Mk 6,7-13

Petr Mareček

 

Evangelní úryvek 15. neděle liturgického mezidobí cyklu B nás informuje o tom, jak Ježíš vysílá svých dvanáct učedníků k misijní činnosti (Mk 6,7-13). Ježíš ustanovil skupinu Dvanácti k dvojímu cíli: mají být s ním a mají jím být vysláni, aby hlásali evangelium a vyháněli démony (Mk 3,14n). Od okamžiku povolání je skupina dvanácti učedníků s Ježíšem, doprovází ho na všech jeho cestách a je svědkem jeho veškeré učitelské a zázračné činnosti. Takovýmto způsobem učedníci plní svůj první úkol, ke kterému byli stanoveni.

Vyslechněme si nyní celý nedělní úryvek: Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali svoje šaty. Řekl jim: „Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“ Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je (Mk 6,7-13).

Ježíš neustále putuje a vyučuje po celé Galileji (Mk 6,6). Během této své činnosti vysílá svých dvanáct učedníků, aby znásobili jeho působení a aby v něm pokračovali. Základní formy působení dvanácti učedníků jsou: hlásání evangelia a vyhánění démonů (Mk 3,14n; 6,7.12n). Tímto jim byl uložen způsob jednání, kterým se rovněž vyznačuje Ježíšovo působení (Mk 1,14n.21-27.39). Ježíš neuskutečňuje své poslání pouze ve vlastní osobě, nýbrž volá k účasti tyto lidi, které zformoval a ovlivnil tím, že byli v jeho blízkosti. Tato skupina dvanácti učedníků má stejně jako on zvěstovat evangelium o blízkosti Božího království. Jako on mají tito učedníci s naprostým přesvědčením a jistotou přinášet radostné a osvobozující poselství, že Bůh sám je Pán, že jeho království ještě sice není zcela znatelné a zřejmé, avšak že se blíží plné zjevení Boží vlády.

Tuto vše rozhodující a vše určující pravdu o Bohu jako jediném Pánu, který se stane patrným, nemají učedníci pouze sdělovat a hájit skrze zvěstování, nýbrž ji mají dokazovat i skrze činy a takto poukazovat na její důležitost a platnost. Učedníci mají osvobozovat lidi, již jsou podrobeni mocnostem, které se staví proti Bohu a člověku (srov. Mt 1,26; 5,3-5; 9,18.20-22). Nejen slovy, nýbrž rovněž činy mají ohlašovat skutečnost a kvalitu Boží vlády v její laskavé a milostivé náklonnosti, která daruje člověku uzdravení a spásu. Boží moc není omezena pouze na vyhánění démonů a uzdravování. Ona je vše zahrnující. Ona působí spásu člověka. Co činí ti, kteří jsou Ježíšem vyslaní, má být znamením účinné moci Boží a jejího zaměření. Tato Boží moc převyšuje síly, které sužují člověka, a zasazuje se o plnou spásu člověka. Dvanáct učedníků má skrze slovo a činy zcela zřetelně dávat najevo, že poselství o Bohu jako Pánu je opravdu radostným poselstvím, které přináší radost člověku a činí ho radostným.

Ježíš dává dvanácti učedníkům, které vysílá, přesné pokyny ohledně jejich výstroje a jejich způsobu jednání. Nejprve nařizuje svým dvanácti učedníkům, co s sebou nemají mít. Jejich výstroj je omezena čistě na to, co potřebuje prostý poutník. Učedníci mají s sebou mít jen hůl, opánky na nohy a jedny šaty. Má být zcela jednoznačně jasné, že nic nemají a že kromě evangelního poselství a moci, která jim byla dána, s sebou nic nepřináší. V souvislosti s tímto je možné si připomenout slova apoštola Petra, který říká chromému v Jeruzalémě u chrámové brány zvané Krásná: „Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského – vstaň a choď!“ (Sk 3,6).

K tomu, jak si mají počínat, dává Ježíš dva pokyny: nemají si na nic činit nárok. To znamená, že mají být skromní a mají si být vědomi svého poslání. Mají být spokojeni s jakýmkoliv ubytováním a jakýmkoliv typem stravy. Nemají chodit z domu do domu a hledat, co by bylo pro ně tím nejlepším. Potřebují obživu a ubytování, avšak nemají si činit žádné nároky a nemají si o to dělat žádné starosti. Naproti tomu si ale mají být vědomi významu svého poselství. Tam, kde je člověk nechce vyslechnout, mají dát jasně najevo, že tímto odmítnutím nastává důležité rozhodnutí ohledně spásy. Nemají se cítit v roli zpráskaného psa, ale místo toho si vytřesou prach ze svých nohou a tím dají najevo, že zde nastává zcela jasné oddělení. Vytřesení prachu vyjadřuje: jsme odloučení lidé, mezi námi neexistuje žádné společenství, náležíme k odlišným táborům, nemáme nic společného. Odmítnout posla znamená odmítnout poselství. Poslové se mají odmítnutí rovněž pevně držet a odmítajícím dát najevo, jaká vážnost náleží takovémuto jednání. Kde jde poslům o jejich vlastní osobu, mají být zcela skromní a nenároční, avšak kde jde o jejich poselství, mají zcela jasně zdůraznit jeho plný požadavek a důležitost.

Během popisu působení poslů (Mk 6,12n) a jejich návratu (Mk 6,30) evangelista nesděluje nic o Ježíšově působení. Působení poslů má svou vlastní důležitost. Nejedná se o nic vedlejšího, co by bylo překryto Ježíšovým působením. Působení dvanácti učedníků dostává v líčení evangelisty Marka svůj plný význam a důležitost.

