Mk 10,46-52

Petr Mareček

 

Evangelní úryvek 30. neděle liturgického mezidobí cyklu B obsahuje vyprávění o tom, jak Ježíš v závěru své cesty z Galileje do Jeruzaléma uzdravil slepce Bartimaia. Jak se celá tato událost odehrála?

Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák – Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že to je Ježíš Nazaretský, začal volat: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho.“ Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: „Buď dobré mysli, vstaň, volá tě!“ On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Slepec odpověděl: „Mistře, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila!“ A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním (Mk 10,46-52).

Ježíš putuje z Cesareje Filipovy (Mk 8,27-30) do Jeruzaléma. Během této své cesty třikrát ohlásil svým učedníkům, že ho v Jeruzalémě čeká utrpení, smrt a vzkříšení. Všechny tyto tři předpovědi se setkaly u učedníků s nepřijetím. Tato jejich opětovná negativní reakce se stala Ježíšovi příležitostí, aby je poučil o tom, jak ho mají učedníci následovat. Nyní se Ježíš nachází téměř u cíle své cesty. Vychází z Jericha směrem k Jeruzalému. Je obklopen svými učedníky a doprovázen velkým zástupem lidí. Od Jeruzaléma ho dělí jen jeden den cesty.

U cesty sedí jeden chudý člověk. Je to slepec. Pro takovéhoto člověka neexistuje světlo. Pro něj ani nevychází a ani nezapadá slunce. Žije pouze ve tmě. Nevidí ani svět a ani lidi. Je schopen vnímat skutečnosti v prostředí, kde se nachází, pouze prostřednictvím sluchu a hmatu. Je v mnoha věcech odkázán na soucit lidí.

Podobně jako mnoho dalších slepců, i tento je vlastní svízelnou situací nucen k tomu, aby žebral. Nachází se na okraji společnosti. V našem příběhu je představen, jak sedí na okraji cesty. Jeho zaměstnání je podél cesty, po které putuje mnoho poutníků do Jeruzaléma. Je ubožák z dvojího hlediska a rovněž z dvojího hlediska je závislý na lidech. Chybí mu totiž světlo, aby se mohl orientovat, a zároveň se mu nedostává materiálních prostředků k životu.

Je však možné si všimnout, že prostřednictvím svého sluchu se tento slepec ujímá aktivity a zapojuje se do dění, které se kolem něho odehrává. Jelikož nemůže vidět, o to více je pozorný v naslouchání. Prostřednictvím svého sluchu se dovídá, že Ježíš z Nazareta prochází právě těmi končinami.

Když žebrá, volá o smilování a prosí takovýmto způsobem o pomoc. Nyní začíná volat skutečně nahlas: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (Mk 10,47). Musel již dříve slyšet mluvit o Ježíši a o jeho moci (srov. Mk 3,8). Nyní skrze své prosebné volání vyjadřuje, že v něj skládá veškerou svou naději. Nazývá jej „Synem Davidovým“. Tento titul charakterizuje pozemského Ježíše jako zaslíbeného královského Mesiáše z Davidova domu, který byl poslán především Izraeli. Existovalo totiž přesvědčení, podle kterého byl Mesiáš pokládán za syna Davidova (Mk 12,35).

Doposud to byl pouze Petr, mluvčí apoštolů, který vyznal Ježíše jako Mesiáše (Mk 8,29). Později při svém vstupu do Jeruzaléma dá Ježíš jízdou na oslátku najevo, že vjíždí do Jeruzaléma jako Mesiáš (Mk 11,1-10). Slepec tedy v našem příběhu vyjadřuje svým voláním svou víru, že Bůh poslal Ježíše svému lidu jako posledního a konečného krále, a že skrze něho daruje plnost spásy. Tento slepec, který žebrá na okraji cesty a který se nachází na okraji tehdejší společnosti, se obrací na Ježíše s prosbou, aby mu projevil svou náklonnost a milosrdný soucit. V Markově evangelním vyprávění je posledním z nemocných, kteří se s důvěrou obracejí na Ježíše a prosí ho o pomoc.

Volání slepce vnímají především ti, kteří jsou slepí vzhledem k jeho nouzi a nemají s ním soucit. Ostrým způsobem ho okřikují, aby mlčel. Evangelista Marek neuvádí, zda ti, kteří slepce okřikovali, náleželi mezi Ježíšovy učedníky nebo patřili k zástupu lidí, který Ježíše doprovázel. Podle evangelního vyprávění tomu nebylo dlouho, co učedníci zakazovali lidem, aby přinášeli své děti k Ježíšovi (Mk 10,13). V Ježíšovi to tehdy vzbudilo hněv a reagoval na to svým vyučováním o tom, že právě takovým jako jsou děti patří nebeské království (Mk 10,14). Pokud jde o okřikování slepce, který volá k Ježíšovi o smilování, evangelista Marek rovněž neuvádí důvod, proč se tyto osoby snaží slepce umlčet. Možná, že toto okřikování slepce má svůj důvod ve skutečnosti, že lidé chtějí co možná nejrychleji doputovat do Jeruzaléma, kde očekávají velké Ježíšovo sebezjevení. Možná, že jejich snaha o umlčení slepce dává najevo, že si tento člověk podle nich nezaslouží, aby zastavil putující zástup a způsobil mu tak prodlení. Co na tom záleží, že slepec bude nadále slepcem a bude nadále žebrat! Možná rovněž ti, kteří ho okřikují, nejsou spokojeni s tím, jak oslovuje Ježíše, a že k Ježíšovi volá jako k „Synu Davidovu“. Z evangelního textu je jednoduše zřejmé, že nechybí lidé, kteří nemají sympatii k dětem, postiženým a těm, kteří žebrají.

