Mk 14,1-15,47

Petr Mareček

 

O květné neděli uslyšíme při mši pašijové vyprávění o umučení a smrti Ježíše Krista. Toto čtení je ale pro náš pořad příliš dlouhé, proto v něm nezazní. Chcete-li text sledovat, najdete ho u Marka ve 14. a 15. kapitole.

Markovo evangelium staví začátek Ježíšova působení ve znamení skutečnosti, že jeho předchůdce, Jan Křtitel, byl uvězněn: „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium“ (Mk 1,14). Je možné si všimnout, že od samého začátku Markova evangelia se v něm setkáváme neustále s odkazy na Ježíšovo utrpení. První jasnou výpověď nalezneme již ve 3. kapitole. O farizejích a herodiánech je řečeno, že se umlouvali, že Ježíše zahubí (Mk 3,6). Zvláštní roli pak zastávají v souvislosti s blížící se Ježíšovou smrtí dvě události: pomazání v Betánii (Mk 14,3-9) a poslední večeře (Mk 14,22-25).

Pašijové události patří nesporně k nejstarším tradicím, které měli evangelisté po ruce při sestavování svých evangelií. Vlastně k nim celé evangelijní vyprávění směřuje. Je možné stanovit některé jejich zásadní charakteristiky. V prvé řadě je dobré si všimnout, že v žádné jiné části evangelia nevystupuje tolik do popředí děje Ježíšova důstojnost. Musíme však dodat, že v žádné části evangelia není tento Ježíšův nárok na důstojnost předmětem takového rázného odmítnutí. Vždyť pašijové události nám popisují vydání Božího Syna. V druhé řadě můžeme v pašijových událostech pozorovat, že představují Ježíše, jak přijímá Boží vůli v její tajemnosti a jisté „tvrdosti“ a jak se osvědčuje skrze svou poslušnost jako Syn vůči svému Otci. Nakonec pak pašijové události popisují završení Ježíšova nasazení pro lidstvo skrze darování vlastního života. Všechno, čím se vyznačoval Ježíšův život, dosahuje v pašijových událostech svého završení. Ježíš totiž sdílí lidský úděl, plní tak vůli svého Otce a zcela se zasazuje ve prospěch lidstva.

Ježíš je po svém zatčení předveden před velekněze, starší a učitele Zákona. Před těmito třemi hlavními skupinami židovského národa se objevuje již podruhé. Poprvé se s nimi setkal na chrámovém nádvoří, dotazovali se ho na jeho pravomoc (Mk 11,27). Nyní je před ně předveden v poutech. Na všechny jejich obžaloby, které proti němu vznáší, odpovídá mlčením. Jakmile mu však velekněz klade otázku: „Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?“ (Mk 14,61), odpovídá okamžitě a zcela otevřeně: „Já jsem to. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými“ (Mk 14,62).

Otázka ohledně Ježíšovy totožnosti je jedinou otázkou, na kterou Ježíš poskytl odpověď během svého soudního procesu před židovskou veleradou. Zdrženlivost, kterou je jinak možné v evangelním vyprávění pozorovat, tu najednou mizí. Ježíš říká jednoznačně, že je Mesiášem a Božím Synem, který jako Syn člověka bude sedět po Boží pravici a který přijde jako Soudce. Jedinečně shrnujícím způsobem a pomocí mnohotvárné formulace je vyjádřena v tomto verši Ježíšova totožnost a jeho význam. Z hlediska svého úkolu je Bohem poslaný konečný Nositel veškeré spásy. Z hlediska svého původu je Synem Božím, který zasedne po Boží pravici. Jeho úkolem v budoucnosti bude se soudcovskou pravomocí vynášet soud nad veškerým světem a přivést vše k dokonání. Jde zde jedině a pouze o výpověď ohledně rozličných hledisek jeho vztahu k Bohu a jeho významu pro nás lidi.