Skutečnost, že působení dvanácti učedníků nastává v souvislosti s událostí smrti Jana Křtitele (Mk 6,17-29), ještě více zdůrazňuje tuto činnost Dvanácti. Jan Křtitel je předchůdce Ježíše rovněž skrze úděl, který zakusil. S odkazem na úděl Jana Křtitele je rovněž stále poukazováno na Ježíšův úděl (Mk 1,14; 9,13). Jako začátek Ježíšova působení (Mk 1,14n), tak rovněž první působení Ježíšových učedníků se objevuje v souvislosti s násilnou smrtí Jana Křtitele. Zde se rýsuje, kdy skutečně nastane vlastní období působení Dvanácti. Bude to v čase po Ježíšově smrti a vzkříšení. Skrze své učedníky Ježíš bude nadále působit, skrze ně bude pokračováno v jeho působení. A k jejich poselství o Boží vládě bude bytostně náležet, jak se Boží vláda prokázala na ukřižovaném Ježíši, jak Bůh vzkřísil Ježíše ukřižovaného, jak Bůh je mocnější než smrt, jak se prokázala jeho moc konečným přemožením smrti.

Apoštolé se opět vrací k Ježíšovi a sdělují mu vše, co činili a co vyučovali (Mk 6,30). Mají povinnost zodpovídat se tomu, který je vyslal. Ještě jednou je zde patrné, v jakém vztahu se nachází vůči Ježíšovi. Je zcela zřejmé, jak jsou na něm závislí. Jejich působení má nesmírnou důležitost, avšak je to právě proto, že nepřichází ve svém jménu. K nejvnitřnější přirozenosti jejich činnosti totiž náleží, že tento veškerý význam náleží Ježíšovi. On je vyslal. Skrze pobývání v jeho přítomnosti jsou připraveni pro své působení. Jeho blízkost je zcela zformovala. Od něj jsou vysláni. Od něho obdrželi autorizaci. Základní formy Ježíšova působení jsou rovněž obsahem jejich působení. Sám Ježíš stanovuje, čím se mají pro své působení vybavit, on určuje, jak si mají počínat. K němu se navrací, aby se mu zodpovídali ze své činnosti a aby byli opět s ním. Učedníci nemají vystupovat jako roboti, nemají pouze vyslovovat slova, jen splnit funkci. Mají zapojit do této činnosti celou svou bytost, mají hlásat evangelium celým svým srdcem. To vše mají činit jako apoštolé, jako vyslanci, jako pověření. Nemají však přinášet něco svého, nýbrž poselství, které přijali zcela za vlastní. Čím více jsou naplněni ne sami sebou, nýbrž svým pověřením, tím významnější a mocnější je jejich působení.

Ježíšova slova při vyslání dvanácti učedníků jsou po řeči v podobenstvích (Mk 4,1-32) jeho nejobsáhlejším vyučováním. Tato skutečnost poukazuje zajisté na důležitost tohoto poselství a zároveň je možné pochopit, že tyto Ježíšovy instrukce nejsou určeny pouze pro jediné vyslání Dvanácti, nýbrž definují model misijního působení pro církev. Tato skutečnost je ještě zřejmější v Mt 10,5-42, kde je toto vyučování u příležitosti vyslání Dvanácti v Galileji mnohem úplnější a kde evangelista Matouš nezmiňuje ani vyjití učedníků k této misijní činnosti a ani jejich návrat. Pro evangelistu Matouše se nezdá ani tak důležité informovat o průběhu misijní činnosti dvanácti učedníků, avšak spíše klade důraz na skutečnost, že při této příležitosti Ježíš stanovil příkladným a zásadním způsobem normy apoštolské činnosti. Jako Horská řeč (Mt 5-7) poskytuje programově normy pro život Ježíšových učedníků, tak rovněž Misijní řeč sděluje normy ohledně počínání si a jednání učedníků při misijním působení.

Je možné si všimnout ještě dalších skutečností, které dávají najevo, že tyto instrukce při vyslání učedníků mají zásadní a modelový charakter. Z popisu první misijní činnosti dvanácti učedníků se zdá, že u této události chybí udání času a místa. Není řečeno, kde Ježíš vyslal svých dvanáct učedníků, není sděleno, kde a jak dlouho tito učedníci působili. Rovněž se z textu nedovídáme, jak reagovali ti, ke kterým se obraceli učedníci se svým poselstvím. Jejich poselství je formulováno obecným a povšechným způsobem (Mk 6,12). Naproti tomu je však zcela jasně definován a vymezen jejich vztah s Ježíšem: on je vyvolil a on je určil k tomu, aby byli s ním (Mk 3,13n). Ježíš je tím, kdo je vysílá. K němu se mají vrátit a zodpovídat se ze své činnosti (Mk 6,30). Jan Křtitel byl poslán Bohem (Mk 1,2-4). Rovněž Ježíš byl poslán Bohem (srov. Mk 9,37). Avšak dvanáct učedníků, kteří mají podobné misijní poslání, je vysláno Ježíšem. Ježíš na sebe bere roli Boha. Tímto je znovu ozřejměno, jaké postavení a jakou autoritu si Ježíš vymáhá tím, že posílá dvanáct učedníků. Je zde zcela patrné, že tito učedníci neplní svěřený úkol pouze jednou, avšak že se jedná o pověření, které jim Ježíš svěřuje, a že zcela závisí na jeho vlastním poslání.

 
  • Kalendář akcí
    << Čvc 2017 >>
    púsčpsn
    26 27 28 29 30 1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31 1 2 3 4 5 6