Mk 1,6-11

Josef Kaše

 

V neděli uslyšíme o svátku Křtu Páně úryvek z Markova evangelia. Toto evangelium představuje Jana Křtitele jako opravdového proroka. Líčí ho jako chudého a přísného muže, který hlásá Boží slovo a zůstává nezávislý na smýšlení okolí a na světě. Ježíš k Janovi přichází jako jeden ze zástupu kajícníků, avšak prorok ho poznává a oznamuje, že Ježíš je mocnější než on: „Za mnou už přichází mocnější, než jsem já: nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků“ (v. 7). Ježíš přichází, aby přijal křest pokání jako ostatní lidé, a s pokorou s námi sdílí hříšnou přirozenost – stává se „největším hříšníkem“ (2 Kor 5,21).

Avšak Otcův hlas se obrací přímo na Ježíše a potvrzuje jeho nevinnost a původ: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!“ (v. 11).

Pro mnohé Židy byl Jan Křtitel skutečně mimořádnou, inspirující postavou, jejíž horlivosti a vážnosti nedokázali odolat. Pro evangelistu Marka však byl Jan ještě někým víc. Zpětně poznával v Janovi toho, skrze něhož již Bůh připravoval příchod svého Syna – jak byl zaslíben posledním ze starozákonních proroků, Malachiášem: „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů“ (Mal 3,1).

Jestliže však vycházelo celé Judsko a všichni jeruzalémští obyvatelé k Janovi do pouště, kdo by si při tom nevzpomněl, že Izrael nalezl svobodu již dvakrát tím, že vyšel na poušť: Když za Mojžíše putoval pouští do Zaslíbené země a když se vracel z babylonského zajetí do Judska a Jeruzaléma. V obou případech vedl Bůh svůj lid pouští na svobodu. A právě to se nyní mělo stát Ježíšovým prostřednictvím!

Co se dělo skrze Jana v židovském národě, bylo pro Marka naplněním Izaiášových slov: „Hlas volá na poušti: Připravte cestu Pánu! Vyrovnejte mu stezky!“(srov. Iz 40,3).

Tímto způsobem začalo evangelium o Ježíši Kristu.

Ježíšovo lidství i božství tvoří ideální a harmonickou jednotu: Kristus je pravý Bůh a pravý člověk. Janův křest je proto jiný než křest Ježíšův. Kristův předchůdce křtil „vodou“, zatímco Kristus křtí „Duchem svatým“ (v. 8). Přestože Ježíš přijímá křest od Jana, v okamžiku, kdy vstupuje do vody, sestupuje na něj svou mocí a silou Duch svatý a uschopňuje ho k poslání, které ho čeká. Ježíš je Boží služebník, plný Ducha svatého (srov. Iz 42,1). Podobně jako Mojžíš povstal z vody Nilu, vystupuje Ježíš jako nový Mojžíš z vody Jordánu (srov. Iz 63,11), aby vedl Boží lid k pastvinám oplývajícím pokojem, spásou a spravedlností (srov. Iz 63,14).

Po staletí očekával Izrael příchod slíbeného Mesiáše, který měl lidstvu přinést velkorysou a nezrušitelnou smlouvu s Bohem. Tuto smlouvu přináší a sám na sobě plně uskutečňuje Boží Syn. Ježíš Nazaretský se připojil k zástupu hříšníků, kteří na břehu Jordánu čekali na přijetí křtu pokání. Ten, který je bez hříchu, se pro spásu člověka stal největším hříšníkem a spojil své božství s lidstvím, aby mohl lidské proměnit v Boží – člověk je v Kristu pozdvižen na Boží úroveň!

Touto cestou má kráčet také církev, když vydává svědectví národům. Musí přijmout lidství s jeho hříšností a ubohostí, aby je osvobodila od smrti a působením darů Ducha svatého a svým svatým životem je proměnila v duchovní bohatství před Bohem.  

