Mdr 1,13-15; 2,23-24

Petr Chalupa

 

O třinácté neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z knihy Moudrosti. Tato kniha byla sepsána řecky v prvním století před Kristem, a to pravděpodobně v Alexandrii, kde Židé tvořili početnou část obyvatelstva. Kniha se dělí na tři části. Byla snad učebnicí, podle níž se mladí Židé v egyptské diaspoře učili číst a psát. Neustále zve k četbě Písma svatého a vyzývá k lásce vůči spravedlnosti.

První část knihy představuje moudrost jako niternou stránku spravedlnosti, tedy upřímného a spravedlivého jednání vůči lidem a zároveň správného smýšlení vůči Bohu, který miluje své stvoření a v něm zvláště člověka jako svůj obraz. První část knihy představuje na jedné straně myšlenky, slova a jednání spravedlivého člověka, na druhé straně totéž u bezbožníka. Takové protiklady byly posluchačům zřejmě dobře známé z žalmů. Cílem není jen odsouzení nesprávného chování, ale především výchova k umění vytvořit si vlastní úsudek.

Prostřední část knihy je umělecky sestavenou chválou moudrosti ve třech odstavcích. V prvním předkládá moudrý král šalomoun své zkušenosti s moudrostí. Druhý odstavec tvoří modlitba, která odhaluje moudrost jako Boží dar. Třetí odstavec uvádí vyprávění o Božím působení z první a druhé knihy Mojžíšovy jako příklady záchranných činů moudrosti.

Třetí část knihy odůvodňuje povzbudivě základní napomenutí „milujte spravedlnost“ hymnickou připomínkou vysvobození z Egypta. Jako tehdy sloužila příroda a vesmír spravedlivým, tedy Božímu lidu, zatímco tytéž přírodní úkazy znamenaly zánik nepřátel, tak působí vesmír řízený Boží moudrostí buď ve prospěch spravedlivých či k potrestání bezbožných.

Pro čtení byly vybrány dva úryvky, které jsou vytrženy ze souvislosti a navzájem propojeny. Tento text by měl být rozšířen, aby si posluchač při bohoslužbě dokázal uvědomit širší souvislost. Proto se budeme zabývat také 11. – 16. veršem z první kapitoly a 21. – 24. veršem druhé kapitoly.

Vyhýbejte se tedy zbytečnému reptání, šetřte svůj jazyk, ať nepomlouvá, poněvadž ani utajené slovo neprojde hladce a prolhaná ústa zabíjejí duši. Nevyzývejte smrt na bludných cestách svého žití, nepřitahujte k sobě zhoubu skutky svých rukou.

Vždyť Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá,

bezbožní však svolávají smrt skutky i slovy, za přítele ji považují, touží po ní, smlouvu s ní umlouvají, zasluhují stát se její kořistí.

Tak smýšlejí, ale klamou se, protože je oslepila jejich zloba, neznají Boží tajemství, nedoufají v odměnu zbožnosti a nevěří v odplatu čistých duší.

Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.

Slůvko „tedy“ vyznačuje nový odstavec, v němž tématicky souvisejí myšlenky, slova a skutky. Jedenáctý verš vyzývá, aby se člověk zřekl zbytečného reptání vůči Bohu a pomluv, neboť to může vést k jeho zničení. Reptání zde připomíná tentýž postoj během putování Izraelitů pouští. V rozptýlení mezi pohany je židovská menšina ohrožena zvenčí i zevnitř. Podsouvat Bohu lhostejnost nebo dokonce zlé úmysly při vedení pouští může mít katastrofální následky i pro společnost. Dvanáctý verš varuje před obhajováním násilí, které se nezastaví ani před vraždou. Autor odůvodňuje toto varování vyprávěním o stvoření z První knihy Mojžíšovy. Používá také slov proroka Ezechiela, aby tak vyjádřil stvořitelův záměr, podle něhož má vše stvořené žít. V protikladu ke stvořitelově úmyslu je vražda, smrt, zánik. Neznamená to, že by neexistovalo přirozené odumírání, spíš je zde míněna předčasná, násilím způsobená smrt. Odpovědnost za ni nelze svalit na žádného tvora, ani na moc podsvětí. Má ji výlučně člověk, kterému byla svěřena vláda nad stvořením.

šestnáctým veršem – bezbožní však svolávají smrt skutky i slovy, za přítele ji považují, touží po ní, smlouvu s ní umlouvají, zasluhují stát se její kořistí – uvozuje autor následující řeč ve druhé kapitole a zároveň ji posuzuje. S mohutným citovým zaujetím jsou odsouzeny činy a slova, před kterými varují předcházející verše (11 – 12), pro které se však bezbožní už rozhodli a praktikují je. Smrt je jedinou jistotou, spolehlivým partnerem ve smlouvě. „Smlouva se smrtí“ znamená na jedné straně obrazně, že smrt pomáhá usmrtit protivníky, na druhé straně, že někdo může být před smrtí uchráněn. U proroka Izaiáše je v popředí uchránění před smrtí, zde spíš usmrcení těch, kteří život narušují. V doslovném překladu zní závěr 16. verše takto: „Zasluhují, aby se stala jejich údělem.“ Dvojí význam smlouvy se projevuje v údělu: Smrt je jejich údělem, to znamená, že se nacházejí na její straně a pracují s ní; na druhé straně znamená „úděl“ jejich vlastní osud. Smrt a zánik má zde další význam, který už zazněl v pozadí předcházejících verších (12., 13. a v protikladu 15. vůči veršům 11 -14): Smrt bezbožných je vyloučením ze spravedlnosti, života a nepomíjivosti ve společenství s Bohem.

