Katecheze ve světle Nového zákona

Ludvík Dřímal

 

Ústřední postavou novozákonních spisů je vtělené Boží slovo – Ježíš Kristus. Ponechme stranou diskusi odborníků o tom, zda je možné považovat Ježíšovo pozemské působení za katechezi ve smyslu, v jakém tohoto slova používáme. Důležitější totiž je, že u Ježíše nalézáme nejen ukázky katechetických přístupů a postupů, ale že jeho působení je zároveň něčím víc než katechezí.

Podívejme se na některé typické rysy: Ježíš vystupuje jako vychovatel víry svých současníků. Nezpochybňuje Mojžíšův zákon, a přitom tento zákon nehraje v jeho hlásání rozhodující roli. Ježíšovo učení nespočívá prvotně na Starém zákoně, přestože se na něj odvolává. Vychází spíš z běžných zkušeností svých posluchačů. Ty jim mají pomoci, aby se nově otevřeli Boží skutečnosti: Vyšel rozsévač… s Božím královstvím je to jako s člověkem, který zasel dobré semeno na své pole… jako s hořčičným zrnkem (Mt 13); jeden bohatý člověk měl správce… u dvora jednoho boháče ležel chudák jménem Lazar…

Osobitý ráz takové katecheze vnímáme ještě zřetelněji, když si uvědomíme, že katecheze u Židů nejpozději od 3. století před Kristem se snažila především vštípit lidem význam a důležitost celého Mojžíšova zákona a dovést je k věrnému zachovávání tohoto Zákona!

Ježíš nenavazoval na otázky, které by byly předem dány v učených diskusích, ale svým vlastním způsobem jednání vyvolával u lidí otázky nové (Mk 2,16.18; Lk 15). Lidé v jeho blízkosti zažívali věci nevídané a neslýchané – a tak není divu, že takové otázky kladli. Těchto otázek pak Ježíš využíval jako konkrétních příležitostí, aby jim sděloval, kdo je Bůh a jak má vypadat život z víry. Ježíš to neměl se svými současníky snadné. Neustále musel zápasit s nesprávnými představami o Bohu, které během staletí zakořenily ve vyvoleném národě. Ježíš nám tedy podává Boží obraz starý, a přece v mnoha rysech nový.

Bůh spásy a víry – to jsou dva hlavní Boží rysy, které Ježíš Kristus líčí. Takto navazuje na myšlenku záchrany: Bůh vyvedl svůj lid z Egypta, vede jej dál a chrání, je přítomen v jeho dějinách.

Spása je znázorňována zvláště působivým způsobem v podobenstvích. V nich se takřka vždy vyskytuje někdo ztracený a Bůh ho zachraňuje. Spása z Egypta je tedy prohloubena, protože Ježíš mluví o spáse nejen z Egypta, čili z vnějšího otroctví, ale ze všeho zla a všeho, co odporuje Bohu. Sám o sobě Ježíš prohlašuje, že přišel zachránit, co zahynulo, že lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.

Můžeme si všimnout nového významu hebrejského slova Emanuel – s námi je Bůh. V Ježíšovi je Bůh s námi a pro nás. Bůh, který se ujímá i těch největších hříšníků. Při svém jednání se slabými, prostými lidmi, kteří byli jako „ovce bez pastýře“, se Ježíš nikterak neobával tvrdých střetů s učiteli Zákona, ani se nezdráhal vyslovit na adresu svých učedníků jasné a náročné požadavky: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme na sebe svůj kříž a následuje mne“ (Mk 8,34). Jeho vybídky uváděly člověka svou radikálností do krize a žádaly obrácení.

