Mk 1,1-8

Petr Mareček

 

Pro 2. neděli adventní bylo vybráno prvních osm veršů Markova evangelia. První věta úryvku je nadpisem celého Markova evangelia.

Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím:

Výraz „evangelium“ vyjadřuje výstižně obsah a podstatu Ježíšovy zvěsti. Jde o „poselství“, které se podle Božího plánu hlásá, když se naplnil čas (Mk 1,15). Evangelium je „dobrou“ zprávou o definitivním Božím jednání, které přináší spásu. V tomto smyslu je sám Ježíš Božím poslem, jak to vyjadřuje prorok Izaiáš obrazem o Hospodinově návratu do Jeruzaléma a k vyvolenému národu: „Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: „Bůh tvůj kraluje!“ (Iz 52,7). S Ježíšem se přibližuje Boží královská vláda (1,15), nastává čas spásy, který se dovrší v Božím království, zahrnujícím celý svět. „Radostná zpráva“, vyhlášená Ježíšem, znamená Boží pokoj a spásu pro lidstvo; znamená vysvobození z otroctví hříchu a jeho temných následků, znamená vysvobození z vnitřních pout. „Radostná zvěst“ je však rovněž zaslíbením překonání smrti a přetvoření dosavadního světa do plné Boží slávy. Ježíš zahajuje Boží dílo spásy tím, že hříšníkům přináší Boží odpuštění (Mk 2,5) a přivádí je do Boží blízkosti společenstvím u stolu (Mk 2,16). Ježíš přemáhá nemoc, posedlost, utrpení a smrt Boží spásonosnou mocí (Mk 5); hlásá příchod Božího království (Mk 9,1). Ježíš má bezprostřední význam pro spásu světa: „Dává svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10,45; 14,24). Ježíš se stává svým proměněním a vzkříšením svědkem a ručitelem budoucí slávy (Mk 9,2-7; 16,6n).

Pro vznikající církev tak stal ze zvěstovatele zvěstovaný a z posla, přinášejícího evangelium, jeho nejvznešenější obsah. Ježíš Kristus, Syn Boží, je středem evangelia. Tak jej chápali první křesťané. Zde má počátek zvěst o něm, která se šíří do celého světa a která se nikdy šířit nepřestane. Ježíš skutečně žije jako „Syn člověka“ a jednou přijde ve slávě svého Otce (Mk 8,38). Z tohoto hlediska získávají jeho slova a jeho spásonosné činy na zemi význam trvalého zjevení a zaslíbení pro poslední dobu. Evangelium nás vyzývá k obrácení a víře (Mk 1,15), k rozhodnutí tváří v tvář Ježíšovým slovům (Mk 8,38) a k vnímání jeho činů jako znamení budoucí Boží slávy.

Je psáno u proroka Izaiáše: Hle, já posílám svého posla před tebou, on ti připraví cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!

Čas spásy, který přichází s Ježíšem, začíná již vystoupením Jana Křtitele. Tento velký hlasatel obrácení a člověk připravující cestu náleží podle Marka do evangelijní zvěsti a nepatří už k staré době jako poslední prorok. V něm se totiž naplňují prorocká zaslíbení. Jako slova proroka Izaiáše uvádí Marek dva citáty z Písma. První pochází ve skutečnosti z proroka Malachiáše: „Hle, já posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu“ (Mal 3,1). Druhý je z Izaiáše: „Hlas volajícího: Připravte na poušti cestu Hospodinu, vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!“ (Iz 40,3). Evangelista shrnuje základní funkci Jana Křtitele, která se pak rozvíjí v následujících verších (Mk 1,4-8). Jan Křtitel je chápán z křesťanského pohledu. Přichází, aby posloužil Ježíšovi. Označení „Pán“ se u proroka Izaiáše a rovněž u Jana vztahuje na samotného Boha, který chce přijít širokou a rovnou cestou k svému lidu jako Spasitel a Vládce. Titul „Pán“ se nyní vztahuje na Ježíše, kterému „hlas volajícího na poušti“ připravuje cestu. V Ježíši se tak přiblížila k člověku Boží spása, Bůh sám.

Když Jan Křtitel vystoupil na poušti, hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy.

Ve shodě s Božím slovem pro poslední dobu vystupuje Jan Křtitel na poušti. Zeměpisně se jednalo o dolní část údolí řeky Jordánu, nedaleko od města Jericha a od ústí této řeky do Mrtvého moře. Zmínka o poušti má ovšem v textu náboženský význam. Podle jiných významů výrazu „poušť“ v Markově evangeliu nejde o místo pro život v ústraní a pokání. „Poušť“ označuje Boží blízkost (srov. Mk 1,13). Jestliže ji má člověk zakusit, musí „vyjít“ z hluku měst a shonu lidí.

Zde na poušti vystupuje Jan Křtitel jako kazatel. Stejný výraz používá Marek v souvislosti s Ježíšovou veřejnou činností (např. Mk 1,14.38 atd.). Skutečnost nesmíme ovšem zakalit nesprávnou představou o „křtu pokání.“ Nádherná skutečnost, kterou při překladu vyjadřujeme slovem „pokání“, je obrácení k Bohu, touha po prameni života a propuknutí opravdové radosti. Jedná se o první odpověď na Boží poselství spásy (1,15). Odpuštění hříchů je počátkem spásy, pokoje a společenství s Bohem.

Vycházel k němu celý judský kraj a všichni jeruzalémští obyvatelé, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy.