Náš úryvek má dvě části. První část je závěrem Janova kázání a snad i jeho působení. Ukazuje, že Janova příprava, kázání i křty ponořováním do Jordánu končí, když přichází silnější, který je zřejmě „nejsilnějším“ vůči zlu. Janův odstup od něho je ještě větší než byl mezi rabínem a jeho žáky: jakoby mezi pánem a otrokem – podle slov o řemínku a obuvi. Křest Duchem je začátek mesiášské doby.

Zdá se, že Ježíšův křest uvádí evangelisty do rozpaků. Např. Janovo evangelium se o něm vůbec nezmiňuje (1,30-34). Lukáš jen nejstručněji (3, 21), Matouš ho jakoby „omlouvá“ (3,13-17). Motiv tohoto Ježíšova jednání je a bude sotva zřejmý. Jasnější je celek události. Protržená, otevřená nebesa jsou vyplněním touhy proroka – začátek záchrany (Iz 63,19). Sestupující Duch, Duch spočívající na Ježíšovi, je znázorněním nejvyšší plnosti Božího poslání. Hlas, který se ozval z nebe, protože bylo otevřené, protože totiž nastal čas spásy, je jasným prohlášením, kdo Ježíš je.

Verše o Ježíšově křtu navozují nemálo otázek: Odehrálo se to vše tak, jak se zde vypráví? Viděl Ježíš skutečně nebesa otevřená a Ducha svatého sestupovat jako holubici, slyšel opravdu nebeský hlas? Byl snad Ježíš v okamžiku svého křtu Duchem svatým pomazán za Mesiáše nebo dokonce teprve přijat Bohem za Božího Syna? Chceme-li odpovědět na tyto otázky, musíme zkoumat náš text velmi pečlivě:

Nejprve nám bude nápadné, že podle evangelistova líčení viděl pouze Ježíš, jak se nebesa otevřela a Duch svatý sestupoval, pouze on slyšel mluvit hlas. Ani Jan Křtitel nebyl svědkem této události! Co se zde líčí, se odehrálo pouze mezi Ježíšem a nebem – světem Božím.

Dále nesmíme přehlédnout, že Duch se podle vyprávění nesnáší na Ježíše v podobě holubice, ale jako holubice – s takovou lehkostí se snášel.

Ani třetí věc nebude náhodná. Tomu, kdo zná Starý zákon, se při slovech nebeského hlasu vybaví osobnosti ze života vyvoleného lidu: králové z rodu Davidova, kteří směli při uvedení na trůn slyšet ve jménu Božím: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“ (Ž 2,7). Snad se v paměti objeví i Boží služebník, o němž se říká u proroka Izaiáše: „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha“ (Iz 42,1n). Je-li zde Ježíš dokonce nazván milovaným Synem,pak výraz milovaný Syn připomněl lidem, kteří znali bibli v řečtině – a to byla většina čtenářů našeho evangelia – vztah, který byl mezi Abrahamem a Izákem, jeho milovaným synem. Uvážíme-li to všechno, je nasnadě následující závěr:

Ježíšův křest se v Markově evangeliu líčí již s ohledem na nás, čtenáře nebo posluchače. Již během čtení máme pocítit, kdo zde vstupuje před náš zrak. Při pohledu zvenčí je to „muž z Nazareta v Galileji“, jménem Ježíš. Bylo by to však velmi málo, kdybychom se spokojili s tímto konstatováním. Tohoto člověka totiž Bůh zvláštním způsobem omilostnil svým Duchem, pro Boha je zcela zvláštním způsobem milovaný syn.

Marek nám nechce vydat „osvědčení o křtu“. Nechce však ani vylíčit jen jednu zvláštní událost v Ježíšově životě. Spíše nám chce hned na začátku evangelia otevřít oči, abychom viděli, kdo Ježíš je: Milovaný Syn Boží, který všechno, o čem se bude dále vyprávět, působil v síle Ducha svatého.

