Katecheze ve Starém zákoně aneb Jak nám může pomoci Bible ve výchově víry

Ludvík Dřímal

 

„Boží slovo v psané podobě“ patří svou podstatou i svým posláním ke svědectví víry. V Bibli můžeme odhalit zvláštní pedagogickou citlivost, která je zaměřená nejen na způsob vedení k osobní víře v Boha, ale především na samotného Boha jako Vychovatele; ne náhodou nazývá 2. vatikánský sněm Bibli „nejvyšším pravidlem víry“ (Dei Verbum, čl. 21).

Z toho je zřejmé, že pro pokoncilní katechezi, kterou chápeme jako výchovu ve víře, představuje biblický text jak základní zdroj jejího obsahu, tak i původní a směrodatný model výchovy víry. Tato výpověď se vztahuje nejen na druhou, nám křesťanům známější část Písma, tedy Nový zákon, ale platí rovněž pro spisy Starého zákona.

Izrael si byl dobře vědom, že je národem vyvoleným, partnerem ve smlouvě s Hospodinem. Lid, který tábořil na sinajské poušti a který později v Kanaánu pravidelně putovával na svá posvátná místa, je nazýván shromážděním. V tomto lidu přetrvávalo živé vědomí povinnosti předávat nepřetržitě z pokolení na pokolení dědictví víry otců; tento závazek je připomínán např. v žalmu 78,3-8. Tradování zděděného obsahu víry bylo uskutečňováno rozličným způsobem, podle společenského postavení a role těch, kteří byli za výchovu ve víře odpovědní:

Především se tento úkol týkal rodiny: rodiče působili na děti svým vlastním životem utvářeným podle víry otců, a to zejména důsledným plněním předpisů Mojžíšova zákona. První léta života trávilo dítě se svou matkou nebo chůvou (srov. 2 Sam 4,4). Od ní dostávalo první formy výuky (srov. Př 6,20). Tento verš opravňuje k domněnce, že první základy víry izraelského dítěte kladla jeho matka. Jakmile však synové (na rozdíl od dcer, které zůstávaly u matky) vyrostli z dětského věku, převzal hlavní odpovědnost za výchovu otec, včetně výchovy v oblasti víry. Je celkem logické, že rozhodující úlohu hrál otcův příklad života, doplňovaný přímým poučováním. Poněvadž obsah víry Izraele byl od počátku výrazně tvořen Božím ponaučením a příkazy (srov. Ex 19n.), spočívala jedna z nejdůležitějších úloh otce rodiny v tom, že vštěpoval Boží příkazy svým dětem: Tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš vštěpovat svým dětem a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat (Dt 6,6-7).

Můžeme si všimnout, že tato povinnost se netýká kněží nebo učitelů, ale výhradně otce rodiny: „Až se tě tvé dítě v budoucnu zeptá: co to jsou ta svědectví, nařízení a práva, která vám přikázal Hospodin, náš Bůh? odvětíš svému dítěti: Byli jsme faraónovými otroky v Egyptě…“ (Dt 6,20n.).

Vedle tohoto pravidelného poučení existovaly ještě zvláštní příležitosti, při nichž otec zasvěcoval své děti do obsahu víry: jednalo se o prožívání liturgického roku pravidelným svěcením soboty a třemi poutními slavnostmi (Velikonoce, Letnice a Slavnost stánků). Ty poskytovaly příležitost k vyprávění o hlavních etapách dějin spásy a později k naslouchání předčítaným textům Zákona. Za nejznámější doklad existence domácí katecheze můžeme označit slavnostní vyprávění otce rodiny o vysvobození z Egypta v rámci domácího slavení velikonoční večeře.

Podobně vysvětlovali otcové dětem význam připomínek, které se nacházely v různých svatyních. V knize Jozue čteme, že Jozue poručil uložit v Gilgalu dvanáct kamenů, vynesených z řeky Jordánu a řekl Izraelitům: až se vás v budoucnu budou vyptávat vaše děti: co je to za kameny?, seznamte své děti s tím, jak Hospodin vysušil vody Jordánu, dokud jste nepřešli… (Joz 4,20-24).

Nicméně nejen při těchto „náboženských“ příležitostech zprostředkovával otec dětem víru. Kdykoli otevíral jejich oči pro nařízení, a tím pro moudrost, kdykoli dával dětem podíl na vlastních zážitcích a zkušenostech svého lidu, usiloval o to, aby své děti získal pro Boha: „Mé dítě, nezapomeň na mé učení… důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej…“ (Přísl 3,1.5)

Zároveň s tím, jak se Izrael postupně utvářel jako národ, objevovaly se postavy vychovatelů víry se stále vyhraněnějšími rysy a posláním:

Soudci, kteří zasahovali jako charismatičtí vůdcové zvláště v dramatických okamžicích ohrožení izraelských kmenů nepřáteli;

Králové, kteří – často problematicky – spravovali jedno z obou království až do definitivního pádu monarchie v r. 587 před Kristem.

