Mk 6,30-34

Marek Dunda

 

Markovo evangelium, které se během letošního roku čte při nedělních bohoslužbách v katolických kostelích, se dotýká mnoha skutečností, které mají souvislost s naším životem. Dnes se budeme zamýšlet nad úryvkem ze 6. kapitoly:

Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst. Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. Když ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech (Mk 6,30-34).

Vyprávění začíná návratem apoštolů k Ježíšovi po jejich první apoštolské cestě. Jsou plni dojmů. Vypráví Ježíši, co všechno dělali a jak učili. Ježíš má pro ně pochopení. Naslouchá jim a až vypoví to, co potřebují sdělit, předkládá jim nabídku. „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Dále evangelista popisuje, že mnozí si všimli jejich odjezdu a rozpoznali jejich úmysl. Pěšky se za nimi vypravili. Na místě byl zástup tak brzy, že když přijel Ježíš s učedníky, byli velmi překvapeni. Ježíš se projevuje jako dobrý pastýř, má soucit se zástupem, protože „byli jako ovce bez pastýře“. Evangelista končí náš úryvek slovy, která naznačují, jak se Ježíš postavil vůči tomuto zástupu: „A začal je poučovat o mnoha věcech.“

Ježíš chápe, že je třeba najít správnou rovnováhu mezi prací a odpočinkem. Ví, že člověk není stroj. Tento Ježíšův pohled na člověka zapadá do tradičního pohledu církve. Všechno má svůj čas. Je čas na práci, čas na modlitbu a čas na odpočinek. I Bůh při stvoření šest dnů pracoval a sedmý den odpočíval. To jen lidé, kteří zapomínají, že mají být obrazem Božím, zanedbávají odpočinek. V dnešní době je to zvlášť bolestné. Společnost ztrácí smysl pro neděli a nedělní odpočinek. Stačí vzpomenout jen na supermarkety a hypermarkety, jejichž zaměstnanci nemohou trávit nedělní sváteční chvíle mezi nejbližšími. Zodpovědnost za nedělní práci nesou jen částečně, protože jsou vháněni do tohoto bezohledného koloběhu nemilosrdnými zaměstnavateli, kteří mají před sebou jen vidinu zisku. V neděli se dělá mnoho dalších činností, které nejsou nezbytně nutné. A výsledek: Zprvu to vypadá, jako kdyby se na tom vydělalo. Následky jsou však nedozírné. Podlomené zdraví, hlavně v oblasti psychiky, narušené vztahy v rodinách, zanedbaná výchova dětí a kromě toho také promarněný čas, který měl být věnován Bohu.

Ježíš vyzývá apoštoly k odpočinku. Tato výzva je součástí jeho učení. Mohlo by je totiž naplnit falešné vědomí, že jejich činnost a oni sami jsou příliš důležití a nepostradatelní, a proto by mohli ignorovat zdravý odpočinek. Bůh je ovšem všemohoucí. On si mohl všechno stvořit dokonale a bez lidské pomoci. Když dává člověku šanci spolupracovat na svém díle, je to zároveň příležitost víc pochopit Boží záměry a dorůstat k pokorné spolupráci s Bohem podle jeho představ.

Evangelista podotýká, že stále přicházelo a odcházelo tolik lidí, že ani neměli čas se najíst. To se dá vydržet určitou dobu, ale ne stále. Apoštolové zřejmě přijali Ježíšovu nabídku a odjeli lodí na opuštěné místo, aby byli sami. Evangelista se však zmiňuje, že jejich odjezd neušel pozornosti mnohých. Z počínání Ježíše a apoštolů někteří rozpoznali, jaký mají úmysl. Je snadné si představit, že by tento 33. verš byl zpracován jako krátký humorně laděný film, ve kterém učedníci veslují na opuštěné místo s velkou námahou, ale s radostí v srdci, že už budou konečně sami. Jejich údiv přerůstající v rozčarování je však obrovský, když na domněle osamělém místě uvidí dav lidí, kteří už na ně čekají. Ti, kdo je viděli odplouvat, se tam ze všech měst pěšky sběhli a byli na onom osamělém místě dřív než oni. Nepíše se sice, jak na to apoštolové zareagovali, ale asi nebyli nikterak nadšeni, když uviděli ty, kterým chtěli ujet. Marek však píše, jak zareagoval Ježíš: „Bylo mu jich líto. Byli totiž jako ovce bez pastýře.“ Ježíšův soucit způsobuje, že on sám mění své plány a místo potřebného a očekávaného odpočinku se věnuje těm, kdo jej potřebují. Evangelista dodává: „A začal je poučovat o mnoha věcech.“

