Mk 11,1-10

Alžběta Dvořáková

 

Příští neděle se nazývá květná. Přede mší se bude konat průvod s ratolestmi, při kterém si budeme připomínat Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Na začátku tohoto obřadu uslyšíme, jak Ježíšův slavnostní vjezd zachytil evangelista Marek.

Podle Markova vyprávění Ježíš napřed působí v Judsku. Postupně směřuje k Jeruzalému a pokouší se učedníkům vysvětlit, že v Jeruzalémě bude trpět, bude zavržen a zabit, ale třetího dne vstane. Na tři Ježíšovy předpovědi utrpení reagují učedníci velmi skličujícím způsobem: poprvé mu Petr chce celou věc rozmluvit. Podruhé učedníci Ježíšovi nerozumí a bojí se ho zeptat. Potřetí reagují Jakub a Jan na Ježíšovu předpověď utrpení pragmaticky – chtějí u Ježíše dosáhnout předních pozic, až bude kralovat ve slávě. Zdá se však, že nikdo nechápe, do čeho vlastně Ježíš jde a hlavně proč to dělá. Nyní Ježíš se svými učedníky a s velkým zástupem lidí přichází k Jeruzalému od Jericha. Mezi nimi jde i Bartimeus, kterého Ježíš v Jerichu uzdravil ze slepoty. I přes veliký zástup lidí nejspíš vstupuje Ježíš do Jeruzaléma ve svém poslání osamocen. V evangeliu čteme:

Když se blížili k Jeruzalému, k Betfage a Betánii u Olivové hory, poslal dva ze svých učedníků napřed a řekl jim: „Jděte do té vesnice tady před vámi, a hned jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na kterém ještě žádný člověk neseděl. Odvažte ho a přiveďte. A kdyby se vás někdo zeptal: ‚Co to děláte?‘, řekněte: ‚Pán ho potřebuje a hned ho sem zase pošle nazpátek.‘

Odešli a nalezli oslátko uvázané u dveří venku na rozcestí a odvázali ho. Někteří z těch, kteří tam stáli, se jich ptali: „Co to děláte, že to oslátko odvazujete?“ Odpověděli jim tak, jak to řekl Ježíš, a oni je nechali. Přivedli oslátko k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnozí prostřeli svůj plášť na cestu, jiní zase ji pokladli větvičkami, které nařezali na polích. Ti, kdo šli před ním i za ním, volali: „Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Požehnáno buď království našeho otce Davida, které přichází! Hosana na výsostech! (Mk 11,1-10).

Ježíšův vjezd do Jeruzaléma je vstupem Mesiáše. Spojitost s Olivovou horou, s posláním učedníků pro oslátko a odkaz na „království našeho otce Davida“ to jasně ukazují. Prorok Zachariáš (14,3-4) spojuje Olivovou horu s Dnem Hospodina, s příchodem mesiánské doby:

„Potom však Hospodin vytáhne a bude proti těm pohanům bojovat, jako bojoval kdysi v den bitvy. V ten den budou jeho nohy stát na Olivové hoře, která je na východ od Jeruzaléma. Olivová hora se rozštěpí uprostřed od východu na západ velmi velikým údolím a polovice hory ustoupí na sever a druhá polovice na jih.“

V lidové víře byla Olivová hora spojována s příchodem Pomazaného jako hora oleje, hora pomazání. Dodnes Židé očekávají, že Mesiáš vstoupí do Jeruzaléma Zlatou bránou, tedy od Olivové hory.

Následuje velmi podrobný popis přípravy na Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Pasáž se nápadně podobá pozdějšímu vyprávění o přípravě velikonočního beránka. Také tam Ježíš posílá dva učedníky, a v obou vyprávěních je zdůrazněno Ježíšovo předzvědění o událostech. V prvním případě Ježíš ví, kde bude přivázané oslátko, a co je třeba říci okolostojícím lidem. V druhém případě Ježíš ví, že do domu, kde se bude slavit velikonoční večeře, dovede učedníky muž se džbánem. Muž přitom nebude mít ani tušení, že ho učedníci zahlédli na ulici a následují ho.

Zmínka, že na oslátku dosud nejel žádný člověk, nám má naznačit, že bylo určeno k náboženským účelům. Když Pelištejci vraceli Izraelcům archu úmluvy, také zapřáhli do vizu dvě krávy, na které ještě nebylo vloženo jho, jak čteme v 1 Sam 6,7. Také ve čtvrté knize Mojžíšově (21,3) čteme, že byl-li na území Izraele nalezen ubitý člověk a nebylo-li známo, kdo jej ubil, měli soudcové a starší z nejbližšího města přivést jalovici, jíž nebylo ještě použito k práci, a obětovat ji na břehu řeky. Tak budou zproštěni viny za nevinně prolitou krev.

