v evangeliu jsou to apoštolové Šimon a Ondřej, Jakub a Jan, kteří když slyší Ježíše mluvit o blízkosti království, nečekají na nic a hned jdou za ním.

Jsou tu ale také rozdíly. Nedávno jsme prožívali advent a Vánoce a tak máme možná ještě v živé paměti slova svatého Jana Křtitele o Mesiáši, který lopatou pročistí svůj mlat a plevy spálí ohněm neuhasitelným (Mt 3,11-12). Tomu se podobá i Jonášovo ohlašování Božího soudu. Ježíš naopak přináší poselství Božího milosrdenství. S tím by mohla souviset zajímavá úvaha o Boží pedagogice. My lidé říkáme: když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém. Posun od Jonáše (či od Jana Křtitele) k Ježíšovi jde spíše opačným směrem. Uvážíme-li ale, že i Ježíš ve svých závěrečných evangelních řečech hovoří o soudu, můžeme takto shrnout: kdo nepřijme nabídku spásy od milosrdného Spasitele, bude mít co dělat se spravedlivým soudcem.

Vraťme se ale nyní zpět k Jonášovi a povězme něco o knize, která nese jeho jméno. Knihu Jonáš v celku Starého zákona najdeme mezi tzv. dvanácti malými proroky. Na první pohled se však od ostatních liší. Zatímco zbylých jedenáct se snaží své poselství vyjádřit ve formě prorockých výroků, kniha Jonáš vyjadřuje své poselství formou souvislého vypravování, které nás strhuje svojí dramatičností.

Svým názvem se kniha odvolává na proroka z doby panování izraelského krále Jarobeáma II. (787 – 747 př.n.l.). Shodně s 2.Kr 14,25 i kniha Jonáš hovoří o Jonášovi synu Amítajovu.

S jistotou však můžeme říci, že se jedná o epos nebo novelu z doby mnohem pozdější, nejspíše až z pátého století. O tom svědčí četné arameismy v textu ale také teologie knihy. Po návratu z babylónského zajetí (538 př.n.l.) už v Izraeli naplno dozrává víra v Hospodina, který je jediným Bohem, který stvořil nebe a zemi. Zatímco dříve vnímali izraelité Hospodina jako „svého“ („národního“) Boha a byli zvyklí mluvit o bozích ostatních národů, nyní začínají chápat, že bohové ostatních národů nejsou a že jediným Bohem je jejich Hospodin. Logickým důsledkem tohoto poznání bylo vědomí, že je-li Hospodin jediný, pak není jen izraelským Bohem, ale má zájem i o ostatní národy a izraelité mají úkol být lidem Hospodinovým tak, aby i ostatní národy mohly Boha poznat a vzdát mu chválu. Svědectvím o zrání těchto přesvědčení je také třetí část knihy Isaiáš, která vznikla rovněž po návratu z babylonského zajetí (tedy po roce 538) a která mluví o Siónu, který bude světlem pro národy a ty k němu přijdou s dary,… Výmluvný je např. úryvek Iz 60,1-6, který se čte o Slavnosti Zjevení Páně.

Jonášův příběh známe: nechce se mu jít do Ninive. Tato jeho nechuť snad zrcadlí těžkosti, kvůli kterým se tyto univerzalistické tendence v Izraeli jen pozvolna prosazovaly. A to i přesto, že již Abrahámovi bylo řečeno, že v jeho potomstvu dojdou požehnání všechny národy. My křesťané známe příkaz Pána Ježíše: „Jděte a učte všechny národy“ (srov. Mt 28,19-20) a víme, že misie se v rámci křesťanství velice rozvinuli. Židé naproti tomu se spokojují s tím, že se o jejich náboženství nějak ví a když se někdo rozhodne k nim patřit, neodmítnou jej. Misie však nepodnikají.

