Mk 7,31-37

Marek Dunda

 

Milí posluchači, tuto neděli se bude v katolických kostelích číst evangelium o uzdravení hluchoněmého. Jedná se o popis neobvyklého uzdravení. Text si můžeme nalézt u Marka v 7 kapitole 31.–37.: Ježíš pak odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón ke Galilejskému jezeru územím Desetiměstí. Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho tedy stranou od zástupu lidí, vložil mu prsty do uší, nasliněným prstem se dotkl jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl mu: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ A sluch se hluchoněmému vrátil, jazyk se mu uvolnil, takže mohl správně mluvit. Ježíš potom přikázal lidem, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno učinil, i hluchým dává sluch i němým řeč.“

Podívejme se nyní podrobněji na celý příběh. Marek začíná vyprávění tohoto úryvku popisem Ježíšovy trasy. Jeho zeměpisné údaje jsou velmi cenné, protože je tím potvrzena věrohodnost celé události. Tím, že je jmenována konkrétní trasa, se naznačuje, že nejde o legendární a nejasné podání ve stylu „kdesi cosi“, ale jde o událost, která se stala na konkrétním geografickém místě. Ke křesťanské zbožnosti patří i prvek putování. Ježíš byl v plném slova smyslu poutníkem, chodil pěšky a svou chůzí posvěcoval zemi. Proto je jistě dobré, že se znovu objevuje plodnost pěšího putování, že zvlášť mladí nacházejí skrze putování i bližší vztah k sobě navzájem, a že se při putování otevírá šance na upevnění jejich víry.

Marek neuvádí, v které části této trasy ke zmíněnému uzdravení došlo, a zřejmě to pro nás není tak důležité. Odborníci se však domnívají, že uzdravení se stalo na východě, v Dekapoli. Ježíš přechodně opustil Galileu a nacházel se na pohanském území. Sidón je vzdálen od Tyru asi den pěší cesty po staré přímořské silnici, přibližně 36 km. Obě města leží na pobřeží Středozemního moře. Ježíš tak udělal velkou zacházku, protože Galilejské moře leží na jihovýchod od Tyru, zatímco Ježíš šel ještě dále na sever. Můžeme se domnívat, že se chtěl zdržovat mimo dosah Heroda Antipy. Z Markova zeměpisného výkladu však není možné utvořit zcela definitivní závěry, a tak je pochopitelné, že se najdou i odborníci, kteří se snaží zrekonstruovat Ježíšovu cestu jinak.

Na takové cestě se Ježíš jistě potkal s mnoha lidmi, mnozí ho o něco žádali, a můžeme předpokládat, že i mnohé uzdravil. Příběh hluchoněmého byl možná výjimečný jak v provedení ozdravného úkonu, tak i velkým ohlasem, který vyvolal. Marek píše, že k Ježíšovi byl hluchoněmý přiveden. Naznačuje důležitost těch, kteří zprostředkovali první kontakt postiženého s Ježíšem. Oni nemohli hluchoněmého uzdravit; jediné, co mohli, bylo přivést ho k Ježíši. Ale už to bylo rozhodující. Kdyby to bývali neudělali, nejen že by nám v Markově evangeliu scházela tato epizoda, ale ani onen chudák by nebyl zbaven svého neduhu.

Často jsme v podobné situaci. Vidíme někoho, kdo je na tom bídně, a nejsme schopni mu sami pomoci. Jsme však schopni ho – řečeno slovy Písma – dovést k Ježíši a poprosit za něj. I když se nám může zdát, že je to málo, tato naše pomoc může otevřít cestu k Bohem zamýšlené záchraně. Je zvláštní, že ti, kdo přivedli k Ježíšovi hluchoněmého, mu přímo podsouvají, jak má situaci řešit. Neříkají, že chtějí, aby byl zdraven, ale prosí ho, aby na něj vložil ruku. Komický prvek této perikopy je právě v tom, že Ježíš splnil, o co žádali, a to doslovně. Dokonce jejich žádost překonal v tom, že nejen vložil ruku na něj, ale vložil mu prsty až do uší a dotkl se nasliněným prstem jeho jazyka. Když popustím uzdu své fantazii, dokážu si představit, že v této chvíli mohl hluchoněmého nechat v jeho stavu a jít zase dál. Splnil by to, oč jej žádali (nepožadovali totiž uzdravení, ale pouze vložení ruky, což Ježíš ještě překonal). Ti, kdo by hluchoněmého přivedli, by možná volali, že ještě není hotovo a v mé fantazii zaznívá odpověď jednoho apoštola: Dejte pokoj a nerušte. Ježíš přece splnil, co jste po něm žádali.

Ale naštěstí se to tak nestalo. Ježíš takový nebyl a není. On nejen respektuje to, oč jej prosíme, ale dává ještě mnohem víc. Proč ti, kdo přivedli hluchoněmého k Ježíšovi, prosili, aby na něj vložil ruku? Evangelisté totiž opakovaně uvádějí, že Ježíš vkládal ruce na nemocné a ti byli uzdravování. Proto na tomto místě prosba o vložení ruky na nemocného je totéž jako prosba, aby jej uzdravil. Ježíš vzal hluchoněmého stranou od zástupu. Na pohanském území, kde se Ježíš nacházel, je dobré si povšimnout právě této skutečnosti. Lidé tam mohli mít zkušenost se zázračnými lékaři, kteří hledali senzaci o obdiv publika. Ježíš přiměřeně této pohanské krajině volí pravý opak. Boží věci nejsou pro potlesk diváků, ale v Ježíšově podání se jedná vždy o znamení, které otvírá cestu k uvěření.

