Mk 1,21-28

Jindřich Fencl

 

Evangelium této neděle – čtvrté v mezidobí cyklu B, nám předkládá úryvek z první kapitoly Markova evangelia, verše dvacet jedna až dvacet osm.

Podívejme se napřed na začlenění tohoto úryvku do souvislostí Markova evangelia, poté si úryvek projdeme po jednotlivých verších a nakonec se pokusíme společně zamyslet nad tím, co chce říci nám, co si z něj můžeme vzít do našeho života.

Jde o první Ježíšův zázrak podle Markova evangelia po úvodních událostech v prvních dvaceti verších evangelia: po vystoupení Jana Křtitele, Ježíšovu křtu, pokušení na poušti, prvním ohlášení radostné zvěsti – evangelia – a po povolání prvních učedníků.

Odpovídající text k dnešnímu úryvku nalezneme v Lukášově evangeliu ve čtvrté kapitole od verše třicet jedna do verše třicet sedm.

Celý úryvek si můžeme rozdělit na dvě části. První část (verše 21 a 22) rozvíjejí předchozí Ježíšovo „hlásání Božího evangelia“ (verš 14), stručný obsah tohoto hlásání následuje ve verši 15: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu“.

Na to navazuje první část našeho úryvku: V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagógy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona (Mk 1,21-22).

Marek ukazuje Ježíšovo učení jako nové, byť ze starého vycházející. Není totiž jen opakováním rabínských výroků, jak bylo tehdy běžné („rabi X řekl, že rabín Y říkal, že rabi Z učil…“) a není pouhým rozvíjením tradice. Je to nové učení, které není ani líbivé, ani jen zajímavé, ale je mocné. A tato moc Ježíšova učení je znázorněna vyprávěním o exorcismu, čili vyhnání zlého ducha, což je druhá část našeho úryvku.

Tu si nyní vyslechněme: V jejich synagóze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím kdo jsi: Svatý Boží!“ Ale Ježíš ho okřikl: „Mlč a vyjdi z něho!“ Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a ptali se jeden druhého: „Co je to? Nové učení – a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!“ A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji (Mk 23-28).

Toto vyprávění má obvyklou strukturu všech podobných biblických i mimobiblických líčení exorcismů, vlastně co verš, to jedna část příběhu: 23. verš popisuje scénu, kterou zde představuje bohoslužba v synagoze. V dalším verši se seznamujeme s charakteristikou zlého ducha a jeho moci. Tento duch zná Ježíšovo jméno, což podle starověké představy znamenalo, že se bude snažit uplatnit moc, kterou by ho ovládl. Ježíšovo jméno či označení „Svatý Boží“ je zde vyjádřením dvou skutečností – patření Bohu a svatosti – absolutní nepřítomnosti zla v jeho životě. Následuje Ježíšův příkaz „mlč“ a „vyjdi“ (verš 25) – děje se to zde pouhým slovem (vždyť Ježíš učil „s mocí“). Ve verši 26 pak zaznamenáváme Ježíšův úspěch – odchod ducha. Konečně v posledních dvou verších (27 a 28) zaznívá nejprve pochvalný souhlas shromážděných, jakýsi chór, žasnoucí nad „novým učením plným moci“ a poté se vyprávění uzavírá a ukazuje se důsledek: „pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji.“

Ježíš v našem příběhu jedná s autoritou, s mocí. Je zřejmé, že tato moc nade zlem plyne z Ducha, kterým byl Ježíš naplněn (viz Ježíšův křest v Jordánu – Marek 1,10).

Tímto Duchem je naplňována i církev, která pak v jeho síle může jednat podobně jako Ježíš (vzpomeňme na to, jak Petr s Janem uzdravili chromého, Sk 3,1-11). A tam kde jím naplňována není, stává se křesťanství náboženstvím, sestávajícím v prvé řadě z pouček, příkazů, zákazů, atd., náboženstvím, které neosvobozuje a je bez moci – tedy bezmocné.

Vyprávění o exorcismu v našem úryvku může být pro dnešního člověka nepochopitelné nebo, i pohoršlivé. Většinou nežijeme s vědomím, že svět kolem nás je plný démonů. Není ale také dobré odkázat historku se zlým duchem jen do minulosti, do Palestiny před dvěma tisíci lety a říci: „Tenkrát si nevědomí lidé věci takto vysvětlovali, ale dnes vše vidíme jinak.“ Protože svět je v zásadě stejný a to, co se vypráví v evangeliu, se nás týká dnes tak, jako se to týkalo lidí před tisíci lety.

Zkusme si tedy představit, jak by napsal tuto část evangelia dnešní „Marek“? Musel by reagovat na to, že člověk je dnes tak jako tehdy ohrožován strachem ze zla, hříchem, a že i dnes se evangelium projevuje jako „učení s mocí“. A tak by mohl třeba napsat, že Ježíš potkal člověka, který byl úplně ochromen strachem z toho, že má rakovinu a že brzy umře. Nebo člověka, který by byl zhnusen, zklamán a plný beznaděje ze zla, ze světa plného zla, v němž žije. A tomu prvnímu by Ježíš řekl: „Neboj se, můžeš si dovolit být nemocen, dokonce můžeš i umřít – já tě v tom nenechám, nezhroutíš se a nebude to pro tebe úplný konec“. A tomu druhému by dal odpuštění a dovedl by ho k přesvědčení, že i on sám je teď schopen odpouštět, že je teď schopen bez příkras tento svět snést.

