List Jakubův

Petr Mareček

 

List Jakubův se díky své obsáhlosti nachází na samém vrcholu tzv. katolických listů, které tradičně tvoří od doby Eusebia sedm novozákonních listů: List Jakubův, list Judův, dva listy Petrovy a tři listy Janovy. Výraz „katolický“ v označení těchto listů znamená „obecný“ tzn. „určený pro všeobecnou církev“. Tyto listy s výjimkou 2. a 3. Janova listu nemají určitého adresáta, konkrétní církevní obec nebo osobu, nýbrž jsou adresovány širšímu okruhu křesťanů a mají tak povahu jistého oběžníku. Právě Jakubův list odpovídá nejzřetelnějším způsobem charakteristice formulované v názvu „katolické listy“, protože se zde jedná o pojednání nábožensko-etického charakteru, které formy dopisu pouze využívá jako formy stylu. V listu totiž chybí nejen závěrečný pozdrav a podpis, nýbrž se v něm rovněž nedá vypozorovat osobní vztah mezi odesílatelem a adresátem. Příjemce listu je možné charakterizovat jako chudé, utlačované žido-křesťany v pohanské diaspoře, snad v Sýrii nebo v Kilikii.

Autor listu se představuje zcela prostě: „Jakub, služebník Boha a Pána Ježíše Krista“ (Jak 1,1). Svou autoritu jiným způsobem necharakterizuje, avšak ji jednoduše u svých adresátů předpokládá. Kdo se však za tímto jménem Jakub skrývá?

V Novém zákoně je jménem Jakub označeno pět mužů. Jedná se o Jakuba Zebedeova (př. Mk 1,19), Jakuba Alfeova (př. Mk 3,18 par), Jakuba, „bratra Páně“ (př. Mk, 6,3 par), Jakuba mladšího (př. Mk 15,40 par: ) a Jakuba, otce apoštola Judy (př. Lk 6,16). Kdo z těchto Jakubů přichází v úvahu jako možný autor Jakubova listu? Ke známým a uznávaným mužům prvotní církve byli počítáni Jakub Zebedeův a Jakub, „bratr Páně“. O Jakubovi Zebedeovi víme, že patřil mezi první Ježíšovy učedníky a náležel do sboru Dvanácti. Ze Skutků apoštolů 12,2 se dozvídáme, že byl popraven Herodem Agrippou I. Bylo to kolem roku 44 po Kristu. Na základě této skutečnosti je třeba ho vyloučit z možnosti být autorem listu, neboť list Jakubův zřetelně předpokládá pozdější situaci uvnitř dějin prvotní církve.

Pokud jde o Jakuba, „bratra Páně“, ten byl v západní církvi (ne ve východní) ztotožněn s apoštolem Jakubem Alfeovým (ještě dnes se slaví jejich společný svátek 3. května). V dnešní době většina biblistů rozlišuje Jakuba Alfeova a Jakuba, „bratra Páně“ jako dvě osoby. „Bratr Páně“ nebyl žádným apoštolem; ke křesťanskému společenství se připojil teprve po smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Uvnitř prvotní církve neustále rostl vliv bratra Páně; již apoštol Pavel se s ním setkal při své první návštěvě Jeruzaléma. V listě Galaťanům 2,9 je Jakub, bratr Páně, označen společně s Petrem a Janem za sloupy církve. Pravděpodobně se stal vůdcem jeruzalémské církevní obce. Neshoda v Antiochii, kde vystoupili „lidé z Jakubova okolí“ (Gal 2,12), ukazuje nejen na přísnou žido-křesťanskou praxi, ale i na dalece dosahující pravomoc Jakuba, bratra Páně. V roce 62 po Kr., v období velekněze Annáše, byl společně s dalšími neznámými žido-křesťany odsouzen za porušování Zákona ke smrti ukamenováním, jak uvádí Josephus Flavius ve svém díle „Židovské starožitnosti“. Podle podání Klementa Alexandrijského ze 3. století byl Jakub svržen z chrámového cimbuří. Četné apokryfy nesou jeho jméno – jako například Protoevangelium Jakubovo; Jakubovo Apokryfon;dvě Apokalypsy – žádný z nich však nevykazuje znalost jeho listu.