Ježíš nicméně neodsuzoval ty, kteří se jím sice nechali nadchnout, ale stát se jeho přímými učedníky nechtěli (srov. Mk 9,38-40). Jestliže si uvědomíme, že v Ježíšově době existovalo v Palestině několik teologických proudů, mezi nimiž vládlo napětí a rivalita (farizeové, saduceové, eséni, zélóti), musíme v pohledu na Ježíšovo hlásání říci, že mu zjevně nešlo o představení správné teologie či spirituality ve zmatku tehdejší nábožensko-společenské scény. Usiloval spíš o zcela konkrétní lidské chování, odůvodnitelné právě tak světsky jako teologicky.

Jakýmsi pravzorem katechetického přístupu i postupu, který Ježíš daroval křesťanům všech dob, je podle katechetiků epizoda z Lukášova evangelia (Lk 24,13-35) o dvou učednících, kteří o velikonoční neděli odcházejí plni smutku a zklamání na venkov. Odcházejí, aby se vzpamatovali z otřesu, spojeného s životní ztrátou svého Mistra. K těmto dvěma dospělým lidem se připojuje sám Ježíš a nepoznán je doprovází na jejich cestě. Projevuje o ně zájem a pochopení, Jakmile si získá jejich důvěru, svým výkladem se hojivým způsobem dotýká jejich srdce tak, že začíná hořet. Neméně významné je však i další Ježíšovo chování – ponechává jim plnou svobodu, projevuje respekt k jejich cestovnímu programu a k jejich soukromí. Oni jej naléhavě přemlouvají, aby je neopouštěl, a zůstal s nimi. Teprve pak dochází k vrcholu setkání, kterým se On vlastně rozloučí. Mizí jim z očí, už jsou opět jakoby sami – avšak celá událost končí úplně opačně ve srovnání s tím, jak začala. Odešli z Jeruzaléma celí skleslí, aby se tam možná už nikdy nevrátili. Vracejí se tam ještě téhož dne a plni nadšení. Z učedníků se stali apoštolé – lidé poslaní.

Současní světoví katechetici nalézají v uvedeném příběhu určitý celek podstatných rysů katecheze v tom nejužším slova smyslu – včetně toho, jak se má proces katecheze odvíjet. Objevují řadu charakteristik pravé katecheze: Ta je doprovázením člověka na určitém úseku jeho cesty víry. Zajímá se o člověka celého – nejen o spásu jeho duše. Vede s ním dialog. Neodsuzuje, nevyvrací jeho pohled, ale mění ho. Respektuje jeho cestu víry včetně jejího – často těžkopádného – tempa a četných „objížděk.“ Pomáhá člověku nejen výukou, ale dává mu zakusit, že je milován a přijímán takový, jaký je – a jemu je náhle jasné, že už dále nemůže zůstat takovým, jakým byl dosud.

Srovnáváme-li katechezi v Izraeli a v raném židovství s katechezí prvních křesťanů, nesmíme ztratit ze zřetele odlišnost situace, v nichž se jedna i druhá odehrávala. Izrael a rané židovství představovaly jeden národní celek, v němž byla víra zprostředkovávána z jedné generace na druhou v praktickém životě. Naproti tomu první křesťané hlásali něco nového či alespoň neobvyklého uprostřed společnosti, která smýšlela jinak.

Je zajímavé, že v prvotní Církvi nebyla prvotním prostředím k předávání obsahu víry rodina, ale širší společenství věřících. Jemu je adresována zvěst; katecheze je jejím výkladem a posléze prvním napomínáním. Začátek nového života v Kristu není totiž něčím přirozeným či dokonce samozřejmým, nýbrž je milostí, kterou Bůh dává, komu chce (srov. Ř 9,14-18). Role hlavního katechety byla v prvotní církvi přisuzována nikoliv otci či matce v rodině, nýbrž apoštolům, učitelům a starším. Katechetou ve vlastním slova smyslu byl křesťan, výslovně povolaný k této službě v rámci tajemného Kristova těla. Pochopitelně i takto povolaný křesťan si musel nejdříve získat důvěru a autoritu. Sám apoštol Pavel ji získával vzhledem ke své minulosti jen pozvolna a později v prvním listu do Soluně píše: „Prosíme vás, bratři, abyste uznávali ty, kdo se mezi vámi namáhají, jsou v církevní obci vašimi představenými a napomínají vás. Mějte je ve zvláštní lásce pro jejich práci“ (1 Sol 5,12-13).