Tento slepec v našem příběhu se však nenechá odradit a volá ještě silněji: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (Mk 10,48). Křik je jediným prostředkem, kterým disponují děti a všichni slabí, aby se dali slyšet. Volání slepce dochází k Ježíšovi, který se zastavuje. Ježíš ale nejde ke slepci, nýbrž žádá, aby byl přiveden. Zdá se, že ty osoby, které zakazovali slepci, aby křičel, dostávají od Ježíše úkol, aby ho zavolaly a přivedly tak k němu. V této situaci se slepec snaží co nejrychleji dostat k Ježíšovi.

Mezi Ježíšem a slepcem nyní dochází ke krátkému rozhovoru (Mk 10,51-53). Ježíš se ho nejprve ptá: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ On odpovídá: „Mistře, ať vidím!“ V bezprostředně předcházející události se Ježíš dotazoval dvou svých učedníků, Jakuba a Jana: „Co chcete, abych pro vás udělal?“ (Mk 10,36). Tito učedníci na otázku reagovali odpovědí: „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici“ (Mk 10,37). Je možné pozorovat, že v případě slepce Ježíš okamžitě vyslyšel jeho žádost a dává mu najevo, že prosí ve správné záležitosti. Pokud jde o žádost synů Zebedeových, Ježíš zcela neodmítá jejích prosbu, ale poučuje je o tom, co oni neviděli a co nezbytně náleží ke společenství s ním. Jedná se o účast na jeho utrpení.

Ježíš pak říká slepci: „Jdi, tvá víra tě zachránila“ (Mk 10,52). V důsledku tohoto slova může slepec vidět. Uzdravila ho Ježíšova moc. Tato moc na nikoho nedotírá, nýbrž se stává účinnou pouze u těch lidí, kteří se na Ježíše obrací s vírou. Bartimaios dává najevo svou živou víru v Ježíše. Tento jeho postoj se projevuje rozličnými způsoby. Svým oslovením „Synu Davidův“ Ježíše uznává za Mesiáše, za Bohem poslaného Spasitele. Volá k Ježíšovy hlasitě a prosí o smilování. Nenechá se odradit od své prosby a překonává překážky při své prosbě o uzdravení. Je jediným uzdraveným, který zůstává s Ježíšem a je schopen uznat Ježíšův význam. Je zachráněn, protože nalezl Ježíše a protože mu zůstává věrný.

Ježíš ukončil svou zázračnou terapeutickou činnost v Galileji uzdravením slepce v Betsaidě (Mk 8,22-26). Tímto způsobem ukázal na skutečnost, že jeho misijním posláním je být nositelem světla a být světlem světa (srov. Jan 1,4n; 8,12). Ježíšovým posláním je přinést definitivní zjevení Boha a dát najevo, kdo je Bůh pro lidi a která cesta nás k němu přivádí.

Když je tělesný zrak člověka oslepen, je na něj uvalen tvrdý osud a krušný život. Avšak ještě horší je slepota duchovní, která způsobuje uzavřenost vůči Bohu a nevnímavost k tomu, kdo Bůh je, čeho je dárcem a jakou hodnotu má jeho dar.

Ježíšův poslední zázrak v závěru jeho cesty do Jeruzaléma dává ještě jednou najevo, že jeho posláním bylo otevřít lidem oči a zachránit je, tj. dát jim poznat hodnotu společenství s Bohem. Po celou cestu Ježíš usiloval o to, aby se jeho učedníci stali vidoucími vůči jeho osobě a jeho cestě. Ježíšovo úsilí se však neomezuje pouze na učedníky. Obrací se rovněž na slepého žebráka. Skutečnost, že tento uzdravený slepec následuje Ježíše, který ho uzdravil, ukazuje na skutečnost, že Ježíš mu daroval zrak nejen tělesný, ale i duchovní. Tento uzdravený člověk je schopen nejen vidět svět kolem sebe, ale rovněž je schopen vidět význam Ježíšovy osoby.

Během své cesty do Jeruzaléma Ježíš věnoval svou pozornost téměř výhradně učedníkům. Skrze tři předpovědi utrpení jim zjevil svůj úděl, poučoval je o následování a zakusil z jejich strany mnohý odpor a nepochopení. Na konci této cesty do Jeruzaléma se objevuje slepec u Jericha. V celém evangelním vyprávění už pak není vůbec zmíněn, ale je možné pozorovat, že jeho totožnost je vyjádřena pomocí jeho jména. Tímto způsobem je zdůrazněna jeho důležitost. Tento slepec je žebrákem, který žije z milodarů. Tento člověk je představen jako ten, který věří v Ježíše a který jej prosí náležitým způsobem. Tento prosící je okamžitě vyslyšen. Tento člověk tedy s postojem víry a darem zraku následuje Ježíše na jeho cestě. Jedná se o cestu, která je Bohem stanovená a která vede skrze pašijové události k plnosti života. Na tomto uzdraveném slepci je zcela patrné, co je nezbytné pro učedníky: mají po vzoru tohoto slepce v Ježíše věřit a prosit ho správným způsobem. Pouze pak jim Ježíš udělí dar správného zraku k jeho následování.

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4