Mk 8,27-35

Marek Dunda

 

Milí posluchači, úryvek z 8. kapitoly Markova evangelia 27. – 35. verš, který bude čten tuto neděli při bohoslužbách v katolických kostelích, nám představuje důležitý rozhovor Ježíše s jeho nejbližšími. Poslechněme si jej celý:

Ježíš vyšel se svými učedníky dále do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: „Za koho mě lidé pokládají?“ Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků.“ Zeptal se jich“ „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš!“ Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“ Ježíš si zavolal lidi i své učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“

Co vše můžeme z tohoto úryvku vyčíst? Marek začíná slovy: „Ježíš vyšel se svými učedníky.“ Rabbi, učitel, je na cestě se svými žáky. Povšimněme si, kolik důležitých událostí zmiňují evangelisté v souvislosti s tím, že Ježíš je na cestě. Našli bychom v evangeliích mnoho dalších míst, která zmiňují, že Ježíš putoval. Například do Jeruzaléma, do Nazareta, do Kafarnaa atd. Když odmyslíme, že v té době pěší chůze byla nejběžnějším způsobem přemísťování z místa na místo, můžeme za Ježíšovým chozením vnímat i svědectví evangelia o tom, že Ježíš byl poutníkem. Lidský život se často přirovnává k pouti k věčnému cíli. V naší době opět vzrůstá obliba pěšího putování. Mnozí novodobí poutníci jistě budou vnímavější právě ke všem událostem, které nám Ježíše představují jako poutníka.

Vyšli tedy pěšky do vesnic u Césareje Filipovy. Můžeme předpokládat, že vesnice ležely blízko tohoto města v severní Palestině, tam kde pramení Jordán. Toto město přestavěl tetrarcha Filip, syn Heroda Velikého. Někteří si kladou otázku, proč je tato událost zmiňována zrovna v souvislosti s daným krajem? Vysvětlení se nabízí několik. Například mohlo být důvodem i to, že Ježíš chtěl k prodiskutování tohoto velmi vážného tématu být na místě, kde na to bude klid a kde nebudou rušeni množstvím lidí. Ne že by ten kraj byl neosídlený, ale Ježíš zde nebyl zřejmě tolik znám.

Marek zmiňuje, že se Ježíš zeptal svých učedníků: „Za koho mě lidé pokládají?“ Tato otázka nám navozuje atmosféru židovských rabínů, kteří vedli dialog se svými žáky, aby je přivedli ke správnému řešení problému. Tuto metodu používá i Ježíš, přestože věděl, co mu jeho žáci odpoví. Obecně totiž platí, že se nám hlouběji vryje do paměti to, na co jsme sami přišli (třeba i s cizí pomocí), než hotový závěr, který nám byl lacině předložen. Evangelista zde zmiňuje tři nesprávně odpovědi: „Za Jana Křtitele, za Eliáše, za jednoho z proroků.“ Předpoklad, že by byl Janem Křtitelem, by vedl k vysvětlení jedině skrze zmrtvýchvstání tohoto velikána. Postava Eliáše může vyvolávat dojem naplnění starých příslibů. A mínění, že je jedním z proroků, navozuje připomínku výrazných Božích mužů.

Ježíš učedníkům předkládá další otázku: „A za koho mě pokládáte vy?“ Je to otázka, která je nutí k zaujetí osobního postoje vůči Ježíši. Co si o druhém myslím, za koho ho pokládám, to pak ovlivňuje i můj postoj vůči němu. Tato otázka nesměřuje k tomu, aby se Ježíš dozvěděl něco nového, ale aby si každý z učedníků sám ujasnil svůj názor na Ježíše. Je příznačné, že odpovídá právě Petr. Ten se ozývá jako mluvčí apoštolů i v jiných okamžicích, například při proměnění Páně na hoře Tábor. Říká zřejmě společný názor všech učedníků. V Matoušově evangeliu je Petr za toto vyjádření Ježíšem pochválen.

Za koho tedy Petr a ostatní učedníci Ježíše pokládali? Vyznívá to v krátké odpovědi: „Ty jsi Mesiáš.“ Doslova to znamená „pomazaný“. Pomazaný Hospodinův je obecný titul pro izraelského krále. Na jiném místě v Písmu prorok Izaiáš označuje jako pomazaného dokonce i krále Kýra (Iz 45,1). Výraz „Hospodinův pomazaný“ v souvislosti s králem naznačuje, že král nemá jen svou vlastní moc, ale že byl vyvolen a má pověření od Boha. Víme také, že olejem byli pomazáváni i kněží a byli nazýváni pomazaní. Když Petr používá označení Mesiáš, naznačuje, že v Ježíši se naplňuje očekávání celého národa, který toužil po slíbeném Mesiáši.

Ve 30. verši se setkáváme s něčím, co je nám těžko pochopitelné. Ježíš totiž přísně napomíná učedníky, aby o něm nikomu neříkali. Jak toto místo vysvětlují odborníci? William Lane naznačuje možný důvod zákazu, proč nemluvit o Ježíši jako o Mesiáši. Učedníci ho totiž sice jako Mesiáše označili, ale je to pro ně pouze začátek v poznávání jeho záměrů. Kdyby zveřejnili, že Ježíš je Mesiáš, jistě by následovaly i další otázky od ostatních. A tak by hrozilo, že by učedníci mohli podat zkreslený pohled na Mesiášovy záměry. Ježíš je tím tedy chrání před šířením nesprávných představ. Robert Gundry zmiňuje, že Ježíš zavazuje učedníky mlčením, protože kvůli nesprávným představám o Mesiáši by mohlo hrozit nepochopení skutečného Mesiášova záměru.