Je možné najít něco společného mezi zprávami o Jakubovi, bratru Páně, a výpověďmi Jakubova listu? Tvrzení, že Jakub, bratr Páně, je autorem Jakubova listu, potvrzuje nejen nárok na autorství v záhlaví Jakubova listu, ale i četné žido-křesťanské tradice, v kterých je možné rozpoznat nápadnou blízkost k Ježíšově tradici. Na druhé straně je však možné si všimnout, že hlavní témata přísné žido-křesťanské teologie jako jsou obřízka, slavení soboty, Izrael či otázky kultovní čistoty a chrámu nemají žádnou důležitost v tomto listu. Kromě toho situace církve charakterizovaná sociálním napětím, která nachází své paralely v Lukášových spisech, v pastorálních listech a v knize Zjevení, poukazuje na období konce 1. století. Většina exegetů tedy správně hodnotí list Jakubův jako pseudoepigrafický spis, tj. spis, který byl zveřejněn s historicky nepřesnými údaji o autorovi. Autorem tohoto listu je tedy neznámý helénský židokřesťan, který měl značně vysoké řecké vzdělání, dobré znalosti Starého zákona a židovství své doby, a který tento list napsal kvalitní kultivovanou řečtinou.

Pokud jde o poselství Jakubova listu, je možné tvrdit, že všechny výpovědi tohoto spisu jako inspirovaný doklad počátků církve mají pro křesťany všech dob nepopíratelnou platnost, jež je garantovaná přijetím tohoto listu do kánonu. Samotný spis je uspořádán po vzoru starozákonních mudroslovných knih, jako je např. kniha Přísloví, Kazatel, Moudrosti nebo kniha Sirachovcova. List Jakubův obsahuje pravidla pro praktický křesťanský život v židokřesťanské diaspoře, pokyny a napomenutí, která jsou navzájem myšlenkově propojena. Přitom vedle myšlenkových celků, vycházejících ze Starého zákona a židovství, autor vědomě používá soudobé nábožensko-etické vyučování prvokřesťanské tradice, které vychází z prvotní církve a židokřesťanských společenství. V tomto listě objevíme nejstarší písemné použití mnoha formulací z Horského kázání. Společnými tématy jsou výzva k dokonalému životu, prosba o moudrost, tematika slyšení a konání, zaslíbení království Božího pro chudé v [duchu], odměna milosrdenství, zaslíbení pro činitele pokoje, neštěstí bohatství, proroci jako vzory v utrpení, zákaz přísahat.

Charakter tohoto listu je však především zásadním způsobem určen Ježíšovým způsobem jednání. Rituální zákon ztratil svou platnost, nový zákon křesťanů je podle Jakubova listu 1,25 „dokonalý zákon svobody“. Ten dochází svého vrcholu v přikázání lásky k bližnímu, které je v Jak 2,8 označeno jako královský zákon. Zcela vyřazen je motiv pozemské odměny za lidské jednání. Autor listu projevuje starost a lásku o chudé. Na druhé straně vyslovuje tvrdá slova o majetku a sebevyvyšování bohatých: „Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují?“ (Jak 2,5). Život pravého křesťana podle svědectví Jakubova listu se má vyznačovat postojem pokory, mírnosti, milosrdenství, úsilí o pokoj, pohostinnosti, starosti o nemocné, o hříšníky a o ty, kteří zbloudili od pravdy. Kromě toho má být křesťanský život charakterizován postojem důvěřivého odevzdání se prozřetelnosti Boha, který moudře vládne a který je dárcem dobrých darů. Křesťan se má však rovněž vyznačovat vytrvalou a neochabující modlitbou ve všech životních situacích a statečnou vytrvalostí ve všech zkouškách. Zatímco mudroslovné knihy zprostředkovávají pravidla moudrosti a normy pro život, v Jakubově listu je kladen důraz na podřízení všech oblastí života Boží vůli, jak ji dokonalým způsobem zvěstoval Ježíš Kristus. Záměrem tohoto listu je, aby křesťané ve svém životě vzali víru s naprostou vážností, a aby to, v co uvěřili, a co uznali za pravý způsob života, rovněž proměnili v čin. K čemu prospěje zdánlivě zbožný a Bohu poslušný život, když jeho cíl není určován vírou? K čemu prospěje víra, která nepřináší plody v životě a neprojevuje se proměnou života? Víra, která není brána vážně ve všedním životě, která rozhodujícím způsobem neovlivňuje jednání člověka, není hodna, aby byla takto nazývána. Je pouhým podvodem, „neboť jako tělo bez duše je mrtvé, tak i víra beze skutků je mrtvá“ (Jak 2,26).