To, co se stane s člověkem, když tyto věci přijme (a víme, že se takováto „osvobození“ stávají!), je v podstatě stejné, jako „vyhnání zlého Ducha“ v našem evangeliu. Znamená stejné osvobození od toho, co člověka trápí, ničí, co sám nemůže zvládnout! Řešení problému zla, které je silnější než člověk a které ho opanovává, je stejné. A ten, kdo toto osvobození zažije, nebo ten, kdo je zprostředkuje, zažije stejnou moc Ježíšova učení, jako ji zažili jeho současníci.

Zkusme se teď zamyslet nad přečteným úryvkem. Co si z něj můžeme vzít do svého života, do příštího týdne?

Ježíš přichází nejen s novou zvěstí, se zvěstí o blízkosti Božího království. Přichází s učením, které má v sobě moc. A jakou? To právě ukazuje náš dnešní příběh. Moc vítězit nad zlem. A to nad zlem v člověku, ne nad nějakým zlem obecně. Ježíš tak vystupuje naprosto nepřehlédnutelně z řady těch úctyhodných mužů v dějinách, kteří říkali správné, moudré a krásné věci, ale kteří neměli moc udělat to, co říkali, skutkem. A ještě víc vystupuje z řady těch, kteří to, co říkali, uskutečňovali mocí, totiž násilím, které páchali na druhých.

Ježíšovo učení moc ani nepropůjčuje, ani nepožaduje, ani nelikviduje – ono ji nese samo v sobě. Ježíš totiž není odmyslitelný od svého učení, jeho spojení s Otcem je ve všem, co dělá, mluví, snáší… A tak se uprostřed lidských dějin objevuje jakýsi ostrov, který není pod vlivem zla, který nemá se zlem nic společného, který je tímto zlem nezničitelný. Je to spíš malý ostrov Ježíšova života a učení. Ale skrze jeho učedníky, skrze církev, se rozrůstá jak v přítomnosti, tak do budoucnosti. Kde se Ježíš dostane naplno ke slovu, kde se jeho učení dostane bez lidských „podpůrných prostředků“, totiž bez lidské moci a vypočítavosti, k člověku, který je přijme, tam se děje vítězství. Vítězství nad zlem, nad zlým duchem, nad nečistým (tedy službu Bohu znemožňujícím) duchem. A toto vítězství se děje dnes právě tak jako tehdy v Kafarnaum. Protože zlo se nezměnilo a Ježíšova moc také ne.

Je tu ovšem praktická otázka: Kde tuto moc Ježíšova učení najít, jak s ní zacházet, aby byla účinná? Všimněme si, že evangelia nepodávají žádné návody, žádnou techniku boje se zlem. Jen konstatují, že v Ježíši je vítězství nad zlem přítomno, že v něm tato moc je. Proto ani dnes si člověk nemůže myslet, že je vůči zlu v sobě nebo v jiných zcela bezmocný, ale nemůže si také myslet, že se musí naučit nějaké speciální tajemné technice, jejíž pomocí by zlo likvidoval. To by bylo vlastně pohanství, magie. Moc vítězství nad zlem je v Ježíši, v tom, co říká a dělá.

A kde dnes Ježíš učí, uzdravuje, pracuje, žije? Pavel to říká jasně: ve svém mystickém těle, v církvi. V církvi, která je vyživována a vyzbrojována Ježíšovým Duchem, tím Duchem, kterého Ježíš poslal, když odešel. Žít z Ducha je vlastně totéž jako žít v Ježíšově síle, znamená to žít tak, jak žil Ježíš, dělat to, co dělal on (a i větší věci – jak říká evangelium). Je to možné? Děje se to? Důkazem je každý dospělý člověk, který se vlivem kázání církve, vlivem modliteb křesťanů, vlivem svátostí obrátí, který se nejen nadchne pro to, co slyší, ale který je uzdraven z moci zla, z otroctví hříchu, nenávisti, beznaděje, malomyslnosti …

Takové lidi jistě známe, stejně tak jako nakonec známe i sami sebe. Toto slovo evangelia nepotřebuje zdaleka slyšet jen ten, kdo je téměř nebo úplně mimo církev, kdo je pro Boha zcela mrtev. Stejně tak ho potřebují slyšet i ti hodní a snaživí křesťané, kteří stále a stále napínají svou vůli, aby se změnili, aby se polepšili, a pak si buď „připisují“ výsledky tam, kde skoro žádné nejsou, nebo se hroutí pod tíhou zjištění, že se nezlepšili, že se nezměnili. Potřebují slyšet zvěst o moci evangelia, o moci, která může být činná v nich, která může uvolnit a vyvolat jejich snahu, jejich dobrou vůli, která ale nemůže být jejich snahou nikdy nahrazena.

Ježíšovo jednání je tedy znamením – znamením nejen pro tehdejší návštěvníky synagogy, ale znamením a výzvou pro každého z nás: království Boží, naše spása, je blízko; Ježíš ve své moci působí a vítězí i v dnešním světě, v mém životě, v mých prohrách i v mých úspěších, ve starostech i radostech, jde mu o moje vykoupení, o moje uzdravení, o uzdravení celého člověka.

Jsem pozván k životu v moci a plnosti Ducha, k životu ve svobodě, k opakovanému vysvobození z moci zla. Právě teď a možná právě v tomto týdnu, který je před námi.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6