Ježíš o sobě tvrdí, že má nepřekonatelný a jedinečný vztah k Bohu. Toto jeho tvrzení je chápáno nejvyššími židovskými představiteli jako rouhání a je jimi zamítnuto jako urážka Boha. Na této rovině se odehrává Ježíšův proces: Je skutečně Syn Boží nebo pouhý rouhač proti Bohu, kterým dosud nikdy nebyl? Jestliže mu postavení, které si nárokuje, opravdu patří, pak je opravdu Božím Synem. Jestliže však ne, pak je skutečně rouhačem proti Bohu. Je zde vyjádřen nejostřejší protiklad. Ten, který se nachází v nejdůvěrnějším vztahu k Bohu, je pokládán za nejhoršího Božího nepřítele. Ten, který je schopen spojit všechny lidi s Bohem, je pokládán za svůdce, kterého se je třeba zbavit a sprovodit ho ze světa. S Ježíšem je nyní zacházeno takovým způsobem, jaký odpovídá posouzení jeho osoby nejvyššími židovskými představiteli. Na Ježíše je pliváno, stává se předmětem výsměchu a dostává rány do obličeje (Mk 14,65). Zde skutečně docházejí naplnění slova: Syn Boží je vydán do rukou lidí (srov. Mk 9,31; 10,33; 14,41).

Rovněž v procesu před Pilátem jde o Ježíšovu totožnost. Znovu vyvstává otázka: Kdo skutečně je? Pilát se ho ptá: „Ty jsi král Židů?“ Ježíš na tuto otázku odpovídá: „Ty sám to říkáš“ (Mk 15,2). Opět se Ježíš vyjadřuje pouze k tomuto tématu, k problematice své totožnosti. Na všechny ostatní dotazy odpovídá mlčením (Mk 15,5). Odpověď, kterou Ježíš poskytuje Pilátovi, není tak jednoznačná jako byla ta, kterou dal veleknězi. Je to způsobeno tím, že titul „král Židů“ není jednoznačným označením. Ježíš je král Židů jako Bohem poslaný Mesiáš izraelského lidu. Není však králem Židů jako soupeř římského císaře ve snaze o získání co největší pozemské moci. Ježíš nemá žádné zbraně, žádné vojenské šiky. Jeho kázání není výzvou ke vzpouře proti císaři (srov. Mk 12,13-17).

Je zajímavé si všimnout, že ve všem, v čem má Pilát s Ježíšem nějaké dočinění, se objevuje titul „král Židů“. Takto Pilát představuje Ježíše lidu a žádá souhlas o jeho propuštění (Mk 15,9). Jako „krále Židů“ Pilát dává Ježíše zbičovat a vydává ho, aby byl ukřižován (srov. Mk 15,12-15). Vojáci, kteří byli pověřeni ukřižováním Ježíše, reagovali po svém na tento Ježíšův nárok, že je „králem Židů“. Navlékli mu purpurový pláště a upletli mu trnovou korunu, kterou mu vsadili na hlavu (Mk 15,17). Gesta, která náleží k projevům úcty vůči skutečnému králi, jsou vojáky použita k vyjádření potupy a posměchu. S Ježíšem, který je skutečným králem a kterému náleží veškerá úcta a klanění, je zacházeno jako s nejhorším podvodníkem a bezbožníkem. Nakonec se pak na Ježíšově kříži objevuje nápis, který uvádí jeho provinění: „Král Židů“ (Mk 15,26). To, že se Ježíš dožadoval své pravé totožnosti, jej dovedlo na kříž. Skrze kříž má tak definitivním způsobem vyjít najevo, co je možné pokládat za jisté z toho, co Ježíš o sobě tvrdil. Jak může být „králem Židů“ ten, který nebyl schopen zabránit tomu, aby byl ukřižován a na kříži zemřel? Jak může být tento ukřižovaný Mesiášem, který je Bohem poslaný a který působí s mocí Boží?

Tato otázka je Ukřižovanému výslovně položena velekněžími, kteří vystupují jako jeho hlavní protivníci: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Ať nyní sestoupí z kříže, ten Mesiáš, král Izraele, abychom to viděli a uvěřili!“ (Mk 15,31n). Podle jejich způsobu myšlení to jednoduše není možné, že by Ježíš byl Synem Božím a Mesiášem poslaným všemohoucím Bohem a takto umíral na kříži. Kdyby to nechal dojít již tak daleko, že by byl ukřižován, musí přece alespoň nyní ukázat svou moc, musí přemoci nutnost smrti a sestoupit z kříže. Velekněží tak svými slovy předepisují Bohu a tomu, kterého On poslal, co je třeba dělat, aby byl Ježíš hodný jejich víry. Posuzují tak Boha a Ježíše, Božího Syna, podle lidských měřítek.

