Mk 4,26-34

Marek Dunda

 

Milí posluchači, chceme se zamyslet nad úryvkem z evangelia svatého Marka ze čtvrté kapitoly, verš 26-34. Tento úryvek uslyšíme tuto neděli při bohoslužbách. Pán Ježíš zde mluví o Božím království. Pochopit Boží království nelze nějakým zjednodušeným způsobem. Ježíš k tomu používá různé příměry a podobenství, jež by pomohly přiblížit to, co se Božímu království podobá. V úryvku, nad nímž se budeme zamýšlet, uslyšíme dvě podobenství. Obě dvě mluví o setbě semena, jeho vzrůstu a výnosu. Každým z nich však chce Pán Ježíš vystihnout trochu jinou skutečnost týkající se Božího království.

Ježíš řekl zástupu: „Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně“ (Mk 4,26-29).

První podobenství nenajdeme u žádného jiného evangelisty, je to jeden z nemnoha textů, které uvádí pouze Marek. Většinu materiálů, které Marek předkládá, totiž najdeme v jisté obdobě i v dalších evangeliích, a to především u Matouše a Lukáše. Už tato skutečnost, že text podobenství zachycuje pouze Marek, stojí za povšimnutí a může nám napovědět i něco z výběru tématu, kterým nás chce Markovo evangelium uvést do pravdy víry.

O co tedy v tomto podobenství jde? Ježíš říká, že Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno. Ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Evangelista říká, že země sama od sebe přináší plody. Nejprve stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Zaseté zrno roste dál bez lidského přičinění podle zákonů, které do něho vložil Stvořitel. Pomalu zraje až ke žním. Podobně je tomu s Božím královstvím. Vyvíjí se vlastní vnitřní silou a stupňovitě dorůstá ke svému dovršení.

Můžeme si uvědomit, že zemědělec trpělivě čeká od zasetí až do žní. Nemůže urychlit dobu růstu, ale musí zůstat trpělivý. Jak často právě trpělivost schází. Chybí trpělivost s chybujícími lidmi, není dost trpělivosti pro staré lidi, slyšíme kolem sebe nářek netrpělivých, kteří musí snášet svou nemoc nebo osamocenost. Ano, jsme takoví. Chtěli bychom všechno hned. Nebaví nás čekat. Ale v Božím království má i čekání své důležité místo. Právě to je doba, ve které je otevřen prostor pro Boží působení. A tak jako zemědělec ví, že čas úrody ještě není, ale jistě přijde, tak i věřící nemá vidět svět jako místo beznaděje, ale má být plný důvěry, že se Boží království naplní. Nezbývá než trpělivě čekat a důvěřovat, protože klíčení Božího semene, jeho růst i přinášení užitku je dar.

Podobenství nás nenechává jen u trpělivého očekávání, ale obrací náš pohled i ke žním. „Když se pak ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně.“ I pro nás jednou přijde sklizeň toho, co dobrého jsme zaseli, i od nás bude jednou žádána úroda.

Hlasatelé radostné zvěsti se setkávají s těžkostmi podobně jako rodiče, když přes veškerou snahu nevidí očekávané výsledky u svých ratolestí. Stejně jako všichni ostatní, kteří zasévají dobro a nevidí přiměřený dopad svého jednání, mohou nalézt v tomto podobenství velké povzbuzení. To nejdůležitější není v silách lidských, to nejdůležitější je záležitost Boží. Mají tedy přenechat zaseté semeno v důvěře Pánu Bohu. Toto podobenství nás křesťany vede i k pravdivé pokoře. Často si myslíme, že bez nás se nic nepohne. Zapomínáme na to, že lilie kvetou i bez nás. Jeden kněz často povzbuzuje ty, kdo naříkají, že něco není tak, jak by oni chtěli prosadit: „Nebuď domýšlivý, Pán Bůh si to zvládne i bez tebe a možná, že od tebe chce jenom více důvěry a trpělivé pokory.“

Řekl také: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho ztvárníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu.“ Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal Boží slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno jim vysvětloval (Mk 4,30-34).

Druhé podobenství o hořčičném zrnku, nad kterým se zamýšlíme, je uvedeno otázkou: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme?“ Jako kdyby chtěl Ježíš vtáhnout své posluchače do hledání obdobných souvislostí, které mohou napomoci k pochopení Božího království. Sám uvádí příklad hořčičného zrnka. Připomíná, že ve chvíli, kdy se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi. Ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny zahradní rostliny, a to dokonce tak, že ptáci mohou hnízdit ve stínu jeho velkých větvích.

I když se zdá v dnešním světě Boží království jako ono hořčičné zrnko, nebude tomu tak vždy. Nezůstane bezvýznamným a nepatrným. Přestože se zdá, že hlas církve zaniká ve světě reklam, medií a šoubyznisu a její snažení je považováno za marné, přesto církev neustále a trpělivě poukazuje na učení o nerozlučnosti manželství, o úctě k životu od jeho počátku do přirozeného konce, o prioritě duchovních hodnot před světskými radovánkami a chamtivostí a mohli bychom vyjmenovat mnoho dalších. Ten, kdo uvěřil Kristu, může i v této nejisté době zůstat naprosto klidný. Velká Boží věc je mocnější než lidé a přijde čas, kdy to bude nezpochybnitelně jasné i těm, kteří hodnoty a existenci Božího království považují za něco tak bezvýznamného jako je například semínko hořčice. K tomu, aby mohlo vyrůst a stát se svou velikostí významnější než ostatní rostliny, potřebuje, aby je někdo zasel do země. Aby Boží království mohlo v tomto světě přinést svoje obrovské plody, je třeba, aby se našli ti, kdo budou trpělivě zasévat ona malá semínka Božího království s důvěrou, že sám Bůh může dát vzejít hojné úrodě. Když člověk udělá to, co může, Pán Bůh sám doplní to, co je třeba.