Marek na rozdíl od Matouše do svého vyprávění nevkládá žádnou přímou narážku na výrok z Knihy proroka Zachariáše 9,9, je však velmi nepravděpodobné, že by si tuto souvislost neuvědomoval. V Zachariášově verši totiž čteme:

„Hlasitě zajásej, siónská dcero, zaplesej, dcero jeruzalémská, hle, tvůj král k tobě přichází, je spravedlivý a přináší spásu, je pokorný a jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.“

Matouš na Zachariášovo proroctví odkazuje a cituje ho. Ježíšův vjezd do Jeruzaléma Matouš chápe jako přímé naplnění tohoto verše. Aby to bylo jasněji naznačeno, přijíždí v jeho podání Ježíš ne na oslátku, ale na oslici s oslátkem. Markovo vyprávění je prostší a zřejmě bližší reálné události.

Mnozí prostřeli své pláště na cestu, po které Ježíš přijížděl. Podobně se chovali v Druhé knize královské (9,13) vojenští velitelé poté, co se dozvěděli, že Hospodin pomazal Jehúa za krále nad Izraelem. Každý vzal rychle své roucho, položili mu je pod nohy na schody, troubili na polnice a provolávali, že Jehú se stal králem. Prostírání plášťů na cestu bylo v antickém světě také napodobením červeného koberce, který se kladl na cestu králům. Tak je naznačeno, že zástupy pokládaly Ježíše v nějakém smyslu za krále.

Chování zástupů při Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma a jejich provolávání nás odkazuje na slavení židovského Svátku stánků. Svátek je připomínkou velikých Hospodinových činů, když vodil Izrael po poušti do Zaslíbené země. Je spojen s oslavou na konci sklizně a současně s prosbou o déšť, na kterém závisí nadcházející úroda. Ohledně ustanovení, jak se má slavit svátek stánků, čteme ve Třetí knize Mojžíšově (23,40): „Prvého dne si vezmete plody ušlechtilých stromů, palmové ratolesti, větve myrtových keřů a potočních topolů a sedm dní se budete radovat před Hospodinem.“

Dnešní text evangelia úzce souvisí s textem žalmu 118, který byl pro Svátek stánků důležitým liturgickým textem. Souvislost se nám ozřejmí, když uslyšíme závěr žalmu (verše 25-27), kde je průběh slavnosti útržkovitě zachycen:

„Hospodine, dej spásu, Hospodine, popřej zdaru!
Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu. Žehnáme vám z Hospodinova domu.
Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo. Seřaďte průvod s hojnými ratolestmi až k rohům oltáře!“

Pokládání nařezaných větviček na cestu před Ježíše a volání „hosana“ nás odkazuje na slavnostní procesí s „hojnými ratolestmi“ při Svátku stánků.Kytice ze zmíněných ratolestí se někdy nazývala „hošana“, protože Židé s ní mávali při modlitbě o déšť. Modlitba hebrejsky zněla Hošíja-nah, z čehož vzniklo v řečtině Hosana. Doslova to znamená: „zachraň!“ Ve Starém zákoně je toto zvolání prosbou o pomoc, vznesenou Bohu či králi. V žalmu 118 jsme výraz slyšeli přeložený do češtiny jako: „Hospodine, dej spásu, Hospodine, popřej zdaru!“ O Svátku stánků jde o zvolání radostné, podle určení Páté knihy Mojžíšovy (16,15): „Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, ti požehná na veškeré tvé úrodě a při všem, co budeš dělat. Oddej se proto radosti.“ Nejslavnostnější je poslední den svátku, ve kterém je prosba za déšť spojená s rituálem čerpání vody a s osvětlením chrámového nádvoří. Proto žalm 118 oslavuje „Hospodina, který nám dopřál světlo.“

Motiv volání hosana a mávání palmovými větvemi se znovu objevuje v Knize zjevení (7,9-10), kde čteme: „Potom se podívám – a hle: veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, plemen, kmenů a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou a volali mocným hlasem: „Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi!“ Jak se dozvíme v dalších verších knihy Zjevení, mluví se zde o těch, kteří „přicházejí z velikého soužení: roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi.“ Tito už nemusejí volat Hosana – totiž v původním významu „zachraň“ – nyní už provolávají, že jsou zachráněni. V evangeliu i v Knize zjevení je motiv palmových větví a volání Hosana spojen se záchranou a také s utrpením – ať už jde o blížící se Ježíšovo utrpení a tím také o otevření cesty ke spáse pro národy, anebo o radost těch, kdo skrze utrpení pro Ježíšovo jméno již spásy dosáhli.