Autor Jakubova listu nezůstává pouze u tohoto všeobecného konstatování. Neúprosně vyvozuje důsledky pro praktický život. Výroky, které používá, přiostřeným způsobem odrážejí typické poměry daného židokřesťanského společenství, které se nachází v diaspoře. V tomto společenství se nachází mnoho chudých, kteří jsou vykořisťováni a utlačováni od bohatých velkostatkářů, ba dokonce kvůli své víře jsou dokonce tupeni a vláčeni před soudy. Proto se mnozí se nechali svést a pošilhávají po všem, co má slávu a moc. Jejich jednání se rovněž vyznačuje pohrdáním chudými, prostými a nevzdělanými v křesťanském společenství. Naproti tomu se v křesťanském společenství vyskytují též bohatí a majetní, kteří si nechávají prokazovat úctu, a kteří žijí v sebejistotě s domněním, že svůj osud mají zcela ve svých rukou. Existují rovněž tací, kteří nalézají krásná slova pro bratry trpící nouzí, avšak nemilosrdně zavírají své peněženky a svá srdce vůči jejich nouzi. Mezi křesťany se vyskytuje rovněž závist a žárlivost, sebeospravedlňování, ukvapené a povýšené mluvení, odsuzování druhých spojené dokonce s ponižováním a pomlouváním. Mezi křesťany se objevuje také zasmušilé reptání a vzájemná nevraživost, které ničí jejich společenství. Do společenství křesťanů se dostává silně egoistické úsilí poučovat a napomínat druhé. To vede k hádání, hašteřivosti, ke sporům a žárlivosti. Objevuje se mnoho malomyslnosti v protivenstvích a nesnázích všedních dnů, postoje skepse vůči Boží dobrotivé prozřetelnosti, jakoby Bůh byl sám původce všeho toho, co jeho věrní ve světě zakoušejí. Není divu, že z toho pramení polovičatost ve víře a modlitbě, pokrytectví a postoje pouze zdánlivé zbožnosti, které mohou vést k úplnému odpadu od víry.

Autor Jakubova listu však naproti tomu jasně zdůrazňuje, že Bůh nikomu nestraní. Bůh zkoumá víru každého podle jeho skutků, on bude soudit podle skutků víry. Nekompromisním způsobem předkládá autor listu nezbytnost konkrétního jednání. Není možné žít polovičatým životem. Je třeba brát víru vážně a žít podle ní. Každý bude hodnocen podle ovoce, podle svého konkrétního způsobu života. Pouze křesťanství činu bude moci obstát při příchodu Pána, jen takovýto způsob života bude moci obdržet zaslíbené dědictví. List Jakubův tedy v sobě skrývá stále potřebnou, stále aktuální, stále platnou výzvu pro křesťany všech dob. „Nevíte, že spřátelit se s tímto světem znamená znepřátelit se s Bohem?“ (Jak 4,4). Křesťané se tedy mají osvědčit ve světě nerozděleným, věřícím srdcem a vytrvalou důvěrou!

 
  • Kalendář akcí
    << Čvn 2017 >>
    púsčpsn
    29 30 31 1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30 1 2