Zatímco jiná uzdravení jdou velmi hladce, zde evangelista zaznamenává čtyři úkony, které uzdravení předcházely. 1. Ježíš vložil hluchoněmému prsty do uší. 2. Dotkl se nasliněným prstem jeho jazyka. 3. Vzhlédl s povzdechem k nebi. 4. A řekl: Effatha. Ze skutečnosti, že Ježíš vložil prsty hluchoněmému do uší a dotkl se nasliněným prstem jeho jazyka, vyvozují někteří vykladatelé tvrzení, že uzdravující moc vychází z Ježíšovy osoby, a že jeho lidství je nástrojem Boží moci. Někteří poznamenávají, že Ježíš použil pro komunikaci s hluchoněmým taková znamení, která mu mohla být zcela srozumitelná. Skrze dotek jeho prstů v uších navrací sluch. Skrze slinu na jazyku hluchoněmého rozvazuje řeč. Ježíš tyto úkony doplňuje povzdechem, což může být vnímáno buď jako vyjádření vroucí modlitby anebo i jako projev soucitu. Marek nám zachoval i aramejské slovo „effatha“ – „otevři se“. Zřejmě je považoval za klíčové právě při tomto znamení. Ježíš osvobozuje postiženého a uschopňuje ho nejen k otevření se plnohodnotnému životu, ale i pro otevření se hlubšímu vztahu se Stvořitelem.

Celkový výsledek je popsán jednoduše. Otevřel se mu sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. Z toho někteří usuzují, že nemocný nebyl úplně němý, ale měl pouze těžkou vadu řeči. Marek sám naznačuje, že šlo o vadu řeči, když po uzdravení výslovně podotýká, že mluvil správně. Jeho správná řeč vyvolala kvůli kontrastu s dřívější mluvou velký údiv u těch, kdo ho znali. Verš 36. mluví o tom, že Ježíš přikázal, aby nikomu neříkali, co se stalo. Opět se setkáváme s obvyklým tématem mesiášského tajemství. Zde může existovat i souvislost s místem, ve kterém se uzdravení událo: totiž v pohanském kraji, kde hrozilo nebezpečí přehlédnutí skutečného Ježíšova významu jako Božího Syna a záměna Ježíše za pouhého divotvůrce.

Příběh je vyprávěn tak živě, jako by jej napsal účastník, který vše sám z bezprostřední blízkosti mohl pozorovat. Někteří připomínají, že Ježíšovy 4 kroky, které jsou zde zaznamenány a které vedly k uzdravení, je možné vidět v návaznosti na tehdejší židovské chápání nemoci. Podle něj je při neduhu nemocný celý člověk a když je uzdraveno tělo, vztahuje se to i na duši. Nemusíme se obávat, že by z jednoho uzdravení hluchoněmého hned zobecňovali, že Ježíš uzdravuje pouze hluchoněmé. Odpověď můžeme nalézt na paralelním místě u Matouše (Mt 15,30). Tam se dozvídáme, že Ježíš na tomto místě uzdravil mnoho nemocných. Jak to Marek mohl všechno vědět, když se vše událo stranou od zástupu? Nabízí se dvojí vysvětlení: Buď o tom podrobně referoval sám uzdravený anebo zástup opět obklopil Ježíše, takže vše bylo stejně vykonáno veřejně. Přes veškeré Ježíšovy zákazy však lidé stále více rozhlašovali, co vykonal. Vedlo je to k úžasu, k obdivu Ježíše a ke konstatování: „Dobře všechno učinil. I hluchým dává sluch i němým řeč.“

  Slova „dobře všechno učinil“ nám mohou připomenout souvislost s vyprávěním o stvoření světa. Tato starozákonní biblická zpráva, zachycená hned na začátku 1. knihy Mojžíšovy, popisuje stvoření v jednotlivých dnech a vždy večer je vše shrnuto hodnotící poznámkou: „a bylo to dobré“. Když na tomto místě slyšíme, že Ježíš všechno dobře vykonal, můžeme Ježíšův čin do jisté míry možno chápat jako znovu-stvoření či obnovení stvořeného v Kristu.

Pro nejednoho dnešního čtenáře je těžko stravitelná poznámka o tom, že se Ježíš dotkl slinou jazyka hluchoněmého. Už slyším ta pohoršená povzdechnutí: „Ó, jak nehygienické!“ Pro Ježíšovy současníky tento úkon kupodivu nebyl něčím pohoršujícím; takto to působí teprve až na nás, kteří jsme ovlivněni někdy až přílišnou péčí o zdravotní a hygienické předpisy. Mohlo by hrozit, že díky cezení komára vypijeme velblouda. Tím nechci zpochybňovat správnost hygienických návyků, ale zároveň bych je ani neabsolutizoval, vždyť jsou ještě důležitější skutečnosti. Kolik lidí věnuje čas a úsilí všemu možnému a zapomíná na to, že nejdůležitější je záchrana duše pro věčnost. To, že se Ježíš dotkl slinou jazyka hluchoněmého, naznačuje i symbolické předání dobře fungující řeči tam, kde tato schopnost schází. Příkaz mlčet o zázraku adresuje Ježíš zástupu. Musíme si však uvědomit, že co je známé zástupu, není tajemstvím.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3