Je pravda, že soudci a králové zastávali úlohy spíše vojenského a politického rázu. Tato oblast nebyla ovšem od oblasti náboženské oddělena. V dávné době byla totiž politika těsně spjata s náboženským životem.

Ve Starém zákoně nalezneme doklady o tom, že někteří zbožní králové horlivě podporovali náboženskou obnovu svých poddaných formou jakési organizované katecheze či lidové misie. Ve Druhé knize Paralipomenon (2 Pa 17,7-9) je zmíněna taková aktivita krále Jošafata. Když tento panovník očistil zemi od pohanských obětišť, ustanovil zvláštní skupinu složenou ze sobě oddaných správců, kněží a levitů. Jejich úkolem bylo obcházet všechna judská města s knihou Hospodinova zákona a podle ní vyučovat lid, aby se stala normou jednání jednotlivcům i skupinám.

Podobnou misijní aktivitu, uskutečněnou z vůle a pod záštitou judského krále Chizkijáše, popisuje Druhá kniha královská (2 Kr 18, 3nn.) a Druhá kniha Paralipomenon (2 Pa 29). Chizkijášova náboženská reforma, podnícená proroky Izaiášem a Micheášem, měla pomoci zejména uprchlíkům ze Samaří, které bylo dobyto Asyřany.

úkol výchovy víry se dále týkal kněží a levitů, kteří působili v různých místních svatyních a později v jediném chrámě v Jeruzalémě. Kromě své zvláštní úlohy nalézat pomocí losu Boží vůli a přinášet oběti, měli vyučovat Izraele Hospodinovu zákonu, jak to určil Mojžíš před svou smrtí příslušníkům kmene Levi (srov. Dt 33,8-10). Zatímco někteří starozákonní kněží tuto povinnost nezřídka zanedbávali, jak dosvědčují opakované stížnosti některých proroků, např. Ozeáše (4,6); Micheáše (3,11); Jeremiáše (18,18) či Ezechiela (7,26), jiní ji konali velmi horlivě. Příkladem je kněz Ezdráš, o němž Písmo říká, že předčítal po celých sedm dní o Slavnosti stánků z knihy Zákona shromážděným mužům a ženám od svítání až do poledne, přičemž přečtené bylo vysvětlováno skupinou levitů.

Jedinečné místo mezi uvedenými vychovateli víry v Izraeli však nepochybně patří osobám, které byly povolány stát se v určitém smyslu slova prominentními svědky Hospodinovy vůle. Proroci byli povoláni k tomu, aby znovu a znovu oživovali víru v Boha otců, povzbuzovali k věrnosti vůči smlouvě a vedli Izraele po Hospodinových stezkách (srov. Dt 10,12-13). Byli to lidé, kteří se stali Hospodinovými mluvčími pro své současníky. Je zajímavé, že prorocké povolání nemělo nic společného s přirozenými lidskými touhami či sklony. První reakcí povolaného bylo obvykle odmítnutí; dotyčný se vymlouval, zpěčoval či se pokoušel utéci, dokud ho nepřemohla Boží moc, takže se cítil jakoby sveden, podmaněn. Dokladem jsou četné postavy proroků počínaje Mojžíšem (Ex 3,11 – 4,17; Nu 22,18; 38) přes Jeremiáše, Amose až k Ezechielovi. Dále si můžeme všimnout, že proroci nemají nějaké společné povahové rysy: Jsou mezi nimi typy vůdčí a velkorysé jako Izaiáš (6,8), ale i typy neprůbojné a citlivé jako Jeremiáš (1,6), osobnosti náchylné k umíněnosti jako Jonáš, který se urputně snaží před Bohem utéci; najdeme mezi nimi osoby povolné a poslušné jako Amos, který se snaží poctivě dostát svému úkolu (7,10-17); osoby prudké až k pomstě ve jménu Božím jako Eliáš; osoby přizpůsobivé vzhledem k měnícím se okolnostem jako např. Elizeus (2 Kr 6,31; 13,14).

Prorok si náhle či postupně uvědomuje nezbytnost zasvětit celý život Boží službě, často až k sebeobětování. Uvědomuje si morální povinnost přijmout toto heroické povolání, protože cítí, že pochází bezprostředně od Boha, a tomu nelze trvale vzdorovat. Navíc prorok cítí, že jeho povolání je zvláštní, specifické, jedinečné.

