Kánon Písma svatého

Pavel Zahradníček

 

Každý z nás se již jistě setkal s výrazy „kánon Písma svatého“, „kanonicita“ nebo „kanonické knihy“ případně „deuterokanonické knihy“. Co tyto výrazy přesně znamenají? Jak a kdy kánon Písma svatého vznikal? Proč byly do něj zařazeny právě ty knihy, které ho dnes tvoří? A může být počet kanonických knih Písma svatého v budoucnu rozšířen, kdyby byl například nalezen list Laodikejským, o kterém se mluví ve čtvrté kapitole listu Kolosanům a který byl ztracen? To jsou otázky, na které se dnes společně budeme snažit najít odpovědi.

To, co je v Písmu svatém napsáno, má pro nás nesmírnou hodnotu. Je to Bohem vdechnuté slovo. Latinsky se „vdechnout“ řekne „inspirare“; říkáme tedy, že jde o inspirované Boží slovo. O jeho ceně se hovoří v 2 Tim 3,15 16. Autor listu tam Timotejovi píše:

Od dětství znáš svatá Písma, ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Ježíše Krista. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ke spravedlnosti.

Slova listu se vztahují zejména na Písmo svaté Starého zákona – vždyť v době Timotejova dětství texty Nového zákona ještě neexistovaly. Avšak již v době, kdy jsou tato slova psána, tedy ve druhé polovině prvního křesťanského století, jsou za Písmo nepochybně považovány i některé texty, které dnes tvoří součást Nového zákona. To dokládá 1 Tim 5,18, kde jsou jako výrok z Písma citována slova z Lukášova evangelia: Dělník má právo na svou mzdu. Podobně autor Druhého Petrova listu klade rovnítko mezi Pavlovy listy a ostatní Písma. V 2 Petr 3,15 16 čteme:

…to psal i náš milovaný bratr Pavel (…) a mluví o tom ve všech svých listech. Jsou v nich ovšem místa, kterým není snadno porozumět, a lidé nevědomí a neutvrzení ve víře to překrucují – dělají to tak s Písmem vůbec…

Nad tím, co přesně znamená, že texty Písma jsou Bohem vdechnuté, jsme se zamýšleli již dříve v relaci o inspiraci Písma svatého. Dnes budeme hovořit o kánonu Písma svatého, tedy o tom, které knihy do Písma svatého vůbec patří a jak se staly jeho součástí, také o tom, jak víme, že právě ta či ona kniha je opravdu Bohem vdechnutá – inspirovaná, tedy o velmi důležitých otázkách týkajících se kanonicity.

Řecké slovo „kánon“ má semitský původ. V asyrštině je slovo „qanú“, které znamená rákos. Podobně znějící slovo rovněž s významem rákos je i v hebrejštině. V řečtině slovo „kánon“ původně znamenalo rovnou hůlku nebo prut určený k měření. Používal se například při stavebních pracích nebo při výrobě koberců. V přeneseném významu se slovo „kánon“ začalo používat v řečtině ve významu pravidlo, norma. Někdy také znamenalo seznam.

S těmito přenesenými významy „pravidlo“, „norma“, a „seznam“, a zvláště s posledním z nich, souvisí použití slova kánon v křesťanství. Slovo kánon křesťané používali a dodnes používají v různých významech. Již v Pavlově listu Galaťanům (Gal 6,16) se vyskytuje toto slovo ve významu pravidlo, norma křesťanského života. Dodnes se jednotlivé části církevního práva nazývají kánony. Nás však nyní zajímá především použití slova kánon, se kterým se poprvé setkáváme ve 4. století u svatého Atanáše. Ve svém 39. svátečním dopise mluví o knihách obsažených v kánonu, které jsou známé a předávané jako božské, a o knihách nazývaných apokryfní, které heretici přimíchali ke knihám Bohem inspirovaného Písma. Kanonické knihy jsou dle této terminologie knihy, které patří do seznamu Bohem inspirovaných knih Písma.

Přesně je můžeme definovat jako knihy, které církev uznala za patřící do seznamu posvátných knih inspirovaných Bohem, majících normativní hodnotu ve věroučných a morálních otázkách. Kánon knih Písma svatého je tedy kánonem hned ve dvojím smyslu: je seznamem (to je, jak jsme si již řekli, jeden význam řeckého slova kánon), a knihy v tomto seznamu obsažené jsou pro víru a život křesťanů pravidlem, normou (což je druhý význam řeckého slova kánon).

V definici, která vyjadřuje, které knihy jsou kanonické, se říká: „jsou to knihy, které církev uznala…“ Toto uznání církví je nesmírně důležité. V samotném Písmu totiž nikde nenacházíme seznam knih, které do něj patří. Karel Rahner říká, že zjevení inspirovaných knih bylo nepřímé – bylo obsaženo v tom, jak církev postupně rozpoznávala a uznával, že v určitých knihách se pravdivým způsobem odráží její víra.