Hlas Jana Křtitele se setkává se silnou ozvěnou. Je slibným znamením, že celý judský kraj a všichni z Jeruzaléma přicházejí k němu. Kázáním Jana Křtitele na poušti shromažduje Bůh lidi, kterým pak Ježíš zvěstuje poselství spásy a z kterých může vytvořit společenství spásy. Lidé, kteří přicházejí k Janu Křtiteli, se nechávají od něho pokřtít v řece Jordánu a vyznávají přitom své hříchy. Jedná se o jedinečný a zvláštní obřad, díky němuž bylo možné uniknout před Božím soudem. Janův křest je pouze přípravou, je však zároveň předobrazem křesťanského křtu, kterému se člověk musí podrobit rovněž ochotně a poslušně, aby tak dosáhl odpuštění a spásy – a byl přijat do Kristova společenství. Svým křtem připravuje Jan Křtitel cestu, plní Boží pověření, jehož smysl však ještě nechápe. Jeho hlas vyzývá k obrácení, jehož znamením je křest. Tento hlas zní dál a stává se výzvou k víře, k následování Ježíše a připojení k společenství jeho učedníků.

Jan nosil šat z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás. Živil se kobylkami a medem divokých včel.

Vážnost tohoto okamžiku nabídnuté spásy je zdůrazněna prorockou postavou Jana Křtitele a jeho způsobem života. Jeho potrava a oblečení odpovídají způsobu života těch, kdo přebývají na poušti. Jsou znamením přísnosti a chudoby, poukazují na zřeknutí se pozemských hodnot a připomínají naprosté osvobození ode všeho kvůli Bohu. Tento asketický rys není však hlavní věcí. Jan Křtitel ztělesňuje pro evangelistu Marka slíbeného Eliáše, na kterého poukazuje již citát z proroka Malachiáše (3,1). Tak tomu rovněž rozuměli Židé (srov. Sir 48,10; Mal 3,23). V Matoušově evangeliu (11,10) je člověk připravující cestu výslovně představen jako Jan Křtitel, v Markově evangeliu (9,12n) je představen jako obnovitel všeho podle proroka Malachiáše (3,23). Svým utrpením a smrtí je Jan Křtitel předchůdcem Syna člověka. V evangelijním vyprávění je tedy Jan Křtitel prorockou postavou a Božím znamením bezprostředního příchodu Mesiáše.

Oděv Jana Křtitele je popsán podobnými výrazy jako oděv Eliášův. Podle Druhé knihy Královské nosil Boží muž Eliáš chlupatý plášť a bedra měl přepásaná koženým pásem (srov. 2 Kr 1,8). Jan Křtitel je oděn velbloudí srstí a kolem boků má kožený pás. Nebyl tedy oblečen jako bohatí lidé do drahých šatů a měkkých látek (Mt 11,8), neměl ozdobený pás kolem těla, jak to bylo obvyklé u bohatých, kteří jej používali pro ukládání peněz (Mt 10,9). Jeho jednoduchá potrava doplňuje obraz nepatrných potřeb, který nabízí všem, kteří k němu přicházejí: obchodníkům, vojákům, bohatým měšťanům z Jeruzaléma i chudým rolníkům z venkova. Bůh je jeho podílem, Boží pověření je jeho silou. Vznikající církev zdůraznila tuto Eliášovu tradici tím, že místo, kde Jan křtil na východním břehu řeky Jordánu, spojila s událostí uchvácení Eliáše do nebe. Eliáš, kterého připomínají další zprávy z Ježíšova veřejného působení, je blízký Janu Křtiteli, který přejímá jeho obraz a naplňuje ho. Jedná se o Boží muže drsné zbožnosti, o Bohem povolané postavy dějin spásy, o Kristovy svědky ze Starého zákona a bezprostřední blízkosti před Ježíšovým příchodem.

Kázal: Za mnou už přichází mocnější než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.

Jan Křtitel naplňuje své povolání ohlašováním silnějšího, který přijde po něm. Není nejmenších pochyb, že má na mysli Mesiáše. Podle toho, co se dozvídáme z Matoušova a Lukášova evangelia, představil se především jako vykonavatel Božího soudu (srov. Mt 3,7-10). Marek však chápe „silnějšího“ jako nositele spásy, který uskutečňuje, co připravoval Jan Křtitel: „křest Duchem svatým“. Pro Marka je tak Jan Křtitel hlasatelem Mesiáše.

Velikost toho, který přijde za ním se spásonosnými dary a spásonosnou mocí Boží, znázorňuje předchůdce Jan vlastní nehodností a nepatrností. Necítí se hoden sklonit se a rozvázal řemínek jeho obuvi, což byla otrocká služba. Vyjadřuje tak nesmírnou úctu vůči tomu, který je „silnější“. Měřítko, podle kterého posuzuje sebe i toho, který má přijít za ním, je dílo, které je Bohem svěřeno jemu a tomu, který má přijít. Jan křtil pouze vodou, jeho křest byl pouze přípravou lidí na mesiánské dění. „Silnější“ bude křtít Duchem svatým.

Duch svatý je darem poslední doby. Bude lidi očišťovat jinak, než voda řeky Jordánu. Bude totiž posvěcovat a spojí člověka s Bohem do trvalého společenství. Předpověděl to již prorok Ezechiel slovy: „Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich Pak budete sídlit v zemi, kterou jsem dal vašim otcům, budete mým lidem a já vám budu Bohem“ (Ez 36,25-29).

 
  • Kalendář akcí
    << Kvě 2017 >>
    púsčpsn
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31 1 2 3 4