Mk 13,24-32

Petr Mareček

 

Ve vyprávění Markova evangelia se mezi kapitolami o veřejném Ježíšově působení (Mk 1-12) a těmi, které vypovídají o jeho utrpení, smrti a vzkříšení (Mk 14-16), nachází tzv. eschatologická řeč (Mk 13). Tato řeč společně s řečí v podobenstvích (Mk 4) jsou jedinými delšími Ježíšovými proslovy podle svědectví tohoto evangelia. Z těchto dvou obsáhlých Ježíšových řečí je zajisté obtížnější k pochopení tzv. eschatologická řeč, do které náleží evangelní perikopa 33. neděle liturgického mezidobí cyklu B. Dříve než zaměříme pohled k samotnému nedělnímu úryvku, věnujme pozornost poselství celé této Ježíšovy řeči.

Eschatologická řeč začíná Ježíšovým ohlášením, že bude zničen jeruzalémský chrám, a otázkou, kdy se to stane. Tato řeč je sice adresována čtyřem učedníkům, které Ježíš povolal jako první (srov. Mk 13,3 a 1,16-20), avšak má všeobecnou platnost: „Co říkám vám, říkám všem“ (Mk 13,37). Řeč nevěnuje zájem pouze zničení Jeruzaléma, ale upírá pozornost také do celé budoucnosti. Ježíš v hlavních rysech sděluje svým učedníkům, co jim přinese budoucnost a jak si mají počínat. Ve svém pohledu na budoucnost Ježíš rozvádí, co se obecně děje ve světě, co se přihodí zvláště s jeho učedníky, co nastane s Jeruzalémem a jak skončí veškeré dění světa.

Běh světa bude pokračovat tak, jak tomu bylo vždy. Bude doprovázen nejen přírodními katastrofami, ale také těmi, které jsou zapříčiněny lidskou záští a nerozumností. Všeobecné dění bude ovlivněno válkami, nepřátelstvím mezi národy, zemětřeseními a hladem. Je tedy zřejmé, že Ježíšův příchod, jeho působení a jeho vzkříšení nevedly k ustanovení ráje na zemi. Země zůstává tím, čím vždy byla, tj. slzavým údolím a oblastí tak častých trápení.

Pokud jde o Ježíšovy učedníky, tak u nich obzvláště platí, že jejich učednictví, jejich spojení s Ježíšem, je možné pojmenovat vším možným jiným, jen ne klidem, slávou, pokojem či uznáním. Právě proto, že k Ježíšovi náleží, že se k jeho jménu přiznávají, musí počítat s tím, že budou ve společnosti pronásledováni a že budou zakoušet ve vlastních rodinách prudké kontroverze. Musí počítat s tím, že budou všeobecně nenáviděni a že budou i odmítnuti. Ježíšův osud se stane rovněž jejich osudem. Tak jako On bude vydán lidem (Mk 9,31; 10,33), tak i oni musí počítat s tím, že budou vydáni (Mk 13,9.11). Evangelium ale zároveň bude hlásáno všem národům. Zničení Jeruzaléma bude spojeno s velkým trápením a učedníci jsou proto vyzváni, aby si pokud možno zachovali odstup od tohoto města.

Jak je pro apokalyptickou literaturu obvyklé, je při tomto pohledu na budoucnost viděno téměř jen to, co je hrozivé a strašné. Tím ale není řečeno, že by lidské dějiny byly tvořeny pouze katastrofami a příběhy Ježíšových učedníků pouze pronásledováním. Avšak na druhou stranu je třeba dodat, že katastrofy a pronásledování jsou pro tyto dějiny charakteristické a Ježíšovi učedníci mají s nimi počítat a připravit se na ně.

Závěr dějin je spojen s otřesem všeho toho, co doposud bylo pevné a stabilní, a s příchodem Syna člověka v jeho slávě. Slunce a měsíc dávají světlo a je pro ně příznačný pravidelný pohyb. Umožňují měření času. Hvězdy jsou k sobě navzájem nehybně přidruženy. Jeví se tedy jako symbol řádu a stálosti. Člověk, který putuje pouští nebo se plaví po moři, se může podle nich orientovat. Zachvění tohoto hvězdného světa, který symbolizuje řád a stálost, dává najevo, že nynější poměry nemají věčné trvání. Člověk s nimi tedy nemůže neomezeně počítat a zároveň je nesmí pokládat za jediný jednoznačný orientační bod.

Posledním slovem k veškerým lidským dějinám a ke všem jejich událostem je příchod Syna člověka v Boží slávě. On, který prošel cestou utrpení a smrti, se stane viditelným všem lidem ve svém pravém postavení. Jeho zjevení a jeho viditelná, jedinečná a neomezená vláda je cílem veškerých lidských dějin. I když jsou tyto lidské dějiny plné katastrof a zkázy, na jejich konci nebude žádná pohroma. Bůh sice dopouští mnohé skutečnosti, které jsou často opravdu hrozné a nepochopitelné, avšak jeho poslední slovo k lidským dějinám bude zjevení Syna člověka ve slávě Otce. Budoucnost lidstva může vypadat pochmurně, může mířit zdánlivě k naprostému zániku, avšak na konci stojí Syn člověka, který sdílel veškerý lidský úděl, a který se nachází ve svém zářivém a vznešeném společenství s všemohoucím Bohem, Otcem. Ježíšovi učedníci mohou být ještě velmi pronásledováni a nenáviděni. Ten, kterého následovali a jeho osud sdíleli, čeká na ně a přizná se k nim. On je věrný a mocný. Jejich pozemský život může sice skončit, jako je tomu vždy a jak tomu vždy též bylo. On, Syn člověka, je však schopen všude tyto své nalézt a shromáždit je. Držení se Ježíše sice může učedníkům přivodit smrt, avšak tato smrt je určuje k věčnému životu s ním, s Dárcem věčného života.