Toto rozpoznávání, ke kterému vedl církev Duch svatý, je posledním krokem v inspiraci (božském vdechnutí) posvátných knih Písma. Toto rozpoznávání započalo pod vedením Ducha svatého již v době před křesťanstvím – v prostředí starozákonního božího lidu. Týž Duch, který vedl lidské autory starozákonních inspirovaných textů, vedl i celé společenství Izraele, aby tyto texty postupně poznávalo jako Boží slovo. A stále tentýž Duch nejen inspiroval novozákonní autory, ale vedl i celé křesťanské společenství, aby od samého počátku přijalo za své inspirované starozákonní texty a aby postupně rozpoznalo, které další texty jsou Bohem vdechnuté. Tento proces, jak si za chvíli ukážeme, nebyl vůbec jednoduchý a trval více než dvě tisíciletí. Započal v době Starého zákona a definitivně byl ukončen vlastně až na Tridentském koncilu v šestnáctém století.

O složitosti tohoto procesu svědčí i katolická terminologie, která používá označení protokanonické a deuterokanonické knihy Starého zákona. Protokanonické jsou ty knihy, u kterých nebyly nikdy nebo téměř nikdy žádné pochybnosti, že patří do kánonu Písma svatého. Deuterokanonické knihy jsou ty, které sice také byly vždy církví přijímány a jako Boží slovo čteny, přesto však o jejich kanonicitě v určitých dobách pochybnosti byly. Do této skupiny deuterokanonických knih patři sedm spisů Starého Zákona: Tobiáš, Judit, 1. a 2. kniha Makabejská, kniha Moudrosti, Sirachovec, a Baruch. Patří sem i menší části knih Ester a Daniel. Toto rozlišení, které pravděpodobně pochází od Sixta Sienského, který žil v 16. století, však rozhodně neznamená, že by deuterokanonické knihy byly méně kanonické a méně inspirované než protokanonické.

A nyní zkusme alespoň v krátkosti sledovat dějiny vzniku kánonu Písma svatého, od samých počátků až do 16. století, kdy tridentský koncil tento proces tvorby kánonu definitivně uzavřel.

Vznik textů dnešního Starého zákona trval více než jedno tisíciletí. Nejstarší poetické pasáže, jako je píseň Miriam (Ex 15,1 18) a Debořina píseň (Soudc 5), sahají zřejmě až do 12. století před Kristem. Nejmladší starozákonní texty – První kniha Makabejská a kniha Moudrosti – pochází snad až z prví poloviny 1. století před Kristem. V celém tomto období lidští autoři inspirovaní Duchem svatým nejen zapisovali jednotlivé texty, které byly do té doby tradovány ústně, ale sepisovali i nové a navíc přepisovali a přepracovávali starší texty pocházející z dřívějších období. Tyto text seskupovali do rozsáhlejších sbírek. Často takto pracovali nejen jednotlivci, ale Duch svatý vedl i celé skupiny autorů a redaktorů textů. My tyto skupiny nazýváme školy. Pracovaly v určitém období, někdy dokonce i po několik generací. Jako příklad můžeme uvést vznik sbírky pěti knih Mojžíšových, které Židé označují jako Zákon, hebrejsky Tóra, a které byly jádrem starozákonního kánonu:

Ve 2. tisíciletí před Kristem byla vyprávění obsažená dnes v Pěti knihách Mojžíšových předávána výhradně ústně. Jednotlivé příběhy tvořily celé věnce vyprávění, vážící se k určitým význačným postavám jako Abraham, Izák, Jakub, Josef, Mojžíš… Byly také tradovány některé texty písní, vážící se k určitým událostem. Tradovaly se i stručné sbírky zákonů a příkazů. V 10. století před Kristem byly v Judsku v hlavním městě Jeruzalémě, pravděpodobně za krále šalamouna, tyto tradice poprvé písemně zaznamenány. Podobně byly ústní tradice zaznamenávány i v devátém století na královském dvoře severních Izraelských králů. Po zániku severního Izraelského království (Asyřané dobyli jeho hlavní město Samaří roku 722 před Kristem) se obě tradice spojily do jednoho celku. Stalo se to snad kolem roku 700 za vlády judského krále Chizkiáše. V následujícím století vznikají nebo jsou uspořádávány četné texty, které dnes tvoří jádro Páté knihy Mojžíšovy. Bylo to v době dalšího krále, který se zasloužil o obnovu života s Bohem v Judsku, za krále Josiáše. V následujícím 6. století před Kristem kněží v babylonském zajetí uspořádávají do svého díla většinu již existujících písemných materiálů a celá sbírka pěti knih Mojžíšových dostává svou konečnou podobu kolem roku 400 v době Ezdrášově. Podobně bychom mohli sledovat i vznik dalších starozákonních knih a celých jejich sbírek.

