Mk 6,1-6

Marek Dunda

 

Milí posluchači, dnes se budeme zamýšlet nad úryvkem evangelia ze 6. kapitoly od svatého Marka, a to 1. až 6. verš. Ježíš přichází do svého domova. Přichází tam jako hlasatel Božího království a doprovázejí ho jeho učedníci. V sobotu vstupuje do synagogy a učí tam. Mnoho lidí ho poslouchá a s úžasem se ptají: „Kde se to v něm vzalo?“ Diví se, s jakou moudrostí promlouvá, žasnou, jaké se jeho rukama dějí zázraky. Jejich údiv je o to větší, že ho všichni znají, že dokonce znají jeho matku – Marii, že vědí, že je synem tesařovým, znají jeho příbuzné Jakuba, Judu, Josefa a šimona a ostatní.

Jejich údiv však nevede k tomu, aby v něho uvěřili jako v Syna Božího, ale pohoršují se nad ním. A Ježíš jim řekl: „Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině.“ Může nás zarazit věta, která následuje, totiž 5. verš: „A nemohl tam udělat žádný zázrak, jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je.“ Vypadá to, jako kdyby si evangelista odporoval. Na jednu stranu tvrdí, že Ježíš nemohl udělat žádný zázrak, a na druhou zmiňuje několik málo nemocných, které uzdravil. Nemusíme se však bát, že by toto místo obsahovalo nějaké nesrovnalosti. Pokud Marek mluví o tom, že Ježíš nemohl udělat žádný zázrak, má na mysli zřejmě skutek většího dosahu, který by upevnil víru v širším společenství obyvatel Nazareta. Sám tento úryvek zakončuje slovy: „A divil se jejich nevěře.“ Ježíš pak obcházel okolní vesnice a učil. V této stati Markova evangelia nalézáme povzbuzení zvláště pro chvíle, kdy zažijeme neúspěch a nepochopení mezi svými nejbližšími. Nevyhnul se tomu ani Pán Ježíš. Neúspěch a zklamání patří k životu, ale na Ježíšově příkladu vidíme, že nemusí být důvodem k rezignaci nebo touze po pomstě. Podívejme se nyní na celý úryvek trochu podrobněji.

Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagóze. Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: „Kde se to u něho vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Cožpak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?“ A pohoršovali se nad ním. Ježíš jim řekl: „Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině.“ A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil (Mk 6,1-6).

Obecně se má za to, že když Marek píše „šel do svého domova“, má na mysli Nazaret. Marek však Nazaret výslovně nejmenuje. Přesto z dalšího vyprávění vysvítá, že vzhledem k přítomnosti příbuzných o toto město šlo.

Ježíšův příchod zřejmě neušel pozornosti obyvatel Nazareta, a to hned ze dvou důvodů: O Ježíšovi už jistě slyšeli, protože pověst o něm, o jeho mocných skutcích se rychle rozšířila. Druhým důvodem, proč nepřehlédli Ježíšovu přítomnost, bylo, že nepřišel sám, ale jak zmiňuje evangelista Marek „doprovázeli ho učedníci“. Tato skupina, která s Ježíšem přišla do Nazareta, mohla upoutat pozornost obyvatel jinak poklidné obce. Jediný Marek zmiňuje tuto skutečnost, že Ježíš přišel v doprovodu svých učedníků. Zřejmě tím chce naznačit, že přišel jako učitel (rabbi), a ne na návštěvu. Přišel hlásat Boží království.

Další děj se odehrává přímo v synagoze. Jako pravověrný žid se Ježíš účastnil sobotní pobožnosti v nazaretské synagoze. Marek píše, že zde začal učit. Co asi Ježíš říkal? To se v tomto evangeliu nedovídáme. Je zde však zmínka o tom, že Ježíšovi naslouchalo mnoho lidí a že jeho učení se jich výrazně dotklo. Nevíme tedy sice, co říkal, ale víme, jaký dopad to mělo na jeho posluchače. Marek o nich říká, že byli celí užaslí. Zřejmě to, co dříve o Ježíši slyšeli, bylo nyní ještě překonáno při skutečném setkání s ním a při naslouchání jeho učení.

Zdá se, že ani obyvatelé Nazareta nevěnovali příliš pozornost obsahu Ježíšových slov, jinak by uvažovali o tom, jak je uvést do svého života a radovali by se z radostné zvěsti Božího evangelia. Oni však přemýšleli nad něčím jiným. Obdobnou situaci zažíváme i my. Když se nám stane, že někdo druhý neposlouchá obsah toho, co mu říkáme, mrzí nás to. Podobně jako Ježíš k obyvatelům Nazareta, k nám promlouvá Bůh skrze Boží slovo, skrze Církev, skrze příklad svých věrných, skrze životní a přírodní události a i my jsme stejně jako obyvatelé Nazareta vystaveni nebezpečí zůstat jen na povrchu a neodnést si to, co nám Bůh chce sdělit. Oni se ptali: „Kde se to v něm vzalo?“ Podobně se ptáváme: „Proč se to a to stalo? Jak je to možné?“ Ale Bůh je větší než my. Není povinen se nám zodpovídat, proč jedná tak či onak, proč něco není podle našich představ. Zde je na místě pokora, která přijímá Boží způsob zacházení s námi, která respektuje Boží velikost a moudrost a zároveň uznává vlastní nedostatečnost, omezenost a nechápavost.