Při hledání odpovědi na otázku po identitě biblických proroků nám pomůže text z knihy proroka Ezechiela (Ez 3,16-18), který obsahuje dva důležité prvky:

Prorok je člověkem slova

Hebrejsky výraz „prorok“ je odvozen od slovesa „volat.“ „Volání“ zde hraje roli v dvojím smyslu: prorok je „povolaný“ člověk, který se stává „volajícím“. Řecké označení proroka je odvozeno os slovesa, které mimo jiné znamená otevřeně objasňovat, veřejně oznamovat, zvěstovat. Můžeme tedy říci, že slovo „prorok“ znamená Boží mluvčí, hlasatel, který má mluvit na příkaz Boží. Tento příkaz dostává ve vidění (srov. Iz 6) nebo při naslouchání (srov. Jr 1,4). Při svém působení používají proroci ustálených způsobů vyjadřování, aby tak dali najevo, že nemluví oni sami, ale Bůh, který je posílá. Příklady takového způsobu vyjadřování jsou formule: „Toto praví Hospodin“ nebo „výrok Hospodinův.“ Tyto formule pocházejí z prostředí diplomatů: Posel předává poselství svého pána. Z uvedeného je zřejmé, že prorocké hlásání není nějakou extatickou událostí, ale v podstatě krajně střízlivý děj: Prorok jako posel vyřizuje národu nebo jednotlivci, co mu Hospodin uložil.

Prorok je též člověkem činu

Jakkoliv se působení proroků vyznačuje slovy, nevyčerpává se pouze tímto způsobem. U proroků si můžeme a máme všímat též jejich působení prostřednictvím některých úkonů, které mají charakter symbolického jednání. Např. Jeremiáš rozbije u Střepné brány hliněnou nádobu na znamení přicházejícího soudu (Jr 19,1.11).

V popisu jednoho prorokova vystoupení se vypráví, jak Jeremiáš chodil po Jeruzalémě se jhem na zádech (Jr 27,2), aby tak znázornil Hospodinovo poselství: „…národ, který vloží svou šíji pod jho babylónského krále a bude mu sloužit, ponechám v jeho zemi“ (Jr 27,11). Jeremiáš dostal příkaz neženit se a nezplodit děti (Jr 16,2), což byl pro muže v době starozákonní nepochopitelný životní styl. Jeremiášův způsob života má ovšem být nepřehlédnutelným znamením toho, že přítomný způsob života Izraele nemá budoucnost a vede ke katastrofě. Podobně se manželský život Ozeáše a jeho láska k nevěrné manželce stává zjevením vášnivé Boží lásky k Izraeli.

V čem spočívá výchova víry Izraele ze strany proroků? Můžeme říci, že proroci především zvěstují Boží poselství své době, a to v podobě napomenutí a varování, nebo v podobě útěchy a povzbuzení.

Napomenutí přichází, když se Izrael „zamiluje“ do cizích bohů a běhá za nimi. Proroci vyzývají k odvrácení od model a k návratu k Hospodinu. Nejen to. Bůh si přeje, aby se Izraelité starali o právo, pomáhali utlačovaným, zastávali se sociálně slabých. Bez tohoto úsilí o „společné dobro“ je zbožnost prázdná a nesmyslná. Právo a spravedlnost – to je základní požadavek poselství, s kterým se v různých podobách setkáváme u všech proroků. Proroci promlouvají velmi konkrétně ve své době a nazývají nešvary a útisk pravým jménem.

Není jistě náhodou, že velká proroctví, stejně jako později apokalyptika, se soustředila na období vyhrocené politické a náboženské krize; podobně není náhodou, že prorok byl takřka vždy považován za osobu nepohodlnou a neoblíbenou: Jeho poselství a samotný jeho život připomínal totiž současníkům jejich odpovědnost.

V 6. stol. před Kristem prožíval vyvolený národ snad nejtěžší krizi víry ve svých dějinách. Jeho státní zřízení na severu zaniklo, jižní království ještě nějakou dobu bídně živořilo, než skončilo dobytím Jeruzaléma a odvlečením většiny obyvatelstva do babylónského zajetí. V první skupině, která se ocitla v babylónské říši, byl prorok Ezechiel, který působil mezi vystěhovanými krajany přes 20 let. Také tento prorok se pokouší pochopit dějiny svého národa. Zdůrazňuje odklon od Hospodina a nevěrnosti vůči Bohu. Vyhnanství vykládá jako spravedlivý trest. Vedle této ostré obžaloby a interpretace vyhnanství jako spravedlivého soudu nacházíme však u Ezechiela ještě něco jiného. Prorok si je vědom toho, že je povolán těšit a povzbuzovat zoufalé, ohlásit novou spásu a připravovat obnovu. Je jasné, že příčinou národní katastrofy byla vina lidu a jeho vůdců. Hospodin však může a chce navzdory této katastrofě začít se svým národem nový úsek dějin. Chce svůj lid vysvobodit z vyhnanství, z bezútěšnosti a beznaděje a umožnit mu nový život ve vlastní zemi. Tato naděje se týká národa jako celku i každého jednotlivce.

Působení proroků lze chápat jako charisma, které je důležité pro každou společnost jako protikladný pól vůči úřadu. Je zřejmé, že mezi těmito póly existuje napětí, že kritické charisma je a bude vždy pociťováno jako něco nepříjemného. A přece působí takové charisma v každé společnosti pozitivně, obrodně. V církvi můžeme nalézt takové podněty u řady vychovatelů, kteří byli často iniciátory „prorockého hnutí“ ve své době, ať už byli později prohlášeni za svaté či nikoli.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3