V prvním křesťanském století existovaly tři sbírky posvátných starozákonních knih, které vznikly postupem času: První z nich byl Zákon nebo li Tóra. Jde o Pět knih Mojžíšových, jejichž vznik jsme před chvílí podrobněji sledovali. Druhá sbírka se nazývala Proroci a kromě knih proroků obsahovala i některé historické knihy (Soudců, Jozue, obě Samuelovy i Královské), tak zvané dřívější proroky. Naopak kniha Daniel pařila až do třetí skupiny takzvaných Spisů. Ty nepatřily ani k Zákonu ani k Prorokům, ale byly také považovány z Písmo.

Počet knih v této poslední skupině se lišil, nebyl v prvním století ještě ustálený. Odtud také pochází rozdíl mezi počtem Starozákonních knih, které jsou v katolických Biblích, a mezi počtem knih, které mají od 2. století židé, od kterých tento počet v 16. století přejali protestanté. Podání, dle kterého došlo k vyloučení deuterokanonických knih v roce 90 po Kristu na synodu rabínů shromážděných v Jabne, ve městě na pobřeží Palestiny, je dnes považováno za legendární. šlo o postupný vývoj, který sahá až do 2. století, a je možné, že tento vývoj byl ovlivněn i tím, že ve stejné době se deuterokanonických knih stále jasněji drželi křesťané, i když i mezi křesťany šlo o dlouhodobější proces, ve kterém na některých místech a u části církevních otců byla patrná určitá rozkolísanost. Poslední bádání ukazují, že delší kánon odpovídá daleko lépe užití starozákonních knih mezi křesťany 1. století, než kánon kratší. Za zmínku stojí, že východní církve se drží, podobně jako katolická církev, kánonu s vyšším počtem knih, i když od 16. století je u některých představitelů těchto církví patrná tendence nechat se ovlivnit pojetím protestantů.

Co se týče utváření kánonu novozákonních knih, můžeme s jistotou říci, že velmi záhy, snad ještě za Pavlova života nebo krátce po jeho smrti, začaly vznikat sbírky jeho listů. Jednotlivé církevní obce si je opisovaly a vzájemně vyměňovaly. Později, nedovedeme přesně říci kdy a v jakém pořadí, byla tato sbírka spojena s dalšími texty nebo sbírkami textů (například se sbírkou Janovských textů), takže již od roku 150 se setkáváme s prvními dochovanými seznamy novozákonních knih. I zde bylo patrné určité kolísání, které se teprve časem ustalovalo. Kromě toho, že v seznamech některých církevních obcí ještě ve 3. století některé knihy chybí, je doloženo, že se naopak v některých obcích, i když šlo spíše o výjimky, při liturgii četly i texty, které mezi kanonické knihy nepatří – například Petrovo evangelium.

Praktické ustálení počtu knih v kánonu Písma bylo završeno pořízením „úředního“ latinského překladu, později nazývaného Vulgáta. Ten ve 4. století z pověření papeže Damase částečně sestavil ze starších překladů a částečně sám přeložil svatý Jeroným.

Které knihy patří do kánonu Písma svatého bylo s konečnou platností potvrzeno v roce 1546 na Tridentském koncilu, který vyjmenovává inspirované knihy kánonu Písma svatého a zdůrazňuje, že jsou inspirované se všemi svými částmi, tak jak jsou obsaženy v oficiálním latinském překladu, ve Vulgátě, a jak jsou nepřetržitě používány v Církvi.

A zde také nacházíme vodítko pro odpověď na otázku, která zazněla na začátku naší úvahy: Mohl by být za Písmo uznán nějaký další text, pocházející například od některého z apoštolů, pokud by byl, čistě teoreticky, v budoucnu nalezen? I když definice tridentského koncilu výslovně netvrdí, že jde o konečný výčet inspirovaných kanonických knih a že jiné knihy nemohou být součástí Písma – pouze určuje, které knihy kanonické a inspirované jsou, přesto také naznačuje, podle čeho jsou tyto knihy vybrány: jsou to knihy, které byly nepřetržitě používány v církvi jako inspirované a jako doklad uvádí jejich zařazení do Vulgáty. A toto nepřetržité užití, ke kterému Duch svatý Církev po staletí vedl, by u jakéhokoliv nově objeveného textu chybělo. Proto by s největší pravděpodobností nemohl být zařazen do kánonu. Můžeme říci, že k rozpoznání inspirovanosti dané knihy vede Duch Církev právě skrze trvalé a nepřetržité užívání knihy jako Božího slova v církevních společenstvích. Teprve pak se stává skutečným a živým Božím slovem.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3