V obou podobenstvích jsme uváděni do tajemství Boží moci, která dává v prvním případě úrodu a v druhém vzrůst. To sám Bůh je tím, kdo malý zárodek Božího království nechává vyrůstat po celém světě.

Závěr úryvku evangelia, nad kterým se zamýšlíme, shrnuje, že Ježíš užíval podobenství. Je zde uvedeno, že Ježíš hlásal Boží slovo v podobenstvích tak, jak to mohli jeho posluchači pochopit. Použil takový prostředek k hlásání, aby byl pro ně přijatelný, vyšel jim vstříc. Možná že neúspěch našeho hlásání Božího království je způsoben nesrozumitelností předávané zvěsti. Naše hlásání totiž někdy nevychází z toho, že bychom se vcítili do svých posluchačů a volili takový způsob hlásání, kterému by oni mohli porozumět. Spíše se stává, že my sami sdělujeme Boži pravdu tak, jak je to blízké nám. Ale pak jsme naladěni na jiné frekvenci než naši posluchači, a není divu, že se nakonec nesejdeme. To znamená, že naše hlásání nenachází takovou odezvu, jakou bychom rádi. Právě v modlitbě za ty, kterým chceme sdělovat Boží pravdy, nám Pán může dát milost, že porozumíme, co je pro naše posluchače stravitelné.

Pán Ježíš mluvil v podobenstvích. Jeho podobenství jsou vzata z běžného života, ze situací a reality, které byly jeho posluchačům důvěrně známy. Oni mohli reálně zažívat provázanost mezi každodenním životem a Božím královstvím. Nepřišlo jim to, jako něco cizího, když přemýšleli o Božím království, spíše naopak. Ježíš jim umožnil skrze svá podobenství vidět, že Boží království se hluboce dotýká jejich osobního života a dokonce i obyčejných všedních záležitostí jako je setba obilí, žně, pozorování, kde hnízdí ptáci, porovnávání velikosti rostlin a jejich semen atd. Jeho posluchači poznávali, že díky pravdě obsažené v evangeliu mohou vnímat hlouběji pravdu, která má souvislost a obdobu s jejich osobní zkušeností, totiž pravdu o Božím království. Často se mi zdá, že tato souvislost Božího království a běžného života se jakoby rozchází. Lidé nevidí a nechápou, že život Božího dítěte není něčím navíc, ale přímo souvisí s tím, co hledají a co nemohou ani nikde jinde plnohodnotně najít. To jsou ty jejich povzdechy: „Víš, do kostela bych možná taky šel, ale za to si nic nekoupím,“ nebo: „Ta tvoje víra je pěkná, ale život je o něčem jiném.“ Možná, že na nás křesťanech není dost poznat, že víra není odtržená skutečnost od života, ale že je to hodnota, která kvalitativně život proměňuje a dává mu konečný smysl.

Nepřehlédněme, že Pán Ježíš všechno ještě vysvětloval svým učeníkům, když byl s nimi sám. Věděl, že člověk všechno hned a úplně nepochopí. Věděl, že jeho nejbližší potřebují jeho zvláštní péči a výklad. V těchto chvílích, které máme v závěru našeho úryvku pouze naznačeny, Ježíš vysvětluje apoštolům mnoho dalšího, co ani nemáme zapsáno v Písmu svatém. Tato zkušenost prožitá s Ježíšem se pro ně pak stala něčím, co předávali svým žákům. I Ježíš si dal práci s tím, aby jeho apoštolové dobře pochopili, o co mu jde, aby si něco nevykládali dvojznačně nebo jinak, než on to zamýšlel. Tato věta nám poodkrývá realitu Ježíšova působení mezi svými nejbližšími. I ty nejpodrobnější zprávy v evangeliích jsou jenom zlomky toho, co vše Ježíš vykonal a předával svým učedníkům. Proto si katolická církev nesmírně váží nejen Písma svatého, ale i tradice. Ta tradice není souborem nějakých prázdných náhodně vymyšlených zvyků, ale je právě tím pokladem, který nalézáme v učení a životě prvotní církve a který se nezměněn s velkou úctou zachovává ve výkladu a životě církve. To, čím žila první církev, to co učila, jak se stavěla k jednotlivým tajemstvím víry, není dáno libovůlí jednotlivých křesťanů či apoštolů. Naopak je to reálný projev toho, jak apoštolové na základě soukromé výuky Ježíše pochopili, o co mu jde a o co má jít jeho následovníkům. Právě živý vztah s touto tradicí nám zaručuje živé spojení s úmyslem našeho Pána Ježíše Krista.

Nechejme se tedy povzbudit těmi podobenstvími Pána Ježíše, kterými nám chce víc otevřít cestu k pochopení Božího království. Nacházejme chvíle, kdy budeme s Ježíšem o samotě, abychom v tichém naslouchání dali prostor k zaslechnutí jeho výkladu, který se nás má osobně dotknout.

 
  • Kalendář akcí
    << Zář 2017 >>
    púsčpsn
    28 29 30 31 1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30 1