L 1,46-55

Petr Mareček

 

O třetí neděli adventní budeme zpívat po prvním čtení některé verše Mariina chvalozpěvu, zvaného podle prvního slova v latině „magnificat“. Mariina návštěva u Alžběty nekončí pouze prohlášením Ježíšovy matky za blahoslavenou ze strany matky Jana Křtitele (Lk 1,45). Zahrnuje rovněž Mariin oslavný zpěv.

Alžběta promluvila o Marii plná nadšení, ocenila Boží jednání, které se jí dotýká, i Mariin vnitřní postoj vůči Bohu. Maria nyní mluví s jásotem o Bohu, o tom, co jí prokázal, o jeho mocné vládě a věrnosti Izraeli. Uvědomuje si Boží jednání a reaguje na ně zpěvem díků a chvály. Nyní nastala hodina jásavé radosti. Andělova výzva k radosti v okamžiku zvěstování se nyní stává skutečností (srov. Lk 1,28).

Maria nejprve říká, co prožívá ve svém nitru (Lk 1,46). Je uchvácena Pánovou velikostí a mocným Božím zásahem. Maria vidí a uznává Pánovu velikost. Rozvíjí, v čem se tato velikost ukazuje. Bůh je veliký. Nemusíme mu zajišťovat velký význam, ale potřebujeme správně vnímat, abychom jeho velikost zachytili. Je veliký ve své svatosti. Je veliký ve své moci, milosrdenství, lásce, náklonnosti, péči a věrnosti. Mariin chvalozpěv vyjmenovává rozličné stránky Boží velikosti. Měli bychom se od Marie učit tomuto pohledu na Boha, tomuto vnímání jeho velikosti. Velikého Boha a Pána zakusila Maria jako zachránce, jako toho, kdo mocně zasáhl do jejího života. Maria zná Boží velikost nejen abstraktně a všeobecně, zná Boží láskyplné jednání, které se jí dotklo. Zakoušení Boha nepřipustí, aby člověk zůstal netečný a lhostejný, ale způsobuje jásavou radost a nadšení. Radost, jásot a vzdávání chvály ověřují, zda jsme se nechali zasáhnout Boží velikostí a jeho působením. Radost z Boha a Boží chvála by měly být nosnými prvky naší osobní modlitby i naší společné bohoslužby.

Maria vyslovuje hlavní důvod svého jásotu: „Hospodin se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení.“ Maria o sobě prohlásila již předtím v Lukášově evangeliu, že je Pánovou služebnicí (Lk 1,38). Je si vědoma svého postavení před Bohem. Uznává, jak je nepatrná a bezvýznamná. Připouští tuto skutečnost a nepovažuje se za velikou. Tím víc se raduje z milostivé Boží náklonnosti. Bůh se k ní sklonil ve své láskyplné přívětivosti. Učinil ji hodnou svého pohledu, svého zájmu, své pozornosti. Tato Boží pozornost vůči Marii je nejhlubším důvodem její radosti. O této Boží lásce mluvil již anděl, když ji nazval požehnanou (Lk 1,28) a když jí řekl: „nalezla jsi milost u Boha“ (Lk 1,30). Nyní si Maria tuto Boží lásku hluboce uvědomuje a mluví o ní – naplněná jásotem a radostí.

Odvážnými slovy, která se týkají budoucnosti, se Maria obrací k Alžbětě: „Hle, od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení“ (Lk 1,48). Alžběta označila Marii za blahoslavenou (Lk 1,45). Maria však opáčí: „Tys byla první. Co jsi začala, nikdy neskončí. Všechny generace všech dob budou tě napodobovat a budou mne blahoslavit. Budou jako ty plní radosti a nadšení. Uznají, že mám pravý důvod k radosti, protože poznají, jaký postoj má Bůh ke mně a jak se mnou jednal.“ Maria, která se považuje za nepatrnou Pánovu služebnici, hledí do budoucnosti na veškerou lásku a úctu, která se jí bude prokazovat ve všech dobách. Maria však rovněž zdůrazňuje, že Boží jednání vůči ní je důvodem prohlášení za blahoslavenou. Maria je a bude blahoslavená, protože Bůh jí projevil svou přízeň jedinečným způsobem a působil v jejím životě (Lk 1,49); také proto, že uvěřila Božímu slovu (Lk 1,45). Kdo ji prohlašuje za blahoslavenou, uznává a velebí Boží jednání v jejím životě. Neexistuje žádný důvod a žádné oprávnění, proč by neměla být blahoslavená, proč by mělo být Boží jednání v jejím životě přehlíženo a opomíjeno. Mocný Bůh s ní učinil veliké věci. Skrze moc Nejvyššího (Lk 1,35) se Maria Panna stala schopnou splnit své povolání a stát se Pánovou Matkou. Proto je blahoslavená.