Autor knihy Jonáš je rozhodným univerzalistou. Ukazuje, že Bůh i přes zjevnou neochotu svého posla dosáhne svého: obrácení ninivských. Dokonce obrácení ninivských. Fakt, že Jonáš je poslán právě do Ninive univerzalistické zaměření textu podtrhuje. Ninive bylo hlavní město Asýrie, která byla velkým nepřítelem Izraele. Připomeňme, že to byl právě asyrský král Sargon II., který v roce 722 př.n.l. dobyl Samaří, vyvrátil severní království a odvedl bohatší část obyvatelstva do zajetí. Jeho nástupce Sancheríb zase ohrožoval judskou říši v době, kdy v ní vládl král Chizkijáš. V roce 701 dokonce obléhal Jeruzalém a v jeho náhlém odchodu vidí Písmo zásah Hospodinův (2Kr 19,35; Iz 36 a 37). V době vzniku knihy Jonáš už bylo Ninive zničeno – padlo roku 622 pod společným náporem Babyloňanů a Médů – přesto i nadále v myslích Izraelitů zůstávalo symbolem pro všechny zatvrzelé nepřátele Izraele – potažmo Hospodinovi nepřátele.

V této souvislosti stojí za zmínku ještě také proroctví z Izaiáše 19, 22-24, ve kterém se praví: „V onen den povede silnice z Egypta do Asýrie, takže Asyřané budou chodit do Egypta a Egypťané do Asýrie a Egypťané budou uctívat Boha spolu a Asyřany. V onen den vytvoří Izrael s Egyptem a Asýrií trojici; bude požehnáním uprostřed země, protože Hospodin zástupů mu bude žehnat takto: ,Požehnán buď lid můj egyptský a dílo mých rukou Asýrie a mé dědictví Izrael.´“

Autor knihy Jonáš svým vyprávěním vyhlíží naplnění tohoto proroctví, které ve své době bylo opravdu radikální. Egypt byl izraelským nepřítelem v minulých dobách, Asýrie byla však v době proroka Isaiáše nepřítelem současným. A proroctví nemluví o zničení Asýrie, ale o jejím obrácení se k Hospodinu. Kniha Jonáš používá Ninive jako symbolu všech ostatních současných i budoucích nepřátel Izraele a prorokuje, že i oni uposlechnou Hospodinova hlasu.

Universalistické proroctví docela kontrastuje s postavou posla. Jonášovi se nechce jít do Ninive. Proč asi? O Ninive se v knize píše, že bylo veliké. A Jonáš se bál jít do tohoto velikého města s nepopulární zvěstí. Všimněme si ale, že slovo „veliký“ se v knize vyskytuje několikrát v různých souvislostech: veliké město, veliký vítr, veliká bouře, veliká bázeň, veliká ryba, veliká zloba, veliká radost. Všechno, co proroka obklopuje je veliké a nezměrné. Jonáš se při setkání s těmito velikými věcmi učí, že je to Hospodin, který je má ve své moci: je to Hospodin, který „uvrhl na moře velikou bouři a veliký vítr“, je to Hospodin, který „nastražil velikou rybu“. Tím prorok získává poučení ve svém strachu: má-li Hospodin ve své moci veliký vítr, velikou bouři a velikou rybu, pak má jistě v moci i veliké město Ninive a prorok se nemusí bát tam jít.

Ninive bylo veliké město před Bohem. Jestliže slovo „veliký“ poukazuje nejen na rozlohu města, ale i na jeho pýchu s jakou se pozvedalo proti Bohu, slova „před Bohem“ ukazují na to, že ani tato veliká lidská pýcha nebyla schopna Ninive vytrhnout ze sféry Božího zájmu.

Jonáš počítá s tím, že bude v Ninive procházet tři dny. Tři dny zde mohou být dalším poukazem na velikou rozlohu města ale také na náročnost prorokova úkolu, kterým je přivést k pokání ty, kteří kráčejí po zlých cestách a kterým násilí lpí na rukou.

