Joz 24,1-18

Gabriela Vlková

 

První mešní čtení nejbližší neděle vybírá verše z poslední kapitoly starozákonní knihy Jozue. Dříve než se do nich zaposloucháme a než se pokusíme zamyslet nad jejich poselstvím, bude užitečné připomenout si, kdo vlastně Jozue byl.

Poprvé ho zmiňuje 17. kapitola Druhé knihy Mojžíšovy, a to v situaci, kdy se Izraelité po přechodu Rudého moře setkávají s vojskem nepřítele Amáleka. Tehdy Mojžíš rozkázal právě Jozuovi, aby vedl boj za Izrael, zatímco on sám sledoval bitvu se vztaženými pažemi z vrcholu hory. Ač je Jozue hned od počátku představen jako zdatný vojevůdce, přesto se již při jeho první bitvě ukazuje, že pouhý válečný um na vítězství nestačí. Jozue by nezvládl vůbec nic, kdyby neměl na své straně Hospodina, jehož ochranu symbolizuje Mojžíšova vztažená ruka. Čteme totiž: „Dokud Mojžíš držel ruku nahoře, vítězil Izrael, když ruku spustil, vítězil Amálek.

Na jiných místech Druhé knihy Mojžíšovy je Jozue představován jako člověk, který stojí po boku Mojžíše. Některé verše naznačují, že Mojžíše doprovázel na horu Sinaj. Ve 33. kapitole pak čteme, že po té, co Mojžíš nechal zbudovat na poušti stánek, Jozue se z tohoto stánku vůbec nevzdaloval. Všechny tyto texty chtějí naznačit, že Jozue nebyl pouze talentovaný válečník, ale především člověk oddaný Hospodinu i Jeho služebníku Mojžíšovi.

Na další výraznou epizodu, ve které vyniká Jozuův charakter, narazíme ve 14. kapitole Čtvrté knihy Mojžíšovy. Jozue spolu s Kálebem přemlouvá lid, aby se nebál vejít do zaslíbené země. Se zvědy, kteří byli vysláni zem prozkoumat, sice poznal, že obyvatelstvo té země je silné, přesto neztrácí odvahu. Není přitom lehkovážným dobrodruhem, který by přeceňoval své síly. Jeho statečnost vychází z víry, kterou prozrazují slova: „Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji … Nebojte se lidu té země … Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin.“ Jako by první vítězná bitva s Amálekem a zkušenost s Boží ochranou trvale poznamenala Jozuův postoj ke skutečnosti.

O Jozuových hrdinných činech a o tom, jak dobyl zaslíbenou zemi, vypráví celá kniha, která se po něm nazývá. V čem však spočívalo tajemství jeho úspěchu? Na začátku knihy Jozue čteme Hospodinovu výzvu: „Jen buď rozhodný a velmi udatný, bedlivě plň vše, co je v zákoně, který ti přikázal Mojžíš, můj služebník. Neodchyluj se od něho napravo ani nalevo … Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar.” Protože Jozue dbal této výzvy a nikdy neodpadl od Hospodinova Zákona, zdařilo se mu vše, co podnikl.

Závěrečná kapitola knihy Jozue představuje našeho hrdinu ve chvíli, kdy shrnuje svou životní zkušenost, veřejně vyznává víru v Hospodina a stává se vzorem pro lid, který obnovuje smlouvu s Bohem na začátku nové etapy národních dějin. Zaposlouchejme se tedy do samotného textu nedělního čtení, které z této kapitoly vychází:

Jozue shromáždil všechny kmeny Izraele do Sichemu a svolal přední muže Izraele, jeho náčelníky, soudce a písaře. Když předstoupili před Boha, řekl Jozue všemu lidu: „Jestliže se vám nelíbí sloužit Hospodinu, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou Eufratem, či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte. Já však a má rodina budeme sloužit Hospodinu!“ Lid odpověděl: „Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili cizím bohům. Vždyť Hospodin je náš Bůh. On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, jejichž středem jsme procházeli. I my chceme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!“

V předchozí kapitole Jozue, již stařec, nabádal celý Izrael, aby zachovával smlouvu s Hospodinem a neuchyloval se od ní napravo ani nalevo, protože jen věrnost Hospodinu může zaručit, že se národ udrží v zemi, kterou pro něj Jozue dobyl. V textu, který jsme vyslechli, je ovšem lidu dáno ještě jednou na vybranou, jakému božstvu chce sloužit.