Marek zaznamenává pět lamentací nad Ježíšem a jeho způsobem učení tak, jak je zachytil ze strany obyvatel Nazareta. Přestože tyto otázky a výčitky nejsou původně míněny jako podpora Ježíše, stávají se přesto svědectvím o tom, jak vypadalo Ježíšovo kázání a jak on sám vystupoval. Otázka „kde se to v něm vzalo?“ ukazuje, že v Ježíšovi muselo být něco neobvyklého. Zvolání „Jaká moudrost mu byla dána?“ mluví už samo za sebe. Ježíšovi posluchači se také pozastavovali nad tím, jaké zázraky se dějí jeho rukama. Nevíme přesně, zda byli skutečnými svědky nějakých Ježíšových zázraků, nebo zda je znali pouze z doslechu.

Ježíšovi posluchači v Nazaretě, kteří odmítli Ježíše jako Mesiáše pro jeho nízký původ, tak jak Marek zmiňuje „ten tesař“, nemysleli na to, že by to nebyl první případ v dějinách Izraele, kdy si Bůh vybral pro svůj záměr někoho obyčejného. Můžeme zmínit například krále Davida, který byl pastýř a pocházel z Betléma, nebo pastýře Amosa z Tekuy, který byl povolán za proroka.

Výčet Ježíšových příbuzných můžeme vidět nejen v souvislosti s jejich nepochopením Ježíše, ale také jako zájem autora tohoto evangelia o maximální objektivitu. Tímto výčtem Ježíšových příbuzných se i pro nejpřísnější kritiky dostává věrohodnosti, historicity Markova evangelia. Nelichotivý způsob, jakým zde Marek zmiňuje příbuzné, by si vzhledem k jejich pozdější velké váženosti v církvi zřejmě žádný křesťan píšící v době, kdy Markovo evangelium vzniklo, asi nedovolil. Marek však není tím, kdo má podat uhlazený obraz idylických postav, ale objektivně informuje o tom, jak se vše stalo a vyvíjelo. Tedy nemůže mlčet nebo přikrášlovat v souvislosti s událostí, která poodhaluje nedostatek víry Ježíšových učedníků. Jedná se o řečnické otázky, které si ve své nevíře kladli obyvatelé Nazareta. Nechtějí připustit, že Ježíš je někdo víc než oni a nejsou ochotni otevřít své srdce pro Božího Syna.

Ježíš zůstává klidný, ale říká jim vše naplno. Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině. Někteří se domnívají, že zde Ježíš citoval nějaké používané přísloví, a to „Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve své vlasti“. Druhá část tohoto výroku „u svých příbuzných a ve své rodině“ se jeví jako evangelistův dodatek.

Skutečnost, že Ježíš nemohl pro jejich nevěru udělat žádný zázrak, je možno vyložit i jako to, že nemohl udělat žádný veřejný zázrak. Pouze se omezil na několik soukromých uzdravení. Odpor, s nímž se Ježíš v Nazaretu setkal, je pro Marka předznamenáním odporu, s nímž se setkal v Jeruzalémě.

Verš 3 je pro mnohé důležitý i proto, že je zde Ježíš označen jako syn Mariin. Toto označení Ježíše jako syna Mariina je zcela mimořádné, protože se syn vždy nazýval po svém otci. Můžeme si klást otázku: mluvili takto obyvatelé Nazaretu o Ježíšovi proto, že již Josef zemřel? Vykladatelé připouští, že to může být i Markův odkaz na narození Ježíše z panny. Marek nám zde tedy překládá, že obyvatelé Nazareta odmítli Ježíše, protože si mysleli, že mohou rozhodnout o přijatelnosti nebo nepřijatelnosti jeho poselství a působení na základě Ježíšova původu, který znali. Jedná se o předsudek, s kterým vůči Ježíšovi přistupovali a kterého se nebyli ochotni vzdát ani přesto, že slyšeli zvěst o Božím království, které přichází. Známý biblista Joachim Gnilka k tomu dodává, že jádrem pohoršení obyvatel Nazareta vůči Ježíši byla skutečnost, že se Boží Syn zjevil „jen jako pouhý člověk“.

V Nazaretě jsme tedy svědky Ježíšova neúspěchu. Stojí za to připomenout, že Ježíš s sebou přivedl i učedníky, kteří možná právě v Nazaretě očekávali něco ještě většího než na jiných místech. Jsou však svědky Ježíšova neúspěchu a odmítnutí. I to je součást Ježíšovy výuky a jeho přípravy na důležité poslání hlásat evangelium vhod i nevhod a vytrvat i přes neúspěchy nepřijetí. Pro učedníky se tak Ježíš ještě víc mohl stát vzorem učitele Božího království, a to i pro situace, kdy člověk nedosáhne očekávaného výsledku.

Posluchači v Nazaretě slyší slovo, toto slovo v nich vzbuzuje úžas, dál se však nedostanou. Proto tento úsek končí slovy „A podivil se jejich nevěře“. Pouze v tomto jediném případě je v Markově evangeliu řeč o tom, že se Ježíš divil. Říká se, že víra je Boží dar. Z Ježíšova údivu nad nevěrou jeho krajanů vyplývá, že zřejmě nevyužili milost, kterou od Boha dostali a která mohla dostačovat na to, aby uvěřili. Tento údiv je o to citelnější, že se jedná o neschopnost jeho vlastních odpovědět na radostnou zvěst.

Pro prvotní křesťanskou komunitu je příběh o Ježíšově neúspěchu v jeho městě symbolický. Nacházeli v něm totiž zvláštní souvislost. Podobně jako obyvatelé Nazareta odmítl Ježíšovo poselství i Izraelský národ jako celek. V prologu Janova evangelia se k tomu říká: „Přišel mezi vlastní, ale vlastní ho nepřijali.“ Může to být do určité míry i varování pro nás, kteří se domníváme, že toho o víře víme dost, abychom nezůstali uzavřeni přijetí Boží skutečnosti, která může být ještě trochu jiná, než jsme schopni si sami představit.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6