V závěrečných verších (21 – 24) druhé kapitoly se autor vrací k řeči bezbožných a posuzuje jejich úvahy tím, že prohlubuje svá slova (z 13 – 15 verše první kapitoly). Zatímco úsilí o spravedlnost umožňuje prohlédnout, zlo vede k omylu a zaslepuje. Boží plán spásy je na konci druhé kapitoly (ve verši 22a) označen jako tajemství – podobně jako už v knize proroka Daniela a v kumránských textech. Je dostupný jen ve zjevení a dosahuje svého cíle v průběhu dějin i ve smrti. Bezbožník se vysmívá tvrzení spravedlivého, že je Božím dítětem a Bůh ho zachrání. Pravdivost vyznání spravedlivého člověka nelze však poměřovat úspěchem, mocí, bohatstvím a nedotčeností utrpením. Smrt totiž není poslední skutečností a mezí Božího působení. „Mzda za svatý život“ a „vyznamenání pro neposkvrněné lidi“ jsou zaslíbenými dary věrného Boha stvořitele a zachránce.

Jestliže se první kapitola Knihy moudrosti (14. verš) zmínila o stvoření celého světa v duchu První knihy Mojžíšovy, druhá kapitola (23. verš) hovoří o stvoření člověka ve zvláštním smyslu (Gn 1,27) – rozšiřuje totiž text První knihy Mojžíšovy o pojem nepomíjivosti. Podle řeckého způsobu uvažování byla duše přirozeně nesmrtelná. Zde se však na rozdíl od toho vypovídá o člověku, že může mít podíl na nepomíjivém životě Stvořitele, není tedy přirozeně nesmrtelný. Přirozená smrt neruší charakter člověka, není nutné, aby člověk byl stvořen jako nesmrtelný. Jiná místa ze Starého zákona dokazují, že zde autor svědčí o širší židovské tradici víry. Náš text (23. verš) spojuje charakter člověka s jeho úkolem být Božím obrazem, Božím přestavitelem ve světě: má v něm vládnout „se spravedlností a moudrostí“ a tak dosáhnout svého cíle: nepomíjivosti u Boha. Nemá být tyranem ve světě a ve společnosti – jako bezbožník. Ten při posledním soudu dospěje k poznání, že zmýlil svůj život.

Zdá se, že ve druhé kapitole Knihy moudrosti (24. verši) bylo spojeno více výkladových tradic 3. a 4. kapitoly První knihy Mojžíšovy. K první smrti v Písmu svatém dochází bratrovraždou. Vyprávění prvních čtyř kapitol První knihy Mojžíšovy uvádí bratrovraždu jako následek stavu, v němž první lidé uvěřili více hadově lži („budete jako Bůh“) než úkolu a příkazu Stvořitele. Ve 4. kapitole je Kainova reakce na odlišné přijetí oběti popsána jen stručně: „Kain se nad tím velmi rozhněval a chodil se svěšenou tváří.“ Dokonce i smrt zůstává bez jakéhokoli komentáře. Skrývala se za ní jako motiv nenávist? Kniha Moudrosti zde však nehovoří o Kainovi, ale o ďáblově závisti. Z prvního století před Kristem pochází apokryfní spis „Život Adama a Evy“, který uvádí jako hadovu pohnutku ve 3. kapitole První knihy Mojžíšovy ďáblovu závist. Tento spis může být nezávislým svědectvím o této židovské vykladačské tradici. Rovněž v řecké literatuře se často setkáme s motivem závisti bohů.

Smrt má podle 24. verše už zmíněný dvojí smysl: na jedné straně může znamenat usmrcení druhého člověka (Gn 4) – tato smrt vstoupila do světa, když první lidé poslechli hada; na druhé straně je návratem do prachu (Gn 3,19) bez naděje na podíl na nepomíjivém životě spravedlivých – tuto smrt zakoušejí bezbožní. Můžeme si ještě povšimnout významového bohatství slovesa „přezkoušet“, které autor uvádí v prvních odstavcích svého díla: Podle 2. verše první kapitoly se Bůh dává nalézt těm, kteří ho „nepokoušejí“; podle 17. verše druhé kapitoly chtějí bezbožní „vyzkoušet“, co se stane na konci života se spravedlivým; nakonec „zakoušejí“ oni sami smrt, která je provázela po celý život; v 5. verši třetí kapitoly odhaluje však autor sebeklam bezbožných: „nezkoušejí“ oni spravedlivého svým bezprávím, ale je to Bůh, který ho „zkouší“, očišťuje a přijímá k sobě.

Autor Knihy moudrosti se snaží získat své židovské součastníky v tehdejší Alexandrii, světovém centru vědy, umění a kultury, kde byla zpochybňována věrnost Božím přikázáním židovskými odpadlíky, aby nepovažovali za skutečnost to, co se jevilo jako velmi mocné: Pánem světa není smrt, i když s ní mnozí uzavřeli smlouvu, to znamená, že ji považují za jedinou spolehlivou a jistou věc. Toto pokroucené myšlení vede k reptání proti Bohu a ke lživému obrazu o člověku. Ten, kdo smýšlí nesprávně o Bohu a bezvýhradně jej nehledá, bude se pokoušet ovládat druhé a uplatňovat proti nim násilí – snad až po vraždu. Život z víry staví však na tom, že Bůh stvořil každého člověka – i slabého a zdánlivě neužitečného – jako svůj obraz a chce mu dát podíl na svém nepomíjivém a smrtí neomezeném životě. Správné smýšlení, vycházející z víry, je velmi důležité pro správný život.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3