A tak se podívejme na celý tento úryvek ještě trochu podrobněji. Zatímco Pán Ježíš vyslal svých 12 apoštolů na cesty, aby učili a uzdravovali v jeho jménu, sám nezůstal nečinný. Vše nasvědčuje tomu, že příval lidí k Ježíšovi neustával. Naše vyprávění začíná tím, že apoštolové se po své apoštolské cestě shromáždili u Ježíše. Za povšimnutí stojí, že Marek většinou Ježíšovy žáky označuje slovem učedníci. Pouze na tomto místě jim dává titul apoštolové. Odborníci se domnívají, že toto označení má určitou souvislost s jejich misijním působením, ze kterého se právě vrátili, kde byli ve funkci poslaných, tedy apoštolů. Byla jim svěřena Ježíšova moc, a proto zde mohou být právem označeni oním titulem apoštolové.

To, že se shromáždili u Ježíše, se dalo čekat. On je poslal, on jim dal úkol, on jim propůjčil i svou moc a jemu záleželo na tom, aby jejich snaha přinesla žádané ovoce. On jediný je také schopen je plně pochopit a prožívat radost z jejich apoštolských zkušeností. Když k němu přicházejí, přicházejí také složit účty z toho, jak naplnili zadaný úkol. Je zde zmínka, že mu vypravovali všechno, co dělali a učili. Když se pozastavíme na tím, jak 12 apoštolů jeden přes druhého všechno vypravuje, můžeme si představit, jak to asi vypadalo.

Poté, co je Ježíš vyslechl, dává apoštolům nabídku, aby společně jeli na opuštěné místo trochu si odpočinout. Tento návrh byl pro apoštoly přitažlivý, protože to znamenalo být s Ježíšem sami. Jinak totiž naslouchá svému Mistru či Učiteli ten, pro koho je jeho učení jen teoretický výklad, a jinak ten, kdo už s ním má konkrétní zkušenost v praxi. Vzpomínám si, jak jsem po svém návratu z vojny zpět do semináře naslouchal všem promluvám mnohem pozorněji než před nástupem na vojnu a měl jsem konkrétnější představu, jak bych tyto věci mohl využít v praxi. Něco podobného měli za sebou i apoštolové. Vrátili se z první misijní cesty a mohli znovu být sami se svým Mistrem a Pánem.

Zřejmě měli při své cestě dost velký úspěch, protože pořád přicházelo a odcházelo tolik lidí, že ani neměli čas se najíst. Ti lidé asi přicházeli i kvůli apoštolům, nejen kvůli Ježíši. Kdyby totiž přicházeli jen kvůli Ježíši, pak by pro apoštoly nebylo problém na chvíli odejít a najíst se. Ale z toho, že evangelista zmiňuje, že neměli čas ani se najíst, vyvozují někteří odborníci domněnku, že přicházející lidé měli velký zájem právě o apoštoly. Zvláštní je, že Ježíš ani apoštolové lidem nic nevysvětlovali, ale prostě odjeli. Odpluli na opuštěné místo. Marek to místo nejmenuje, ale zdá se, že bylo všeobecně známé, protože zástupy poznaly jejich úmysl. Zatímco apoštolové toužili po samotě, lidé chtěli být s nimi. Marek zmiňuje, co nastalo po zmizení Ježíše a apoštolů: „Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi.“