Vidí-li člověk z hlediska Písma v Ježíšovi toho, kdo je Synem a kdo je nositelem Ducha, pak v něm vidí počátek a původce nového života v lidstvu, překonání soudu, nové stvoření z Ducha. Tento obsah je třeba dnes stavět proti množícím se záporným pohledům na budoucnost. Ježíš přichází jako počátek a původce nového věku, nového nebe a nové země. Přináší počátek do tohoto světa a do těchto dějin. A v tomto světě si počíná jako Boží služebník z proroka Izaiáše.

Do společenství národa a víry byl mužský potomek v Izraeli přijímán obřízkou, podobně jako je dnes křtem člověk přijímán do společenství církve. Obřízku nosil jako znamení smlouvy s Hospodinem po celý život na svém těle. Ježíšův křest v Jordánu byl ovšem něčím jiným. Šlo o slavnostní uvedení v úřad, nastolení Božího služebníka do veřejné služby. Začalo pro nás dost nepochopitelně – Ježíš se zařadil do zástupu hříšníků, kteří přicházeli k Janu Křtiteli, vyznávali své hříchy a dávali se na znamení pokání ponořovat do vod Jordánu. Ježíš, ač je bez hříchu, začíná svou veřejnou činnost tím, že se mezi hříšníky staví. Pak následují podivuhodné věci, které evangelista označuje slovy: otevřené, doslova protržené, nebe, Duch snášející se jako holubice, hlas o milovaném Synu. Slavnostnější uvedení na trůn si nelze představit, zvláště když čteme tyto řádky očima židovských současníků. Protržené nebe, to byl sen proroků, okamžik, kdy se otvírá proud Božího daru lidem, zemi, celému stvoření. Ten, kdo je pomazaný Duchem, má nejvyšší poslání a pověření, jedná v síle Boží, je to Mesiáš, jedinečný pomazaný Páně. Je to milovaný Syn, ztělesnění věrnosti v celém Izraeli.

Po takovémto úvodu bychom mohli očekávat vítězné tažení do Jeruzaléma a snad i do Říma, nastolení na císařský stolec nebo umístění ve skvělém chrámu, kam by se chodili všichni kořit. Místo toho všeho čteme dál v evangeliu, že Ježíš byl Duchem veden na poušť a tam pokoušen od ďábla. Potom začal svou cestu po Palestině, cestu kázání a uzdravování, ale také cestu nepochopení, odmítání a nakonec odsouzení a smrti. A přece to byla cesta vítězná, na níž Ježíš dokonale naplnil úkol Božího služebníka podle proroka Izaiáše. Úspěšně bojoval se zlem v lidech tím, že je uzdravoval. Nakonec pak na té cestě vybojoval ve svém umučení a smrti úplné vítězství nad hříchem a smrtí.

Nám to vše ovšem není řečeno jen proto, abychom Ježíše uznávali a obdivovali ho, i když tím se začít musí. Jsme povoláni k jeho následování. Nebe je stále otevřené, je stále čas milosti. Také my jsme Boží děti, i když jimi nejsme od počátku jako Ježíš. Ale na křtu jsme za Boží děti byli přijati. Také nám byl dán ve křtu Duch svatý a jeho dary byly zpečetěny v biřmování. Konečně máme pokračovat v uskutečňování Ježíšovy práce pro lidi, totiž pro jejich spásu – v duchu Ježíšovy výzvy: „jděte do celého světa, učte všechny národy…“ Nemůžeme se tedy jen s obdivem dívat na vyvýšeného Mesiáše, jsme vyzváni k tomu, abychom se za ním vydali na cestu. Následování pak není úkolem pro sváteční chvíle, ale pro všední dny a běžné životní situace. Tam můžeme žít z otevřeného nebe, tam máme úkol – podobně jako Ježíš – utkávat se v zápase se zlem a vítězit nad ním zbraněmi Ducha, ne lidskou silou nebo lstí. Tak můžeme stále žít tu skvělou skutečnost, že jsme přijati za Boží děti, že nepatříme sami sobě, ale patříme Kristu, kterého Bůh poslal ke spáse všech.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3