Přestože křesťanská víra představuje pro každého jednotlivce nový začátek, má přece jen dějinný základ. Nejinak tomu bylo už v prvotní církvi. Proto měla již při katechezi v první generaci křesťanů rozhodující význam tradice jako připomínka zakládající události. Apoštol Pavel píše do Korinta: „Co jsem od Pána přijal, to jsem předal i vám: Ježíš, Pán, právě v tu noc, kdy byl vydán, vzal chléb…“ nebo podobně: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy…“ (1 K 11, 23; 15,3).

Tuto připomínku bychom nicméně špatně pochopili, kdybychom se domnívali, že měla dovést původně nevěřící především k víře v určité dějinné události. Zpětný pohled na Ježíšův pozemský život a působení měl obrácenému člověku spíše pomoci, aby zaměřil svou pozornost na konkrétní změnu života: Tímto způsobem měl poznat základní rysy Božího jednání i správnou odpověď ze své strany. V listu Filipanům napsal apoštol Pavel: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoliv má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl.“ V Druhém listu Korinťanům (2 K 8,9): „Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on bohatý, stal se pro nás chudý, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.“ V listu Římanům (Ř 15,2): „Každý z nás ať si hledí získat oblibu u bližního, a to k jeho dobru a prospěchu. Vždyť ani Kristus si neliboval sám v sobě.“ Kdo pochopí tuto základní dynamiku života, nepotřebuje nějaké další podrobné vyučování. Není tedy náhodou, že Pavel postavil celou svou katechezi na historickém Ježíšovi.

Nelze ovšem předpokládat, že každý člověk vyvodí z takového zpětného pohledu na Ježíšův příklad důsledky pro svůj život. V Novém zákoně to dosvědčují četná zdůraznění různého druhu jak u Pavla, tak např. u Jakuba, že víra a skutky jsou v životě křesťana spolu úzce spjaty.

V Ježíši se Bůh zjevil definitivně a pro celý svět. Proto nemůže nikdo z věřících lidí předpokládat, že právě jeho chápání Ježíšovy postavy je úplné. Není náhodou, že Nový zákon obsahuje čtyři evangelia a nikoliv bezdůvodně končí poslední z nich slovy: „Existuje ještě mnoho jiného, co Ježíš vykonal. Kdyby to všechno mělo být vypsáno, pak knihy o tom napsané by se ani nevešly do světa“ (J 21,25). Z tohoto důvodu se má katecheta starat o to, aby každému, koho doprovází na cestě víry, zprostředkoval obraz o Ježíšovi co možná nejobsáhleji i nejvýstižněji, aby se tak jím každý cítil osloven. Pozorujeme-li čtveré líčení Ježíšovy osobnosti podle jednotlivých evangelií, pojetí jeho osoby v listu Židům či ještě později v Janově zjevení, poměrně rychle rozpoznáme, že představují pokaždé konkrétní odpověď na určitou situaci církevní obce. Pro autora Markova evangelia je rozhodující jeho výklad Ježíšovy osoby jako Syna Božího, přičemž jeho slávu a jeho pravou podstatu můžeme plně pochopit teprve přijetím jeho smrti a vzkříšení. Naproti tomu podle Janova evangelia Ježíš se zjevuje a obrací se ke všem, kdo v tomto světě hledají život, světlo a pravdu. Protože Ježíš je konečnou Boží odpovědí na naše lidské tázání, je vhodným způsobem hlásán jen tam, kde může být jednotlivými posluchači zakoušen jako skutečná odpověď. Každý jednotlivý věřící bude ve své víře v Krista, tedy ve svém vztahu k němu posílen do té míry, v níž ji bude moci chápat a zakoušet jako osvobozující řešení pro svůj život.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3