Marek neříká, že apoštolové s Ježíšem přepluli přes moře na druhou stranu. Můžeme tedy předpokládat, že pouze odpluli kousek dál po téže straně, ale západněji, odkud byl výhled na oblast, kde právě skončili svou galilejskou misi. Položme si otázku, jak to, že zástup rozpoznal Ježíšův záměr a cíl, ke kterému spolu s apoštoly zamířil? Můžeme tušit, že když je viděli odplouvat kolem pobřeží, domysleli si, že se asi chtějí dopravit někam, kde by měli klid. Zástup napadlo, že Ježíš se svými učedníky odjíždí na ono opuštěné místo, které bylo na tomto břehu nejblíže. Co následovalo poté se dá úsměvně nazvat společným úprkem na ono opuštěné místo. Pokud by tedy byl náš odhad správný v tom, že cílem plavby apoštolů a Ježíše bylo místo na téže straně, pouze západněji položené, pak se nabízí odpověď na otázku, jak je možné, že lidé byli na tomto místě dřív. Loď s apoštoly totiž musela obeplouvat pevninu, zatímco jejich „pronásledovatelé“ si to namířili nejkratší cestou přímo.

Z úryvku se dá tušit, že apoštolové jsou v podobné situaci jako Mojžíš, který vyvádí Izraelity na poušť, aby mohli projít do zaslíbené země. I oni, aniž by však chtěli, vedou lidi na opuštěné místo, a tak se stávají aktéry nového exodu, exodu ke spáse.

Můžeme se také pozastavit u toho, že Ježíš naslouchal svým apoštolům. Oni měli někoho, komu mohli všechno sdělit. Sdělená radost je dvojnásobná radost. Stejně platí, že sdílená bolest je poloviční bolest. Mnozí lidé, i když jsou dnes obklopeni lidmi nebo ruchem velkoměst, prožívají obrovskou samotu, která je téměř drtí. Nemají komu se sdělit. Schází jim někdo ochotný naslouchat tomu, co prožili a prožívají. Člověk, který má víru, ví, že Ježíš je dnes ochoten naslouchat i jemu.

Tento úryvek evangelia, který v neděli uslyšíme, nám dává hned dvakrát nahlédnout do skutečnosti, jak Ježíš vidí lidi kolem sebe. On se totiž na každého díval se soucitem. Dokázal se vcítit do toho, co druhý prožívá. Nejprve se vcítil do apoštolů, kteří po vysilující misii potřebovali čas pro odpočinek. V závěru úryvku se dívá se soucitem na shromážděný zástup. Pohled soucitu napomáhá vcítit se do toho, co prožívají lidé kolem, co je pro ně těžké. Staré indiánské přísloví říká: „Neposuzuj druhého, dokud neujdeš dvě míle v jeho mokasínech.“ Když Ježíš někoho viděl, vždy se vcítil do jeho situace a do toho, co prožívá. Zde můžeme zahlédnout také jeho milosrdenství. Ježíšův postoj je druhého neodsoudit, ale pochopit a přijmout. Proto je dobré povzbuzovat ty, kdo se cítí být nepochopeni a snad i neprávem odsuzováni. Můžeme jim říct: „Pán tě chápe.“ Měli bychom se dennodenně učit soucitu s lidmi kolem nás. Nemáme je vidět skrze vlastní představy a záměry, ale vžít se do jejich situace a pochopit, jak to vidí oni. Koho totiž pochopíme, toho neodsoudíme, ale bude pro nás člověkem, kterému chceme pomoci. Jestliže někdo o sobě říká, že je křesťan, a schází mu pohled soucitu a pochopení vůči bližním, postrádá důležitý rozměr křesťanského života.

Evangelista zmiňuje, že v očích Ježíše byli členové zástupu jako ovce bez pastýře. Je to možno chápat jako nepřímou narážku, jako určité obvinění vznesené vůči těm, kteří stáli v čele izraelského národa a měli být opravdovými pastýři svého lidu. Pastýř vede své ovce na dobrou pastvu a chrání je před veškerými vlivy, které by jim mohly uškodit. Tato zmínka ovce bez pastýře je bolestným zhodnocením tehdejší situace. Ale zároveň i otázkou k zamyšlení nad současnou situací v našem národě. Máme pastýře, kteří nás vedou na pastvu pravdy a dobra, kteří se nebojí vystoupit proti vlkům ohrožujícím stádo. I dnes je aktuální výzva Pána Ježíše: „Proste pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“ Celý úryvek vyznívá velmi povzbudivě, Pán Ježíš nám dává příklad, on sám totiž dokázal využít k dobrému i okolnosti naprosto odlišné od původních představ.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6