Slavnostní shromáždění, při kterém má dojít k rozhodnutí, se přitom neuskuteční jen tak ledaskde, ale v Sichemu, ve svatyni, se kterou jsou spojovány důležité události z dějin vyvoleného národa a jeho předků. Sichem leží v Samařských horách, spíše v severní části zaslíbené země. Zdá se, že Kanaánci zde uctívali Baala jako boha smlouvy. Ovšem právě tady se podle tradice zastavil i Abraham. Zde se mu, jak čteme ve 12. kapitole První knihy Mojžíšovy, zjevil Hospodin a slíbil, že jeho potomstvo zdědí zemi. Právě do Sichemu shromažďuje Jozue na sklonku svého života dvanáct izraelských kmenů, aby definitivně potvrdily smlouvu s Hospodinem a mohly se ujmout slíbeného dědictví.

Jozue žádá rozhodnutí. Než k němu ovšem dojde, zazní slova, která mají národ k tomuto rozhodnutí náležitě motivovat. Liturgické čtení je sice vynechává, ale my si je připomeňme, protože se jedná o zajímavý typ textu, o tzv. „historické krédo“. Podobná „kréda“ – neboli vyznání víry – nalezneme ve Starém zákoně i na jiných místech. Jedná se vždy o výčet událostí, které Izrael zažil, které připisuje Božímu zásahu a které si veřejně připomíná při slavnostních příležitostech. Například 26. kapitola knihy Deuteronomium každému Izraelitovi nařizuje vyznávat mocné Boží činy, kdykoliv bude obětovat prvotiny ze své úrody.

Nyní Jozue, rovněž při slavnostní příležitosti, vyznává podobným způsobem svou víru. Vyjadřuje se přitom velmi sugestivně, začíná totiž svůj proslov jako prorok ve jménu Hospodinově: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele …“ Následně je připojen typický výčet skutků, které Bůh pro Izrael v minulosti vykonal. Vše začalo tím, že vyvedl Abrahama ze země, kde jeho předcisloužili jiným bohům, a slíbil Abrahamovu potomstvu zemi Kanaán. Po té jsou připomenuty divy, které Izraelci viděli na vlastní oči, když je Hospodin vyvedl z Egypta a vodil po poušti. Připomenuty jsou rovněž boje, které Izraelci vedli. Opakovaně je přitom zdůrazňováno, že to Hospodin bojoval na straně národa a vydal mu do rukou všechny jeho nepřátele. Hospodin tak skrze Jozua připomíná důležitou pravdu o způsobu podrobení národů: „Nezapudil jsi je ty svým mečem a lukem. Dal jsem vám zemi, na kterou jste nevynaložili žádnou námahu, města, která jste nestavěli, ale sídlíte v nich,vinice a olivoví, které jste nesázeli, a přece z nich jíte.

Je zvlášť působivé, že právě Jozue, tak udatný válečník, vyslovuje ve vší pokoře slova o bezvýznamnosti luku a meče.

Jozue se projevuje též jako učedník pamětlivý Mojžíšova Zákona, od nějž se on sám neuchýlil napravo ani nalevo. Mnohé z formulací zde vyřčeného vyznání připomínají Pátou knihu Mjožíšovu, pojatou jako Mojžíšovou řeč na rozloučenou. V její 4. kapitole Mojžíš nabádá lid: „Jenom si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života!“ Jozuova slova – na sklonku jeho života – nyní připomínají Izraelitům, co viděli na vlastní oči, jak Hospodin naložil s Egyptem. Zapomenutí na to, co člověk viděl a zažil, by se totiž mohlo stát příčinou odpadu. Proto ostatně v Izraeli platil příkaz neustálého opakování a připomínání si Hospodinových skutků. Což se odehrává i nyní.

Jozue také ve jménu Hospodina připomíná, že vše, co Izrael má a dostává, je Hospodinovým darem. Žádný jiný bůh, ani národ sám to svou vlastní silou nezmohl. Je to rovněž ozvěna Mojžíšových slov z 6. kapitoly Páté knihy Mojžíšovy, kde stojí: „Až tě Hospodin … přivede do země, o které přísahal tvým otcům … že ti ji dá, a dá ti veliká a dobrá města, která jsi nestavěl, domy plné všeho dobrého, které jsi nenaplnil … vinice a olivoví, které jsi nevysadil, a budeš jíst a nasytíš se, pak si dávej pozor, abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země.

Po připomínce všech divů Jozue připojí výzvu: „Bojte se tedy Hospodina a služte mu bezvýhradně a věrně. Odstraňte božstva, kterým vaši otcové sloužili za řekou Eufratem a v Egyptě, a služte Hospodinu.

Je očividné, že motiv služby cizím bohům rámuje celé „krédo“. Kmeny, ke kterým Jozue v Sichemu hovoří, si mají uvědomit, že Abrahamovi byla slíbena země, ve které se nalézají, když poslechl Hospodina a odešel z prostředí, kde se sloužilo jiným bohům. Nyní oni – Abrahamovi potomci – se mají stejně tak distancovat od jakékoliv modloslužby, přilnout k Hospodinu a ujmout se dávno zaslíbeného dědictví.