Hlavní představitelé židovského lidu, kteří chtějí vidět, jak Ježíš sestoupí z kříže a vyvázne tak smrti, nedochází k víře. Zůstávají u svého způsobu chápání a pokládají Ježíše za rouhače a bezbožníka. Na druhou stranu však pohanský setník, který pozoruje Ježíše na kříži a který vidí, jak Ježíš umírá, přichází k víře. Vyslovuje vyznání: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží“ (Mk 15,39). Dokud Ježíš žil a veřejně potvrzoval svůj vztah k Bohu, stavěli se mu jeho protivníci na odpor a dovedli ho k násilné smrti. Nyní, když dosáhli svého cíle, když visí jeho mrtvé tělo na kříži, vyznává pohan plnou Ježíšovu důstojnost. Tomuto setníkovi předal Pilát zodpovědnost ohledně Ježíšova ukřižování a jeho usmrcení (srov. Mk 15,44n). Pod jeho vedením se uskutečnilo ukřižování. Tento setník vyslechl slova výsměchu adresovaná ukřižovanému Ježíši. On zakusil, že Ježíš v této situaci na kříži nepoužil žádné moci. Tento setník jednoduše pozoroval Ježíšovu smrt. Co Ježíš během svého pozemského života u svých krajanů nedosáhl, dosahuje nyní při své smrti na kříži u tohoto pohana. Ježíš vede tohoto setníka k vyznání svého postavení a své důstojnosti.

V celých pašijových událostech stojí proti sobě Ježíšův požadavek, že je Mesiáš, Syn Boží, a události, které zakouší. Zdá se, jakoby si tyto skutečnosti protiřečily. Ve všech jednotlivých fázích pašijových událostí stále znovu zaznívá, že Ježíše je Mesiáš, Syn Boží. Ten však, který toto o sobě tvrdí, je vydán k násilné smrti. Je vydán na pospas veškerým formám lidské slabosti a zloby. Ježíš je zrazen (Mk 14,43-45), je zapřen jedním ze svých nejbližších (Mk 14,66-72), je opuštěn ode všech (Mk 14,50). Během soudního procesu jsou proti němu vznesena křivá svědectví (Mk 14,56). Ježíšova jediná slova pronesená v procesu před veleknězem jsou označena jako rouhání (Mk 14,64). Pilátovi je Ježíš od velekněží vydán ze zášti (Mk 15,10). Posměch a potupu skrze plivání a bití po hlavě zakouší Ježíš jak na konci procesu před veleradou (Mk 14,65), tak také po procesu před Pilátem, když byl předán vojákům k ukřižování (Mk 15,19).

Ježíšova cesta ponížení vrcholí smrtí na kříži, před kterou zakouší urážky od kolemjdoucích (Mk 15,29), posměch od velekněží a zákoníků (Mk 15,31) a potupu od těch, kteří s ním byli ukřižování (Mk 15,32b). Bezbranně a bez projevů jakéhokoliv násilí zakouší Ježíš veškerou špatnost. Není ušetřen snad ničeho. Sdílí tedy s námi veškeré utrpení, které je spojeno se slabostí a křehkostí lidské přirozenosti.

Ježíšovo utrpení nám ukazuje, až do jaké míry sám sebe vydal. Na druhou stranu pašijové události stále zdůrazňují, že ten, který byl vydán, je Boží Syn. Dávají nám tak jasně najevo, jak je nám Ježíš, Boží Syn, nesmírně blízký, jak o něm skutečně platí, že je „Bůh s námi“ (Mt 1,23). Ukřižovaný Boží Syn nám ukazuje, že neexistuje žádný stav nouze a bídy, ve kterém bychom byli Bohem opuštěni. Rovněž ve stavu největší bezmocnosti je Bůh s námi. Bůh je totiž všude s námi a jeho moc nezná žádné hranice a žádné zábrany.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3