Bůh tu ale přichází prorokovi na pomoc způsobem, který ani on sám nečeká. Jak je zřejmé z poslední kapitoly knihy, prorok očekával, že ohlásí zkázu Ninive, nikdo mu neuvěří a za čtyřicet dní se jeho slovo k jeho velké radosti naplní. Bůh je ale mnohem milosrdnější než jakýkoli lidský kazatel. Bůh chce, aby se hříšník obrátil a žil, ne aby zahynul ve svém hříchu (srov. Ez 33,11). Řekli jsme, že kniha Jonáš nevypráví skutečnou historickou událost a na tomto místě nacházíme další potvrzení tohoto názoru. Jonášovi se totiž přihodilo to, co se nepodařilo snad žádnému z Hospodinových proroků: ti, ke kterým byl poslán uposlechli jeho zvěsti a to dokonce hned v první den jeho kázání, dali se na pokání a Hospodin se nad nimi slitoval.

Díky lidské zatvrzelosti je klasický model starozákonního jednání s lidmi tento: lidský hřích, prorocké napomenutí, či ohlášení trestu, který přijde kvůli hříchu, toto napomenutí není obvykle následováno uposlechnutím ze strany hříšníků a proto opravdu přichází trest. Teprve hříšník, který je potrestán si uvědomuje své předchozí zlé jednání a obrací se s prosbou o smilování k Bohu, který odpouští a ve svém milosrdenství se znovu ujímá hříšníka. (Můžeme myslet na příběhy Izraele při putování pouští nebo na asyrské nebo babylonské zajetí).

Schéma, které vidíme v knize Jonáš, má odlišný průběh. Fáze trestu je přeskočena. Bezprostředně po prorockém hlásání přichází pokání ninivských – nejen některých, ale všech – králem počínaje a posledním služebníkem konče. A co víc: oni konají pokání a neví, jestli to bude mít efekt v podobě odvrácení trestu: „Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme“. Jedinou nadějí ninivských je Boží milost. Jejich kající skutky jsou doprovázeny opravdovým kajícím smýšlením. Nespoléhají na své kající skutky nebo na vnější oběti, ale na Boží milost, která k nim může přijít jen jako svobodný Boží dar. Vědí, že svými kajícími skutky nemohou Boha přinutit k tomu, aby se nad nimi smiloval. Tak text zrcadlí nový niternější vztah k Bohu, který v době nadšení po exilu měl v izraelském národě dobré předpoklady pro rozvoj a byly skupiny, které se to tak snažili žít.

Pro dokumentaci můžeme opět přinést jeden úryvek z třetí části knihy Isaiáš, která pochází přibližně ze stejné doby jako kniha Jonáš: „Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? … Zdalipak půst, který si přeji není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít?“ (Iz 58,6)

Všimněme si, že pokání ninivských má dvě složky: jednak oblékají žínice, ale nezapomínají na to podstatné, o co jde: na změnu smýšlení a života. Sám král je k tomu vybízí: „Každý ať se odvrátí od své zlé cesty…“ Tak je jejich pokání opravdové a účinně volá po Božím přijetí.

Mluvili jsme o prorokových obavách, pro které se mu nechtělo jít do Ninive. Kromě přímého strachu o svůj život mohl Jonáš pociťovat ješitnou obavu o svou pověst. Po svých zkušenostech s Bohem, který zachraňuje, mohl tušit, že kdyby ninivští poslechli, Bůh by mohl zachránit i je a nedošlo by k naplnění jeho zvěsti o zničení Ninive. Skutečně se tak stane, ješitný prorok plane hněvem a je to tento spravedlivý syn, který vždy „věrně“ sloužil v domě svého otce, kterému se dostává napomenutí (srov. Lk 15). Bůh se projevuje nekonečně milosrdnější než prorok. Samotní ninivští se ukazují spravedlivější než Jonáš. Jejich pokání je upřímné, vede k životu. Jonáš si při svém kázání přeje smrt. Není to nic divného v jeho době, ale Bůh chce vést Izrael a celé lidstvo zas o kousek dál – až k lásce k nepřátelům. Toto je další nový rys, který přináší do myšlení o Bohu kniha Jonáš a který úzce souvisí s univerzalistickou myšlenkou. Je-li Bůh Bohem všech, pak v Boží rodině nelze pokládat předem nikoho za nepřátele, ale spíše za hosta, který má být pozván.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6