Národ však nemá být ke službě Hospodinu nucen. Podle slov, která následují a která již uslyšíme i v nedělním čtení, má lid dobře zvážit svou volbu: „Jestliže se vám nelíbí sloužit Hospodinu, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou (Eufratem), či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte.“ Národ který byl Bohem vyvolen, má nyní sám volit. Dostává tak příležitost svým svobodným rozhodnutím ukázat, že i on upřednostňuje Hospodina před všemi jinými možnostmi.

Jozue (jako vždy) jde i nyní příkladem. Nezávisle na tom, jak se za okamžik zachovají ostatní, prohlašuje: „Já však a má rodina budeme sloužit Hospodinu!“ Mohlo by se zdát, že tato slova, ve kterých se Jozue takřka konfrontuje se zbytkem Izraele, jsou nadbytečná. Vždyť v dané situaci je nanejvýš pravděpodobné, že lid si vybere Hospodina. S přihlédnutím k Jozuovu minulém životu však nelze jeho současné prohlášení považovat za pouhou pózu. I kdyby se lid rozhodl pro cizí bohy, je zřejmé, že Jozue by se nebál stát sám. Dělal to vždy. Vzpomeňme na výše zmíněnou epizodu ze Čtvrté knihy Mojžíšovy! Když lid odmítal uvěřit, že do zaslíbené země vůbec lze vstoupit, Jozue se vzepřel proti většině. A nakonec to byl právě on, na jehož slova došlo a kdo dovedl lid k vytouženému cíli. Jeho nynější slova v novém rozhodném okamžiku dávají potomkům nevěřícího pokolení, které na poušti selhalo, jasnou příležitost, aby se prokázali jako ti, kdo jsou zaslíbené země hodni.

Jak se lid zachová v této chvíli? Odpovídá příkladně: „Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili cizím bohům.“ A následují typická slova, kterými je stvrzována smlouva: „Vždyť Hospodin je náš Bůh.

Jakoby ozvěnou Jozuova kréda pak připojí: „On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, jejichž středem jsem procházeli.“ Oproti Jozuovým předchozím slovům zde však navíc zazní výslovná zmínka o tom, že lid byl vyveden z otroctví. Lid, který se tu zavazuje ke smlouvě s Hospodinem, si je dobře vědom, že od svého Boha získal svobodu. Sloužit Hospodinu proto není nic ponižujícího. Naopak! Jde o přilnutí k Bohu, který svým služebníkům prokazuje nesmírná dobrodiní, chrání je a dává jim vítězit nad všemi nepřáteli.

Nedělní čtení pak uzavírá věta: „I my chceme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!“ Lid tentokrát stojí na správné straně, osvědčuje stejnou víru, jako Jozue. Jde o pokolení již nezkažené Egyptem, pokolení, které se zrodilo v prostředí pouště a které zakusilo, že z Hospodinovy přízně lze žít; pokolení, které při dobývání země poznalo, že s Boží pomocí lze vykonat i věci zdánlivě nemožné.

Jaké povzbuzení si tedy můžeme z nedělního čtení odnést my? Především nám může být v mnohém vzorem Jozue – člověk, který nikdy neselhal, a to proto, že byl za všech okolností věrný Hospodinovu Zákonu. Boží slovo pro něj nebylo pouze pěknou teorií. Jozue dokázal uvěřit všem skvělým příslibům, a proto se na jeho činech mohly skutečně naplnit. Proč ve víře nezakolísal? Podle doporučení Mojžíšova Zákona si Jozue připomínal vše dobré, co pro něj kdy Hospodin vykonal, nezapomínal na to, co viděl na vlastní oči. I nám to může být podnětem pro to, abychom si neustále připomínali, co velkého jsme kdy viděli. Pakliže pozorujeme a hodnotíme dobře svou zkušenost – ve světle Božího slova –, jistě objevíme spoustu důkazů o tom, že nás Bůh chrání a provází na naší cestě. Mělo by být samozřejmou součástí naší modlitby a našeho „zpytování svědomí“, že si konkrétní Boží pomoci ve svém životě všímáme a že s ní počítáme.

Viděli jsme, jak se Jozue stal příkladem pro ostatní. Když ostatní podléhali pesimismu, on se mu nepoddal. Osvědčoval statečně víru a na jeho slova nakonec došlo. I to je podnět pro nás: neměli bychom se bát povzbuzovat své okolí k naději a ke skutečné víře v Boží pomoc. Možná, že se každý škarohlíd, se kterým se kdy setkáme, neobrátí hned. Přesto se nevzdávejme! Ani se neobracejme zády k těm, kteří jsou malověrní. Jozue svůj národ neopustil, vydržel to s nimi celých 40 let na poušti! Na konci svého života se však přece jen dočkal plodu ze svých námah. V Sichemu se stal svědkem toho, jak vyvolený lid – povzbuzen jeho vlastním příkladem – slavnostně vyznával: I my chceme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1