Po zvolání „hosana“ následuje jak v Markově evangeliu, tak v žalmu 118 věta: „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!“ Při svátku stánků jde o součást liturgie, která se odehrávala v branách chrámu. Levitští kněží těmito slovy vítali poutníky. V naší křesťanské liturgii je tento verš součástí hymnu „Svatý, svatý“. Stejně jako Ježíš se vjezdem do Jeruzaléma přibližuje k dovršení svého spásného díla, tak v liturgii tento zpěv poukazuje na blížící se reálné zpřítomnění Kristovy oběti v eucharistii.

Zástupy lidí dále volaly: Požehnáno buď království našeho otce Davida, které přichází! Zdá se, že přítomní Židé tímto vlastně provolali Ježíše za davidovského krále. V tomto směru byl Ježíš nazván již v Jerichu těsně před svým příchodem do Jeruzaléma, kde na něj slepý žebrák Bartimeus volal: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Když se však na verš podíváme podrobněji, ukáže se, že hlavní důraz zde neleží na Ježíšovi jako takovém, ale na Davidově království. Jde tedy spíš o modlitbu, aby Ježíšův příchod byl znamením blízkého znovunastolení davidovského království. Teprve v pozdějších evangeliích se při líčení Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma pozornost přesouvá od přicházejícího Davidova království k Ježíši jakožto králi. Ježíš je tak v Lukášově evangeliu nazván „králem“, v Matoušově evangeliu „Davidovým synem“, a v Janově evangeliu dokonce „králem Izraele“. I zde je Markovo evangelium prostší než ostatní tři.

Poslední zvolání zástupů v Markově evangeliu znělo: Hosana na výsostech!Těmi výsostmi se v semitské mluvě myslí sám Bůh a přidáním výrazu k „hosana“ se má zdůraznit náboženská povaha celé události, která odsouvá všechny politické motivy do pozadí. Také tato formule byla převzata do křesťanské liturgie.

S naším úryvkem velmi výrazně souvisí ještě jedno starozákonní místo, a to Kniha proroka Zachariáše. Kromě již citovaných souvislostí s Olivovou horou a s příjezdem krále na oslátku je zajímavá zejména 14. kapitola, kde se mluví o poslední tísni Jeruzaléma a jeho oslavení v nadcházející mesiánské době. Mluví se zde o poslední, vítězné bitvě obyvatel Jeruzaléma s pohany ze všech národů, kterou vybojuje sám Hospodin. Kapitola líčí Svátek stánků mesiánské doby, kterého se budou účastnit všechny národy. Budou se klanět v Chrámě Hospodinu zástupů, a na jejich území bude pak padat déšť. Kapitola končí slovy: „V ten den nebude už v domě Hospodina zástupů žádný kramář.“

V Markově evangeliu Ježíš druhý den po svém vstupu do Jeruzaléma šel a vyčistil Chrám od kupců a směnárníků. V chování davu i Ježíše tedy můžeme vnímat zřetelné poukazy na to, že Ježíšův vjezd do Jeruzaléma má být vnímán jako mesiánská událost, jako výrazné přiblížení se mesiánské doby. Z Ježíšovy iniciativy při přípravě jeho vjezdu do Jeruzaléma, z vyčištění Chrámu, které následuje, a také z podobenství, která Ježíš vyslovuje na adresu svých protivníků můžeme usoudit, že Ježíšova obvyklá opatrnost, se kterou dříve tajil svou identitu, nyní mizí. Někteří exegeté si položili otázku, zda Ježíš o takové slavnostní „entrée“ stál, zda ho zamýšlel. Dospěli k závěru, že spíše ano. Ježíš už nemohl dále zakrývat, že je Mesiášem, a proto se snažil dát učedníkům a přítomným zástupům najevo, že jeho mesiášství je jiné, než všichni očekávají: není žádným válečníkem, ale přijíždí skromně, na oslátku. Očekávejme i my Ježíše s radostí, přestože jeho příchod do našeho života může vypadat třeba úplně jinak, než jsme si představovali.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6