Mocné a milostivé Boží jednání má původ ve dvou dalších podstatných Božích vlastnostech: ve svatosti a milosrdenství. Svatost činí Boha Bohem, přísluší jen jemu a odlišuje ho od každého tvora. Díky ní je skutečně Bohem. Věci a osoby se nazývají svatými jen v odvozeném smyslu, a to v míře, v jaké náleží do oblasti Boží. Svatostí má být vyjádřeno božství. Ve pravém smyslu je pouze Bůh svatý. Když ho vyznáváme ve chvalozpěvu „svatý, svatý, svatý“ (srov. Iz 6,3), pak chceme vyznat jedinečnost a vznešenost jediného Boha. Jeho moc a jeho mocné jednání mají původ právě v jeho božství. Přesto však je toto jednání zároveň výrazem jeho milosrdenství. Jedinečně božský, vše převažující, vyvýšený a svatý Bůh není Bohem chladným, lhostejným a bezcitným jako nějaká hybná síla, světový řád nebo světový zákon. Svatý Bůh je zároveň Bohem slitovným. Svatý znamená též milosrdný. Bůh má citlivé srdce plné lásky. Maria tuto skutečnost zakusila v Boží lásce vůči ní a v jeho jedinečném způsobu jednání. Avšak právě zde Maria konstatuje, že Boží milosrdenství se netýká pouze jí, ale všech, kdo se ho bojí. Neznamená to, že by člověk měl mít strach před Bohem. Pomýšlí se na úctu vůči Bohu, kterou mají ti, kteří ho uznávají jako Boha a kteří si uvědomují, že jsou tvorové – podobně jako Maria se před ním pokládá za poníženou služebnici. Všem těm, kteří Bohu projevují patřičný respekt, náleží jeho milosrdenství.

K těm, kdo nemají k Bohu takový vztah, obrací se Maria v další části svého chvalozpěvu (Lk 1,51-53). Opakem bohabojného postoje je pýcha, hrdost, povýšenost, sebejistota, sebeospravedlňování. Protikladem bohabojnosti je spoléhání na lidskou sílu a moc, důvěra ve vlastní bohatství. Tento postoj znázorňuje podobenství o boháči a stodolách (srov. Lk 12,16-21). Kdo se cítí zajištěný bohatstvím a takto vede svůj život, nemůže před Bohem obstát. Tím se ovšem nechce říci, že by Bůh stavěl naruby vztahy prožívané v pozemském životě. Lidé se zde nevyzývají, aby se stali Božími nástroji a násilím způsobili tento převrat. Maria patří k nepatrným, které Bůh povýšil (srov. Lk 1,48.52). Bůh ji vyvolil, neustanovil ji však například galilejskou kněžnou místo Herodiady. Právě tak Ježíš nezřídil žádné pozemské mesiánské království. Maria však svými slovy konstatuje, že řád světa a rozdělení úloh v něm není konečné, že Bůh nepotvrzuje pouze pozemské vztahy, nýbrž je posuzuje podle svých měřítek. Pouze bohabojní obstojí před ním a dojdou uznání. Ke všem stávajícím vztahům pronáší poslední slovo svatý a milosrdný Bůh.

Na závěr svého chvalozpěvu věnuje Maria pozornost Izraeli a Abrahámovi. Jedná se o rámec, ve kterém jí učinil veliké věci Bůh plný moci a milosrdenství. Izraelský lid je Božím služebníkem. Je Bohem vyvolený a přijatý do služby. V tom, co Bůh učinil Marii, se ukazuje jeho milosrdenství vůči Izraeli. Mariin Syn bude posledním a trvalým Davidovým nástupcem (1,32). Ježíš je darován izraelskému lidu jako Panovník a Spasitel. V něm se naplňuje zaslíbení toho požehnání, které bylo dáno Abrahámovi (Gen 12,1-3), neboť v Ježíšově zmrtvýchvstání je darováno požehnání nepomíjejícího života. Co Bůh působil v Marii, se netýká pouze jí. Patří k povolaným v dějinách vyvoleného národa. Tato skutečnost se ukazuje především v tom, že jednáním v ní naplňuje Bůh svá zaslíbení Izraeli.

Chvalozpěv „velebí má duše Hospodina“ ukončuje vyprávění na začátku Lukášova evangelia, které obsahuje dvě předpovědi narození: Jana Křtitele a Ježíše Krista. Boží plán spásy, který se uskutečňuje jak skrze Zachariáše a Alžbětu, tak skrze Marii, není uveden ve známost pouze andělovým poselstvím, nýbrž je rovněž zdůrazněn setkáním Marie s Alžbětou. Boží vůli není možné pochopit pouze osobním setkáním s ním, nýbrž osvědčuje se a kontroluje v lidských situacích a setkáních.

Mariin chvalozpěv vypovídá lyrickým způsobem o Božím působení v dějinách lidstva. Jde tedy o pravou teologii. Píseň spojuje Boží činnost s historickými událostmi.

Bůh se někdy popisuje jako vše přesahující bytost. Označuje se jako Pán, jako Svatý, který působí ve své síle. Jeho působení je mocné. Činí veliké věci. Rozptyluje, sesazuje z trůnu, povyšuje a nasycuje. Poslední dvě jednání jsou ve znamení jeho milosrdenství. Boží činnost je přijata člověkem. Je služebníkem, je pokorný. Je tím, kdo má bázeň před Bohem. Mariin chvalozpěv objímá dějiny lidstva historii a dává jim pravý smysl. Boží činnost nekončí u Marie, ale otevírá se do budoucnosti.

V Denní modlitbě církve se Mariin jásavý chvalozpěv recituje každý den při večerních chválách. Modlíme se s Marií a měli bychom se od ní učit modlitbě. Může nám nabídnout svůj zvláštní pohled na Boha. Je veliký, mocný, svatý a přitom plný milosrdenství. Sklání se k poníženým a věrně drží slovo. Žádné lidské vyvyšování nemůže před ním obstát. Maria nás může učit správnému vztahu k Bohu: Měli bychom vidět a uznávat jeho velikost a jeho jednání, projevovat mu úctu, vděčnost a radostnou chválu, mít důvěru v jeho věrnost.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3