Za zmínku stojí, že Ježíš v Markově evangeliu názor učedníků ani nepotvrzuje ani nevyvrací, ale zakazuje jim o tom někomu říkat. Zřejmě však i to, že Petrův názor byl vysloven nahlas, mělo velký význam pro celou skupinu učedníků. Je zvláštní, že hned po označení Ježíše jako Mesiáše následuje Ježíšova první předpověď utrpení. Proč Ježíš uvádí zmínku o tom, že bude trpět, právě v souvislosti s jeho označením za Mesiáše? Přímo se nám nabízí jedno vysvětlení.

On je Mesiáš, ale ne takový, za jakého ho pokládají lidé. Svou předpovědí utrpení poopravuje učedníkům jejich vžitou představu mesiáše. Ale on je Mesiáš, který bude trpět. Spojení Mesiáše a utrpení je pro mnohé Ježíšovy současníky nejen něčím neobvyklým a nečekaným, ale dokonce pro ně nepřijatelným. Ježíš poučuje své učedníky poměrně barvitě o tom, jak bude jeho utrpení vypadat: bude mnoho trpět, bude zavržen od tří uznávaných vrstev představitelů židovského národa: od starších, velekněží a učitelů Zákona. Nakonec Ježíš dokonce říká, že bude zabit. Učedníkům toto sdělení vůbec nezapadalo do pokojného vítězného Kristova tažení. Ježíš jakoby jedním dechem k líčení o svém budoucím utrpení dodává, že po třech dnech vstane z mrtvých. Markova zmínka o tom, že Ježíš mluvil otevřeně, zřejmě naznačuje, že své učedníky seznámil mnohem podrobněji a zřetelněji s tím, co se s ním stane.

A opět se na scéně objevuje mluvčí učedníků Petr. Byl zřejmě povzbuzen tím, že jménem ostatních označil Ježíše za Mesiáše, a tak se cítil oprávněn Ježíše usměrnit v tomto – podle něj – nevhodném plánu. Vzal si Ježíše stranou a začal mu tento plán rozmlouvat. Zde je poznat, že Petr sice měl odvahu označit Ježíše za Mesiáše, ale jednal s ním jako se sobě rovným, možná se vzdělanějším kamarádem. Jeho představa o Mesiáši v té chvíli zdaleka ještě neodpovídala té představě, jakou měl sám Ježíš.

Zatímco Petr domlouval Ježíši stranou, Ježíš ho napomenul veřejně. Marek píše: „Pohleděl na učeníky a pokáral Petra.“ Ježíš použil velmi tvrdé označení: „Jdi mi z očí, satane!“ Tím chtěl naznačit, že Petr zastává věc satanovu. Ježíš hned dodal objasnění, proč Petra nazývá satanem. Nejde mu totiž o věci božské, ale lidské. A často to tak bývá i mezi námi věřícími. Někteří se modlí: „Pane Bože, udělej s tím a tím to a to.“ Jako kdyby chtěli říci: „Raději, ať je to podle vůle mé, já tomu rozumím lépe než ty, Pane Bože.“

Ale Ježíš dává vysvětlení, proč se nám někdy zdá, že Bůh nejedná správně. Máme totiž na mysli věci lidské. Chceme se zabydlet zde na zemi. Jde nám hlavně o to, abychom byli zdraví a bez pozemských problémů, a zapomínáme na to, že Bohu jde o skutečné dobro, o naši spásu. Pravý domov máme totiž v nebi a tam nás chce Pán dovést, přestože nás někdy vede cestami pro nás často nepochopitelnými a bolestnými. I když všechno nejsme zdaleka schopni pochopit, vždy se za Božím jednáním vůči nám skrývá jeho láska a záměr shromáždit nás ve věčném domově. Ať Ježíšovo drsné napomenutí vůči Petrovi máme na paměti ve chvílích, kdy je pro nás těžké přijmout Boží vůli, která k nám někdy přichází skrze utrpení, nezdar či změnu našich plánů.

Poslední tři verše z úryvku evangelia, nad nímž se zamýšlíme, jsou stručným a velmi hlubokým návodem, jak každodenně žít a jak rozpoznat, co je skutečně důležité. Ježíš praví – a tentokrát nejen svým učedníkům, ale i lidem kolem, které si zavolal: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě.“ Nemluví o vyhýbání se každodenním potížím, ale o nesení běžných každodenních těžkostí, které označuje slovem kříž. Nesení bez reptání. V Božím království platí jiná matematika: Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho. Kdo svůj život ztratí pro Ježíše a evangelium, zachrání ho. Největší hodnotu má duše. Kdo by ji ztratil, i kdyby získal celý svět, nic mu to neprospěje.

 
  • Kalendář akcí
    << Lis 2017 >>
    púsčpsn
    30 31 1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 1 2 3