Tímto svým vyučováním chce Ježíš dosáhnout toho, aby si učedníci nečinili falešné představy o budoucnosti. Nesmí počítat s pokojným pozemským rájem. Země zůstane nadále slzavým údolím a právě učedníci se musí připravit na pronásledování a odmítnutí. Ve všech těžkostech současných poměrů nesmí ale zapomenout, že na konci bude stát zcela jasné vítězství Syna člověka a jejich společenství s ním. Toto je skutečná perspektiva pro ty, kteří se neoblomně rozhodnou pro Ježíše. Nemají si vytvářet žádné iluze, nemají též propadat zoufalství. Mají se však odhodlaně a bez rozpaků pevně držet Ježíšova slova a neochvějně spoléhat na jeho budoucnost.

Vraťme se nyní k evangelní perikopě nastávající neděle. Její text začíná působivým apokalyptickým obrazem, jenž je inspirován starozákonními vyjádřeními.

24A v těch dnech, po onom soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit,25hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje. 26A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. 27Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe.

Zatmění slunce a měsíce, padání hvězd a zachvění kosmu jsou obrazy, které nelze chápat doslovným způsobem, nýbrž je třeba je interpretovat symbolicky. Již ve Starém zákoně je příchod Boha v roli soudce do historie a do světa představen pomocí podobné scénografie. Prorok Izaiáš uvádí: „Nebeské hvězdy a souhvězdí se nezatřpytí svým světlem, slunce se při svém východu zatmí, měsíc svým světlem nezazáří“ (Iz 13,10). A o něco dále u stejného proroka můžeme číst: „Rozkladu propadne všechen nebeský zástup: nebesa se svinou jako kniha a všechen jejich zástup bude padat, jako opadává listí z vinné révy a padavče z fíkovníku“ (Iz 34,4). Pokud jde o náš text, je třeba mít v patrnosti, že středem obrazu, který popisuje Ježíš, není ani kosmická katastrofa a ani výpověď o konci světa, nýbrž zvěst o „příchodu Syna člověka“, který je cílem světa a při kterém dojde historie svého završení. Příchod Syna člověka způsobí změnu současného stavu kosmu. Prohlášení o zatmění slunce a měsíce je zde dáno do souvislosti se září „veliké slávy“ Syna člověka.

V následujících slovech se Ježíš odvolává na starozákonní knihu proroka Daniela, která je známa svými apokalyptickými vyjádřeními a ve které se objevuje výpověď o slavném zjevení „Syna člověka“ s nebeskými oblaky, aby přijal vladařskou moc, slávu a království a aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků (srov. Dan 7,13-14). Židovská a křesťanská tradice viděla v těchto slovech Danielova proroctví vstup Mesiáše do historie. V tomto světle je třeba rovněž číst toto Ježíšovo poselství. Vše, co je spojeno se Synem člověka – oblaka, moc, sláva, andělé – to všechno ho charakterizuje jako božské bytí. Mesiáš – Kristus již přišel do světa, aby učinil radikální zlom v lidské historii. Již nastala inaugurace Božího království, avšak jeho realizace je pozvolná, i když činí pokroky. Až bude dosaženo plnosti, tehdy Kristus odevzdá své království Bohu a Otci, aby Bůh byl všechno ve všem. V očekávání této plnosti mají být křesťané bdělí, pozorní a aktivní. Tento postoj je Ježíšem popsán pomocí přirovnání o fíkovníku.

28Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. 29Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi. 30Amen, pravím vám: Toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. 31Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. 32O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.

Jedná se o lidový obraz, který poukazuje na změny ročních období. Na rozdíl od mnohých další rostlin, se kterými je možné se setkat v Palestině, fíkovník během zimy nemá listy. Na jaře vyráží pupeny, které postupně rostou a ohlašují tak léto a nastávající plody. Pomocí tohoto obrazu Ježíš učí své učedníky, že z toho, co je viditelné, je možné s jistotou rozeznat, jak blízko je to, co je ještě neviditelné. Křesťan má tedy žít s otevřenýma očima. Nemá se nechat rozptýlit a pouze si zaslepeně užívat života, nýbrž má s bdělým zrakem sledovat znamení příchodu Boha. Tato blízkost Pánova příchodu je aktuální pro všechny generace. Toto platí jak pro generaci Ježíšových učedníků, tak také pro každou generaci čtenářů evangelia. Každý člověk má totiž k dispozici pouze čas svého pozemského života, aby očekával Pánův příchod. Okamžik příchodu a plnosti Božího království je zapsán pouze v mysli Boží a v jeho plánu spásy. Je tedy naprosto zbytečné snažit se navrhovat horoskopy a znepokojovat se hypotézami fantazie. Věřící člověk má s intenzitou a vyrovnaností žít přítomný okamžik a při tom mít upřenou pozornost na znamení času a nechat se vést Ježíšovým slovem, které má trvalou platnost a závaznost. S tímto postojem je tedy třeba očekávat rozhodující a definitivní slovo Boží, které bude vyslovené v pravý čas a o kterém ví pouze sám Bůh.

Křesťan tedy neočekává konec světa, ale příchod Pána. Neočekává nějakou kosmickou katastrofu, nýbrž obnovu všeho. Neobává se propasti nicotnosti, ale doufá v plnost života ve společenství s jeho Dárcem a Udržovatelem.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1